Co nejrychleji se belhám za Jess zpátky do obýváku, abych zjistila, jaká je situace. Logan sedí na pohovce a z ran po dvou zásazích vytékají malé stružky krve. Nejspíš mu ruku ozdobí i dvě parádní modřiny, ale bolest nejspíš nevnímá, protože mu levou ruku olizují zářivé plameny. Ani nevím, proč mě tolik překvapuje, že taky ovládá oheň, ale jsem ráda. Můžu být v klidu, protože je tu někdo, kdo by v případě nouze zkrotil to, co já ne.

Jess se na rtech objevuje úsměv, jako by i ona získala ztracenou sílu.

Mitch se chystá taser uklidit, když někdo čtyřikrát pomalu a lehce klepe na dveře.

„Čekáš návštěvu?" ptám se Mitche.

„Ne," kroutí hlavou. Není třeba nic dodávat. Jeho bratři mají klíče, určitě by neklepali.

Je možné, že nás sledovala Organizace až sem?

Na maličkou chvíli se mě zmocňuje strach, pak si ale uvědomuju, že pokud to jsou opravdu oni, nejspíš se jim stane něco velmi ošklivého.

Logan se zvedá a přichází ke dveřím. Jednu ruku schovává za záda, oheň nepřestává hořet, je připravený zaútočit jako první, kdyby bylo potřeba. A i kdyby bylo, nejspíš by nestihl zareagovat, protože Barrows dovnitř vpadá jako zuřivý uragán a Logana u dveří si absolutně nevšímá, jako by tam ani nestál. Přitom je poměrně těžké přehlédnout vysokého zrzavého chlapa, který mi připomíná Vikinga.

Vojáka jsem nikdy neviděla víc rozčileného. Logan je sice kus chlapa, ale Barrows je pořád o něco vyšší a mohutnější, a když svýma očima nachází mě, mám chuť zahodit berle a utéct. Na moment svůj zuřivý pohled stačí na Mitche, pak na Jess, a zase na mě.

Jednou jsem na základně pomyslela na to, jak bych si nepřála, aby na mě řval někdo jako Barrows, protože bych se nejspíš hned rozbrečela. Asi mi přišel nevyplnit mé přání. Nestíhám se ani psychicky připravit na to, co je nevyhnutelné.

„VY JSTE SE VŠICHNI ÚPLNĚ POMÁTLI!" začíná řvát a kope do vchodových dveří, které se s třísknutím zabouchávají. Já i Jess úlekem nadskakujeme. Logan je asi zaskočený, co tady dělá obr v uniformě a Mitchovi se na tváři objevuje malý, nenápadný úsměv. Potřeba utéct je čím dál tím větší, o to horší všechno je, že všichni moji kumpáni jsou pryč a jsem jediná, na koho směřuje vojákův hněv. „Copak už vůbec nepřemýšlíte? Jak největší idiot se dobrovolně v dobrém úmyslu ženu na ostrovy, abych zkontroloval, jestli jsi v pořádku, a ty zase zdrhneš! A koho pošlou přes celou zemi zase do Londýna? Mě! Protože já blbec tehdy souhlasil s tím, aby mi o dětech hvězd všechno řekli. K čertu s váma, pokoušíte mě o mrtvici!" Jess zmateně sleduje naštvaného Barrowse a nenápadně se přesouvá blíž k Loganovi, nejspíš na ni uřvaný chlap dojem neudělal. Mám co dělat, abych zakryla, jak se mi třesou ruce, slzy naštěstí nepřichází.

„Myslím, že..."

„Ty sklapni!" vyštěkává na Mitche. „Nebo s tebou vyrazím futra, věděli jste, že zdrhají!" Barrows zhluboka vydechuje. Chudák Mitch. Jestli se Jess nebo Logan nadechnou moc nahlas, nejspíš bude křičet i na ně. „Kde je zbytek? Potřebuju ještě chvíli na někoho řvát."

„Oni... oni hledají někoho z Organizace, aby z něj dostali informace, kde drží jejich sestry," soukám ze sebe a ukazuju na sourozence. Jak se mi zdálo, že se Barrows trochu uklidnil, je to zase pryč. Jedno obočí mu vyjíždí nahoru a na krku mu nabíhá žíla. To nevěstí nic dobrého.

„Kdyby mi řekli, že ze mě malí smradi budou v jednom kuse dělat vola, dal bych se k cirkusu, ne ke speciálním jednotkám!"

„Barrowsi, moc se omlouvám, ale -"

„To bys sakra měla," prská dál. „Jsem už starší člověk, trochu ohledů na mě berte, zatraceně." Voják se sváží do prvního křesla a snaží se zhluboka dýchat. Vím, že jsme mu přidělali hromadu starostí a já se cítím vážně blbě. Nejenom proto, že mě seřval jak malou holku před Loganem a Jess, ale ke všemu mě při útěku ani nenapadlo pomýšlet na něj. „Za jednu věc to ale stálo," promlouvá nečekaně.

„Ano?" ptám se opatrně.

„Přál bych ti vidět obličej ředitele, když zjistil, že jsi zase vzala roha," cukají mu koutky, i když se snaží zůstat vážný. „Trhla jsi rekord, i Phil utekl jenom jednou. Vy jste to navíc zvládli, když je ostrov obklíčený vojáky." Mitch, Jess i Logan musejí být dokonale zmatení, nemají nejmenší tušení, o čem se bavíme. „Asi bychom vás měli přesunout na základnu."

„Jo," ulevuje se mi, protože po jeho předešlém výbuchu není ani stopy. Dobře pro mě. Barrows se z ničeho nic zaráží, zaměřuje se na Jess, pak na Logana a zase se vrací k Jessice.

„Já vás znám," mračí se voják.

„To si nemyslím," prohlašuje Logan jistě.

„Ale jo," trvá na svém Barrows. Pak si vzpomíná. „Walkerovi, že jo?"

„Proč o nás každý ví?" rozhazuje Jess rukama. Během pár hodin se dozvídá o dalších lidech, kteří jejich rodinu sledovali. Nic příjemného.

„Snažíme se dělat na programu ochrany dětí hvězd nacházejí se v Londýně a našli jsme i vás. Pracuju pro speciální jednotky SAS, kousek za městem máme základnu. Můžete se přidat, je to poslední místo, kde by vám hrozilo nebezpečí. A navíc, super schopnosti jsou skvělý, ale podpora pěšáků se vždycky hodí, no ne?" Já nadšeně přikyvuju, protože jestli je na někoho spoleh, je to Barrows. Jsem ráda, že je tu s námi. „Vyřiď ostatním, kam jsme jeli, ať Markus doveze zbytek," žádá Mitche. „Co vy dva?"

Logan jako by se probral z chvilkového transu a nepřítomně přikyvuje. Myslím, že tuším, co dělá a ani trochu se mi to nelíbí, protože s tím nedokážu nic dělat, Barrows už vůbec ne. Ten ani neví, že se mu Logan pravděpodobně pohrabal v hlavě. Mhouřím oči a čekám, až se následovník podívá i na mě, což se děje jen o okamžik později. Naznačuju mu, ať si dá odchod z našich myšlenek, ať si se mnou nezahrává, jak kdybych já byla tou osobou, která má schopností na rozdávání a on tím chudákem, kdo může jen bezmocně přihlížet. Nevím, jaký to má efekt, protože se odvrací. No, vyděšeně nevypadal. Na tom budu muset zapracovat.

Sourozenci souhlasí, že pojedou s námi na základnu. Když už nic, vidina vší techniky a vymožeností ještě víc zvyšuje procento, že jejich sestry najdeme o to rychleji. Upřímně jsem čekala, že se Logan hned vydá pro sestry, ale očividně se poučil, nebo minimálně nechce riskovat sólo akci s tím, že by znovu skončil bez schopností.

Loučíme se s Mitchem, Barrows si na záda hází můj batoh a všichni nasedáme do jednoho z mnoha aut, která vlastní SAS. Nebýt s námi ti dva a mít v pořádku nohu, poprosím ho, aby mě pak v lese u základny nechal řídit.

„Zdrhli jste tak rychle, že jsem se tě ani nezeptal, jak se máš," promlouvá voják. „Když pominu útok na školu a okolnosti kolem." Nemusím být moc chytrá, aby mi došlo, že naráží na Afghánistán. Nechci se o takových věcech bavit před cizími lidmi, už vůbec ne před chlapem, který nemá zábrany prozkoumávat cizí mysl jen tak.

„Ujde to. Občas mám zlé sny, ale jinak je mi dobře," odpovídám trochu vyhýbavě. „Co ty?"

„Žiju, což je zázrak sám o sobě."

„Můžeme se bavit o něčem jiném?" prosím ho.

„Byl jste někde na misi?" ozývá se zezadu Jess zaujatým tónem. Dle jejího oblečení jsem už dávno usoudila, že ráda nosí maskáčový vzor. Možná se zajímá i o armádu.

„Jsem Barrows, nemusíš mi vykat. Jak jsem kdysi řekl Lori, připadám si pak starej. A ano, byli jsme v Afghánistánu." Zavírám oči, protože právě použil množné číslo. Skoro vidím ve zpětném zrcátku, jak Jess otevírá pusu. „Takže ty taky? Kolik ti vlastně je?"

„Taky," polykám nasucho a její druhou otázku nechávám bez odpovědi. A rozhodně se nechci bavit o mojí největší noční můře, dodávám v duchu. Jess nachází společnou řeč s Barrowsem. Vyslýchá ho snad ohledně všeho, co ji napadá, a já jsem ráda, že není ticho a zároveň se nemusím zapojovat do konverzace. Chtě nechtě vzpomínám na události z pouštní země, které se mi zaryly až do morku kostí a jen tak nezmizí.

Na základně nás nikdo nevítá. Takhle k půlnoci se zdejší chaos uklidňuje a Barrows nám zařizuje klíčky od pokojů s varováním, že pokud dorazí i kluci, možná se budeme muset trochu uskromnit s místem. Je mi ale fuk, co povídá, chci si hlavně jít lehnout a probudit se s tím, že jdeme do akce.

Místo vytouženého odpočinku mě ale čeká pekelná noc. Všechny moje strachy se spojují v jeden jediný sen obřích rozměrů, kdy nejdřív sleduju afghánské povstalce, a pak vidím Jhonase u hrobu malé Selorse. Když do snu proniká i Jeremy a Matthyas jakožto zajatci Organizace a dva chlápci bez obličejů do nich kopou jako smyslů zbavení, probouzím se. Srdce mi tluče až v krku, ale tentokrát zvládám nebrečet. Není to ani tři hodiny, co jsem se rozloučila s ostatními. Půl druhá ráno a já už teď vím, že nemá cenu pokoušet se znovu usínat. Nepotřebuju zase vidět zmlácené bratry, ani smutného Jhonase.

Jen v pyžamu vycházím na chodbu, abych se podívala, jestli se kluci už vrátili. Překvapuje mě, že jejich pokoje jsou pořád prázdné.

To se celou dobu honí za někým z Organizace? Nebo se rozhodli zůstat u Nicholsových? Ani jedno se mi dvakrát nezdá a lituju, že jsem si pořád nepořídila nový telefon. Vracím se k sobě, oblékám si mikinu a s knihou vypůjčenou ze zdejší maličké knihovny se nemotorně odebírám do vstupní haly. Vojáci a zaměstnanci základny si na mou přítomnost už zvykli, takže se nikdo na nic neptá, když se usazuju v křesle dole.

U pultu sedí velmi znuděný mladík, který si čte komiks, a další dva muži vedou tichý rozhovor o pár křesel vedle, nevšímají si mě, což mi vyhovuje.

Co mi ale nevyhovuje, je čas, který letí pomalu a zároveň rychle. Pomalu, protože se kluci stále nevrací a rychle proto, že každá další minuta bez nich je mi divnější a divnější. Jsou pryč prostě moc dlouho.

Po další hodině už jen knihu držím v ruce a hypnotizuju na střídačku dveře a hodiny, které tikají až moc nahlas. Nesnáším to.

Dva chlápci zmizeli, nejspíš se odebrali spát, a mladíka vystřídala žena ve středním věku, které telefonuje s kamarádkou na druhé straně světa.

Kolem půl čtvrté mě přeci jenom zmáhá únava. Noční můry se po mně sápou, jako by měly skutečné ruce a snažily se mě zachytit. Mě z nich ale vytrhává nebývalý povyk na to, jaký klid v hale do teď panoval.

Rozlepuju unavené oči. Kolem mě projíždí někdo na nosítkách v doprovodu tří vojáků, kteří po sobě něco pokřikují. Nechápu, co se děje. Ve dveřích spatřuju Colton, jak pomáhá Jayovi sednout si do křesla. Jay vypadá, jak kdyby dostal pořádnou nakládačku. Následuje je Ross. A dál nikdo. Jen velmi pomalu mi spíná, že ten na nosítkách musel být nejspíš Eliott, protože Seth ani Markus už nepřicházejí, museli zůstat doma.

Náhle je kolem asi pět lidí, kteří obskakují hlavně Jaye, další se zase ptají Coltona a Rosse, jestli jim něco není. Oba ale vypadají v pořádku.

„Co se stalo?" chci vědět hned, jakmile se Colton přibližuje. Nedokážu z jeho tváře vyčíst, jak se cítí, co prožívá. To se mi obvykle stává u Rosse, nedává na sobě nic znát. Colton ne. Proto mě děsí jeho ledově klidný výraz. „Coltone?! Co je s Eliottem, proč ho odvezli?"

„Bude v pořádku," zaznamenávám Rossův hlas vedle sebe. „Má nejspíš pár naražených žeber, možná otřes mozku, nic vážného."

„Co se stalo?" opakuju svou původní otázku.

„Čekala na nás Organizace," chopí se slova opět Colton.

„Zmlátili Jaye a ublížili Eliottovi?" Tomu se mi nechce věřit, ne, když jim záda hlídal Ross s Coltonem, kterým není vůbec nic.

„Chtějí dostat toho Walkerovic následovníka. Nejspíš vědí, jakou má moc, tak si ho chtěli pojistit."

„Jak?" nechápu.

„Byl tam Phil." Na rtech se mi na vteřinu objevuje úsměv, ale vzápětí mizí. Ani jeden z nich se totiž neusmívá.

„Ne-neříkej mi, že vás napadl," kroutím hlavou, jako bych rovnou takovou možnost zamítla. Colton přikyvuje. „Ne."

„Musel, mají jeho sestru a neteř, udělá všechno, co po něm chtějí, aby je ochránil."

„On nás vlastně hodně šetřil," prozrazuje Colton. „Kdyby chtěl, tak -"

„Neříkej to," přerušuju ho. Vím moc dobře, co Phil umí a že čtyři kluci pro něj nepředstavují soupeře. Svážím se zpátky do křesla a schovávám si obličej do dlaní. „Takže Eliott a Jay jsou mimu hru, já pořád nechodím a ke všemu nám v cestě stojí Phil."

Jestli se objevila naděje potom, co Logan získal svoje schopnosti zpátky, tak je pryč.

Nemůžeme jít proti Philovi. Je to náš učitel a kamarád, nehledě na to, že nemáme sebemenší šanci se k němu byť jen přiblížit. Pokud s ním Organizace dokáže manipulovat tolik, že ho přinutili zranit Eliotta a Jaye, udělá i jiné věci.

Oba spolužáci mlčí.

Nedokážu se na Phila zlobit. Dělá, co by udělal na jeho místě každý. Jenže on je jako ta nejvyšší a nejsilnější zeď, kterou mezi mě a bratry mohli postavit.

Ve vedlejším pokoji spí Logan, který je možná jediný, kdo by mohl být Philovi soupeřem. Ale jak něco takového může skončit? Oba brání své nejmilovanější a udělají vše možné i nemožné, aby je ochránili.

Cítím se jako zahnaná do pasti.

Buď si vyberu Phila, nebo pomoc Loganovi a jeho sestrám, což by zase vedlo k tomu, že on pomůže mě získat informace o bratrech.

Dlouho bezmocně sedím v hale a přemýšlím, co dál, protože se situace zdá neřešitelná. Ujišťuju Coltona a Rosse, že zůstanu tady, protože dneska už neusnu. Oni možná taky ne, musejí být stejně rozhození jako já. Phil jim ukázal jen minimum svojí síly, a přesto leží Eliott a Jay na ošetřovně. Připadám si jako někdo, kdo má uzvednout stokilogramovou činku. Ale jak, když na to nemám sílu?

Až teď si všímám člověka, který prochází kolem recepce, něco zapisuje a chystá se nejspíš odjet domů. Mám pár vteřin na rozmyšlenou, abych udělala hned po Afghánistánu tu nejhloupější věc ve svém životě. Pokud se ale někdo nebude přehnaně starat o moje bezpečí a odveze mě přímo k Walkerovým domů, je to Markus.

Rychle se zvedám a následuju ho, nesmí mi ujet. Přidávám do kroku, ale skoro o něj zakopávám, protože se rozhodl sednout si na schody před vchodem a zapálit si.

„Tak co je to tentokrát?" vydechuje oblak kouře do vzduchu.

„Odvez mě k Walkerovým, prosím," scházím o pár schodů níž, abych mu viděla do očí. Je až překvapivě klidný na někoho, kdo o dětech hvězd ví jen pár týdnů a pořádnou demonstraci síly ještě nepoznal.

„Barrows mě zabije," prohlašuje. „A tvoji kámoši nejspíš taky, v čele s Coltonem." Jo, to mi došlo, že nebudou nadšení, když budu mít osobního řidiče na místo, kde čeká Organizace s Philem, který je loutkou v rukách Archera Crosleyho. Markus nemá jediný důvod mi znovu pomáhat. Navíc by tentokrát vážně mohla být v ohrožení jeho práce u speciálních jednotek. Ani bych mu nemohla vyčítat odmítnutí, protože se fakt snaží s bratry napravit. „Co budeš dělat, když řeknu ne?" zhasíná cigaretu a nechává ji ležet. Neodpovídám hned. Je to Markus, hodila by se sarkastická či drzá odpověď, ale tentokrát se rozhoduju být upřímná.

„Půjdu zpátky nahoru, vybrečím se a najdu jiný způsob."

„Nasedni."

„Cože?"

„Hele, nemohlas mě přeslechnout, máš nový baterky," ukazuje si na ucho a myslí tím baterie v mém naslouchátku. „Počítám do pěti, pak odjíždím bez tebe." Trvá mi to déle, ale čeká a nakonec mě bez jediného problému odváží ze základny. Přibližně si vzpomínám na adresu Walkerovic domu. Stačí ulice, pak už daný dům poznám. Jak se dostanu k Philovi se svými berlemi a zase zpátky, aniž bych se prozradila komukoli dalšímu, je pro mě záhadou a nejspíš ji budu muset vyřešit až na místě. Důležité je, že mám na své straně člověka, který umí řídit. V nejhorším ujedeme, ať už spolu, nebo on sám.

„Promyslelas to?" chce vědět.

„Ne."

„Porazíš toho chlapa, co zřídil Eliotta a Jaye, kdyby k něčemu došlo?"

„Absolutně si neškrtnu."

„Máš ráda nezdravou dávku adrenalinu," bručí potichu. Dál už mlčíme, s Markusem si nemáme moc co říct, ale nejde o nepříjemné ticho. Každý je zabraný do vlastních myšlenek a já si snažím nepřipouštět nervozitu, která mě pomalu ale jistě požírá.

Cesta trvá poměrně krátce, nebo mám alespoň ten dojem. Zpomalujeme a rozhodujeme se, že ulici nejdřív jednou projedeme, abychom přesně věděli, o jaký dům se jedná.

„Tady to je," ukazuju. Všechno vypadá úplně normálně, jako by tady dál bydleli Walkerovi. Jen tu parkují dvě auta, což by normálně taky nebylo divné, ale vím, že jedno z nich určitě patří Organizaci.

Markus parkuje přes ulici, motor ale nevypíná. Zůstávám sedět na svém místě jako přikovaná, protože nemám tušení, co dělat.

„Co když půjdu zazvonit, jestli je Morgan nebo jak doma?" trhá ticho Markus.

„Logan," opravuju ho. „Normální lidi v takovou dobu spí."

„Budu předstírat, že jedu z noční a že nepřišel do práce, tak abych ho zkontroloval."

„Víš, kde pracuje?"

„Ne."

„Co když oni jo?"

„Tak budu mít problém."

„A nepoznají tě?" pochybuju dál.

„Nikdy jsem se s nikým od nich neviděl, ne v poslední době. Nebo si to alespoň myslím." Nejraději bych šla sama, ale ti chlápci mě viděli s berlemi a to je až moc velké poznávací znamení. Pomalu přikyvuju. Organizace nemá nejmenší důvod ubližovat obyčejným lidem, kteří o světě dětí hvězd nic nevědí. Teoreticky by měl Phil Markuse poznat, i kdyby jenom podle jeho myšlenek.

Nejstarší z bratrů Nicholsových se sebejistým krokem vydává k brance a dvakrát mačká zvonek. Já si otevírám okýnko v domnění, že uslyším alespoň útržek konverzace, ale nemám šanci. Jen sedím na svém místě a předstírám, že pročítám obal od hořké čokolády.

Na zahradě se objevuje ten samý mladík, kterého jsme viděli, když Eliott málem zajel Jess. Přátelsky se na Markuse usmívá, což rozhodně není správný postup, ne na Markuse Nicholse. Prohazují spolu pár slov. Pak kluk, který nevypadá ani trochu ospale, branku otvírá a zve ho dál.

Srdce se mi zastavuje, protože on ho bez zaváhání následuje rovnou dovnitř a já si netroufám vylézt z auta, protože by mě hned mohl někdo poznat.

Trvá to přesně šest minut a sedmnáct vteřin, než se Markus zase vynořuje u branky, loučí se s mladým klukem jako by byl na návštěvě u kamaráda, nastupuje a bez jediného slova se rozjíždí směrem odtud pryč. Já na něj celou dobu zírám a čekám, co z něj vypadne. Po další minutě hlasitě vydechuje.

„Ty vole," vydává ze sebe.

„Co?"

„Ptali se mě, jestli nevím o dětech hvězd, tak jsem tvrdil, že ne. Pak zavolali Phila, dostal pořádný kopanec od elektřiny, přesvědčil je o tom, že jsem jenom Loganův kámoš, co si dělá starosti, protože se dlouho neozval. Nařídili mu, aby mi vymazal paměť o tom, co se v posledních pár minutách stalo. Což bylo dost divný, ale neudělal to a místo toho vím, že ti mám vzkázat, aby ses tu jen opovážila znovu ukázat a že pokud Logan ovládá... a teď složitý slovo na s, který si nepamatuju, sens-něco, ať vtáhne do snu nejdřív tebe, a pak i jeho, že spí hlavně ve dne, protože v noci musí dávat bacha, kdyby se tu Logan objevil. A potom mě zase vykopli. Jednoduchý, mám u tebe laskavost číslo dva."

Vážně to bylo až moc snadné. Sice jsme se nic nedozvěděli, jak jsem původně chtěla, ale osobní setkání ve snu je mnohem lepší nápad. Ani v nejmenším mě něco takového nenapadlo, nedošlo mi, že Phil nemusí být ten, kdo sen vyvolá, že stačí, když se ho bude moct zúčastnit. Proběhlo to tak rychle, že se možná ani nikdo nedozví, že jsem zmizela ze základny.

„Kam teď?"

„Máte doma prášky na spaní?"

„Něco by se našlo, proč?"

„Protože Phil půjde brzy spát a já musím jít taky a asi budu potřebovat trochu pomoct."

Trvá další hodinu a půl, než se přesouváme k Markusovi, než nachází tabletky na spaní a zase se vracíme na základnu. Rozednilo se a my se vracíme akorát na snídani, což je perfektní načasování. Markus mě vyhazuje před vchodem do budovy a zase auto otáčí směrem k bráně, což je pochopitelné. Pokud Barrows nebo někdo zjistil, že jsem pryč, bude akorát zase křičet. A taky se chce určitě vyspat.

S dvěma platíčky prášků na spaní se belhám do jídelny. Chce se mi hrozně spát a hlava se mi samou únavou motá, možná, že jakmile padnu do postele, usnu. Ale ráda si to pojistím bylinkami a trochou chemie.

Očima nacházím Logana. Ani ten nevypadá, že by něco naspal. Nepřítomně se rýpe v jídle a sleduje spíš lidi kolem, než sestru, která mu něco vykládá.

„Musíš se cítit jako v ráji, kolek je tolik lidí, kterým se můžeš hrabat v myšlenkách," poznamenávám trochu kousavě, když se zastavuju u jejich stolu. S pozdravem se neobtěžuju. Jess překvapeně povytahuje obočí, Logan mhouří oči a na moment mu pobaveně cukají koutky. Náznak úsměvu mu ale z tváře maže platíčko prášků, které mu div neházím do talíře, což ale není úmysl. Najednou už ani trochu pobaveně nevypadá.

„Odkud to sakra víš?" mračí se a seká očima po Jess, která mu pohled oplácí s výrazem: Já jsem jí nic neřekla a uráží mě, že si to myslíš! Až o chviličku později mu dochází, že na sebe nejspíš prozradil něco, co nechtěl. Já ale stejně nechápu, o čem mluví a upřímně je mi jedno, co se právě odehrálo.

„Umíš vtahovat lidi do svých snů?"

„Jo, proč?"

„Protože potřebuju, abys šel hned spát a udělal to. Já... já jsem byla u vás doma, tak nějak. A mluvila jsem s Philem, což... a jo, hele," sedám si vedle Jess, protože dle jejího zmateného výrazu soudím, že absolutně nic nechápe. Jak by mohla, když začínám od středu. „Ross, Colton, Eliott a Jay byli u vás doma, chtěli odchytnout někoho z Organizace, aby zjistili, kde drží vaše sestry. Jenže je tam čekal Phil, což je taky následovník, shodou okolností taky narozený v létě, můj učitel, voják, prostě dostali zabrat. Nedělá to proto, že by byl na jejich straně, ale Organizace má jeho ségru a neteř a on musí dělat, co mu nařídí. Je to dvě, dvě a půl hodiny, co jsem tam byla a jeho napadlo, že bys nás mohl oba vzít do svého snu, abychom si mohli promluvit. Mám totiž nápad, jak pomoct vašim sestrám i jeho rodině, ale potřebuju to říct vám oběma. A jediná možnost, jak to udělat, je sen. Hádám, že ve dne spí a je bez schopností, jinak by to už udělal," sypu ze sebe jedním dechem. Nevím, jestli mě chápou a můj rádoby plán, na který jsem přišla cestou sem, má dost trhlin. Ale nic lepšího nemáme. Teď jen potřebuju všechno sdělit Philovi a domluvit se na detailech, pokud ovšem bude souhlasit.

„Říkáš, že víš, jak všem pomoct?"

„Tak nějak," přikyvuju.

„V tom případě asi jdeme spát," bere si prášky.

„Postarám se, aby vás nikdo neprobudil!" vyskakuje na nohy zrzka a mě těší její zápal. Přeci jen jde o její sestry a ona chce pomoct. A udělá nám velkou službu, když zařídí, aby nás nechali.

Poměrně rychle opouštíme jídelnu a já s Loganem zalézáme do svých pokojů. Jess si ze svého bere židli, kterou si staví na chodbu odhodlaná dělat nám strážce před možnými narušiteli.

Jsem vyčerpaná, rozlámaná a hladová, potřebuju se vyspat. Prášky nejspíš ani nejsou nutné, ale jistota je jistota. Převlékám se do pyžama a vymačkávám z platíčka jeden prášek. A pak ještě jeden. Přemýšlím i o třetím, ale ten už si v duchu zakazuju. Chtěla bych se ještě probudit. Zapíjím dvě tabletky sklenicí vody a zalézám do postele. Oči se mi zavírají téměř hned, jakmile hlava dopadá na polštář. Ještě odkládám naslouchátko na noční stolek vedle postele.

Děje se přesně to, co jsem očekávala. Že ačkoli se cítím polomrtvá, spánek sám od sebe nepřichází. Jen se převaluju ze strany na stranu, vnímám bolest v kotníku a srdce mi splašeně buší, protože přemýšlím nad tím, co jsem vymyslela. Vyjde to? Co všechno se může pokazit? Jak to zvládneme bez Eliotta a Jaye, kteří leží na ošetřovně? A vůbec bych je měla navštívit, jakmile se probudím. Budě Logan souhlasit s mým nápadem? Vždyť to zahrnuje...

**

Skoro můžu cítit suchý vzduch a horko, které je typické pro afghánské podnebí. Srdce mi divoce buší a já se pokouším utíkat, jak nejrychleji můžu, ale nohy mi s každým metrem těžknou víc a víc. V dálce ke mně doléhá zvuk střelby a štěkot psů, takže ještě zrychluju, ale unavené svaly rychle vypovídají službu. Kácím se k zemi jak pytel brambor. V panice se co nejrychleji zvedám a obracím se ke skupině ozbrojených povstalců. Chci vstát a zkusit jim uniknout, nohy mě ale neposlouchají. Tak se alespoň odtahuju a zády vrážím do stěny chatrného domku splácaného z hlíny. Ještě před pár vteřinami tam byla dlouhá ulice.

Povstalci už jsou jen pár metrů ode mě. Sklápí zbraně k zemi a na rtech se jim objevují kruté úsměvy.

„Tady se mi nelíbí," ozývá se známý hlas a já otevírám oči, které jsem v panice zavřela. Je to Logan, který stojí přede mnou. Afghánci jsou pryč a on si kleká. Bere do ruky hrst písku a nechává ho přesypat se zpátky na zem. Znovu se dotýká povrchu zdejší ulice, ale tentokrát je to, jako by do ruky vzal divadelní kulisu a jedním pohybem ji strhnul. Z ničeho nic už nejsme v Afghánistánu, ale v malém bytě, kterému vévodí místnost s malířským plátnem a paleta se zaschlými barvami.

Tak snadno mou noční můru ukončil a ani jsem se neprobudila. Až se mi tomu nechce věřit. Jeremy ani Phil něco takového neumí.

„Umí něco jinýho," komentuje mé myšlenky a já mu věnuju znechucený pohled. „Nedělám to schválně."

„Jasně," odfrkuju si. „Co teď?"

„Zkus myslet na toho... Phila a snad se mi povede ho zatáhnout sem."

„Fajn." Jako první se mi ale vybavuje okamžik, kdy mě Eliott v Afghánistánu odtáhnul od převrácených aut a Phil akorát schytal střelu do ramene a složil se na zem. Koutkem oka si všímám pohybu a v úžasu sleduju nepomalované plátno, na kterém se doslova promítá to, co se stalo před pár týdny. Vidět to ze svého pohledu znovu je děsivé a mně po zádech přejíždí mráz. Z toho navíc ani Logan nepozná, jak Phil vypadá. Tak začínám myslet na náš poslední trénink, a jak se pokoušel bez svých schopností upravovat odpad v bytě na ostrovech.

Jen kousek ode mě se objevuje nejdřív temná silueta, která pomalu začíná nabírat kontury, až se objevuje Phil s vážným výrazem ve tváři, nicméně je vidět, že se mu ulevuje. Krátce ty dva představuju, a pak se posazujeme na židle, které se prostě objevují. Oba dva se s očekáváním otáčejí na mě a čekají, co že za plán jsem to vymyslela.

„Co to je?" ukazuju na Philovu ruku, na které má zvláštní mohutnější náramek.

„Dává mi to elektrické šoky, když zrovna chtějí, abych měl nebo neměl svoje schopnosti. A ne, nemůžu si to sundat, snímá mi to i tep a hned by poznali, že jsem to sundal," vysvětluje a náramek schovává pod rukáv košile. „Ale proto tu nejsme."

„Ne, to ne," souhlasím. „Napadlo mě, že když chtějí Logana, měli bychom jim dát, po čem touží." Phil povytahuje obočí, ale mlčí. „Já vím, že to zní hrozně, ale když budete předstírat, že po sobě házíte oheň dost dlouho, stihneme s kluky pomoct tvým sestrám," říkám Vikingovi. „A vás dva pak určitě někam odtáhnou. Během předstíraní toho, že se navzájem chcete zabít, se náhodou může rozbít tahle věc," naznačuju na náramek. „A jednomu z vás dáme taser, abyste si pak schopnosti mohli vrátit. Přinese ho Logan, ale musíte si ho pak nějak předat, protože předpokládám, že ho budou prohledávat."

„To je -"

„Já neskončila," přerušuju Phila. „Eliott s Jayem jsou zranění, ale sledovat vás zvládnou. Takže vás možná někam odvezou, ale budeme vědět kam a přijdeme."

„Lori," úpí Phil. „Uvědomuješ si, že my dva budeme bez schopností?"

„Jo."

„A to znamená, že na všechno budeš sama, nějakou dobu určitě."

„Ross a Colton půjdou se mnou. Možná i Markus a Seth. A Barrows, třeba zajistí víc vojáků."

„Sama budeš mít něco víc než zbraně," naznačuje.

„Když jsem mohla odpálit sklad v Afghánistánu, tak sakra zvládnu pár lidí z Organizace. Navíc jakmile to půjde, budete mít oba schopnosti zpátky, takže třeba ani nikdo z nás neuhoří."

„Tohle je šílený," promlouvá poprvé Logan.

„Ona má hodně šílených nápadů," vzdychá Phil a obrací se na Logana. „Ale co jinýho nám zbývá. Už takhle přemýšlejí, jak tě vylákat ze základny, takže bychom se měli dát do pohybu dřív, než oni, protože nechci stresovat, ale pořád mají tvoje sestry." Mladší následovník se na chvíli odmlčuje. „Musíš do toho jít s úmyslem mě zabít, jinak nám to nesežerou. Bude to chtít velkej bordel, což asi nebude problém, ale ne moc, aby někdo nezavolal policii. Pak sebou prostě sekneš o zem a nebudeš se mi bránit."

„Co když odvezou jenom Logana?" starám se.

„Určitě ne, slíbili mi, že propustí alespoň neteř, když jim ho přivedu."

„A dá se tomu slibu věřit?"

„Nedá. A právě proto mě vezmou taky, aby se mi vysmáli, jakej jsem blbec, když si myslím, že tímhle to končí."

„Co když se něco pokazí?" ptám se.

„Tak se s ostatními seberete a utečete."

„V žádném případě," zamítám hned.

„Tady není prostor na diskuzi, Lori, prostě tě přinutím já, nebo Logan. Můžeš si vybrat," krčí rameny. Zní to poměrně děsivě, ale už jednou mě takhle ovlivnil přes sen. Pokud bude chtít, abychom utekli, uděláme to.

„Oba jste v mojí hlavě jako doma, tak je to jedno, střihněte si," odsekávám naštvaně a Phil se usmívá. „To není k smíchu. Ještě něco?"

„Přijďte hned po setmění, když pak Eliott bude sledovat auto Organizace, nebude to tak nápadné jako když za nimi pojede auto ve tři ráno. Jo a, možná by bylo fajn, kdybys jí vyléčil nohu."

„Já to neumím," kroutí Logan hlavou.

„V tom případě by ses to měl naučit, něco mi říká, že se nám to bude hodit," blýská se Philovi v očích. Budou si rozumět. „Máš tady i pokusnýho králíka," ukazuje na mě a nepřipouští námitek.

Ten chlap se mi zdá.

Doslova.

1) Jako vždycky budu děkovat, protože komentáře k vánočnímu speciálu jsou tak... nejde slovem vyjádřit, kolik lásky a krásných slov jste mi poslali. Jste všichni do jednoho úžasní! ♥

2) Ano, slíbila jsem záchrannou akci, jenže pak mi došlo, že taková věc žádá přípravu a kdybychom měli jít zachraňovat Alexis a Annabeth, bude mít kapitola tak dvacet stran a to by nechtěl nikdo (a vy, kdo napíšete, že jo, tak kecáte! :D) Prostě by to bylo moc, tak příště. Snad.

3) Klidně napište, co jste dostali pod stromeček, z čeho máte radost, nebo co vás překvapilo, budu jen ráda!

Mějte se pohádkově! *ukradeno od mika0212, od které jsem dostala naprosto dokonalý pohled z Norska!*