„Takže, jaký je plán?" prolamuje ticho jako první Seth ve chvíli, kdy Markus na stůl v obýváku pokládá několik krabic s pizzou a Mitch na vozíku přiváží z kuchyně skleničky a limonádu. Markus ještě jde do kuchyně pro talíře, protože nesnese pomyšlení, že bychom nadrobili na nedávno luxovaný koberec. Překvapivé, ale vtipné. Drsný potetovaný Markus se zástěrou hospodyňky... za to bych i zaplatila.

„Nemají žádný plán," prohlašuje jistě nejstarší z bratrů a já bych ho ráda vyvedla z omylu, ale nemůžu. Má pravdu. Nabízí všem přítomným pivo, ale nikdo krom něj si plechovku nebere. Ozývá se typické zasyčení a klapnutí, když pivo otevírá, bere si talíř a celou krabici s pizzou k sobě na křeslo a pohodlně se usazuje. „Nebo jo?"

„Ne," přiznávám a na moment zachytávám jeho pohled. Čekám výsměch nebo alespoň odfrknutí, ale on jen přikyvuje a pouští se do jídla. „Ale představuju si to tak, že dojdeme za Archerem a donutíme ho mluvit." I tohle je vtipné. Já budu mít brzy oheň na svojí straně v plné palbě, ale to neřeší mou zraněnou nohu. Je nás hrozivě málo k tomu, abychom cokoli mohli podnikat, i kdybych počítala s Markusem a Sethem. „Plus mínus."

„To je pěkně na hovno," konstatuje Seth. Všichni víme, jak bídná je naše situace, ale nikdo to až do teď nevyslovil nahlas. „Vždyť ani nechodíš, tohle bude zatraceně těžký."

„Mlč radši, Sethe," vzdychá Colton, který si všímá, že se mě Sethova slova dotýkají, ale stejně jako Markus říká pravdu. Dokud se mi neuzdraví kotník, můžu jen snít o tom, jak Jakeova tátu donutím mluvit. „Nejdřív bychom měli zjistit, kde vůbec Archer je. Nějaké nápady?" obrací se na Eliotta.

„Mám nějaký vytipovaný místa," přikyvuje. „Ale pochybuju, že se tam bude zdržovat, když ví, že s Jacobem nejsme na jejich straně."

„Nesledujete náhodou děti hvězd v okolí?" zajímá se Colton s očima upřenýma na Setha.

„Pár," přikyvuje. „Proč?"

„Protože kde jsou děti hvězd, tam je Organizace. Nemusíme hledat Archera, stačí skřípnout někoho jiného."

„To by šlo," souhlasí Eliott. Ross celou dobu mlčí a já mám dojem, že vůbec nevnímá. Určitě přemýšlí o svém otci, který je momentálně na dosah ruky, ale od toho tady teď nejsme. Nebo má alespoň ten pocit. Jay se prozatím chová stejně tiše, jenom občas přikývne na znamení, že nás poslouchá, jinak nemluví, čemuž rozumím. Pořád je to ten, který na nás vytáhl zbraň, i když ne vědomě. Tím, že ho ovládl Tony, Ross nejspíš celý incident hodil za hlavu, přitom on z nás všech dopadl nejhůř. Já si ale ještě dlouho budu dávat pozor.

Něco mě napadá a já se musím hodně ovládat, abych se pro sebe alespoň neusmála.

„Můžeme se porozhlédnout, až dojíme," navrhuje Seth a krátce kontroluje hodinky. „Máme vyzkoušený, že vystrkují hlavy hlavně v noci."

„Vy si dělejte, co chcete, já musím být zítra v šest na základně," zvedá se Markus a tím se i loučí a nejspíš míří do postele.

Už jenom potřebuju, aby vypadli i kluci, což se děje o nějakých dvacet minut později. Eliottovi se moc nechce nechávat mě tu samotnou, ale Mitch ho přesvědčuje, že jeho vozík má jednu obrovskou výhodu - postaví se s ním mezi dveře a nikdo se dovnitř nedostane. Navíc tady zůstává i Markus, a i když se ke mně chová jako k největší osině v zadku, ve štychu by nás určitě nenechal.

Hned jak za sebou zabouchávají a slyším nastartovat auto, mířím po schodech nahoru a nervózně ťukám na jediné zavřené dveře v patře, takže automaticky přepokládám, že jde o Markusův pokoj.

Tak ať to máme za sebou. Jen doufám, že nestihl usnout a já ho neprobudím.

Otevírá mi v tričku a trenkách. Nevypadá, že by spal, ale postel za ním je rozházená. Byl by méně překvapený, kdyby tu teď místo mě stála zoubková víla.

„Co je?"

„Potřebuju od tebe trochu pomoc."

„Mám dojem, že ti pomáháme v jednom kuse," opírá se o futra dveří. Jeho tón není kousavý jako obvykle, zní spíš pobaveně, že jsem se vůbec odhodlala jít za ním s takovou prosbou, když je v domě šest dalších lidí. „Tak se vyžvejkni."

„Máš přístup do databází SAS?"

„Do některých. Proč?"

„Potřebuju najít jednoho člověka, protože jestli ho najde dřív Ross, bude z toho strašnej průser." Markus nevypadá, že bych ho přesvědčila o tom, proč by měl na svou zodpovědnost zneužívat novou práci. „Prosím."

„To není můj problém."

„Slíbím ti, že až mě Seth požádá o ruku, tak ho odmítnu. Jestli mi nepomůžeš, přivdám se do rodiny a budeš mě tady mít v jednom kuse."

„Čekal jsem, že mi budeš vyhrožovat upálením, toho bych se bál míň," mhouří oči a ustupuje mi z cesty, čímž mě na moment vyvádí z míry. Popravdě jsem ani nedoufala, že by mě k sobě pustil. Berlí strkám do dveří, aby se přivřely, a následuju ho ke stolu, za který si sedá a zapíná laptop. K obrovskému seznamu jmen se musí proklikat přes složitý labyrint odkazů a hesel. Ani se neobtěžuju předstírat, že nekoukám, už u prvního kódu se totiž ztrácím a ani náhodou bych nedokázala zopakovat, co on.

Markus mě po chvíli pouští na své místo a do vyhledávání zadávám ‚Elias Benett'. Jméno Rossova otce neznám, ale sám Ross si myslí, že budou ti dva u sebe. Vyskakuje na mě přesně 187 mužů s tímto jménem a já jen bezmocně zůstávám zírat na obrazovku.

„Přidej sem věk," ukazuje Markus na kolonku v horní části obrazovky.

„Já nevím, kolik mu je."

„Přibližně, najde ti to plus mínus deset let," radí, takže ťukám číslo 40. Počet Eliasů Benettů padá na 109, což je pořád hrozně moc. „Hledáš přímo jeho?"

„Ne, bráchu, Rossova tátu, ale nejspíš budou spolu a já ani nevím, kde bydlí. Mám jen jméno." Markus přebírá myš a do okénka příbuzenstvo volí ‚bratr'. Celkové číslo se znovu zmenšuje, tentokrát rovnou na 72. Ani to nezvládneme projít v rozumném čase. Všech 72 mužů má bratra, a jelikož nevím, jak se Rossův otec jmenuje, nebo jestli je starší či mladší, nemám šanci zjistit, který z nich je ten pravý.

„Co znamená ten vykřičník?" ptám se a ukazuju na červené znaménko hned za příjmením.

„Oplétačky se zákonem," bručí.

„Kolik máš vykřičníků ty?" ptám se dřív, než stíhám pořádně přemýšlet. V první vteřině očekávám, že mě odsud vynese v zubech, ale dnes podruhé překvapuje.

„Míň, než čekáš," odpovídá.

„Můžeš vyfiltrovat jen ty, kteří mají vykřičník?" Stačí mu jedno kliknutí a najednou mám před sebou jen 38 jmen, z nichž 10 jsou bez vykřičníků, ale označení svítí právě u sourozenců. To už by šlo.

„Za co byl odsouzený?" zajímá se Markus, ale ne z čisté zvědavost, může zbylé lidi prohnat dalším sítem.

„Hm." Jen marně vzpomínám, co přesně stálo v dokumentu, který Rossův strejda poslal. „Zkus týrání dětí."

Zůstávají dva muži se dvěma adresami. Větší zázrak chtít nemůžu.

Markus ještě jako největší dobrodinec adresy tiskne a já si dávám za úkol, že Ross takovou věc nesmí najít, alespoň prozatím.

„Děkuju."

„Někdy si to vyberu," oznamuje jenom a naznačuje, že bych měla vypadnout, což taky dělám.

Jako předešlou noc, usínám přímo na gauči v obýváku a probouzí mě až vchodové dveře. Zastřeným zrakem kontroluju, kolik je hodin. Do střechy domu bubnuje déšť a všichni se snaží být potichu, ale jsme na neznámém místě a pohyb ve tmě je náročný. Ozývá se zvuk, jako když někdo kope do botníku, tiché zasyčení a nadávka. Potřebovala bych mluvit s Eliottem ohledně Rosse a jeho táty, taky by mě zajímalo, jestli mají nějaké informace. Místo vyptávaní se ale jen opatrně přetáčím na druhý bok a znovu usínám.

Podruhé se probouzím už za světla a samotnou mě udivuje, že jsem ani nepostřehla, že Markus odjel do práce a kluci si vesele hodují v kuchyni. Po pár vteřinách absolutního ticha mi dochází proč. Baterky v naslouchátku nejspíš vypověděly službu, naštěstí jsou bratři Nicholsovi připravení a já za chvíli opět slyším.

Nedozvídám se od nich nic nového. Včera sice sledovali pár dětí hvězd, ale nikdo z Organizace se neobjevil. Což je pro ty samotné lidi moc dobře, pro nás ne, ale ani jsem nečekala, že hned první pokus bude úspěšný. Jsme ale minimálně na dobré cestě.

Po jídle Eliottovi naznačuju, že s ním potřebuju mluvit o samotě, což jde při takovém množství lidí v jednom domě jenom těžko, takže se přesouváme na zahradu. Jen velmi zkráceně mu vysvětluju, že měl Ross sestru, která napsala deník, ale já ho ztratila a ráda bych došla pro něco jiného, třeba si psala ještě jiný deníček. Cokoli, co by mu ji znovu přiblížilo. A Ross sám řekl, že dlouho přemýšlel, jak se k takovým věcem dostat, aniž by se musel vidět se strýcem. Takže proč bych to nemohla zkusit já? Potřebuju se trochu odreagovat, jinak bych přemýšlela jenom o bratrech a to nechci. Bez někoho z Organizace se nepohneme z místa a nemůže to trvat moc dlouho, jinak moje nervy povolí. Do té doby se můžu alespoň pokusit o dobrý skutek.

Eliott samozřejmě souhlasí, že se mnou na obě adresy zajede, ale navrhuje počkat, až se Markus vrátí s autem, abych se všude nemusela trmácet s berlemi, což je miliónový nápad, ale vyžaduje další čekání.

Nevím, kolik toho Nicholsovi od Coltona vědí, ale nejspíš dost na to, aby pochopili, že potřebuju rozptýlení, tak vytahují pokerové karty a jako posledně se je jen marně snažím porazit. Každou chvíli nechávám rozhořet svíčku na stole, abych se ujistila, že jsou bratři naživu. Je to jediná možnost, jak se o nich něco dozvědět.

Těsně po šesté hodině se vrací Markus i se zprávou, že na základně už vědí, že jsme zdrhli z ostrovů. Když ho Eliott žádá o klíče od auta, netváří se dvakrát nadšeně, ale nejspíš mu dochází, že máme v plánu navštívit oba Eliase Benetty, jejichž adresy mi včera hledal. Doufám, že je dost inteligentní, aby před všemi, a především před Rossem, pomlčel. Ostatní si vystačí s tím, že prostě chceme být spolu.

Eliott do navigace v autě nastavuje první adresu. Ani ne za hodinku bychom měli být na místě, což je celkem šílenost vzhledem k tomu, že se pohybujeme v rámci jednoho města, ale obrovského, navíc je opět většina silnic ucpaná.

Parkujeme před velkým rodinným domem se zahradou a mně už je hned jasné, že tady jsme špatně. Eliott mě nechává v autě, sám jde zazvonit a jen velmi krátce prohazuje pár slov s majiteli.

„Má tady přihlášenou trvalou adresu, ale nebydlí tu prý pět let," oznamuje, když se vrací do auta.

„Mají v tom pěkný bordel," bručím. Čas dojezdu na druhou adresu se mi nelíbí. Popojíždění po městě mě nebaví, nehledě na to, že budeme muset Markusovi natankovat, jinak bude akorát nakrknutý. Trvá nám minimálně půl hodiny dostat se z dopravní špičky do trochu klidnější části Londýna s rodinnými domky.

Je to mžik oka, kdy se před autem z ničeho nic objevuje mladá dívka se záplavou zrzavých vlasů. Eliott dupe na brzdu takovým stylem, že kdybych neměla zapnutý pás, nejspíš bych proletěla předním oknem. Ona jenom před sebe natahuje ruce, jako by mohla zastavit rozjeté auto a několik dlouhých vteřin jí trvá vstřebat šok, že z ní není jen mastný flek. Eliott pěstí udeřuje do volantu, rozepíná si pás a vyskakuje z auta dřív, než stíhám cokoli říct. I on právě nejspíš prodělal infarkt, vždyť skoro někoho zajel.

„Ty ses úplně zbláznila!" vyštěkávána na ni zlostně, hned na to se ale očima zaměřuje na něco jiného. „Co si sakra - "

„Chyť ji!" volá na Eliotta poměrně mladý muž, který vybíhá z domu, odkud se vynořila i zrzavá dívka. Eliott po mně střílí varovným pohledem. Je mi hned jasné, že neznámý kluk patří k Organizaci. Už jenom zbraň upravená k vystřelování neobvyklých projektilů je odpověď. Eliott s mou pomocí by ho nejspíš snadno přepral a naložil do auta, jenže ta dívka nejspíš před Organizací utíká. Stačí chtít a klukovi začíná hořet rukáv od košile, Eliott dívku postrkává k našemu autu a ona do něj nastupuje, aniž by se bránila. Zato Eliott má co dělat, aby stihl naskočit a odjet.

„Do prdele," vydechuje a ve zpětném zrcátku kontroluje zrzku na zadním sedadle. „Neudělali ti nic?" Ona záporně kroutí hlavou. Zdá se, že potřebuje rozdýchat, co právě prožila, a naše skoro nehoda s tím nemá nic společného. Já se otáčím, abych zjistila, zda nás lidé od Organizace nesledují. Zatím je klid a já nevím, co dělat nebo říkat. Nejspíš patří mezi děti hvězd, ale ví o nás vůbec něco? Nevypadá na víc, než patnáct. Může být nejstarší a ještě nic nevědět. „Můžeme tě někam odvézt?" prolamuje Eliott napjaté ticho.

„Za bráchou," promlouvá kupodivu rozhodným hlasem a roztřesenýma rukama si stahuje vlasy do drdolu.

„A to je kde?" Zrzka diktuje adresu, která je ani ne dvacet minut cesty od nás, ale úplně na opačný směr od druhého Eliase Benetta, který by měl být Rossův strejda.

Potlačuju frustraci z toho, že Ross bude muset počkat.

Eliott zastavuje v jedné zapadlejší ulici před starým vysokým činžákem.

„Díky," mumlá dívka a bez dalších slov vystupuje. Vychází pár schodů a snaží se dozvonit, nejspíš na bratra.

„Tohle je divný," říká mi Eliott. Zrzka ještě nějakou dobu zkouší bouchat na dveře a zvonit, ale nemá šanci. Jediný byt, ve kterém se svítí, je až ten úplně poslední. Možná, kdyby kopala ještě nějakou dobu, staré dveře se jednoduše rozpadnou, ale na to nemá sílu.

Oba dva vylézáme z auta, a ač bych ráda stihla navštívit pana Benetta, nemůžeme ji tady jen tak nechat.

„Ne-nemáte telefon?" ptá se o něco tišším hlasem a Eliott jí podává ten svůj. Ona do něj ťuká telefonní číslo, hádám, že na bratra, ten ale hovor nezvedá. Bodá mě u srdce, protože si vzpomínám na Jeremyho. Ten to taky nebere, když je nejvíc potřeba. Lempl jeden. Dala bych všechno na světě, kdyby se ozval, ale to se teď nestane. A bratr téhle holky je nejspíš podobný budižkničemu. Ale na rozdíl od Jera je tady.

Zrzka se znovu zkouší dovolat, zatímco Eliott přichází blíž ke dveřím. Rozhlíží se po ulici a silou kope do dveří. Stařičký zámek povoluje na první pokus. Pražím ho očima a on jen krčí rameny, jak kdyby to udělal nechtěně.

„Počkej tady," dává mi Eliott klíče od auta. Nejspíš se chce ujistit, že zrzka vážně najde svého bráchu a ne jenom další členy Organizace nebo prázdný vyrabovaný byt.

Je mi zle z představy, že se Organizace pokouší zničit další rodinu, což už se jim možná povedlo. Kde jsou její ostatní sourozenci? A co chtějí podniknout? Snažím se představit si, jak bude Markus reagovat, až mu domů přivezeme další minimálně dva lidi. Nejspíš se budeme muset obrátit na Erika a přestěhovat se na základnu. Tam budeme daleko víc v bezpečí, všichni.

Seshora se ozývá rána a já začínám být nervózní. O to víc, když dolů sbíhá Eliott, očividně podrážděný a možná i naštvaný. Hned za ním ze schodů kluše vysoký muž, následovaný mladou zrzkou, která se tváří poněkud zmateně a rozhozeně. Pokud došlo na výměnu názorů, byla nejspíš ostřejší, než by se mi líbilo.

„Děláš chybu," neodpouští si Eliott, ale nesnaží se dlouhána zastavit.

Vzápětí chápu, proč. Phil svou moc skrýval, protože věděl, že jeho okolí není příjemná. Člověk se neustále cítil jako někdo menší a ohromně zranitelný. Takové pocity nemá nikdo rád. Tenhle teď rozhodně nic neskrývá, takže mi je hned jasné, že musí být následovník a ke všemu hodně rozzuřený. Takovým lidem je lepší se obloukem vyhnout, obzvlášť když beze slov prochází kolem a ke mně se dostává vůně alkoholu.

Vzteklý a opilý následovník, z toho kouká jenom velká katastrofa. Pokud k tomu připočítáme sílu okamžiku, kdy se nejspíš od mladší sestry dozvěděl špatnou zprávu a týká se to zbytku rodiny, úplně chápu, proč se tváří, jak kdyby se chystal vyhladit polovinu planety. Je rozhodný něco dělat, takže prochází dveřmi a zrzka ho následuje.

Daleko se nezvládají dostat, protože přímo zpoza zaparkovaného auta se objevuje jeden z členů Organizace, míří a mačká spoušť.

Holka zděšeně vykřikuje a muž se kácí k zemi v křeči po zásahu elektrickým šokem.

„Hlavně se nenech sejmout, jasný?!" nakazuje mi Eliott, dvěma dlouhými kroky zdolává pár schodů a strhává na zem dívku těsně před tím, než by sestřelili i ji. Eliott nemá zbraň, nechali jsme všechno v autě na letišti na ostrovech. Vidím, jak se snaží vymyslet cokoli, co by nás dostalo z tohohle problému, ale když spatřuju další dva členy Organizace, kteří se zase skrývali za naším autem, je mi jasné, že jinak, než silou to nepůjde.

Zasažený chlap se vzpamatovává celkem rychle.

A ať se pokouší o cokoli, neděje se vůbec nic.

Záměrně si vzpomínám na bratry, hlavně na Dana, který je nejspíš k smrti vyděšený a sám, bůh ví kde.

Poklop od kanálu před dvěma členy Organizace vystřeluje do vzduchu a z otvoru se zvedají vysoké plameny až do výše pouliční lampy. Obě postavy se ztrácejí v oranžové barvě a snažím se je ohněm zatlačit daleko od nás a zároveň je cíleně nezranit. Eliott mezitím zvládá zaútočit na chlapa se zbraní a sebrat mu ji. Chci mu usnadnit práci, tak jeho nepříteli zapaluju kapuci od mikiny. Jako rozptýlení ideální. Pud sebezáchovy velí sundat si mikinu a udělat cokoli, hlavně se dostat z dosahu ohně.

„To je moje holka!" volá Eliott a posílá mým směrem zdvižený palec a zářivý úsměv. Naskakuje do auta, startuje a naznačuje těm dvěma neznámým, ať si nasednou, což se k mému překvapení i děje. Já se pomocí berlí dostávám dolů ze schodů a akorát nastupuju.

„Vezmi tu zbraň," vyhrkávám dřív, než se Eliott stíhá rozjet pryč. Váhá jen chviličku, přikyvuje, znovu z auta vybíhá a sbírá ze země zbraň a ještě něco, co si strká do kapsy. Já se na sedačce otáčím, abych na oheň v ulici viděla. Bez vizuálního kontaktu oheň nezvládám.

Do klína mi padá upravená zbraň, Eliott šlape na plyn a já se přestávám soustředit. Plameny mizí ve vzduchu.

„Jste v pořádku?" starám se o ty dva na zadních sedačkách. Dívka má sedřená kolena a možná i dlaně z pádu, a chlap se stejně zrzavými vlasy jako má ona, je zase popálený v místě, kam ho zasáhl projektil. Malá cena za to, co by se mohlo stát.

„Kam nás vezete?" stará se muž.

„Dál od blbých nápadů," bručí Eliott.

„Do bezpečí," opravuju ho. „Já jsem Lori."

„Jess," mumlá potichu zrzka a roztřesenýma rukama se pokouší stáhnout vlasy do drdolu. „Logan," ukazuje na muže vedle sebe, který se neměl k odpovědi. Naprosto chápu nedůvěru, s jakou se na nás dívají, ale nemají moc na výběr.

Eliott z kapsy tahá mobil a zandává ho do držáku vedle rádia, aby mohl mluvit a zároveň sledovat cestu.

„Neříkej mi, že se něco stalo," zvedá Colton hovor hned po druhém zazvonění.

„Trochu. Dej mi, prosím tě, Setha nebo Markuse."

„Radši bych mluvil s Lori," promlouvá Seth veselým tónem.

„To já si s tebou asi budu muset promluvit, ale to později. Rodiny dětí hvězd, které sledujete... patří mezi ně i Walkerovi?" Ve zpětném zrcátku sleduju, jak se ti dva po sobě ohlíží. Určitě se mu nepředstavili, musel si všimnout třeba jména na zvonku nebo schránce, co já vím.

„Jo. Proč?"

„Protože jim do domu naběhla Organizace a dva vezu k vám domů."

„Děláš si prdel, že jo?"

„Zním ti tak, co myslíš? Prostě budete mít návštěvu."

„Sledují vás?"

„Ne, Lori jim zatopila pod kotlem."

„Proč nemám svý schopnosti?" vypravuje ze sebe Logan první otázku hned, jak Eliott přestává mluvit se Sethem.

„Pět minut zpátky jsem říkal, že se to stane," vrčí Eliott skoro nepřátelsky.

Asi si nepadli do oka, ale naznačuju mu, ať je zticha a nedělá situaci ještě horší.

„Mají naše ségry," ozývá se i Jessica ve snaze bránit Logana. Naprosto dokážu pochopit, proč se chtěl pro ně vydat i přes Eliottova varování. Být následovník s hromadou schopností, pár slov by mě rozhodně nezastavilo, kdyby mi někdo řekl, že Organizace odtáhla dva členy mé rodiny. „Musíme něco udělat."

„Nerad to říkám, ale momentálně nemůžete vůbec nic. Najdeme je, ale chce to plán." Další plán, další čekání. Eliott se může snažit sebevíc, ale nechápe zoufalost, která ve mně narůstá každým dnem, kdy jsou bratři pryč. Kdyby šlo alespoň „jen" o Jera a Mattyho. Ti se o sebe umí postarat. Ale co Daniel? Ten sotva něco zmůže sám.

Zastavujeme až před domem bratrů Nicholsových a já absolutně nezávidím situaci Jess a Loganovi. Odvezli jsme je pryč, a dál?

Eliott vystupuje a já se otáčím na sourozence.

„Já postrádám tři bráchy už pár dnů." Hlas mám nejistý, je děsivé něco takového vyslovit nahlas. „Danovi je dvanáct a nemám ponětí, kde je a co mu provádějí. Vím jenom, že jsou naživu, takže rozumím, jak vám teď je. Ale lidi tam vevnitř udělají všechno proto, aby vaše sestry našli. Vědí, co dělají, mají výcvik i zbraně. Pojďte se mnou, prosím."

Už mám dojem, že se vydají svým směrem, ale jedna věc je jistá - potřebují pomoct. A na blízku jsme my. Kdybych si měla vybrat já, jdu za kýmkoli, kdyby mi pověděl, že mi pomůže najít ty, na kterých mi nejvíc záleží. To je taky důvod, proč možná na první pohled i velmi nedůvěřiví lidé nakonec souhlasí.

„Já tě znám!" vyhrkává Jess a ukazuje prstem na Setha, který se zaráží a trochu bledne v obličeji. Všichni jsou shromáždění v obýváku, kde jim Eliott vysvětloval, co se stalo. Naráz utichají a devět párů očí se upírá právě na Jess. „Ty jsi ten pošťák!"

„Ty ses nechal chytit?!" nevěří Markus svým uším.

„Viděla mě, když jsem do schránky dával kameru," skučí Seth nešťastně.

„Lemple," kroutí nechápavě hlavou nejstarší z bratrů.

„Víme, kde jsou," skáče jim do hádky Colton. „Měli bychom přestat ztrácet čas."

Kluci jsou odhodlaní jít do akce hned, dokud přibližně vědí, kde se Organizace nachází. Pak stačí jednoho odchytit a vymlátit z něj odpovědi. Jenže auto je jenom jedno, takže se rozdělují na dvě menší skupiny, jedna vyráží k domu Walkerových a druhá zase k jiné rodině dětí hvězd, kterou bratři v rámci svojí práce sledují, takže zbývám jen já, Mitch, Jess a Logan.

Čas se začíná neuvěřitelně vléct. A zatímco Logan sedí na gauči, ani se nehne a nejspíš přemýšlí, jak je možné vše, co se stalo během tak krátké doby, Jess v maskáčových kalhotách pochoduje po místnosti tam a zpátky, až je z ní chudák Mitch nervózní. Připomíná mi šelmy v zoo, které chodí podél svých výběhů.

Po další hodině už se posazuje i ona a nervózně si pohrává s prsty a já mám alespoň čas si obra prohlédnout. Jsou si podobní tím, že mají zrzavé vlasy, ale tím to končí. Jess se může pyšnit zelenýma očima, zatímco ty Loganovy jsou tmavé. Povahou jsou nejspíš úplně každý jiný a neumím si představit, jaký mezi sebou mají vztah přes ten propastný věkový rozdíl. I tak ale mají společný záměr a myšlenky. Nejenom mezi sebou, ale určitě taky se mnou. Ani jednoho z nás nebaví čekat. Potřebujeme, aby se věci daly do pohybu, aby se něco dělo, abychom měli pocit, že se snažíme zachránit své blízké.

A i když jsme teď tři poměrně bezmocné děti hvězd, protože já nechodím, Logan svoje schopnosti nemá a o Jess nic nevím, existuje jedna možnost, co dělat.

„Takže," sedám si do křesla naproti nim. Mitch přihlíží z kuchyně. „Vy jste následovník."

„Nevykej mi," říká místo odpovědi, ale Jess přikyvuje.

„Všechno by bylo snadnější, kdybys měl svoje schopnosti." Nevím, co umí, ale je určitě o několik let starší než Phil, tudíž předpokládám, že i silnější. Pokud pomůžeme jeho rodině, může pomoct on té mojí. Sobecké smýšlení, ale nedokážu si pomoct. Ať už si namlouvám, co chci, s kluky a jedinou zbraní, jakou mám, ohněm, ničeho velkého nedosáhnu.

„Ale nemám," protíná mě pohledem.

„Jo," souhlasím a konverzace zdánlivě nikam dál nevede. „Možná vím o způsobu, jak to vyřešit, ale nebude to příjemný."

„Může schopnosti získat zpátky?" ožívá i Jessica.

„Já nevím," kroutím hlavou. „Možná. Nezkoušeli jsme to."

„Tak to udělej," vyzývá mě Logan rozhodně. Přijít o schopnosti, na které je zvyklý půlku života, musí být dost deprimující. A rozhodně je nechce zpátky jen kvůli tomu, že by se cítil bezmocně. Ani ho nezajímá, co konkrétně bude muset podstoupit, ale jde do toho bez zaváhání.

Vcházím do kuchyně a velmi nemotorně si beru zbraň, kterou Eliott vzal chlapovi z Organizace. Podařilo se mu ukořistit i jeden náboj, takže mám jen jeden pokus.

Když Jess vidí, s čím klopýtám zpátky do obýváku, třeští oči.

„Logane!"

„Alespoň jednou se nehádej," žádá ji.

„Necháš si dát další ránu jenom proto, že si myslí, že to může fungovat?" nezvládá Jess držet jazyk za zuby. Je mi jí líto, protože se bojí o svého bráchu a já jsem jen cizí člověk, který do něj chce našít několik tisíc voltů. Logan mi ukazuje, ať si dívky nevšímám a chvíli si zbraň i náboj prohlížím, abych věděla, jak jej správně použít. Mitch tiše přihlíží, Jess supí a dál protestuje, Logan ji ale nejspíš neposlouchá.

Nacházím správné místo, na jaké náboj zasunout, ale ozývá se nepříjemné zapraskání a na zem se vysypává kovový drátek a malý plíšek.

„Mám takový pocit, žes to rozbila," komentuje Mitch, který přijíždí ke mně blíž. „Zkus tohle," dává mi taser, jaké používá policie. Ani nechci vědět, kde to vzal. Bratři Nicholsovi si nejspíš budou už vždycky zahrávat s nelegálními věcmi.

„Udělej to ty," vracím mu zbraň.

Logan si sundává sako a já si hned všímám tetování kolem pravého zápěstí, předloktí a těsně nad loktem. Obyčejné čtyři čáry, ale určitě pro něj mají význam.

„Nastavil jsem dvacet tisíc voltů," oznamuje Mitch Loganovi. „A asi si sedni, šlehlo by to s tebou o zem." Logan poslouchá a zatíná ruce v pěst. Člověk může vypadat jako drsný Viking, ale vědět, že dostane elektrický šok, musí být strašné. Samým napětím ani nedýchám.

„Odstup od něj," povídá Mitch Jess.

„Vždyť tě to může zabít," protestuje dívka, ale stejně dělá pár kroků dozadu.

„Budu v pohodě," snaží se ji Logan uklidnit. Já ale taky začínám panikařit, stejně jako Jess. Nejvíc v pohodě je samozřejmě Mitch a Logan na sobě taky nedává moc znát, že by se bál. My s Jess to zvládáme za něj.

„Připrav se. Na tři. Raz, dva, tři."

Mitch mačká spoušť a do Loganovy ruky se zarývají elektrody. Obličej se mu křiví silnou bolestí.

„Kurva," syčí skrz zaťaté zuby. Po dvou třech vteřinách mu povolují svaly stažené elektřinou a uvolňuje se. Já s Jess na něj zíráme a čekáme. Kdyby měl svou moc zpátky, určitě bychom to poznaly. „Nastav víc," chraptí směrem k Mitchovi. „Pomůže to."

„Čtyřicet tisíc je maximum, ale zkusil bych tak třicet pět, víc ne."

„Tohle není sranda," ozývá se znovu Jess.

„Pojď vedle," prosím ji, protože to nechci vidět ani já. „U toho být nemusíme."

„ To je strašný," posazuje se v kuchyni ke stolu. „Tupec."

„Bude v pořádku. A pak budeme moct najít vaše sestry," pokouším se o povzbudivý úsměv. „Dáš si čaj?"

„Ale jo, děkuju."

Obě sebou cukáme, když se ozývá druhý výstřel, na to dvě hlasité rány, jak kdyby Logan praštil do sedačky místo toho, aby zařval.

A pak se dům plní obrovským množstvím magie.

. Polovina Walkerových na scéně - zbytek v další kapitole. Čeká nás záchranná akce a pořádné inferno. :3

. Nestíhám teď číst příběhy většiny z vás, ani jsem ještě neodpověděla na komentáře u předchozí kapitola, ale už jsem vás dál nechtěla nechat čekat. A čtení i komentáře určitě napravím, jakmile budu mít zítra po první zkoušce. :)

. Jako vždycky se mějte krásně a zatím ahoj!