V předešlé kapitole se Colton, Markus a Lori dostali do Ruska, setkali se s Maximem a Taniou a tak po různu pokecali o tom, kde pravděpodobně drží jak jejich sourozence, tak i Matthyase.

„Ahoj, neruším?" ptám se. Markus vedle mě nahlas kleje a schovává si hlavu pod polštář.

Večer se strhla poměrně vášnivá debata o tom, kdo kde bude spát. Jedna velká manželská postel nás totiž trochu rozhodila. Markus ale všechno rychle vyřešil svým stanoviskem, kdy odmítl spát na rozkládacím gauči a zároveň vedle sebe nechtěl Coltona.

„Mám dovolenou, co myslíš?" bručí Barrows. Z jeho hlasu ale čiší klid a zní odpočatě, což je jedině dobře, zdá se, že konečně ze sebe shodil všechen stres a starosti. „Co potřebuješ?"

„Tvůj názor. Matthyas je pravděpodobně v Krasnongoradu."

„Něco málo jsem slyšel," zvážňuje. „Občas se snažíme monitorovat, co se tam děje, ale abych byl upřímný, vůbec se nám to nedaří." Na moment se odmlčuje a já tuším, jak by vypadal náš rozhovor naživo, respektive to, jak by se Barrows tvářil. Jako otec, který svému dítěti chce rozmluvit očividnou šílenost. „Jaký máš informace?"

„Téměř žádný," přiznávám. Ve zkratce vyprávím o tom, jak jsme se potkali s Maximem a Taniou a co oni nám prozradili, všechno, i o jejich sestře Karině a schopnosti oživovat lidi. „Co si o tom myslíš?"

„Chceš pravdu nebo lež?" vrací mi otázku otázkou, ale vzápětí si odpovídá sám. „Ne, víš co, takhle. Už tě nějakou dobu znám a je mi jasný, že kdybych ti řekl, aby ses na to vykašlala, stejně mě neposlechneš. Tomu rozumím, je tam tvůj brácha. Takže ti zkusím poradit, abyste byli extrémně opatrní. Je vás málo, nemáte přehled o terénu, nevíte, jak to vypadá uvnitř, nejste doma. Ale zase máte výhodu v tobě, Maximovi a Tanie. Chce to plán. A proboha, za žádných okolností se nenechte chytit. Jestli vás dostanou, pravděpodobně zmizíte a už o vás nikdy neuslyšíme."

„To zní dobře," reaguju ironicky. „Napadá mě, jestli bys neměl kontaktovat někoho z naší vlády, abys je připravil na možný mezinárodní konflikt."

„V žádném případě," zamítá okamžitě. „Kdybych se jenom slovem zmínil, že se chystáte nasrat Rusko dobýváním Krasnongoradu, obávám se, že by poslali komando a v lepším případě by vás odtáhli zpátky do Británie a zavřeli na doživotí, v tom horším by se vás prostě zbavili dřív, než byste stihli napáchat škody. Život pár Britů jim za takové problémy nestojí."

„Máš pravdu," vydechuju šokovaně, že mě něco takového vůbec napadlo. Věřím mu každičké slovo, není třeba dělat si iluze o tom, že by se nás britská vláda nepokusila zabít, kdyby věděli, na co se chystáme. Nemůžu se na ty lidi ani zlobit, protože takovému postupu naprosto rozumím.

„Hlavně opatrně," nabádá mě znovu. „Zkusím sehnat kontakty na nějaký lidi, kteří by vám třeba mohli pomoct. Nic neslibuju."

„Děkuju moc. Ještě se ozvu."

„Ale až zejtra, prosím tě, nejlépe po dvanáctý u vás, zapomínáš na rozdíly v čase mezi Londýnem a Moskvou."

„Dobře, zatím se měj. A ještě jednou děkuju," vypínám hovor a odkládám telefon na noční stolek. Markus sundává polštář z hlavy a věnuje mi zvláštní pohled. On se často tváří vážně a podrážděně, aniž by mu člověk něco provedl, ale teď se podivně šklebí a v očích se mu blýská a taky nemá důvod.

„Tohle by mě v životě nenapadlo," promlouvá.

„Co jako?" nechápu.

„Že spolu my dva skončíme v posteli," povytahuje obočí. V ten moment nevím, jestli mám umřít rozpaky nebo zkusit přistoupit na hru, kterou sám začal, ale pravdou je, že absolutně netuším, co říct a jak reagovat. Na tenhle styl humoru nejsem zvyklá. Takže na něj akorát bez známek pobavení úkosem pohlížím. „Nebuď takovej suchar," komentuje mou nulovou reakci a asi ho vnitřně bolí, že jsem se ani nepokusila o úsměv.

„Seš idiot."

„Možná, žaluj mě za to," krčí rameny a mizí v koupelně. Já se alespoň můžu v klidu převléknout a poslat Rossovi pár zpráv - blonďák půjčuje totiž Danovi svůj telefon a nechává ho, aby si se mnou vyměnil pár informací. Nejzajímavější a zároveň nejvíc nechutné je, že Jarred vážně dovolil Danovi ochutnat cvrčka.

Bratr už se shání po cvrččích bonbónech.

Z dlouhého čekání a nicnedělání začínám být brzy nervózní. Jediná šance, jak se zabavit, je posadit se k televizi. Beru si k sobě ovladač a začínám přepínat kanály jeden po druhém ve snaze zachytit něco, čemu budu rozumět. Po pár minutách se vzdávám a nechávám obrazovku běžet na něčem, co se tváří jako kriminálka, ale v ruštině zní všechno drsně, takže může jít klidně i o moderní ruskou pohádku. Mě televize sice moc nezabaví, ale Markuse ano, takže se brzy chopí ovládání a rozhoduje se sledovat jakési zpravodajství. To ho drží asi čtvrt hodinky, pak přepíná na sportovní kanál, na kterém náhodou zrovna běží box. Markus sem tam přeloží, co říkají moderátoři, ale ke sportu není komentář tolik nutný. K boxu už vůbec ne. Ukazuje se, že jde o kanál věnovaný přímo bojovým sportů a on moc dobře ví, že něco takového existuje, protože následuje záznam z turnaje v MMA. Přestávám to vnímat po prvních několika vteřinách, místo toho se soustředím na Markuse. Ani ne tak na jeho nadšený výraz, který se snaží tolik nedávat najevo jako spíš na fakt, že rozumí úplně každému slovu. Podcenila jsem ho. Nikdy bych si netroufla o něm tvrdit, že je hloupý, to v žádném případě, ale studijní typ rozhodně není. Nebo jinak, nepůsobí tak. O tom, jestli chodil do školy rád nebo ne nemám tušení. Hádám, že učení nesnášel. Ale teď by ho to možná bavilo.

„Zkoušel ses někdy učit další jazyky?" chci vědět.

„Proč?"

„Protože umíš rusky stejně dobře jako anglicky."

„Jo, potřeboval jsem vědět, co po mně trenér pořád řval. Z tónu a výrazu si člověk dokázal odvodit, že je sprostej, ale chceš znát přesně, co ti říká. Naučil jsem se snad každou možnou nadávku a sprosťárnu v ruštině. Začal jsem to používat, nejdřív na ostatních klucích, jednou mi to ale ujelo směrem k trenérovi a... dostal jsem přes držku. Pak už na mě mluvil jenom rusky a šlo to samo."

„Samo," opakuju nevěřícně. „Tak zkoušels i něco jinýho? Španělštinu, francouzštinu?"

„Tyhle jazyky jsou o ničem," mává nad tím rukou. Dochází mi, že o Markusových zájmech moc nevím, když nebudu počítat rvačky, zápasy a alkohol. V životě by mě nenapadlo, že by mohl mít zalíbení v cizích jazycích.

„A který o ničem nejsou?" zajímám se dál. On se na chvíli odmlčuje, protože se soustředí na dění v televizi. Pak se začíná mračit, jako by mu až teď došlo, na co se ptám a on nevěděl, jestli mi odpovědět nebo ne.

„Třeba polština. Obecně slovanský jazyky jsou dobrý."

„Spíš složitý."

„Ale nezní tak pitomě ujetě jak angličtina nebo francouzština," krčí rameny a televizi vypíná, protože se ozývá pípnutí a do pokoje vchází Colton, hned po něm Maxim a Tania.

Poměrně brzy ráno odešli s tím, že Maxim zná někoho, kdo by nám dopomohl alespoň k nějakým zbraním, než se vydáme na cestu na Sibiř. Autem, letadlo kvůli sourozencům nepřipadá v úvahu, nejspíš by je tajná služba sebrala už při cestě na letiště. To riskovat nemůžeme. Colton se k nim připojil jako doprovod, který se umí prát a Tania ovládá sensekinezi. Netuším, jak moc a co přesně dokáže, protože pod sensekinezí se skrývá obrovské množství schopností, ale ať jde o cokoli, je Tania nebezpečná. Jako každý, kdo má pod palcem sensekinezi, ale nám momentálně její schopnost hraje do karet.

„Nemají nic," prohlašuje Markus potichu mým směrem, když spatřuje výraz v Coltonově tváři. To vzápětí potvrzuje Maxim, který kroutí hlavou. Tania odhazuje batoh na gauč a vypadá, že by nejraději do něčeho nebo někoho praštila. Nějakou dobu je absolutní ticho, pak starší Nichols vytahuje z kapsy mobil, vybírá něčí telefonní číslo a odchází telefonovat na chodbu.

Sourozenci po sobě hází nechápavý pohled. Já naopak tuším, komu šel volat. Sergejovi, kterému se chtěl za každou cenu vyhnout, ale už asi není jiná možnost. Nebo takhle, určitě by se našel někdo, kdo by nám prodal nebo klidně dal zbraně, ale nemáme čas shánět lidi. Musím co nejdřív vyrazit na Sibiř.

„Sergej na nás o půlnoci počká u stanice metra VDNch," vrací se Markus zpátky.

„Cože?" křením se.

„Výstavka dostiženija narodnovo chazajstva," recituje skoro jako básničku. Vidí můj výraz, tak ještě dodává: „Výstava úspěchů národního hospodářství."

Má pravdu. Ruština zní líp.

„Nemůžeme tam jít beze zbraně," namítá Colton.

„Ne, nemůžeme tam jít se zbraněmi. A navíc, ty nikam nejdeš."

„Chceš to zařídit sám?"

„Ne," usmívá se nevesele. „Lori a Tania mě doprovodí." Colton s Maximem se na moment zaráží. Jsem si jistá, že Maxim nechce, aby se jeho sestra setkala s někým, kdo pašuje a prodává zbraně. Stejně tak se Coltonovi nelíbí, že bych se měla kolem motat já. „Nic proti, ale vy dva jste mi k ničemu." Všichni čtyři na něj koukáme a dožadujeme se vysvětlení, proč upřednostňuje nás dvě. „Ona donutí Sergeje na nás zapomenout, aniž by se dočkal svojí laskavosti," ukazuje na Taniu. Ta se usmívá a v očích se jí blýská, jako by se nemohla dočkat. Pak Markus hlavou kýve mým směrem. „A ona zase v případě nouze podpálí půlku města. Půjde to jako po másle."

Dávno nepočítám s hladkým průběhem, když o něm někdo tak sebejistě přemýšlí. Naučila jsem se naopak počítat s tím nejhorším, což asi taky není nejlepší přístup, ale určitě je bezpečnější být připravená než se nechat zaskočit. Takže dostávám pár instrukcí, mezi které patří hlavně to, abych mlčela. Mám pocit, že Markus chce, abych obecně raději byla zticha. Vždycky, ne jenom teď.

Takže se snažím a při cestě metrem se soustředím na různorodou nádheru nejkrásnějšího metra Ruska a rozhodně jednoho z nejhezčích na světě. Plánek mapy metra i s názvy stanic v angličtině i ruštině mi pak dávají obecnou představu o tom, kde zrovna jsme a jak daleko ještě pojedeme.

Serpuchovsko-Timirjazevskaja linka se stanicemi Bulvar Dmitrija Donskeho, Annino, Ul. Akademika Jangela, Pražskaja, Južnaja... a další desítky názvů, které na mě křičí, že se k ruštině musím vrátit. Nevím, jak se stane, že člověk zahoří láskou k jazyku, který není k jeho mateřskému ani na hony vzdálený, ale stalo se. Už dávno, ale potřeba začít s ruštinou znovu a pořádně se každou hodinu stupňuje.

Stejně jako v Londýně se v i Moskvě po půlnoci všude pohybují spousty lidí, takže mě trochu překvapuje, když jeden z nich, úplně normálně vypadající chlap, přichází k nám a zdraví se s Markusem. Ten představuje mě i Taniu, ale ruku nám Sergej nepodává. Jen nás sjíždí pochybovačným pohledem, a pokud má námitky ohledně toho, že s Markusem dorazily dvě neplnoleté holky, nechává si je pro sebe.

Sergej nás zavádí k autu se zatmavenými skly, otevírá zadní dveře a ukazuje, ať nastoupíme. Vrážím ruce do kapsy a zatínám je v pěst, abych to na místě neodmítla. Tohle patří k základním pravidlům života - nesedat k cizím lidem do auta. Už vůbec ne k těm z moskevského podsvětí. Ale jiná cesta není.

Sergej a řidič se celou cestu o něčem baví. Tania i Markus je poslouchají, mně nezbývá nic jiného než koukat z okna na osvícenou Moskvu a doufat, že se samou nervozitou nepozvracím. Tuhle vyčkávací fázi nesnáším. Nemohla bych jako někteří profesionální odstřelovači čekat bez hnutí sedm hodin na to, až můj cíl dorazí na místo. Mám radši, když se jde do akce hned, bez velkých plánů a hereckých výkonů. Jenže to tady nepůjde.

Vystupujeme někde na samém okraji Moskvy, nebo tak okolí alespoň vypadá. Okázalost starého velkoměsta jsme nechali daleko za sebou. Vypadá to tady přesně tak, jak jsem si představovala. Hůř než v Londýně. Dobrá polovina pouličních světel je rozbitých a po ulicích se válí odpadkové koše a sem tam i lidi připomínající hromadu starých hadrů. Na očích všech tu probíhá prodej drog a každý, kdo prochází kolem, má za pasem nebo rovnou v ruce zbraň.

„Prajdětě vnutri," říká Sergej a ukazuje na dveře, které otevírá muž s kalašnikovem hozeným přes rameno. Ten samý chlap nás pak prohledává, ale skoro všechny věci jsme nechali pro jistotu v hotelu. Až na jeden telefon, který celou dobu vysílá naši polohu. Hrozně se mi ulevuje, protože ukrytý mobil nenachází.

Když to vezmu z pohledu Sergeje a jeho kumpánů, musíme vypadat strašně uboze. Já a Tania působíme, že by naše rány nikdo ani necítil a Markus má zase ruku v šátku a jde na něm vidět, že v poslední době dostal do těla. To je naše výhoda v případě, že se něco pokazí. Nikdo z nich nebude tušit, že já s Taniou jsme tady ty skutečně nebezpečné.

Překvapuje mě, když nás Sergej odvádí do jakési ponuré a tmavé kanceláře, ve které to páchne po vlhkosti a alkoholu. Na stole svítí jenom jedna malá lampa a okno je zatažené závěsem, jako by sem snad mohlo dorazit nějaké světlo z rozbitých lamp. Z jedné z mnoha skříní vytahuje láhev s něčím, o čem předpokládám, že je vodka a čtyři skleničky. Do každé z nich od oka odlévá a naznačuje, že jsou pro nás. Markus s Taniou neváhají, já mám dneska už podruhé problém - další životní pravidlo je nepít nic od cizích, pro lidi jako Sergej to platí dvojnásobně.

Nechci být hluchá a ke všemu i slepá.

„Je to zvyk," promlouvá s těžkým ruským přízvukem. Skleničku si beru a ťukám si s ním i ostatními. Stojí mě hodně sil, abych alkohol v první vteřině nevyplivla, což by mohli považovat za urážku. Proto se alespoň odvracím a vyháním slzy v očích, aniž by mě u toho mohli vidět. Ať už si vypálili cokoli, chutná to jako čistý líh ochucený lihem s kapkou lihu pro odlehčení. V životě jsem neměla nic odpornějšího. Hrdlo mám ještě několik dalších dlouhých vteřin v jednom ohni a dala bych hodně za sklenici vody, ale to se v Rusku určitě nenosí.

Jestli mi tohle nevypálí oční nerv, tak už nic.

Strážný mě s pohrdáním v očích sleduje.

„Vy Angláni byste se měli naučit pít něco jinýho než čaj," komentuje Sergej můj výraz. Tania se nejspíš musí kousnout do jazyka, aby se nahlas nerozesmála, takže se jenom ušklíbá.

„Kvůli tomu tady nejsme," odpovídám a Markus do mě trochu strká.

Jasně, mám mlčet.

Dál probíhá konverzace v ruštině a já se vůbec nechytám. Colton napsal seznam toho, co bychom přesně chtěli a jeden ze Sergejových mužů přináší náš „nákup" ve velké černé sportovní tašce. Markus pak veškeré vybavení kontroluje a Sergej mu ochotně asistuje. A já začínám vnímat účinky alkoholu. Není to nic strašného, ale i tak cítím, že se mi zamlžuje mysl. Pokud jde vážně o zvyk, je chytře vymyšlený - pokud do mě nalije ještě jednu sklenku toho, o čem já si myslím, že mě za chvíli oslepí, tak mě odtud budou muset odnést.

Když Markus schvaluje, že je vše, co jsme chtěli, v pořádku, chce tašku vzít, ale Sergej kroutí hlavou. Teď jsme na řadě my, abychom splnili svou část dohody. Sergej obchoduje s laskavostmi. Nikdo z nás neví, co bude chtít, ale Tania zachytává jeho pohled do toho svého - a já se trochu uklidňuju. Dívka pronáší pár slov v ruštině tak příjemným hlasem, že bych ji nejspíš poslechla i já, kdybych rozuměla. Sergej se nejdřív mračí, ale postupně se jeho tvář uvolňuje.

Jeho náhlá bezstarostná nálada se nezdá muži u dveří, který chytá svůj samopal o něco pevněji a přechází k Sergejovi. Netuším, co svému šéfovi říká, ale dle Markusova výrazu poznávám, že je čas na odchod.

Natahuju se po lahvi s vodkou na stole, jako bych si chtěla dát ještě jednu rundu, ale lahev shazuju.

„Ja očeň izviňajus," povídám jednu z mála vět, která mi utkvěla v paměti. Umět se omluvit v cizím jazyce je vždycky užitečné. Dvě vteřiny na to se mi potvrzuje moje teorie o vysokém obsahu alkoholu ve vodce, protože tekutina začíná hořet světle modrý plamenem. Ve dne by oheň ani nebyl vidět, ale popálit dokáže stejně. Na vteřinu dvě všichni zapomínají i dýchat, protože se oheň doslova rozlévá po stole a kape na zem. Já tahám Markuse za ruku, že bychom měli jít a on přikyvuje.

Sergejův kumpán se vzpamatovává, ale nemá čas bránit nám v odchodu, protože začínají hořet i papíry a noviny na stole, už běžným oranžovým ohněm. Já ohni trochu pomáhám, aby se jim nepovedl hned uhasit. A protože nemá po ruce nic než další láhve vody, tak vybíhá z místnosti a křičí na další lidi v budově. Vzniká chaos a my se zvládáme bez problémů dostat ven.

Stačí nám ujít jenom pár desítek metrů a zastavuje u nás auto, do kterého nastupujeme.

„Do prdele," vydechuje Markus, když Colton šlape na plyn a vyváží nás z téhle ošklivé čtvrti pryč. „Budu si muset změnit telefonní číslo, kdyby mě náhodou Sergej sháněl," vytahuje opatrně z šátku telefon. Byl to Markusův nápad a vyšel. Kdo by kontroloval šátek někomu, kdo je očividně zraněný? My jsme se spoléhali na to, že Sergej nebo jeho společníci ne. A bingo.

„Nebude po tobě vůbec nic chtít," ujišťuje ho Tania. „Snad."

„Uvidíme. Pokud teda neuhořel," otáčí se na mě zepředu. „Mohla jsi nás nějak varovat, že se chystáš flambovat."

„A tys mě snad varoval, že si budu muset dát panáka toho nejhnusnějšího chlastu na světě?!" vracím mu to. „Málem jsem to tomu bodyguardovi vyklopila na boty!"

„Kromě toho šlo všechno dobře?" ptá se Colton.

„Jo. Víceméně," hodnotím dnešní akci jako poměrně úspěšnou. Sice s nebezpečím, že se na nás nalepí moskevské podsvětí, ale to není nic, kvůli čemu bych si teď měla dělat starosti. Pokud mně, Maximovi a Tanie zůstanou schopnosti, jsme v relativním bezpečí. Máme proti sobě daleko drsnějšího nepřítele - Rusko a jeho vládu, pokud se něco pokazí.

Když se dostáváme zpátky na pokoj, vítá nás Maxim s pizzou, ještě horkou, což je největší odměna za dnešní mini misi. Během toho, co jsme byli pryč, se Maxim rozhodl naplánovat cestu na Sibiř, na stolku vedle krabic s jídlem leží několik popsaných papírů, ale v azbuce, takže si nic nepřečtu.

Je sice pozdě v noci, ale na pizzu se vrhám s chutí a sedám si s ní na postel.

„Čeká nás dlouhá cesta," komentuje Maxim. „Co jsem hledal na mapách, bude nejlepší vzít to do Jekatěrinburgu, to dělá skoro 1800 kilometrů. Což je asi 1100 mil," čte z papíru a přijde mi od Maxima milé, že na nás takhle myslí. „Pak bychom jeli do města Novosibirsk, taky kolem 1800 kilometrů. Odtud do malého města Baykit, jenom 800 kilometrů nebo 500 mil od Novosibirsku. A konečně, dvě hodiny jízdy je vesnice Uchami. Bližší civilizace ke Krasnongoradu není."

„Takže se potáhneme napříč celým Ruskem s taškou ilegálních zbraní?" povytahuje Markus obočí a těká očima mezi taškou, kterou jsme dostali od Sergeje, a Coltonem. „S falešnými pasy, kdyby nás náhodou prošacovali, a plánem dobýt největší ruské výzkumné zařízení s vládními agenty za prdelí, protože chtějí vás dva," ukazuje na Taniu a Maxima. „Je nás pět. Taky cítíte ve vzduchu ten úspěch?" rozhlíží se po nás.

„Chceš se na to vykašlat?" mračí se Tania. Nemohla bych mu v nejmenším zazlívat, kdyby přikývnul, sbalil se a odletěl domů.

„Ne, ale nerad bych se vracel do Británie v pytli na mrtvoly. Pokud vůbec a nehodí nás někam do ledovýho oceánu."

„Hele, přestaň," promlouvá Colton. „Dojedeme do té vesnice a porozhlédneme se. Vždycky se pak můžeme vrátit a vymyslet něco jinýho."

„Tak znovu," nadechuje se Markus. „Chystáme se napadnout obří vládní komplex." Nemusí nic dodávat ani vysvětlovat. Jeho slova mi rezonují v hlavě jako zvon. Chápu, co naznačuje. Už od začátku je tahle akce jiná. Co se nebezpečí týká, dala by se srovnat s Afghánistánem. Tam jsme ale velký problém neočekávali, nebo alespoň já ne a už vůbec ne v takovém rozsahu. Teď všichni víme, co se může stát a šance, že k tomu dojde, je veliká. Můžeme naštvat mocné lidi a mezinárodní problém je na světě. Nedokážu si představit reakci britské vlády na to, že se sedmnáctiletá holka pokusí vloupat do výzkumného centra v Rusku, osvobodit z něj pár lidí a zase prchnout zpátky do Británie. Nedivila bych se, kdybychom se už vrátit ani nemohli. Když to ale vezmu kolem a kolem, je mi jedno, co se bude dít na politické úrovni. Takové konflikty vznikají pořád a civilní obyvatelé o ničem ani nevědí. Životy Coltona a Markuse mi ale lhostejné nejsou a starší z nich už teď dost pochybuje, a to jsme se ani nehnuli z Moskvy. Nevěřím tomu, že by vycouval, ale jeho pochybnosti nahlodávají i mě. Nemůžeme takhle přemýšlet, protože jinak jsme od začátku odsouzeni k neúspěchu.

„Na chvíli si odskočím," popadám mikinu a vytrácím se z pokoje dřív, než stíhají něco říct. Nemám v plánu se moc vzdalovat, protože bych nejspíš nenašla cestu zpátky, takže se držím na dohled hotelu. Není tu žádný park nebo lavička, tak si prostě sedám na schody u vchodu do jednoho z domů.

Začínám se cítit provinile, protože Colton s Markusem tady riskují svoje životy. Jsem si jistá, že kdyby Phil věděl, že se budeme muset vydat do Krasnongoradu, v životě by nás sem neposlal. Nejspíš by chtěl, abychom počkali, až dodělá svou práci u Organizace a jel by s námi. Možná bychom během toho přišli na to, jak vrátit Loganovi jeho schopnosti a taky by se přidal. Ale i při představě dvou následovníků po našem boku mám dojem, že to není dost. A navíc, Phil ani Logan tu nejsou. Arno by možná představoval snadné řešení našeho problému, ale ten zmizel hned po příletu do Británie a nenechal po sobě jedinou stopu. A i kdybychom věděli, kde je, nemám jistotu, že by nám pomohl a zda by mu zase neruplo v hlavě a najednou z ničeho nic neotočil. Takže poslední menší nadějí je Barrows, který možná přijde s kontakty na lidi, kteří mají stejný vztek jako já a budou chtít zbourat celý Krasnongorad.

Nevím proč, ale vzpomínám na Jeremyho. Kdyby věděl, kde Matty je, nejspíš z toho místa zbude jenom kráter v zemi. Takhle se budeme muset smířit s tím, že když se nám povede odtamtud Matthyase a ostatní dostat, bude to zázrak.

Zvedám hlavu k obloze v naději, že uvidím alespoň nějaké hvězdy, ale buď je zataženo, nebo Moskva svítí tak moc, že záře hvězd se k lidem jednoduše nedostane.

„To je dost depresivní pohled," konstatuje Markus. Trochu nemotorně si vytahuje z krabičky cigaretu a zapaluje ji. Mám dojem, že má nutkání mi nabídnout taky, ale ovládá se.

„Přemýšlím."

„O čem?"

„O tom, cos říkal. Je to moc nebezpečný."

„Jo," souhlasí. „Ale už jsme tady."

„Já měla dojem, že chceš naskočit na první letadlo směr Londýn."

„Neber mě vážně," mává nad tím rukou. „To ses furt nenaučila?"

„Takže ti na chvíli přepnulo jenom tak? Nebo z hladu?" mračím se na něj. Chvíli mému pohledu odolává, ale nakonec se odvrací a dělá, že ho zaujalo něco přes ulici, ačkoli jsme tu sami. Dalších pár vteřin jsme oba zticha. Čekám, jestli se vymáčkne nebo ne. Markus nejspíš zase uvažuje, jestli se mu vůbec chce mluvit o tom, co jsem nakousla.

„Stejně jsem to s tebou chtěl probrat," krčí rameny nakonec. Pořádně potahuje z cigarety, jak kdyby se dopředu potřeboval trochu uklidnit. „Jde o Coltona." Tím mě trochu překvapuje, ale nedávám to najevo. Ve skutečnosti bych čekala, že Colton bude tím posledním, o kom si bude chtít povídat. „Abys věděla, mám u tebe spoustu laskavostí, takže mě nemůžeš odmítnout."

„Přejdi k věci," žádám ho. Člověk by předpokládal, že někdo jako Markus půjde rovnou k věci, ale pravdou je, že mu jakékoli svěřování a prosby trvají věčnost. Nestěžuju si, jsem ráda, že se mi čas od času otevře.

„Chci, abys na něj dala pozor."

„Cože?" mrkám zmateně.

„Hele, pokud se něco bude dít, já moc nezmůžu," ukazuje na svou ruku. „Vím, že jistým věcem se zabránit nedá, ale byl bych klidnější, kdybys zkusila dohlídnout na to, aby se mu nic nestalo. A záměrně říkám „zkusila", nechci po tobě pokrevní přísahu." Na moment mě připravuje o všechna slova, ale v dobrém. Mám radost, že o Coltona projevuje tak velkou starost. Jejich vztah jsem považovala za katastrofální, ale možná to půjde spravit.

To, o co mě žádá, je obrovská zodpovědnost. Rád by ji vzal na sebe, ale momentálně nemůže. Těší mě a zároveň neskutečně děsí, že s takovou žádostí přišel za mnou.

„Vynasnažím se," přikyvuju.

„To mi ke štěstí stačí. Teď ty."

„Mám strach," přiznávám.

„Kdybys neměla, byla bys zralá na svěrací kazajku." Zapaluje si další cigaretu a sedá si vedle mě. „Víš, co bych mohl dělat já, kdyby někoho z rodiny z nějakýho důvodu odtáhli do takovýho zařízení, navíc v cizí zemi, která je ke všemu Rusko?"

„Co?"

„Absolutně nic," odpovídá jednoduše. „Ale ty můžeš. Ber to tak, že pomůžeš víc lidem než jen Matthyasovi."

„Nejde o to, že bych nechtěla, ale o to, že všechno hraje proti nám. Nemáme jedinou výhodu."

„Tak budeme dělat, že nás je víc než jich."

Je to zase po dlouhý době, takže děkuju moc, že jste pořád tady ♥ Pokusím se zlepšit