V minulé kapitole se nestalo nic, co by stálo za zmínku až na dvě věci. A to, že Rossův otec napadl a zranil Elorin a Phil dodal Lori věci potřebné k odletu do Ruska.

„Mají v Rusku vůbec telefony a internety?" ptá se mě Dan a na moment odkládá několikátou barevnou křídu, kterými stihnul pomalovat už polovinu parkoviště před základnou. „Můžeš hádat," odstupuje od svého nového díla a já si kriticky prohlížím cosi, co vytvořil. Zdědil tolik talentu jako já - nula.

„Samozřejmě, že tam mají telefony a internet," odpovídám mu na otázku a soustředně mhouřím oči na bratrův nejčerstvější výtvor. „Já nevím, Dane, co je to?"

„Kuře! Vždyť je to přece jasný."

„Kuřata mají obvykle dvě oči."

„Nemachruj pořád," odfrkává si. „Takhle prohraješ, nic jsi neuhodla."

„Dane, hele, budeš hodnej, rozumíš?" věnuju mu vážný pohled a začínám kreslit jahodu.

„No jo pořád," protáčí očima.

„Myslím to vážně," varuju ho. Normálně bych byla nejšťastnější, kdyby se o Daniela během mé nepřítomnosti staral Colton. Když se mi nabídl Seth, udělalo se mi špatně a já ho odmítla s tím, že už jsem domluvená s Rossem. Daniel a Seth v jedné místnosti? Nevím, kdo koho by hlídal. Mít odvahu, ozvala bych se Barrowsovi. Ale ta odešla s jeho posledním oznámením, že ví o vloupačkách na ošetřovnu a krádežích léků. Takže se ještě musím ozvat Rossovi a požádat ho o laskavost. „Taky se možná ozve jeden můj kamarád a vrátí ti vzpomínky."

„Doopravdy?" třeští oči. „Bylo by super, kdybyste se vrátili s Matthyasem a já už všechno věděl. Víš, bylo by divný, kdybych se musel představovat vlastnímu bráchovi. Ale já si na něj nepamatuju, takže by zase bylo neslušný se nepředstavit. Chápeš. Takhle by to bylo... jednodušší," zubí se. „A fakt se do Ruska může až od patnácti?" ujišťuje se. Ze začátku se mu vůbec nelíbilo, že bych měla odletět bez něj. Tak jsem narychlo plácla první věc, která mě napadla.

„No jo, mají divný zákony," krčím rameny. „Hádej," dokončuju jahodu na zemi. Daniel vraští čelo a minutu nebo dvě dumá nad mým obrázkem.

„Meloun!" obchází jahodu kolem dokola.

„Ne."

„Víš co? Mě už ta hra nebaví, neumíš vůbec kreslit ani hádat." Na schodech se objevuje Markus s Coltonem. Vyplašeně kontroluju čas na telefonu, máme teoreticky ještě čas. Letadlo z Heathrow odlétá chvíli před jedenáctou večer. Hodiny ukazují pár minut po sedmé.

Starší z Nicholsů na znamení pozdravu jenom zvedá zdravou ruku.V obličeji je pobledlý,zraněnou ruku má zavěšenou v šátku. Ale horečka nejspíš opadla a všechny modřiny, menší odřeniny a popáleniny se zhojily natolik, že jsou viditelné jenom pro ty, kteří vědí, kam se dívat a co hledat. Na to, v jakém stavu ho včera přivezli, je zázrak, že tu vůbec stojí a je připravený na dlouhý let. Kombinace moderní medicíny, morfia a trocha neznámé magie, je doslova zázračná.

„Chceme se ještě zastavit doma, a pokud vím, ty nemáš domluvený hlídání," upozorňuje mě Colton. „Ross je se sestrou a jejím přítelem, vyhodíme vás tam s Danem, dojedeme se rozloučit s Mitchem a mámou a zase tě vyzvedneme. Co ty na to?"

„Jo, fajn," souhlasím a posílám Dana i s křídami do vestibulu, aby mu je tu schovali. Cestou mluví hlavně Daniel a pokouší se z Markuse páčit informace o tom, kolik má stehů, jestli ho ruka bolí a jak je možný, že je zase v pořádku, když byl včera na umření. Markus mu na většinu jeho zvědavých otázek odpovídá. Ale ne na všechny.

„Ty nevíš, kdo tě vyléčil?" divím se.

„Ne, nevím," odsekává.

„Jak to?"

„Mám prostě okno. Hodinu z dnešního rána nepamatuju. Sestra prostě někoho přivedla, pak je tma, a zase odcházela a já byl celkem v pohodě."

„To je divný."

„Fakt? Nevšiml jsem si," bručí.

Ať už Phil poslal kohokoli, nejspíš ten dotyčný chtěl zůstat tajemstvím. Rozhoduju se to raději neřešit. Důležité je, že se Markus vcelku uzdravil a jeho protivná nátura zůstala nepozměněná.

S Danem vystupujeme před bytovkou, ve které bydlí Jarred. Je pro něj trochu překvapení, když nás spatřuje, ale zvládá svoje podráždění zamaskovat za dost přesvědčivý přátelský úsměv, který předvádí hlavně kvůli Danovi.

„Páni," vzdychá bráška okouzleně, když vstupujeme do malého bytu plného skelniček s živými zvířaty, z nichž většina má víc jak šest nohou. Chlupatých nohou. Jarredovu pozornost odvádí téměř dokonale, protože hned má zájem všechno vidět a sáhnout si, ať už na kameny nebo zvířectvo ve skleničkách.

Elorin zrovna ukazuje něco v tlusté staré knize staršímu bratrovi. Pochybuju, žese kdy Ross bude zajímat o „Horniny a nerosty napříč světem", ale minimálně alespoň předstírá, že chce vědět víc. Můj příchod nejspíš bere jako menší vysvobození, mám dojem, že úlevou vydechuje.

„Můžeme na chvíli ven?" ptám se ho. Elorin knihu zavírá a já ji zkoumám rychlým pohledem. Pravé oko má zakryté velkou náplastí, ale jinak se zdá v pořádku. Alespoň fyzicky.

„Jasně," zvedá se blonďák a já ho následuju zase pryč z bytu.

Dělám, že neslyším Danovu otázku, jak asi chutnají cvrčci.

Rezignuju na bratrovy zmutované chuťové pohárky. Ode dneška.

Sedáme si na schody a Ross mi věnuje trochu vyčítavý pohled. „Colton mi to včera psal, jenom jsem si tu zprávu přečetl později." Takže o odletu do Moskvy ví. Žádné závratné překvapení.

„O to tolik nejde. Dan zůstane tady a na hlídání se mi nabídl Seth. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale..."

„K tomu asi víc dodávat nemusíš," ujišťuje mě. „Dohlídnu na něj."

„Díky moc. Přivezu ti za odměnu suvenýr."

„Přivez hlavně Matthyase."

„To si piš," přikyvuju a přemýšlím, zda ještě vytahovat noční incident. Hrozně ráda bych mu totiž řekla, ať otci udělá, co uzná za vhodné. Ještě bych mu s tím s nadšením pomohla. Jenže by za to tvrdě zaplatil. Všimla jsem si, že když se jedná o Elorin, je o něco impulzivnější, než ho znám. Což je samozřejmě v pořádku, ale bude lepší mu připomenout, co je rozumnější. „Víš o tom, že do vězení ti magnetku z cest nepropašuju, že jo?"

„Nedělej si o mě starosti."

„Abych to upřesnila, já si nedě-"

„Lori," skáče mi do řeči, což se moc často nestává. „Neudělám žádnou blbost." Tón jeho hlasu mi napovídá, že něco není v pořádku.

„Co tě tu drží?" ptám se ho, protože mě zajímá, jak je možné, že ještě neodjel navštívit svého otce. Ne, že bych chtěla, aby ho šel zmlátit a dostal se do potíží - a to by se nejspíš stalo, kdyby byl sám. Ale stejně se divím, že tu vůbec je.

Neodpovídá hned, místo toho mi pohlíží do očí a nechává mě chvíli přemýšlet. Zbytečně.

„Phil," prozrazuje mi po chvíli, zní podrážděně. „Nedokážu si vzpomenout, kde otec bydlí. Mám úplně prázdno."

„On ale říkal, že na tebe sensekineze nemá smysl," mračím se. Tony tenkrát Rosse zdolat nedokázal a Phil zase přiznal, že je mladší následovník v sensekinezi daleko lepší. Tudíž by pro Phila měla být Rossova mysl nedobytnou pevností. A přesto tu blonďák sedí s promazanými vzpomínkami, což je poměrně brutální zásah do soukromí od někoho, kdo je náš spojenec. Teď Ross musí počkat, až se s ním Phil sejde. Následovník asi správně odhadl, že by se Ross i přes své sliby vydal na vlastní pěst za otcem a takhle tomu lehce zabránil. Já alespoň můžu být v klidu, protože Phil na blonďáka dohlédne a nenastanou žádné komplikace.

„Dej na ně v Rusku bacha," mění nečekaně téma.

„Já že mám dát pozor na Coltona a Markuse?" uchechtávám se.

Jenže on to myslí vážně.

„Dávno nepotřebuješ, aby tě někdo hlídal," prohlašuje jistě.

„To není pravda," kroutím hlavou. Nebo možná z části ano. Od doby, co mě s bratry odvezli na ostrovy, se hodně věcí změnilo. V určitých situacích jsem schopná postarat se o sebe i ostatní, ale věří mi víc než já sobě.

„Všechny bys nás sejmula, kdybys chtěla," povytahuje koutky do vzácného úsměvu.

„Máš štěstí, že nechci," zvedám se a společně se vracíme zpátky nahoru.

Daniel má akorát v ruce velkou chlupatou housenku. Jen z toho pohledu mi naskakuje husí kůže. Nemám ráda housenky, sakra, jak já je nesnáším. Ale bráška vypadá šťastně a Elorin s Jarredem mu zase trpělivě odpovídají na všechny jeho zvídavé otázky.Baví mě se na Dana koukat, oči mu doslova září nadšením, vidím, jak se v něm probouzí zvědavost a zájem. I Ross se zdá být v jakémsi pozorovacím transu, středem jeho zájmu je jen jiná osoba. Ještě pořád si na její přítomnost na sto procent nezvykl a vyžívá se v tom, že na ni může jen koukat. Skoro jako by se tím chtěl ujistit, že je skutečně tady.

„Abys časem nedopadla jako já," promlouvá blonďák. Ani nemusí vysvětlovat, co tím myslí a já si vzpomínám, jak vyprávěl, že často v pokoji a klidně i v posteli nacházel různorodý hmyz a kameny.

Za hodinu a půl pak přijíždí Colton s Markusem. Mladší z bratrů jde nahoru pozdravit, Markus ale zůstává dole. Daniel trvá na tom, že nás chce doprovodit na letiště, takže s námi jede ještě i Ross.

Loučení s bratrem je náročnější, než jsem čekala. Pohled se mi rozmazává, když ho k sobě tisknu a snažím se mu na poslední chvíli připomenout, že se má chovat slušně. On je zvláště odevzdaný a poddajný, spodní ret se mu třese.

Musím na chvíli opustit jednoho bráchu, abych mohla přivézt domů druhého. Slibuju sobě i Danovi, že budeme co nejdřív zpátky.

Ještě před tím, než jsme se dozvěděli o světě dětí hvězd, jsem často nadávala na to, jak je Dan hyperaktivní, nechtělo se mi s ním jezdit na soutěže v karate. Občas bych ho nejraději někomu prodala za náklaďák čokolády, protože zlobil. Jenže teď se každá buňka v mém těle vzpírá představě, že se od sebe tolik vzdálíme. Hlodá ve mně pocit viny, že ho opouštím a strachu, že ho zvládnu před vším nebezpečným ochránit jen já a nikdo jiný.

Krátce objímám i Rosse a chci mu říct, že se má Phil pokusit vrátit Danielovi vzpomínky, ale mlčím, protože jediné slovo navíc by mě rozbrečelo. Stačí, že se po tvářích koulí slzy bráškovi. Následovník určitě nezapomene a Ross Daniela určitě nenechá v tak kritické situacisamotného. Bratr je v dobrých rukách. Napadlo mě zkusit počkat, až se z Ruska vrátíme i s Matthyasem. Jenže nevím, jak dlouho budeme pryč a jestli by nám byl Phil vůbec schopný později pomoct. Musí Danovi vrátit paměť co nejdřív.

Otáčím se k těm dvěma zády a spěchám rovnou ke kontrole, nechávám za sebou Coltona i Markuse. Házím svůj batoh na pás a procházím bezpečnostním rámem. Očima kontroluju místo, kde by teoreticky Ross s Danem mohli stát, ale už jsou pryč.

Dobře.

Utírám si oči do rukávu a na druhé straně kontrolního pásu si beru zpátky svůj batoh a poodstupuju trochu stranou. Pořád stojím dost blízko na to, abych zjistila, zda Markus bude mít s kontrolou problém nebo ne. Naštěstí akorát pročítají jeho lékařskou zprávu, která je pro náš účel přeložená i do ruštiny a za chvíli se staví ke mně. Coltona předbíhá skupina asi deseti mladých lidí, kteří nejspíš vyrážejí za dobrodružstvím.

Coltona ale u kontroly zdržují, něco se jim nezdá a on je nucený z batohu vytáhnout všechny věci, které postupně ukládá do plastových košíků. Pracovníci letiště je postupně zkoumají pod rentgenem. Všímám si i Bible, kterou se snaží rychle schovat pod peněženku a doklady v posledním košíku.

Vedle mě se ozývá hlasité odfrknutí a já Markusovi stoupám na nohu.

„Přestaň," varuju ho.

„Jako s čím?" ustupuje ode mě.

„Ty víš moc dobře s čím," ukazuju hlavou směrem ke Coltonovi. „Nech ho na pokoji."

„Vždyť je to celý blbost," kroutí hlavou popuzeně a já nevím, jestli ho žere víra v jakéhokoli boha obecně, nebo to, že je jeho bratr věřící.

„Pro něj ale životně důležitý." Markus mě nejspíš nebere moc na vědomí, takže se rozhoduju trochu přitvrdit. „On si tě taky nedobírá za to, žes nakráčel Dantemu před nabitou pistoli." Nejstarší Nichols mhouří oči, připravuje se na slovní přestřelku. Colton je naštěstí dostatečně zaneprázdněný vysypáváním veškerého obsahu v batohu.

„Tady jde o něco jinýho. Jsou to pohádky pro slabochy, kteří všechno, co se jim v životě posere, svedou na Boha. Umřel Connor? Bůh to tak chce. Unesli nějací pošuci Matthyase do Ruska? Dostaneš tu samou odpověď. Někdo si vybájil příběh, aby mohl skrze něj ovládat lidi. Prakticky nejsi zodpovědná za nic, co ve svým životě uděláš, sra-"

„Říkám, abys přestal," opakuju se a snažím se znít jako kombinace naštvaného Rosse a rozčileného Phila, aby mu bylo jasné, že jestli jenom cekne před Coltonem, může se otočit a jít zpátky domů. Ať si pohrdá klidně každým náboženstvím a myslí si, že je to jenom nástroj k vymývání lidských mozků, ale ať se neopovažuje o Coltonovi tvrdit, že je slaboch.

Jmenovaný se konečně loučí s kontrolorem a s nešťastným výrazem ve tváři do náruče bere všechny svoje věci, aby uvolnil místo dalšímu na řadě. Všechno pak odkládá na lavičku a musí znovu naskládat do batohu zpět.

Pak následuje poměrně krátká cesta letadlem, která se neobchází bez mého panického záchvatu při vzletu každém menším pohybu letadla ve vzduchu a opakování tichých proseb, ať už jsme hlavně sakra zase na zemi. Naštěstí je ale po ani ne čtyřech hodinách po všem a mně se neskutečně ulevuje, když těžký stroj dosedá na přistávací plochu a pilot se s námi loučí jak anglicky, tak rusky.

Očekávám problémy, když procházíme dalšími kontrolami, ale všechno probíhá jako po másle. Kdyby ti lidé v uniformách za přepážkami chtěli, nejspíš by si důvod našli. Ale vzhledem k brzké ranní hodině, všeobecné únavě a Markusovi, který vždy otevře pusu ve správný okamžik, se během půl hodiny ocitáme v hale a já očima začínám pátrat po někom, kdo by na nás mohl čekat. Phil řekl, že všechno zařídil.

Teď už jenom zbývá najít někoho jménem Maxim Azarov.

Jenže pokud se on nepřihlásí k nám, tak nemáme šanci, protože kolem nás se míhají desítky a desítky lidí. K nevoli Coltona i Markuse se asi na další půl hodinu rozdělujeme a každý pátráme na vlastní pěst, abychom prohledali co nejvíce místa.

„Začínáme být moc nápadní," prohlašuje Colton při shledání na tom samém místě, odkud jsme se rozešli. Musím souhlasit, několikrát jsem prošla kolem té samé dvojice hlídkujících vojáků s cvičeným psem a možná je to jenom moje paranoia, ale mám dojem, že se na mě pokaždé dívali o něco déle a víc podezřívavě.

Nechci se ale tak snadno vzdát, takže se zastavujeme na drahé snídani v letištní hale, kluci do sebe klopí kávu a já je přemlouvám ještě na další obhlídku. Nakonec se ale bez úspěchu svážím na lavičku před budovou. Oči se mi napůl zavírají, ale přesto stále pátrám po někom, kdo by alespoň mohl vypadat jako Maxim. O jehož vzhledu nemám tušení.

Kolem desáté dopolední to Markus vzdává, mává na první projíždějící taxi a necháváme se odvést do našeho hotelu v Moskvě. V autě se mi daří usnout a probouzím se až ve chvíli, kdy Colton platí a já musím vystoupit před malým hotelem kdesi uprostřed obrovského města.

Ubytování opět zařizuje Markus, zatímco já klimbám na gauči ve vestibulu. Nejsem ale unavená dost na to, abych nemohla přemýšlet o tom, proč se s námi Maxim nesetkal. Pokazilo se něco? Stalo se mu něco během doby, co jsme byli na cestě? A hlavně, jak si teď poradíme? Spoléhala jsem na něj jako na informátora, který bude mít vše téměř z první ruky a bude vědět, kde je Matthyas. Chtěla jsem jít pro bratra napřímo.

„Ještě, že všechno tak perfektně vyšlo," komentuje Markus naši situaci na pokoji, když mu z ruky odmotávám obvaz a ránu překrývám novým.

„Sklapni."

„Nekousej hned," mračí se, ale výraz ve tváři se mění v bolestný úšklebek, protože obvaz utahuju o trochu víc, než by bylo třeba.

„Někdo s tebou chce mluvit," podává mi Colton svůj telefon.

„Haló?" ozývám se do mobilu a padám na záda do velké manželské postele.

„Lori, ahoj!" zdraví mě Daniel. „Tak co, jak jste letěli? S Elorin jsme na vás koukali na počítači. Vědělas, že létání je nejbezpečnější způsob dopravy ze všech?!" Divím se, že používá slovo „doprava", ale pokud se má ve společnosti Elorin a Jarreda stát o něco chytřejším, proč ne.„Už jsi našla Matthyase?"

„Před pár hodinami jsme přistáli, Dane. A teď si musíme chvíli odpočinout. Pak ho hned půjdeme hledat." Nevíme sice kam jít, za kým jít nebo kde začít, ale půjdeme.

„Dobře, těším se! Dám ti Rosse." Telefon Danovi padá na zem, protože se ozývá rána a tichá nadávka, nevím ale, co přesně Daniel vypustil z pusy. Pak jej blonďák zvedá ze země.

„Ahoj," promlouvá Ross. „Jak to šlo?"

„Špatně, Maxim se s námi nesešel. Co ty a táta?"

„Dobře to dopadlo," odpovídá trochu neurčitě. Hádám ale, že dobře pro Rosse. „S Danem je ale trochu problém a Phil mu paměť nevrátil."

„Jak to, sakra?"

„Je to složitější proces, než si myslel a chce, abyste u toho s Matthyasem byli, až si Daniel na všechno vzpomene. Bude to pro něj asi dost náročný." Tomu rozumím. Přesto ale cítím zklamané bodnutí, kvůli Danovi, nechtěl se Mattymu představovat.

„Dobře, díky."

K čertu.

**

„Nechápu to," házím svůj telefon do peřiny. Porozhlédli jsme se kolem, abychom zjistili, kde se přibližně nacházíme a jak moc dlouho by nám trvalo najít někoho, kdo má vazby na moskevské podsvětí a ten by zase věděl o někom dalším... Díky Markusovi by to nemělo být složité, ale zato o dost riskantnější. Co jsem pochopila, londýnské podsvětí je pořád o dost civilizovanějšía umírněnější oproti tomu, co se odehrává tady. Ale asi nebudeme mít na výběr. Pátrat totiž po někom jenom na základě jména je téměř nemožné, pokud uvážím, že bych toho člověka mohla dostat do nebezpečí jenom tím, že bych se na nějakém úřadě zeptala. Navíc si za pochodu jména může klidně měnit.

„Buď se něco posralo," sváží se Markus do křesla. Colton se staví k oknu a nejspíš ho něco zaujalo dole na ulici, protože vyhlíží ven. „Nebo to posral Phil."

„Máš číslo na toho známého?"

„Sergej je poslední možnost ze všech posledních možností," mračí se na mě Markus. „On pomůže, ale bude za to něco chtít. Prachy ne. Buď informace, nebo laskavost. První nemáme a druhý nedáme, protože mi věř, to nechceš. Konec diskuze o Sergejovi."

„Tak máš na něj číslo?" naléhám.

„Nerozumíš slovu konec?"

„Myslím, že to nebude třeba," promlouvá Colton, zatímco dál kouká z okna. „Někdo nás venku celou dobu sledoval a teď se motá kolem hotelu." S Markusem na něj pohlížíme. Jistě, že si všiml něčeho, čeho my dva ne. Výcvik očividně dělá svoje. „Najde si nás sám."

„Máme u sebe nějakou zbraň?" starám se. Nemyslím ani tak proti Maximovi. Phil mu nejspíš věří, tak já taky.

„Ne," kroutí Colton hlavou, ale velké starosti si zatím nedělá. Možná spoléhá, že Maxim něco zajistí.

„Proč jsi nám neřekl, že nás sleduje?" chce vědět Markus.

„Protože jsem nechtěl, aby zjistil, že já vím o něm," odpovídá mu bez obalu.

„Jakože bych nás prozradil?"

„Přesně tak." Starší z bratrů po tom mladším seká nehezkým pohledem a zdá se, že si připravuje něco velmi urážlivého. Někdo nás od nepříjemné hádky ale naštěstí zachraňuje, protože klepe na dveře a Markus všechny nadávky polyká.

Colton dveře otevírá a v nich se objevuje mladý muž, zrzek. Hned si vzpomínám na Logana, ale barva vlasů je to jediné, co ti dva mají společného. Tento muž není žádný obrovský Viking, ale na první pohled úplně normální kluk průměrné výšky s bledou pletí, kterou by jistě spravilo trochu sluníčka.

„Maxim Azarov?"

„Da," přikyvuje. Všímám si, že má přes rameno hozený batoh, rychle oddechuje a celkově se zdá, že spěchá. „Můžeme dovnitř?" promlouvá anglicky.

Colton mu ustupuje z cesty a hned po Maximovi do pokoje vstupuje dívka tak mého věku. Je podobně bledá jako Maxim, vlasy má ale tmavě hnědé, možná až černé. Až jasné zelené oči u obou mi napovídají, že se jedná o sourozence.

„Moje sestra Tania," představuje ji Maxim trochu ledabyle. Ona se ušklíbá a já z ní mám pocit, jako by odtud chtěla hned vypadnout a jediný důvod, proč to ještě neudělala, je, že se nachází ve třetím patře, takže oknem to nejde a Colton pořád postává u dveří. I ona má na zádech napěchovaný černý batoh. „Jste jenom tři?" rozhlíží se Maxim po místnosti, jak kdyby pátral po dalších lidech. Ani se nestíhám nadechnout, abych jim prozradila své jméno na oplátku.

„Jo."

„Nam chana!" prská holka, hádám, že nadávku podle toho, jakým tónem to pronáší. „Oj blin, što mi budim dělať?"

S Coltonem po sobě házíme nechápavý pohled. Markus jen mhouří oči a ty dva pozorně sleduje.

„Ja něznaju," vzdychá Maxim nazpět.

„Ty zkazal što tot mužik, pošloť kavoněbuď chto s etim spravitsa, Maxim! Otetat vyhlidit, što napadnimit sa pa stupěňkam!"

„Mám radši, když mě někdo uráží do očí," přerušuje je Markus a věnuje Tanie ironický úsměv. „Co takhle přepnout, aby chápali i tihle dva?" ukazuje na mě a Coltona a dává tím najevo, že rozumí každému slovu z toho, co sourozenci mezi sebou prohodili.

„Jasně, promiňte," souhlasím Maxim a sedá si na volnou židli. Tania mlčí a očima propichuje nejstaršího Nicholse. Očividně ji ani trochu neděsí, což je pro první setkání s ním neobvyklé.

„Jsem Lori," představuju se po pár vteřinách divného ticha. Sourozenci možná ví, kdo jsem, nicméně chci, aby znali jménem i kluky. V mých očích je člověk o trochu důvěryhodnější, když znám jeho jméno. „A kamarádi Colton a Markus," ukazuju postupně na bratry a cítím zvláštní úlevu. Cítím, jak Markus obrací oči v sloup při slově „kamarád", ale mlčí. „Phil mi říkal, že od nás něco potřebuješ, a pak že mi řekneš, kde drží mého bratra."

„Abych byl upřímný, čekal jsem vás víc," přejíždí nás tři očima.

„Ona vydá za deset," šťouchá Markus prstem do mého ramene. „Minimálně."

„A tuším, kde by ho mohli držet," pokračuje Maxim a dává důraz na slovo tušit. Neví to jistě. „S tím ovšem souvisí to, že nás je málo."

„Nejdřív prozraď, co po nás chceš," chce vědět Colton.

„Osvobodit naše sourozence," vměšuje se do rozhovoru i Tania. Poznávám, že ona je z těch dvou mnohem akčnější a energičtější. Zapálenější pro věc a možná často nebezpečná sama sobě, protože se do všeho vrhá po hlavě.

„Dál," vybízí je Markus. „Kde jsou?"

„Drží je ve vládním zařízení Krasnongorad."

„A to je jak daleko?" Když neodpovídají hned, je mi jasné, že se nebude jednat o běžnou dojezdovou vzdálenost, ale že nás čeká pekelně dlouhá cesta. Žádné stovky kilometrů, nejspíš rovnou tisíce.Člověk si uvědomí, jak je Rusko velká země, až když musí jet z jednoho města do druhého a ono to trvá tři dny.

„Na Sibiři. V horách," odpovídá Maxim. „Je to obrovský areál hlídaný armádou, samostatně fungující město, normální člověk nemá šanci se ani přiblížit. Natož se dostat dovnitř." Začínám chápat ten zklamaný pohled z naší odpovědi, že jsme jenom tři. „Provádí se tam desítky výzkumů, hlavně v biologii a chemii. Vím jistě akorát o tom, že vyvíjejí nové nervově paralytické látky, novičoky už jim nestačí. Taky tam skladují vzorky pravých neštovic a já myslím, že se jejich hlavní výzkum zaměřuje na tohle. Všechno určitě testují na lidech."

Zůstávám na něj s vytřeštěnýma očima zírat.

To nemyslí vážně.

Počítala jsem s tím, že Rusko bude výzva. Ale tohle je na mě silná káva.

Dělá se mi špatně z představy, že je Matthyas na takovém místě. Nedej bože, aby na něm cokoli testovali...

Raději se zase soustředím na rozhovor, aby se moje představivost nerozjela na plné obrátky.

„Lidi jako já a mí sourozenci mizí v Rusku poměrně běžně," seznamuje nás Tania se smutnou pravdou. „Před třemi týdny unesli sestru s bratrem."

„Jsou v Krasnongoradě," doplňuje ji Maxim přikývnutím. „Neby-"

„A vás nehledají?" přerušuje ho Colton zajímavou otázkou. Mě by nenapadlo se zeptat, přitom je životně důležité vědět, zda počítat s nějakým střetem už tady v Moskvě.

Maxim a Tania si vyměňují významné pohled.

„Hledají," přiznává dívka. „Jsme nepřetržitě na útěku už přes půl roku."

„Proč? Po celém Rusku musí být stovky dětí hvězd. Proč po vás pořád jdou, když už mají vaše sourozence?" Chvíli nechápu, kam se tím Colton snaží dostat, ale dochází mi to záhy. Má totiž pravdu. Musí na nich být něco speciálního, že je vláda stále nahání. Nepotřebují páku na jejich unesené sourozence, tu už mají v podobě toho druhého. Nejde jim o ty dva anebo ale jejich schopnosti.

„Jdou hlavně po mně," přiznává po chvíli Maxim s očima upřenýma před sebe. „Hodně experimentuju s genetickou modifikací a mutacemi rostlin. A obávám se, že oni to vědí a myslí, že bych podobné věci mohl dělat s bakteriemi a viry."

„Genetickou cože?" povytahuje Markus obočí.

„Umím měnit genom rostlin."

„Zkus to znova," vrčí na něj nepřátelsky.

„Hele," nadechuje se Maxim a chystá se vysvětlovat, „všechno co umíš, tvoje dovednosti a talenty, to, jak vypadáš, jakou máš fyzičku, kolik měříš - to všechno je nějakým způsobem zapsaný v tvojí DNA, v genetické informaci. A soubor všech těch informací se nazývá genom. Je to kód, kterej obsahuje jenom čtyři písmenka. Pořadí písmen například určí, že budeš mít tmavé oči. Stačí, abys pár písmenek změnil, a budeš mít oči modré. A já umím měnit ta písmena nebo jejich pořadí."

O takové téma jsme se letem světem otřeli v biologii, ale z Maximova krátkého výkladu jsem právě získala víc než z několika hodin ve škole.

„Kdybych uměl měnit genom virů, mohl bych zařídit, aby byl víc odolný, víc smrtelnější. Nebo bych mohl vytvořit bakterii kompletně odolnou vůči antibiotikům."

Na moment nastává ticho, každý si představuje, co by se dělo, kdyby se Maxim dostal do rukou vlády, strčili ho do nějaké laboratoře a přinutili k experimentům.

„To abychom je od vás drželi dál," rozhoduje Colton.

Očima zaznamenávám líný pohyb něčeho menšího u Maximova batohu. Na moment zapomínám dýchat, pakvyskakuju na nohy a dělám několik kroků dozadu.

„Co to sakra je?!" ukazuju prstem na zelenou potvoru.

„Albert," představuje zvíře Tania a láskyplně zvedá chameleona s vykulenýma očima ze země. „Bez něj se nehne," ukazuje dívka na Maxima a ten skoro omluvně krčí rameny.

„Normální lidi mají psy, kočky a tak," konstatuje Markus. Pak se obrací na mě. „On tě nekousne."

„Mě by ještě zajímalo, proč drží vaše sourozence," pokračuje Colton ve výslechu.

„Něgavari ničivo," vyhrkává Tania tak rychle, že tentokrát ani Markus nezvládá pochytit, co dívka pověděla.

„Měli by to vědět," vzdychá Maxim. Tania se netváří nadšeně, nevěří nám, což naprosto chápu. „Naše sestra Karina má hodně speciální schopnost. Umí léčit lidi. Ale takovým způsobem, že je schopná oživit mrtvého." Colton se začíná mračit a Markus zase nedůvěřivě mhouří oči. „Ale abych předešel nejasnostem," dodává rychle, „nefunguje to tak, že dokáže vyléčit hodinu mrtvého člověka. I půl hodina je dost. Ale když je někdo po smrti pět, deset, i patnáct minut, dokáže zázraky."

Nastává mezi námi ticho.

Zkouším si představit samu sebe v kůži některého z vědců, kteří skutečně experimentují se smrtícími nemocemi a jedy a provádějí testy na lidech. Jako vědec bych usilovala například o rychlejší zabití. Jak zjistím, že změny, které jsem skutečně provedla, fungují? Na někom to vyzkouším. Nový nervový plyn někoho zabije do minuty. Druhého člověka do dvou minut, další se bude trápit minuty tři. Dojde ke změně chemické struktury plynu. V normální situaci bych měla k dispozici jiné testovací subjekty, protože ti předtím zemřeli. Ale s Karinou bych měla při ruce ty samé lidi, tudíž bych mohla na sto procent říct, zda jsem zásahem do plynu skutečně udělala krok vpřed. Zvlášť, pokud je schopná ty lidi vrátit do stavu, v jakém začali první pokus. Vědci dostanou okamžité a důvěryhodné výsledky, protože se tím vyloučí jedinečnost každého z nás. Výzkum čehokoli se mnohonásobně uspíší.

Další výhodou je samozřejmě udržování naživu elity národa. A ani jí nikdo nezaplatí, protože mají jejich čtvrtého sourozence, takže hádám, že stačí, aby se na něj zle podívali, a Karina udělá, co se po ní chce.

„Něco mi říká, že se ta schopnost bude hodit," konstatuje Markus rádoby nadšeně.

Zachytávám jeho pohled, v jeho očích vidí to, co já cítím.

Celé tohle zní jako holá sebevražda.

Jako vždycky mockrát děkuju za každé přečtení, hvězdičku či komentář. Trvá to dlouho, já vím. Ale časem se snad zlepším. Mějte se krásně, buďte v pohodě a snažte se být opatrní! 💙