V minulé kapitole došlo k usmíření Markuse a Lori, k hektickému a nelegálnímu transportu zraněného Markuse do nemonice na vojenskou základnu a poté se Lori setkala s Philem, který jí slíbíil bližší informace o Matthyasovi a nějakou menší pomoc.

Barrows mi dlouze pohlíží do očí. Nemrká, mám dojem, že vypíná veškeré mimické svaly a skoro nedýchá, jako by dokázal vzduch nasávat kůží. S tímto kamenným výrazem se pohledem přesouvá ze mě na Logana. Být v průšvihu se zrzkem má výhodu - dodává mi odvahu a naději, že nedovolí, aby mě voják zadupal do země. Spoléhám na to, že na něj Barrows jednoduše křičet nebude, i když mají mnohdy ve výcviku mnohem mohutnější muže, na kterých instruktoři trénují kapacitu plic.

Hledá slova, která by na nás mohl vychrlit, ale zdá se, že ztratil veškeré vyjadřovací schopnosti ve chvíli, kdy se od kolegy ve středisku letového provozu dozvěděl, že ze základny odstartoval vrtulník na pokyn nepověřeného zaměstnance, přistál někde uprostřed města a zase se vrátil, ke všemu se zraněným civilistou a malým děckem na palubě.

Na pár vteřin přestávám vnímat napjaté ticho a prohlížím si malou nástěnku vedle okna, na které je několik různobarevných papírků s připomínkami, co ještě musí udělat. Červené lístečky na znamení, že záležitost musí vyřešit neodkladně, žluté pro situace, které chvíli počkají a o zelené se postará čas. Žádné překvapení, že nejvíc je žlutých, pak nějaké červené a jedna zelená.

Nezvládám už déle poslouchat tlukot vlastního srdce. Zrzka Barrows nezlomí a já nejsem stavěná na dlouhé vyčítavé ticho.

„Mám tě pozdravovat od Phila," promlouvám konečně a skoro cítím, jak se oběma mužům ulevuje, jak kdyby byli rádi, že jsem to vzdala jako první. „A taky ti mám vzkázat, že se nemáš... že by ses měl líp chovat. Jinak že si na tebe došlápne. Nic jsem mu neřekla, ale znáš ho, během chviličky mi zrentgenoval mozek a bylo to," ukazuju prázdné ruce na znamení míru. I když vrcholem diplomacie určitě není začínat mírovou výhrůžkou od dalšího člověka.

„To je od něj hezký," reaguje překvapivě klidně. Na moment zavírá oči, pak svůj pohled zapichuje do Logana. „Víš, jak se člověk nejlépe naučí zacházet s padákem?"

Dělám maličký krok stranou. Ať už se ptá z jakéhokoli z důvodu, nechci mít s padáky nic společného. Od cesty na Island nemůžu letadlo ani vidět, aniž bych si nevzpomněla na příšerné turbulence. Což je ironie, protože mě čeká mnohem delší let do Moskvy.

„Vyhodíš ho z letadla," usmívá se Barrows zákeřně. Zrzek mu úsměv neopětuje, stejně jako já cítí blížící se pohromu. Slovo vyhodit se mi nelíbí. „Umíš s padákem?" Logan stále mlčí, ale odpověď je zřejmá. Jak by sakra mohl? „To jsem si myslel. Takže tě teď z toho letadla vykopnu, aby ses něco přiučil. Ode dneška máš všechno na povel, na zkoušku, dejme tomu týden. Budeš velet celý jednotce na ochranu dětí hvězd. Tu máš," hází po nechápajícím zrzkovi těžký svazek klíčů. „Pokud do týdne neztratíš nervy, můžeš zůstat. Jestli bude tvoje vedení jeden velkej průser, představ si, co se stane s člověkem, který se zřítí ze dvou kilometrů volným pádem, protože je to hlupák a zapomněl, jak se s tím padákem vlastně zachází."

Nemusím být nejbystřejší, abych pochopila, že Barrows Loganovi vyhrožuje propuštěním z práce, ve které se pořádně ani neohřál. A já cítím potřebu se ho zastat.

„Hele, tohle přece není nut-"

„To je v pohodě," přerušuje mě Logan. Očividně je připravenýpřijmout výzvu, před kterou ho chce Barrows postavit.

„To taky znamená, že máš tak trochu na starost ji," pokračuje voják a ukazuje na mě, pobaveně se u toho šklebí. V duchu si odfrkuju. Logan má tři mladší sestry, jedna další holka na krku s ním nehne.

Voják překvapeného zrzka rychle seznamuje s organizací šanonů a papírů v šuplíkách, vysvětluje mu systém barevných připomínek na nástěnce, přičemž strhává poslední zelený čtvereček, mačká ho do kuličky a obloučkem posílá rovnou do odpadkového koše. Logan od něj dostává seznam nejdůležitějších telefonních čísel, která bude potřebovat. Voják se na moment odmlčuje a nejspíš se zamýšlí nad tím, co dalšího by měl Logan alespoň tušit. Nevím, jestli zrzek pobírá všechny informace, nebo bude později improvizovat.

„Užij si svůj novej kancl, já si beru na týden dovolenou. Mně volejte jenom v případě absolutní nouze. Problém s vrtulníkem jsem vyžehlil, takže začínáš s čistým štítem. Ještě mě napadá, že bys měl alespoň jednou, dvakrát denně s někým zajít na překážkovou dráhu, něco mi říká, že se ti to bude hodit." Další významný pohled. „Jo a," zastavuje se u mě voják při odchodu a pokládá mi ruku na rameno. „Udělej mi laskavost a taky ho potrap. Jsi ten nejlepší dostupný zátěžový test, tak se snaž."

„Nic z toho nikdy nebylo schválně!" ohrazuju se uraženě.

„To ti už dávno nežeru," šťouchá do mě trochu, ale já musím udělat krok, abych nenarazila do židle.

„Je tohle vůbec povolený?" ptám se ještě.

„Ne," zaráží se, „ale to ani start vrtulníku, který odsouhlasil Logan, ošetření civilisty a nemysli, že nevím, že jste ne jednou navštívili zdejší ošetřovnu a kradli léky na spaní a morfium nebo co to bylo," vydechuje a já zamrzám na místě. Myslela jsem, že se zrovna návštěvy ošetřovny povede utajit. Jenže Barrows už to ví nějakou dobu, protože nezní naštvaně. „Pokud se mám podle Phila uklidnit, potřebuju se na chvíli vzdálit od problémů, což znamená především od základny. Mám totiž takhle malinko k tomu, aby mi rupla cévka v hlavě a já se mám moc rád," ukazuje prsty, jak málo chybí k tomu, aby mu povolily nervy. Přitom se ale spokojeně zubí, jak kdyby to chtěl udělat už delší dobu. Neplánovaný výlet vrtulníkem do města a zpět byl poslední kapkou.

Nedokážu se rozhodnout, jestli je voják zoufalý, nebo pobavený.

Zabouchává za sebou dveře a je pryč.

Logan těžce dosedá na otočnou židli a tentokrát nejspíš hledá správná slova on. Ale taky se k tomu moc nemá. Buď neví, co říct, nebo nechce.

„Dobrý na tom je, že záležitost s vrtulníkem je tímto zapomenutá," zkouším prolomit jeho zamračenou soustředěnou masku.

„Jo," vydává ze sebe konečně nějaký zvuk. „Hm."

„Hm co?" zakládám si ruce na hrudi. „Proč se na mě tak koukáš?"

„Říkalas, že Organizace přijde vypálit druhý byt," přemýšlí nahlas.

„Jo," přikyvuju na souhlas a mhouřím oči.

„Měla bys tam s někým jít a ujistit se, že se nikomu z domu nic nestane. Ať to třeba podpálí, ale dohlédni, aby se oheň nevymknul kontrole."

„Celkem rychle ses otrkal," uznávám. Sedí tu ani ne minutu a už rozdává úkoly. „Budeš dobrej šéf, jen nesmíš moc křičet."

„Když nebudeš dělat hovadiny," krčí rameny. A já váhám, co by tak v případě problému udělal. Logan není dvakrát upovídaný, neumím si proto představit, že na někoho zvýší hlas. Což určitě neznamená, že to neumí. Ale viděla bych ho na typ člověka, který je víc děsivý, když mlčí. Párkrát už svoje sestry trestal tichem. Což je možná horší než řev. Netuším. Třeba budu mít možnost to zjistit. Ale nerada bych zhoršovala už tak pro něj náročnou situaci, takže si v duchu slibuju, že ten den nebo dva před odletem se budu držet od všech problémů dál.

Přeju mu hodně štěstí a loučím se.

Kluci s Danielem na mě čekají na parkovišti. Mám pocit, jako bych je týdny neviděla, přitom uběhlo jenom pár hodin od doby, co opustili byt a odjeli na výcvik. Když vycházím ven, jako první si všímám Coltona, který opodál telefonuje. Až pak mi oči padají na Daniela, který k mému naprostému zděšení sedí v autě na místě řidiče a Ross vedle něj.

Vůz startuje a mně padá srdce až někam do kalhot, zůstávám zaraženě stát na schodech a začínám se o brášku automaticky bát. Sedačku má posunutou hodně dopředu, aby vůbec dosáhl na pedály. Ještě horší je, když se hlemýždí rychlostí začíná sunout dopředu. Dan nahlas radostí vykřikuje, což láká Coltonovu pozornost a ten mu ukazuje zdvižený palec. Jeho ruka ale velmi rychle klesá, když si všímá mě. Hovor ukončuje, rozpačitě se usmívá. Autu s hlasitým puf zhasíná motor. Oba dva vystupují, a zatímco Dan hrdě vypíná hruď, Ross raději dělá, že mě nevidí.

Jak je možné, že zrovna on ho učí samé... kraviny? Nejdřív mu ukazuje, jak někoho uškrtit vlastním oblečením a teď ho posadí za volant, aniž by měl kontrolu nad tím, co Daniel udělá.

„Vidělas to?!" ječí Dan zdálky, když k němu přicházím blíž. „Prej mi to jde! A ve vrtulníku to bylo skvělý! Měl jsem takový ty sluchátka s dlouhým mikrofonem a slyšel jsem, co říkali řidiči. Pak mě Cortéz vzal na střelnici a měl jsem takovou maličkatou pistolku, jako pro panenky. Ale střílela opravdicky."

„Cože jsi?" povytahuju vyděšeně obočí.

„Byl to vážně úžasnej den! Moc se těším, až budu moct řídit."

„Sedni si do auta," ukazuju prstem na dveře. „Dozadu, Danieli, ne dopředu!" okřikuju ho.

„Díky, žes to s Markusem tak skvěle vyřešila," objevuje se vedle mě Colton ve snaze odvést pozornost od dvou provinilců.

„To Logan. Já jenom telefonovala," zchlazuju jeho nadšení.

„Ale poradila sis," usmívá se kamarádsky, nicméně trochu nervózně. „Dají ho dohromady a zítra pustí. Mělas u Barrowse velkej problém?"

„Ne, vzal si dovolenou, místo něj teď velí Logan a má pro nás menší úkol, jeden z vás mi může dělat společnost." Sice se na Rosse nedívám, ale rozhodně mě slyší, akorát posouvá sedačku řidiče zpátky na původní místo, aby mohl řídit.

„Já s tebou půjdu," ozývá se blonďák z auta.

„Můžu pohlídat Dana," nabízí se Colton. Přikyvuju, nejraději bych ale dodala, ať ho laskavě neučí nic, na co ještě nemá věk, ale koušu se do jazyka a raději mlčím.

Sedám si k bratrovi dozadu. Začíná vyprávět, co všechno mu stihl Cortéz během krátké chvíle ukázat, ale moc ho nevnímám. Přemítám nad tím, že začínám chápat Logana, když nechtěl, aby jeho sestry měly s dětmi hvězd cokoli společného. Potom, co Danovi provedli na Islandu, cítím to samé. Nechci, aby se kdy něco podobného opakovalo. A Dan má ještě šanci na relativně normální dětství, ke kterému ale každodenní návštěvy vojenské základny, prohlídky muničních skladů, únosy, přestřelky a mazání paměti rozhodně nepatří. Měl by dál pojídat pěnu a snídat zmrzlinu se salámem, dělat průšvihy ve škole a pomalu si začít uvědomovat, že holky nejsou ta nejhorší stvoření na světě.

Myšlenky se mi rozlétají všemi směry, snažím se najít rovnováhu mezi rozumným a dobrým. Jenže se to zdá jako nemožný úkol. Nikdy nebudu moct Daniela chránit pořád. Časem se sám rozhodne, zda bude chtít zůstat ve světě dětí hvězd nebo povede normální život. Teď ale ještě ne...

„Hej!" šťouchá do mě bratr loktem a probouzí mě. „Můžu u Coltona dneska přespat?"

„Pokud ti to nevadí," pohlížím na Coltona.

„Jasně, že mu to nevadí!" rozhoduje Dan za něj. „Uvidíme se ráno, čau," plácá mě ještě po ruce. „Už jsi někdy jedl papriku s Nutellou?"

„Dám na něj pozor," slibuje mi ještě Colton a já se přesouvám na místo spolujezdce.

Po velmi dlouhé době se mi nechce být s Rossem sama. Ticho v jeho přítomnosti není nic neobvyklého, ale tentokrát se cítím nepříjemně.Mlčíme celou cestu až k místu, kde máme byt a o ulici dál Ross parkuje. Pak se setkáváme s velmi rozzlobeným mužem, který nás nejdřív nechce pustit na střechu bytovky naproti té naší, ale když mu Ross předkládá průkaz od britské armády, mění se ve starostlivého strejdu, který nám ještě dělá něco k pití.

Zdejší obyvatelé se rozhodli střechu využít k pěstování rostlin a vytvoření hezkého venkovního zázemí pro dlouhé letní večery. Přesouvám jednu z plastových židlí co nejblíže k okraji, který je jištěný zábradlím, abych co nejlépe viděla na vchod do našeho domu. Mezi velkými květináči s ovocnými stromky i nízkými barevnými květinami mě nemůže z ulice nikdo vidět.

Tak začíná další etapa mlčení, tentokrát o něco snesitelnější díky velkému prostoru kolem nás. Nevzniká tak tlak, který lidi nutí ke konverzaci, když jsou od sebe jen pár desítek centimetrů.

Trvá to dlouho a já zjišťuju, že bych nemohla být odstřelovačem, který někdy i celé dny leží na tom samém místě a bez hnutí sleduje okolí. Nejsem tímhle způsobem trpělivá, naopak, krátce po půlnoci se mě zmocňuje nervozita a pozorně sleduju vše, co se pod námi šustne. I Ross se snaží být ve střehu, ale vidím na něm, jak moc je unavený. Za poslední dva dny téměř nespal, to se na míře soustředění velmi podepíše. Věřím, že kdyby se něco dělo, adrenalin a strach ho probere, ale takhle musí bojovat sám se sebou, aby se vůbec udržel vzhůru.

Po jedné hodině ranní mám problém i já, ale naštěstí se to naši nepřátelé rozhodují skončit. Kolem půl druhé před bytovkou zastavuje auto s tmavými skly a z něj vystupují tři lidé. Obezřetně se nejdříve rozhlížejí kolem sebe.

Překvapuje mě, když ani jeden z těch tří není Phil. O to větší šok ovšem je, když poznávám Eliotta. Srdce mi začíná bušit o něco rychleji, ale ani se nehnu. Nejraději bych seběhla dolů a něco udělala. S Rossem bychom je zvládli. Ti dva by šli do vězení a Eliott by konečně mohl vysvětlit, co se stalo, proč to všechno...

Takovou myšlenku ale trhám na cáry a bez hnutí vyčkávám na jejich další krok. Ross je unavený a nikdo neví, čeho jsou schopní. A především, čeho je schopný Eliott.

Hlavní vchod odemykají do minuty. Jeden z mužů zůstává hlídat venku. Eliott s tím druhým pokračují dovnitř.

Bylo by to ještě snadnější. Postarat se nejdřív o hlídače, pak...

„Chystáš se něco podnikat?" ptá se Ross vedle mě.

„Ne," vrtím hlavou, i když moje hlava křičí jednoznačné ano. Jenže něco mě nutí zůstat na místě. Možná špatný pocit nebo strach, co by se dělo, kdyby se nám povedlo Eliotta chytit a on začal mluvit. Jacob se vyjádřil jasně, nevěří, že se by se přidal k Organizaci. Phil má taky své pochybnosti, ale tolik jistý si není. Jestli skutečně Eliott kope za nás a jenom předstírá návrat k Archerovi, nesmíme zasahovat.

V bytě ti dva tráví jenom pár minut, pak se v okně objevuje jasné oranžové světlo a pospíchají ven z budovy. Pozorně sleduju Eliotta a pokouším se z jeho pohybů či výrazu ve tváři zjistit, jestli je skutečně na jejich straně. Což je samozřejmě hloupé, ale... Eliott na vteřinu zvedá hlavu směrem, kde se schováváme, ale nemůže nás vidět, i kdyby chtěl.

Všichni tři zase nastupují do auta a odjíždí, aniž by někdo další vůbec postřehl, co se stalo.

Ross volá hasiče, já se na dálku plameny snažím udržet v rozumné míře, aby se nešířily a nezpůsobily víc škody, než je nezbytně nutné. Celá jednotka hasičského sboru je na místě do pěti minut. Ještě chvíli čekám, abych se ujistila, že všechno proběhne hladce, pak opouštíme střechu vedlejší budovy a vydáváme se na cestu k autu.

Člověk hodiny vyčkává a do patnácti minut je po všem.

„Zlobíš se?" promlouvá Ross jako první. Mohla bych to klidně zkusit zamluvit Eliottem, ale oba víme, na co přesně se ptá. Vrací se k Danielovu řízení.

„Nevím," přiznávám. „Jenom chci, aby měl Dan co nejvíc normální dětství, dokud to ještě jde. Je mi jasné, žes tím nemyslel nic dalšího, ale..."

„Vyděsilo tě to," dodává. Samozřejmě, že se o Dana bojím, zvláště pak potom, co ho unesla Organizace. Tohle je ale něco jiného, možná jiný druh strachu, že už nikdy nebude moct žít jako jeho vrstevníci. „Chápu to, kdyby mě Elorin poprosila, abych jí pro jistotu naučil střílet, taky by se mi to nelíbilo." Na moment se odmlčuje a já vím, že přijde s něčím, co nebudu chtít slyšet. „Jenže mezi Elorin a Danem je rozdíl, on totiž nikdy ne-" přerušuje ho vyzvánění telefonu. Vydechuju zadržovaný vzduch. „Promiň. Ano? Co se děje?" Nemám tuhle otázku ráda, už vůbec ne, pokud se s ní začíná rozhovor. „Cože?" vrčí do mobilu a rysy ve tváři mu tvrdnou. Hned je mi jasné, že se to netýká základny nebo dětí hvězd. V očích se mu leskne nezměrná nenávist, které je schopný jenom vůči jedinému člověku. „Za chvíli jsem tam, pošli mi adresu." S tím hovor vypíná a já na něm vidím, jak by hrozně rád do něčeho praštil. Což není Rossův obvyklý postup při řešení problémů.

„Otec si dneska počkal na Elorin," vysvětluje bez předchozí otázky. „A vypadá to, že ona z toho vyšla se zlomeným nosem a otřesem mozku." Snaží se, aby mu hlasem neprobublával vztek, a zatíná ruce v pěst tak, že mu nahlas praskají klouby.

Do půl hodiny Ross parkuje před podobným domem, jakých jsou v Londýně a jeho okolí stovky, jednoduchá cihlová stavba s pár byty, která už má nejspíš své nejlepší časy dávno za sebou. Vzhledem k pokročilé noční hodině se venku potuluje jenom pár lidí, kteří míří buď do baru, nebo ve značně veselé náladě z baru.

Jarred na nás čeká před vchodem, tváří se ustaraně.

„Co se stalo?" chce vědět blonďák hned.

„Měla noční službu v muzeu, mají tam nějakou akci s přespáváním pro děti, co já vím. Prostě na ni počkal a chtěl s ní o něčem promluvit. Předtím něco pil, byl dost naloženej. Ona si ale povídat nechtěla, minimálně ne hned. Jemu se to nelíbilo, naštval se a... praštil ji," vypráví cestou do schodů. „Hodně. Upadla, bouchla se do hlavy. Víc naštěstí nestihl, nosím u sebe něco v případě nouze," odkašlává si. „Pak se odtrmácel pryč."

„Proč jsi ji nevzal do nemocnice?" mračí se Ross.

„Proč asi?!" rozhazuje Jarred rukama a ztišuje hlas, když se zastavujeme před jedněmi dveřmi. „Musela by jim vyklopit, co se stalo a ona, z mně naprosto nepochopitelnýho důvodu, nechce poslat vašeho fotra za mříže."

„To nebude třeba," slyším Rosse zamumlat.

Vstupujeme do maličkého bytu, kde kuchyně, obývák, pracovna a ložnice tvoří jedinou místnost. Elorin sedí zabalená v dece na skládací pohovce a k levé části tváře si tiskne pytlík se zmraženou zeleninou. Po stole před ní se válí hromady zmačkaných kapesníků od krve. Odvracím se, když si k ní Ross přisedá a zaměřuju se na stěny polepené obrovskými plakáty s různými druhy hmyzu, především motýlů a brouků, jejich podrobnou anatomií i historickými nákresy. Na každém volném místě tady se nachází různé kusy kamení, skleničky s brouky a pavouky a knihy se zaměřením na geologii a zvířata.

Takové malé soukromé panoptikum hrůzy pro kohokoli, kdo se štítí živých organismů s více než čtyřma nohama.

„Dáš si čaj?" nabízí mi Jarred odměřeně. Nejspíš se pořád nepřenesl přes fakt, že se dozvěděl o dětech hvězd a nedostal do ruky pořádný důkaz.

„Jo, děkuju," souhlasím. „Mám přinést z auta lékárničku?" nabízím se. Ross přikyvuje, podává mi klíčky a Jarred mi zase půjčuje ty svoje, aby znovu nemusel dolů.

Jakmile jsem venku, úlevně si oddechuju a dávám si trochu načas.

Celé je to totiž smutná situace, ale obávám se, že bude hůř. Ross je momentálně jako časovaná bomba. Může se umět ovládat sebelíp, ale tentokrát je čitelný jako kniha. Jsem si jistá, že jakmile se nějak postará o sestru, bude chtít vyrazit přímo za svým otcem a zařídit, aby jim definitivně zmizel ze života. Což se dá pochopit, samozřejmě, já být na jeho místě, chtěla bych to asi udělat taky. Jenže nesmí, znamenalo by to akorát další a další problémy.

„... a to ti ještě zapomněla říct, že už několikrát zvracela," informuje Rosse Jarred, když se vracím nahoru.

Klíčky od auta si nechávám v kapse.

Sedám si na volnou židli, vděčně od Jarreda přijímám hrneček s čajem.

„Myslím, že to není zlomený," konstatuje blonďák. „Ale pořád bys měla jet do nemocnice. Nebo by tě měl vidět doktor."

„Viděls mě ty," vydává ze sebe dívka tiše.

„Já ale nejsem doktor," namítá Ross. Obdivuju klid, s jakým s ní hovoří, i když jeho napjaté svaly a žár v očích vypovídají úplně o něčem jiném. „Nikdo nemusí vědět, že to byl... táta." Jarred po mně vrhá nevěřícný pohled, zda Ross myslí vážně, co povídá. Myslím, že jo, ale jenom před Elorin. Naznačuju proto Jarredovi, že blonďák ani v nejmenším nemá v plánu tuhle záležitost prostě jenom hodit za hlavu a dělat, že se nic nestalo, i kdyby Elorin sebevíc chtěla. „Můžeš říct, že tě někdo chtěl okrást, ty ses mu bránila, uhodil tě, a pak utekl. Stává se celkem často, že si napadení nepamatují, jak útočník vypadal." Musí ji přemlouvat už od chvíle, co jsem odešla pro lékárničku.

„Prosím tě," ozývá se i Jarred. „Alespoň by tě mohla prohlédnout tvoje máma. Pak usoudí, jestli bys měla jet do nemocnice nebo ne."

„Tak jo," rezignuje konečně, zvedá se na roztřesené nohy a odchází do koupelny.

„Půjde sedět, že jo?" šeptá Jarred směrem k Rossovi. „Nemůžeš ho nechat na pokoji."

„Já vím," přikyvuje Ross.

Můj jednoduchý plán, který byl jenom o tom, že mu prostě nedám klíče od auta a on tak nebude moct nikam odjet, se rychle bortí, protože trvá na tom, že ty dva odveze. Což se taky děje. Když pak nechává auto před rodinným domkem, u jehož branky na nás už čekají její adoptivní rodiče, Ross si bere klíče k sobě.

Čekám v autě, protože o setkání s Elorininými adoptivními rodiči nestojím, jsem pro ně cizí člověk. Tak prostě jenom vymýšlím, jakými argumenty Rosse přesvědčit, aniž bych u toho někoho musela ohrozit ohněm. Ač se to možná zdá bláhové, cítím, že mám navrch. Pokud vážně nebudu chtít, aby šel navštívit svého otce, prostě nepůjde. Možná vyhoří polovina města a druhou půlku obrátím vzhůru nohama, ale jednoduše se k němu nedostane.

Nesoustředím se na svoje okolí, takže sebou prudce trhám a skoro přelézám na druhou sedačku, když se u mého okna objevuje tmavý stín a párkrát klepe na sklo.

„Právě jsem prodělala infarkt!" vyčítám Philovi, když vylézám ven a přes tlukot vlastního srdce skoro neslyším jeho odpověď. Zato jeho pobavený úsměv vidím až moc dobře. Přes hlavu má nataženou kapuci od mikiny a podává mi tlustou obálku. „Co je to?"

„Všechno, co potřebuješ na cestě do Moskvy. Zítra večer vám letí letadlo."

„Nám?" mrkám překvapeně.

„Nepoletíš přece sama, ne?"

„Není to v plánu, alezrovna teď ne-"

„Markus by potřeboval trochu vyvětrat."

„Jenže Markus je rád, že dýchá."

„O to jsem se postaral," posouvá botou kamínek na chodníku blíž k okraji. „Někoho jsem poslal na základnu a trochu urychlí proces hojení. Umí rusky a něco mi říká, že má dost známostí v moskevském podsvětí, bude se ti hodit." Nelíbí se, když o něm mluví, jako by byl Markus jenom užitečná zbraň, díky které vyhraju Matthyase. „Coltonovi už jsem taky nechal vzkaz."

Zvědavě otevírám obálku, ve které se nachází tři letenky, nějaké fotky, složená mapa.

„Kdo je k čertu Maxim Azarov?" čtu jméno načmárané na obálce.

„Vyzvedne vás na letišti, dohodl jsem výměnný obchod. Vy pomůžete jemu, on zase vám."

„Mám se ptát, kde jste v tom nabitém rozvrhu vzal čas na zařízení falešných pasů?" beru do ruky jeden z nich, zrovna Markusův. Na základně bychom si jistě nějaké obstarali, ale pár dnů by to trvalo. A jsou čtyři, ne tři. Hádám, že jeden pro Matthyase.

„Umím být přesvědčivý," zubí se, ale hned zase zvážňuje. „Tyhle jsou jako pojistka. Leťte na svoje normální doklady, ale kdyby se cokoli pokazilo, vraťte se s těmihle. Rusko není Island," poukazuje na zjevné. „Pokud v někom vzbudíte podezření, pověsí se na vás, musíte být opatrní. Občas totiž přijede do Ruska víc lidí, než se pak vrátí. Nemají problém nechat lidi zmizet."

„Když jsme u té přesvědčivosti," spatřuju Rosse ve dveřích, ještě se na něčem domlouvá s rodiči Elorin. Schovávám obálku do klokaní kapsy od mikiny. „Docela by se hodilo, aby se nepokusil zavraždit svého otce. Ublížil totiž jeho sestře." Až podle následovníkova šokovaného výrazu mi dochází, že nic neví. Jak by mohl, od té doby tady nebyl a zase tolik času se mnou nestrávil, aby z mých myšlenek vyčetl úplně všechno. „Jo. Je naživu. Překvapení."

„A to jsem myslel, že už mě nic nedokáže překvapit," bručí. „Uvidíme, co se dá dělat."

Víc neříká, protože se k nám jmenovaný přibližuje. Nedává najevo nic, když vidí Phila po tolika týdnech, kdy jsme o něm nic nevěděli. Nemá čas na nic jiného než nenávist vůči tátovi.

Budeme ho prostě muset přemluvit.

„Jedeš se mnou?" ptá se mě jen.

„Ne," kroutím hlavou. „Ale ty taky nikam nejedeš. Nemůžeš. Umím si představit, jak tě to žere, ale ať už uděláš cokoli, nic se tím nezlepší."

Neodpovídá, nastupuje, startuje a motor zase zhasíná. Zkouší to ještě jednou, než mu dochází, že to dělá Phil. Tak zase vystupuje a mně je ho na jednu stranu líto. Přála bych mu, aby se nemusel o sestru tolik bát, ale dokud bude v tomto státě dál žít jejich táta, nezmění se to.

„Lori má pravdu," navazuje na mě Phil. „Tvoje sestra nechce vašeho otce ve vězení. Myslíš, že tebe tam uvidí radši? Protože jestli mu ublížíš, on tě klidně a bez výčitek zažaluje, půjdeš před vojenský soud." Ross očima těká z Phila na mě a zase zpátky. „Nechce se mi na tebe používat sensekinezi, stejně by to asi nebylo moc platný. Ale na tvýho otce by už zabrat měla."

„Cože?" nechápu.

„Už se nemůžu déle zdržet," pohlíží na hodinky. „Zítra se sejdeme o půlnoci tady."

„Zítra už nemusí být ve městě. Je nebezpečnej, nejenom pro Elorin, ale pro všechny kolem."

„Já vím," souhlasí Phil. „A z toho, co jsem viděl z Loriných myšlenek, určitě daleko nedojde, bude rád, když se v poledne vzbudí. Půjdeme mu vysvětlit, jak se má chovat, aniž by pak někdo musel jít bručet. Souhlas?"

Ross pár vteřin nic neříká, pak pomalu přikyvuje.

„Skvěle," usmívá se. „My dva se tedy uvidíme zítra, a my dva," otáčí se na mě a spiklenecky mrká. Ross o cestě do Moskvy zatím nic neví a Phil chce nechat na mě, kdy mu to povím. „Drž se, Lori."

„Počkat, počkat, počkat," napadá mě ještě. „Daniel přišel o paměť, vymazala mu ji jedna ženská na Islandu, mohl byste..."

„Samozřejmě," kýve hlavou. „Zkusím o sobě dát vědět ještě dneska, kdyby to nevyšlo, určitě ho tenhle týden napravím."

„Děkuju."

„Není zač."

Slovy ani nedokážu vyjádřit, jak moc si vážím vaší podpory, které se mi od vás na každém kroku dostává. Jste skvělí.
Dělá to hodně. Díky moc! 💙