Lori

„Tony přežil," oznamuje Nichols všem přítomným, kteří se shromáždili v ředitelně. Původně jel s Matthyasem a Danielem do Londýna, ale kvůli výjimečné situaci, se musel vrátit zpátky do školy.

Kdyby všichni nechovali ředitele v nejvyšší možné úctě, někdo by jistě pronesl něco jako ‚škoda', ale celé osazenstvo inteligentně mlčí. Dokonce i Jeremy. U okna stojí Phil, ruce v kapsách a tiše nás pozoruje.

„Což, přiznávám, dost komplikuje situaci. Sem se vrátit nemůže, do vězení nepůjde, protože by byl do hodiny venku a jakákoli jiná škola se ho po takovém incidentu neujme, nehledě na to, že se stává reálným nebezpečím i pro civilní obyvatele. Pořád je to následovník s velkou mocí a je třeba ho mít pod kontrolou. Zatím nevíme, jak toho docílíme, jen jsem vás chtěl ujistit, že sem už nikdy nepáchne. Což mě přivádí k otázce ohledně Tonyho sourozenců."

„Co s nima?" nechápe Jeremy.

„Nemůžeme je trestat za něco, co provedl Tony, když s tím prokazatelně neměli nic společného." Jak se Jer udržel na začátku, teď si posměšně odfrkává a kroutí hlavou na znamení, že se Nichols pomátl. „Mluv, pokud chceš něco říct."

„Myslím, že je to pitomost," plní řediteli přání. „Tenhle ho skoro zabil," ukazuje Jer na Jaye, kterému stále nemůže přijít na jméno. Nezapomněl mu, jak se ho pokusil otrávit, postřelil Matthyase a všechny nás ohrozil, i když teď víme, že ho k tomu přiměl Tony. „I kdyby Lori udělala největší kravinu na světě a někdo po ní vystřelil, neměl bych ho rád," kření se bratr a naznačuje, že by se dotyčného nejspíš pokusil udusit ve spánku. Sourozenecké pouto je silné a člověk se rodiny jen těžko vzdává, i když dělá hrozné věci. A když se to vezme kolem a kolem, Tony nikoho nezabil a kromě Rossova zlomeného zápěstí, nikomu vážněji neublížil. Jay se zato postaral o to, že Tony dost pravděpodobně nebude už nikdy chodit jako předtím a ke všemu bude mít velké problémy. „Takže kdybych to měl shrnout - pokud chcete další problémy, nechte je tady."

„Žádné nebudou, když je nebudeš vyvolávat," vzdychá Nichols a Jer se uraženě posouvá na židli o trochu níž. „Ohledně toho ještě svolám poradu. Jen jsem vás chtěl informovat ohledně Tonyho a požádat vás, ať se prozatím od jeho sourozenců držíte dál. Rozumíme si?" dívá se především na Jeremyho, který jen nepatrně přikyvuje, což se nelíbí Philovi, který si velmi decentně odkašlává, ale i to zní v jeho podání jako výhrůžka.

„Ano, pane," cedí bratr skrz zuby. Nichols se spokojeně usmívá, nejspíš by rád znal recept na to, jak Jeremyho trochu krotit, ale správný poměr ingrediencí namíchal prozatím jen Phil a naše maminka.

„Můžete jít, zůstane Lori, Jeremy, Ross a Colton čeká na chodbě, pošli ho dál," žádá Samuela. Colton u poslední konfrontace nebyl, takže ředitel nechal svého synovce čekat venku. Stejně se všechno dozví od nás. Probíhá rychlé střídání a já si trochu oddechuju, když Jay odchází. Jeremy se musí cítit ještě líp, ten má pifku jak na Jaye, tak na Sama a nebude trvat dlouho, a nejspíš si bude chtít promluvit s Eliottem.

„Vy dva máte tak trochu problém ohledně školní docházky. Ani jednoho z vás nemůžu vzhledem k počtu zameškaných hodin, vědomostí a testů pustit do dalšího ročníku," říká mně a Jeremymu. „A to nekomentuji tvůj prospěch, Jeremy." Bratr dělá další kyselý úšklebek a Phil ho propichuje očima. „Můžu vám poskytnout alternativu, budete moct v srpnu napsat srovnávací testy. A když je zvládnete, máte cestu volnou. Tedy, ty, Lori. Jeremy hned na to by musel v září dělat maturitu."

„Rovnou řekněte, že budu opakovat ročník," žádá ho bratr.

„Bylo by to nejlepší. Pro vás oba," otáčí se i na mě a já ani neprotestuji. Prodloužím si pobyt tady o rok, nikam nespěchám, hlavně budu mít čas se konečně začít třeba i učit. „Vám jsem známky uzavřel," oznamuje Coltonovi a Rossovi. „Řádný termín maturity jste prošvihli, v září bude další. Samozřejmě i vy můžete opakovat čtvrtý ročník, pokud se necítíte na to dohánět během pár měsíců, co jste zameškali." Ross neváhá a rovnou podepisuje papír, stejně jako já a Jeremy, že oficiálně propadáme a zopakujeme si celý rok. Nepotřebuje odtud odcházet. Maturitu by udělal teď a tady, kdyby se mu chtělo. Ale nechce. Colton je jiný případ. Nechává si vystavit přihlášku k maturitě v září, aby se co nejdříve mohl vrátit do Londýna za bratry a začít žít normální život. Jsem smutná jen z představy, že se rozdělíme. Bude stovky kilometrů pryč, ale nemůžeme mu bránit. Naopak sama bych ho přemlouvala, ať neztrácí čas. V budoucnu jeho odjezd ale pořádně obrečím, i když nejspíš zůstaneme v kontaktu.

Přestávám řešit vzdálenou budoucnost. Teď jsou prázdniny, minimálně od školy. Sebeobrana se Samem a Jayem a tréninky s Philem probíhají dál.

Nichols tím ukončuje veškeré oficiality a posílá Rosse s Coltonem pryč, takže zůstávám jen já a Jeremy, který se trochu narovnává. Jsme v ředitelně nějak často.

„Každej den doufám, že se přestaneš chovat jak děcko," ulevuje si Phil, který celou dobu nejspíš jen čekal na to, až bude moct promluvit.

„Tak doufat přestaň, je to zbytečný," odsekává Jeremy.

„Přeskoč k tomu, cos chtěl," snaží se ředitel rozdmýchat nešvar mezi těmi dvěma.

„To bylo všechno. Zmiz," ukazuje Phil rukou, aby Jeremy vypadl. „Za hodinu buď na oválu." Bratr nic neříká, nenechává se dvakrát pobízet a mizí tak rychle, že nechává dveře od ředitelny dokořán otevřené. Nichols ho o něco elegantněji a pomaleji následuje, takže zůstávám jen já a následovník ve vojenském, který se nejspíš chystá z Jeremyho strhat kůži, jakmile to bude možné.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o Jayovi," sedá si na místo, kde byl Eliott. „Přijde mi, že ti úplně nedošlo, co se stalo."

„Jak by mohlo? Nemluvili jsme spolu, vy jste přijel včera a nikdo se neobtěžoval mi cokoli vysvětlovat. Každej byl jen rád, že se tam objevil v pravou chvíli."

„Jayovo ovlivnění nebylo trvalé, nicméně dost silné a mě napadlo, že pokud se někdy vrátíte do školy, zkusí to ten člověk, teď víme, že Tony, znovu. Tak jsem chtěl mít jistotu, že i kdyby se všechno podělalo, budete mít pojistku, zálohu, někoho, kdo bude schopný zasáhnout. Proto jsem vám lhal ohledně jeho ovlivnění a naznačil, že to s ním skončím, abyste tomu věřili. Kdybyste věděli, že žije, Tony by to poznal. Takhle jsi byla přesvědčená, že je Jay mrtvý, tudíž si to myslel i Tony a moment překvapení byl na vaší straně." Dává mi chvíli, abych si srovnala v hlavě jeho myšlenkové pochody a následně činy. Pak pokračuje. „Nemusíš se mu teď vyhýbat, i když chápu, že asi bude chvíli trvat, než si zvykneš. Nic ti od něj nehrozí."

„Já vím," přikyvuju. „Ale jak říkáte, musím to vstřebat, choval se tak strašně a ublížil tolika lidem a najednou je to úplně normální kluk."

„V tomhle ohledu je sensekineze největší svinstvo."

„Vy byste to taky dokázal? Ovlivnit celou školu?"

„Asi," krčí rameny. „Nikdy jsem to nezkoušel."

„Jak je možné, že na něj nikdo nepřišel už předtím?" nechápu.

„Protože to nechtěl. Pravda je taková, že má prostě větší moc než já, což je vzhledem k jeho věku neskutečný. Kdyby byl příčetný, dokázal by věci, o kterých se nám může jen zdát," vysvětluje trpělivě. „Ale není. A proto potřebujeme vymyslet, co s ním podnikneme. Dokud ho drží v umělém spánku, není co řešit. To ale nebude trvat věčně."

„A nemůžete mu nějak odebrat schopnosti, jako on to chtěl udělat Jerovi?"

„Já nic takového neumím, nikdo, koho znám. Nejlepší a nejmíň ošklivá je možnost, že mu s tvým bratrem a někým dalším, kdo je dobrý v sensekineze, prostě uděláme guláš v mozku. Nějakým způsobem."

„Nevím, co bychom dělali, kdybyste zůstal u Organizace," říkám upřímně.

„Asi byste měli velké problémy," zvedá se ze židle. „Ještě něco?"

„Ne. Teda," vzpomínám si, co mám v plánu dělat. Holky už nejspíš čekají u Cam v pokoji, až se vrátím a budeme moct rozjet velkou akci. „Něco bych možná potřebovala."

„No?" povytahuje obočí.

„Auto. Teda, klíčky od auta. A povolení pro menší výlet do Tórshavn. A peníze." Mlčí a akorát mě vyzývá, ať pokračuju, že zatím jsem ho nepřesvědčila ani o jednom. „Ross má dneska narozeniny. Chceme mu udělat oslavu. Nebo něco v tom smyslu. Tak jsem myslela, že bychom mohly nakoupit nějaké věci."

„My?"

„Já, Caroline, Camilla a Sof. Prosím," škemrám. O Rossových narozeninách vím jen díky náhodě. Sestra po mně předevčírem poslala jeho závěrečnou zdravotní zprávu, když jsem šla na kontrolu sluchu. Neměla by to dělat. Teď ale vím, že má Ross dneska dvacetiny. Pochybuju, že kdy něco pořádně slavil a možná ani Colton neví, kdy má narozeniny.

„To je celkem nebezpečná kombinace," obchází ředitelův stůl, sedá do židle a z šuplíku vytahuje papír, který potřebujeme pak odevzdat na recepci, že máme povolení odjet. Kdyby Caroline nebyla dávno plnoletá, ani bychom se nikam nejspíš nedostaly, protože taková výsada je určená jen pro studenty, kterým bylo osmnáct, a předloží zatraceně dobrý důvod pro odjezd. U Nicholse by mi to neprošlo. „Svezu se s vámi, mám ve městě nějakou práci." Následovník dává na papír razítko, podepisuje se na určené místo a vypisuje jména nás čtyř.

„Děkuju," usmívám se. „Fakt moc. Můžete přijít."

„Už jsem se bál, že to neřekneš," podává mi papír a pohlíží na hodiny. „Dneska na trénink nechoď, Jeremy bude mít soukromou hodinu. Ve dvě buďte před garáží." Nadšeně přikyvuju a vybíhám z ředitelny s vítězným pocitem. Nevím, co na to řeknou holky, ale budou se muset smířit s tím, že následovník pojede s námi.

Jak čekám, Sof s Cam jsou na pokoji a píší na papíry, co všechno je potřeba koupit. Caroline vypomáhá na sebeobraně, ale do hodinky by měla skončit.

„Ó, on ti to fakt podepsal?" diví se Sof.

„Ředitel ne, Phil. A přidá se," oznamuju jim.

„Proč?" mračí se Cam.

„Protože potřebuje do města, nemohla jsem říct ne," krčím rameny. „Akorát nás odveze, vykopne před obchoďákem a zase přijede."

Jenže se to snadno řekne, ale hůř realizuje už jenom proto, že já Phila už nějakou dobu znám. Proto přesně ve dvě stojím u garáží. Caroline nervózně ťuká prsty o zeď. Samuel jí toho musel o Philovi hodně povyprávět, proto dorazila včas. Jenže Sof s Cam se někde zdržely a přichází o sedm minut později, než byl smluvený čas.

Následovník by nejspíš moc rád něco řekl, ale mlčí. Ani jedna z holek nestojí o místo spolujezdce, takže se ho ujímám já.

„Vážně umíte číst myšlenky?" cpe Sof hlavu dopředu.

Ach bože. Už teď vidím, že Phil lituje, že nám prostě jen nepůjčil auto a nabídl nám odvoz. Jestli ho ke všemu Jeremy nakrknul na tréninku, bude to dlouhá, velmi dlouhá cesta. Caroline kouká z okna, Cam se mi zdá trochu nervózní a Sof se nám nejspíš chystá vymluvit díru do hlavy.

„Jo."

„Tak na co myslím?"

Následovník zapíná rádio a dál se věnuje řízení, jako by tu Sof vůbec nebyla.

„Mně to přijde dost hustý. Podváděl jste s tím ve škole?"

Vytahuju z kapsy svůj nový mobil a ťukám rychlou zprávu.

Sof, zmlkni.

Blonďtá hlava se na moment vzdaluje.

Proč?

Protože je schopnej tě vysadit uprostřed silnice a nechat tě tady, odpovídám jí vzápětí zpátky.

To neudělá!

„Ale jo," reaguje Phil na nevyřčené myšlenky. „S naprostým klidem."

„Nemohl byste nám zjistit, co by si tak Ross přál k narozeninám?" pokračuje Sof.

„Dvacet kilometrů od školy těžko," bručí. Jo, definitivně bojuje s tím vyskočit z auta.

„Škoda. A taky mě napadlo, jestli -" Nejlepší kamarádka najednou utichá a já ve zpětném zrcátku vidím, jak ji Cam strká před nos telefon, kde je nejspíš něco napsaného a to blondýnu definitivně umlčuje. Nebo minimálně dál nemluví na Phila.

„Lori, jedna věc. Proč pořádáme oslavu pro někoho, kdo vypadá, že o ni stojí stejnou měrou asi jako o pohlavní chorobu?" Těžko říct. Možná se jen snažím o něco, o co opravdu nemá zájem. Byl to spontánní nápad s tím nejlepším úmyslem. Ale její slova pronesená ve vtipu mě nahlodávají. Ano, já vím, že Ross není žádný pařmen, že se mezi lidmi téměř vůbec neprojevuje a našla bych milion další důvodů, proč ne. Nejdéle z nás Rosse zná Cam, ale nikdy jsem si nevšimla, že by se spolu nějak víc bavili. Ta peče spíš s Harrym a svým bratrem. Caroline ho nezná prakticky vůbec, ale nabídla se, že pomůže, protože pořádání jakýkoli oslavy je její vášeň. Kdyby se nedala do armády, nejspíš by si mohla založit nějaký podnik zajišťující párty a večírky. A Sofie Rosse zná od vidění a z doslechu, ale nikdy jsem neviděla, že by spolu byť jen promluvili.

„Bude rád," pronáší potichu Phil tak, abych to slyšela hlavně já. „Hodně myslí na jednu určitou osobu," obrací se na mě na malý moment, aby se ujistil, že chápu, „a odreagování přijde vhod."

„Myslíte?" ujišťuju se.

„Vím," přikyvuje. „Nebude vřeštět nadšením ani dělat scény, nejspíš ani nebude chtít foukat svíčky z dortu nebo rozbalovat dárky, ale uděláte mu radost." Zkouším se vžít do Rossovy kůže. Vzhledem k tomu, co se mu stalo, nejspíš nenávidí nejenom den, kdy by měla mít narozeniny jeho sestra, tak i Vánoce, Velikonoce a chápu, že není nadšený ani ze svých narozenin. Tak proč mu jednou ten den nezpříjemnit?

„Dárky nejsou povinnost, že ne?" děsí se Sof.

„Kde má tvoje blonďatá kamarádka vypínač?"

Sof uraženě zakládá ruce na hrudi a zbytek cesty mlčí, dokud Phil nezastavuje před prvním a taky jediným obchodním centrem tady. Holky vylézají ven, já ale zůstávám sedět. Následovník se nejspíš hodně drží, aby neprotočil očima a nevykopnul mě ven, i když myslím, že já s Caroline a Cam jsme na žebříčku snesitelnosti hodně vysoko.

„Co?" nechápe, proč se nehýbu.

„Zapomněl jste... já nemám žádné peníze a holky taky ne."

„Víš o tom, že bys měla mámit peníze z Eliotta a Caroline zase ze Samuela, že jo?" vzdychá, sahá od kalhot a ze svojí peněženky vytahuje kreditní kartu, kterou mi podává. Téměř hned si všímám, že není na jeho jméno. „Ber nebo nech bejt a neptej se."

„Neseberou mě někde, že ne?"

„Řekl jsem, aby ses neptala, pin ti pošlu do zprávy."

Fajn, víc pobízet nepotřebuju, strkám si kartu do mikiny, zabouchávám dveře a následovník šlape na plyn.

„No konečně," reaguje Camilla na jeho odjezd.

„Co tomu chlapovi přelítlo přes nos?" mračí se Sof.

„Možná Jeremy," krčím rameny. „To je jedno, důležité je tohle," ukazuju jim kreditní kartu a Cam se na tváři objevuje širokánský úsměv.

„Jde se nakupovat!"

Jako první se zastavujeme u pití, což je hned problém. Alkohol je ve škole zakázaný, ale Sof bez jediného náznaku stresu do košíku pokládá dvě lahve vodky. Já akorát držím dětský šampus, což Cam přijde komické vzhledem k tomu, co přinesla má nejlepší kamarádka.

„Je mu dvacet. Ne dvanáct," konstatuje černoška.

„Jenže Daniel s Coltonem fakt nic pít nebudou," říkám jako starostlivá matka.

Celý nákup je jeden velký cirkus v podání Sof a Cam. Ty dvě si dost rozumí a já si přijdu, jak kdybychom s Caroline vzaly na nákup dvě děti, a zatímco já a ona se smějeme jim, oni se smějí naprosto všemu. Cam si nabírá horu sušenek, nejspíš do její osobní zásoby, než na oslavu. Platí to Phil. Nebo spíše Frederick Gustafsson. Možná ten pán ani neexistuje. Třeba to má Phil jen kvůli vlastnímu bezpečí. Kdyby někde zaplatil kartou, Organizace by možná mohla zjistit, kde s ní platil. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby mi prozradil, že kartu někomu prostě vzal. Co já vím. Důležité je, že nám neřekl, kolik můžeme utratit. Skoro si připadám jako dřív, ještě před tím, než nás Harris odvezl z Inverness.

Po nákupu pití, které strkáme do uzamykatelné skříňky, abychom to nemusely tahat s sebou, navštěvujeme papírnictví. Cam jednoduše chce papírové čepičky a frkačky a balónky, ze kterých bude moct vytvářet zvířátka. Já si zase kupuju balicí papír se stužkou. Což se neobejde bez otázky, co mám v plánu Rossovi nadělit. Já ale mlčím.

Matthyas s Danielem se dneska budou vracet z mise z Londýna, měli by dorazit večer. Téměř hned, jak jsem zjistila, že bude mít Ross narozeniny, jsem volala Mattymu do Londýna a ten mě zase přepojil k Erikovi na základnu. A požádala jsem ho o adresu na Rossova strejdu, což byla práce na pár minut vzhledem k přístupu do všech možných databází. Zavolat bych mu nemohla, takže jsem vyslala Mattyho, aby k němu došel na návštěvu a vysvětlil mu, proč na něj vůbec zvoní. Což taky udělal a bratr dostal, co jsem chtěla. A to dvě fotky Rosse a jeho sestry z doby, kdy ještě byli jakž takž rodina. A bez mučení přiznávám, že jsem vážně nervózní. Buď to ocení, nebo vyhodí. Netuším. Ale v pokoji nemá jediný náznak vzpomínky na ni, což je smutný.

Sof mě přestává přemlouvat, abych jí prozradila, co pro něj mám, protože se všechny zaměřujeme na něco jiného.

Camilla nám totiž všem vyráží dech.

Nadšeně kráčí naším směrem, v jedné ruce svírá průhledný pytlík s vodou a rybičkou uvnitř. A v druhé drží malé skleněné akvárium.

„Prosím, řekni mi, že sis ji koupila pro sebe," skučím.

„Ne! Ta je pro Rosse. Měli tam úžasnýho bílýho chundelatýho králíčka, ale už jen propašovat rybičku bude problém. Co myslíš? Bude se mu líbit?" Najednou v Cam vidím malou holčičku, která někomu ukazuje obrázek. Ve skutečnosti je to absolutní patlanina o ničem, ale to jí říct nemůžete. Nejde to.

„Určitě," vydávám ze sebe.

Rybička. A nezapomněla ani na krmení, které asi předá Dyllen.

Celý zbytek nakupování Cam nosí rybu všude s sebou a chvílemi se zdá, že ji Rossovi nakonec ani nedá a nechá si ji. Nejspíš se rozhodne až večer.

Ještě se staráme o nějaké jídlo, křupky a sladkosti a akorát, když na dno tašek ukrýváme vodku, mi píše Phil, že čeká na parkovišti. Každá bereme jednu tašku, Camilla rybičku a zase se ocitáme s následovníkem v jednom autě. Má ale mnohem lepší náladu než při cestě sem, takže se nám všem ulevuje.

„Tohle nekomentuju," ukazuje na živého tvora v průhledném sáčku a Cam ji tiskne blíž k sobě, jak kdyby ji chtěl vzít a spláchnout do záchodu. „Ale ať ti na to nepřijde nikdo z učitelskýho sboru, jinak poletí." Cam přikyvuje a mlčí, což je zvláštní. Možná je z Phila nervózní, což chápu. Pro tentokrát mlčí i Sof, která nejspíš doufá, že zvládne zatajit alkohol v igelitkách. Podle následovníkova zvláštního úsměvu je mi ale jasné, že to dávno ví. Sof není mistr ve skrývání myšlenek a já jsem si jistá, že se jí ani nehrabe v hlavě cíleně. Prostě jen zachytává její myšlenky a musí jich být zatraceně moc. A tak, jak ho štvala při cestě sem, se on rozhoduje pozlobit ji.

„Víš o tom, že pokud tě chytí s alkoholem, čeká tě brutálně moc koleček na oválu?" ptá se jí a ve zpětném zrcátku sleduju, jak Sof bledne, a pak po mně vrhá pohled, který říká něco jako: Ty vole, on fakt ví, na co myslím!

„Ehm," odkašlává si. „Jste vůbec zaměstnanec školy?"

„Oficiálně ne. Proč?"

„V tom případě mě teoreticky nemůžete potrestat."

„Nebudu to dělat, i kdybych zaměstnanec byl. A pokud do konce cesty nepromluvíš, dokonce to ani nikomu neřeknu."

Ten umí mít poslední slovo.

Do školy se vracíme až za tmy a není času nazbyt. Propašovat všechny věci do Camina pokoje, aniž bychom potkaly někoho z přátel, je téměř nadlidský úkol. Chceme oslavu utajit do poslední možné chvíle před všemi, hlavně před Dyllenem. Jenže přestěhovat tři tašky a rybu do třetího patra ve chvíli, kdy mají všichni volno, je prostě blbost. Předávám svou tašku Caroline a jdu jako první, abych holkám mohla ukazovat, že je čistý vzduch.

„Tváříš se jako pašerák drog," objevuje se na schodech Eliott. Nestačím ani holkám zagestikulovat, že jsme v háji. „A jsi fakt špatnej pašerák."

„Buď zticha a vezmi ty tašky," ukazuju a Caroline se Sof mu předávají nákup a ženeme ho do Camina pokoje. Jakmile za námi zabouchávám dveře, ulevuje se mi.

„Nechcete mi něco říct?" pokládá Eliott jednu z tašek na stůl a dle zvuku nárazu skla o dřevo je hned jasné, že je ve spodu sklo.

„Popravdě? Ne," odbývá ho Cam.

„Já jdu najít Phila a odnést mu kreditku, pak přijdu." Beru si balicí papír a svou stužku. S Eliottem opouštíme Camin pokoj, který se nachází o pět dveří nalevo od těch mých.

„Chystáte dámskou jízdu?" zajímá se a sedá si na mou postel. „Protože mi do toho nezapadá ryba."

„Ross má dneska narozeniny," prozrazuju mu a svážím se vedle něj. Vyprávím mu všechno od naší cesty do obchoďáku, přes rybičku až po plán udělat něco podobného, co připravili pro mě a Matthyase. Kolem půlnoci zabere jídelnu, vyndáme jídlo a pití a někdo ho vyzvedne. Harry s Dyllenem určitě ne. Možná Colton. Když to tak vezmu a měli by na oslavě být jen lidé, se kterými se fakt baví, došla bych jen já a Colton. Ale to by bylo smutné, takže máme v plánu pozvat tu naši malou partu, včetně Daniela, který bude nejspíš i po dlouhém letu velmi hyperaktivní. Dokonce mu povídám i o tom, co pro něj mám za dárek a tak trochu vysvětluju věci okolo Rossovy minulosti, i když se v tom moc nešťourám. Jen aby Eliott všechno pochopil.

„Co myslíš?" chci znát jeho názor.

„Že jsi úžasná," pronáší takovým tónem, který by mi do očí vehnal slzy, kdybych to dovolila. „Nevypadá jako někdo, kdo se nechá vyvést z míry, ale myslím, že se ti to povede."

„Budeš mít úkol," přetáčím se na bok, abych na něj lépe viděla. „Říct o tom klukům. A Dyllena s Harrym si nech jako poslední. Nejdůležitější je Colton, aby ho pak mohl přivést."

„Nenecháš to na těch dvou?" povytahuje obočí a já do něj strkám. Moc dobře ví, co za trauma mi jejich úžasné přepadení způsobilo. Kdyby Dyllen a Harry naběhli do Rossova pokoje úplně stejně jako do mého, nejspíš by si to pěkně odskákali. „Kdy?"

„O půlnoci v jídelně, abychom nedělali bordel tady."

To bychom taky mohli pěkně rychle skončit.

„Fajn, tak se uvidíme tam," zvedá se a se spikleneckým mrknutím odchází.

Definovat to, co teď mezi námi je, nejde. Od incidentu s Tonym jsme spolu pořádně nemluvili a kromě té jedné pusy na pláži k ničemu dalšímu nedošlo. Ani jeden z nás nemá odvahu k druhému přijít a na férovku se zeptat, co teda. Ale momentálně mi to nevadí.

Já zabouchávám dveře krátce po Eliottovi a mířím do budovy pro zaměstnance, abych našla Phila a Sama. Následovníkovi musím vrátit kreditní kartu, která ani není jeho, a Sama pozvat na oslavu. Což je vtipné vzhledem k tomu, že co si pamatuji, naposledy ho na podobnou akci poslali, aby ji ukončil. Jako zaměstnance ho vodka ani pivo nejspíš nepotěší, ale nechá to být, tím jsme si jistá. Teď se jen postarat, aby Jeremy nevyžahnul jednu flašku, Jake druhou, a všechno bude fajn.

Procházím velkými dveřmi a ocitám se v menší obdobě paneláku. Nejspíš tu mají k dispozici celé byty, když tady musí přes rok bydlet.

Dveře nejsou nijak označené, žádná nástěnka, která by oznamovala, kde kdo bydlí. V tom aby se čert vyznal.

Proto se otáčím k těm úplně prvním dveřím a třikrát na ně klepu. Otevřít mi přichází Harrisová a já bych se šla nejraději zahrabat někam pod zem. I ona mě bude trápit o rok déle.

„Dobrý večer," nutím se do úsměvu. „Hledám Samuela a Phila a vůbec..."

„To nepočká do zítra?" mračí se.

„Vlastně ne, Philovi něco musím vrátit a Sam...ehm, říct mu, že můj trest na oválu neplatí, protože jsme, jste, byli všichni... ovlivnění Tonym. Jo," vydechuju a nejraději bych se praštila.

„Sedm a osmnáct," tříská mi dveřmi přímo před nosem, ale mám čísla bytů. Jako první se rozhoduju vyběhnout do čtvrtého patra. Předpokládám, že tady je ubytovaný Sam, nejspíš i s Caroline.

Ťukám na hnědé masivní dveře s velkou osmnáctkou na nich. Samovi to trvá pár vteřin a je překvapený, že mě tady vidí. Co vím, studenti sem normálně nechodí a asi ví proč, když hned u vchodu bydlí ta ježibaba.

„Ahoj, prosím, neříkej mi, že se něco stalo, nebo že Jeremy něco provedl," vytahuje hned na začátek.

„Ne, jsem tu kvůli něčemu jinýmu." Samovi se viditelně ulevuje.

„Tak pojď dál."

„Díky, ale bude to rychlý, navíc musím pak za Philem. Ross má dneska narozeniny, kolem půlnoci buďte s Caroline v jídelně. Ona se cuká, že se s ním nezná, ale hodně mi pomáhá, tak ji přemluv."

„Ross má narozeniny," bručí si pro sebe, jako by právě teď zjistil, že nějaké vůbec má. „Fajn, ve dvanáct tam budeme."

„Super, zatím čau," loučím se a pokračuju dál. Ozývá se klapnutí dveří, jak za sebou Samuel zavřel a já se někde v půli schodů zastavuju, protože ke mně doléhá známý hlas.

„...mami. Rebecca je dospělá, může si dělat, co chce, aniž by ti dala vědět."

Phil. A mluví se svou maminkou, což mi přijde absolutně roztomilé.

„To, že se ti hned neozvala, nic neznamená. Já vím, že má Noru s sebou. Proboha, kdyby spadlo letadlo, dávno o tom víš ty i já." Na moment utichá, aby si nejspíš poslechl, co mu mamka říká. „Pokud se do zítra neozve, přiletím, dobře? Beztak se jí jenom vybil telefon. Jo. Pozdravuj tátu. Ahoj." Když hovor ukončuje, uvědomuju si, jaké je ticho. Musí snad slyšet i to, jak dýchám. Čekám, dokud si nejsem jistá, že zalezl do bytu a o pár minut později se zjevuju před jeho dveřmi. Otevírají se sami a já hned zjišťuju, proč. Phil klečí před dřezem, v jedné ruce drží klíč a hlavu má strčenou ve skříňce pod ním a hraje si na instalatéra.

„Můžu vám nějak pomoct?" odkašlávám si.

„Vyznáš se v odpadních trubkách?"

„Ne."

„V tom případě nemůžeš," zvedá se a já mu vracím kreditku.

„Doufám, že jste mi tam něco nechali."

„Vám, nebo Frederickovi?"

„Když to tak moc chceš vědět, je to moje karta a moje peníze, ale na jméno někoho, kdo neexistuje, kvůli Organizaci, tak trochu mě mají v hledáčku úplně všude."

„Máte super schopnosti, nemůžete prostě jen mávnout rukou a ono by se to opravilo?" ukazuju na dřez

„Můžu, ale nechci," postrkává mě směrem ke dveřím, abych zase vypadla.

„Přijďte na tu Rossovo oslavu."

„Mám věci k řešení, uvidím."

„Dřez počká," věnuju mu zlý pohled, ale ani to s ním nehne.

„Čau."

Tak to byl zase rozhovor za všechny prachy.

Nenechávám si ale Philem zkazit náladu a po zbytek večera jen kontroluju telefon a snažím se zjistit, že všichni vědí, co se chystá, a že má Colton za úkol Rosse přivést do jídelny. Ve dvanáct určitě nebudou spát, ale kdyby přeci jenom, nemůžu k nim pustit Dyllena s Harrym. Jednoduše nemůžu. A přiznám se, že jsem trochu nervózní. Trochu dost.

Nervozita mě ale na moment opouští, když Matty s Danielem přijíždějí kolem desáté a přiváží, co měli. A mnohem víc.

„Tohle mu posílá strejda," předává mi Matty poměrně velký balík zabalený v neprůhledném hnědém papíře.

„Neřekl, co v tom je?" obávám se.

„Ne, ale na bombu to nevypadá," zubí se bratr.

Teď bych chtěla mít za schopnost vidět skrze předměty. Alespoň bych zjistila, co se v balíku skrývá a rozhodla se, jestli bych mu ho vůbec dala. Ale pan Bennet nevypadal jako někdo, kdo by se rád šťoural v otevřených ránách, chtěl se svým synovcem dokonce mluvit, on odmítl. A pokud mu něco může zkazit náladu, je to krabice, kterou pokládám na svoji postel vedle obálky se dvěma fotkami. Není zalepená, takže celkem bez ostychu fotky vytahuju. Ross si je podobný, jen nemá na obličeji jizvu, jinak vypadá jen o pár let mladší. Sestra je jeho kopie, jen v holčičím. Blonďaté vlasy, tmavé modré oči. Na první fotce mu může být tak patnáct a jí dvanáct, což je doba, kdy byli v děcáku. Ale oba se usmívají od ucha k uchu. Což je k neuvěření. Na druhé fotce je tří nebo čtyřletý chlapeček, jak v bílé zavinovačce drží maličké miminko, což už je nějaká doba.

Tak jo. Obálku zalepuju a píšu k tomu krátký lísteček.

Pak pohlížím na balíček od pana Benneta. Sakra, co mu tak mohl poslat? Cítím se zvláštně. Ani dobře, ani špatně. Chci udělat dobrou věc, ale mám pocit, že kráčím po velmi tenkém ledě a kdykoli bych se mohla propadnout.

V půl dvanácté přestávám přemítat nad něčím, co nedokážu ovlivnit a co nezjistím, jak dopadne, dokud k tomu nedojde. Nechávám oba dárky u sebe, pak je jenom v určitou chvíli přesunu do pokoje Coltona a Rosse.

Když přicházím do jídelny, jedna láhev vodky je už otevřená.

„Jeremy!" obracím se na bratra úplně automaticky.

„Někdo musel okoštovat, jestli to není otrávený," krčí rameny a cuká sebou, protože se mu do vlasů zapichuje vlaštovka, kterou z papírů vyrábí Jacob a Daniel jimi hází všude kolem. Ten zase stihl sníst půlku čokolády, a jelikož tady není máma, nikdo ho nezastavil. Ať žije hyperaktivní dítě nadopované cukrem.

Neřeš to, říkám sama sobě.

Tak si prostě jen sedám ke Cam, která nervózně pohupuje nohama. Rybičku má i s akvárkem připravenou pod sebou. V hlavě si dělám poznámku, že až bude mít narozeniny ona, dostane taky svou rybu, aby jí to nebylo líto.

Přesně ve dvanáct se velké dveře od jídelny otevírají. Daniel má v puse ne jednu, ale hned tři frkačky, do kterých začíná funět a hned, jak to možné, skáče k Rossovi, nutí ho se sehnout a naráží mu na hlavu narozeninovou čapku. Hned mu začíná vyprávět o svojí misi, která vyžadovala návštěvu rodičů, ale Ross ho nejspíš ani neposlouchá.

Vidím v jeho tváři překvapení. Je upřímně zaskočený. Usmívá se.

Ze srdce mi padá obrovský kámen. Není naštvaný, má vážně radost.

Nahlas si oddechuju.

Ross Danovi vrací svou čepici. Bráška se ji teda pokouší vnutit Eliottovi, který souhlasí pod podmínkou, že bude Dan pět minut sedět bez hnutí na zadku.

„Něco pro tebe mám," stoupá si před něj Camilla a za zády se jakž takž snaží držet malé akvárko s rybičkou. „A ne neberu jako odpověď. A budu kontrolovat, jestli se o ni staráš!" Předává mu akvárium. Kdyby měla byť jen o trochu světlejší pleť, nejspíš by se začala červenat. Ross jí věnuje krátký pohled, nejspíš zjišťuje, jestli si z něj dělá jenom legraci, ale Camin odhodlaný výraz mu odpovídá.

A já poprvé slyším, jak se nahlas směje.

Kromě už klasického poděkování všem za to, že pořád čtete a komentuje, dneska nic dalšího nemám. Snad jen, že doufám, že se vám kapitola líbila a děkuju, že tu se mnou jste! ♥