Bacha, v původní verzi chybí hodně mezer, ale když si aktualizujte Wattpad, mělo by být vše v pořádku!

Tento krátký pohled do mysli Vikinga se odehrává od 3/4 kapitol 14 do 1/4 kapitola 15. Ve zkratce se jedná o tu část, kdy společně jeli prozkoumat domy dvou členů Organizace, cestou se stihli v autě tak nějak pohádat, a pak prohledali dům. Takže si tohle malé zajímavé koření celého příběhu a výlet do jeho hlavy užijte.

LOGAN

V hlavě mám bordel. Pevně svírám v rukou volant, až mi bělají klouby a držím se na pravé straně silnice, i když mám pocit, že nás brzy přejede náklaďák. Vážně se lidstvo nemohlo shodnout na tom, po které straně se bude jezdit? Aspoň že barvy na semaforu jsou všude stejný.

Cítím, jak je z toho i Lori nervózní. Nejen z druhé strany, ale i z rychlosti. Její myšlenky jsou tak hlasité a chaotické. Děsně mě to vyvádí z míry. Ne, že bych si už za ty roky nezvykl, ale to je trochu jiná situace. Za den v rušném Londýně potkám davy lidí a ani se nepokouším jejich myšlenky tlumit, přestože se mi z toho málem rozskočí hlava. Faktem je, že se tak cítím bezpečněji.

Nikdy jsem se o žádné schopnosti neprosil, žilo by se mi mnohem lépe bez vědění, že vůbec nějaké děti hvězd existují. Bohužel, matka se rozhodla jinak a vystavila nás tak všechny nebezpečí. Kontrola každé živé duše je na místě, vzhledem k tomu, že se mě i sestry už kolikrát pokusily zabít.

Obvykle nechávám myšlenky jen tak plout, zaobírám se jen těmi podezřelými a vypínám, pouze když mám pocit bezpečí. Jako třeba na základně. Není to tak hrozné, člověk si na ten věčný hluk zvykne. Nikdy není ticho, pořád mi to v mozku šumí, křičí i šeptá, ale bezpečnost je přednější, nehledě na to, že se mnohdy dozvídám věci, které jsem fakt vědět nechtěl.

Jenže teď to je jiné. Sedím s Lori v autě sám a pokud náhodou zachytím i jiné myšlenky, jsou v cizí řeči, tudíž poněkud tiché. Zato ty Loriiny víří emocemi. Taky má v hlavě bordel. Podivnou směs neuvěřitelného odhodlání a ledového strachu.

Poklepává prsty o sedačku a pohledem těká všude kolem. Párkrát vjíždím trochu do protisměru a bavím se její chutí na mě začít hystericky křičet, jaký jsem blb, ale po chvíli mě to přejde, protože většinu jejích úvah stejně válcují bratři. Přenáší své emoce na mě, což poměrně úspěšně blokuji. Nemůžu jí to mít za zlé, když vzaly sestry ode mě, měl jsem chuť podpálit celou zeměkouli.

Přijíždíme k domu prvního vyvoleného. Netrávíme tam moc času. Po zahradě jsou poházené hračky a já cítím, jak Lori váhá. Přijde mi strašně hloupé nepočítat s tím, že by měli i členové Organizace děti, jsou to taky jen lidi a mají potřebu se rozmnožovat. Je to přirozený biologický proces. Ale pak mi dochází, že jí je teprve sedmnáct, takže pokračování rodinné linie je její poslední problém.

Lori nasedá zpět do auta, na tváři zarputilý výraz, a posunky naznačuje, že mám jet na další adresu.

„Víš o tom, že ten druhý pravděpodobně bude mít taky rodinu?" nadhazuji, protože potřebuji, aby se rozhodla co nejrychleji. I kdybychom se na ně vrhli, dětem se za žádnou cenu nemusí nic stát a aspoň bychom měli slušnou páku. Ale musí do toho jít dřív, než na nás přijdou.

„Jo," odpovídá úsečně.

„A co pak?" tlačím na ni dál.

„Co já vím, sakra," odsekává a ošívá se. Nechávám ji tedy být a částečně blokuji její myšlenky a pocity, a to nejen kvůli vlastnímu klidu. „Jak se mají sestry?" začíná zničeho nic zase mluvit. Trochu se zamračím nad výběrem tématu, ale odpovídám.

„Snad dobře, Jessica je ze základny nadšená."

„Základna? Takže ony neodjely na ostrov?" Nelíbí se mi, kam rozhovor směřuje. Nemám rád, když se někdo zajímá o mou rodinu, i když třeba naprosto bezelstně. Není to bezpečné, jejich mysl je lehce dostupná každému, kdo se v sensekinezi třeba jen trochu vyzná.

„A kdy te-"

„Nikdy," přerušuju ji. Tisknu volant ještě o něco pevněji, na chvíli zadržím dech a sevření zase povoluji. Klid.

„Proč?" Proč? Evidentně to není bezpečný.

„Nechci, aby měly se světem dětí hvězd cokoli společného," uzavírám debatu.

„Ty můžeš a ony ne?" dotírá zase. Hraju si s myšlenkou, že bych ji úplně ignoroval, ale asi by mi to stejně nepomohlo.

„To je něco jiného."

Nastává ticho, za které jsem víc než vděčný. Jsem obeznámen s tím, že lidé se v mé přítomnosti necítí dobře a snaží se začít konverzaci, ale asi jim nedochází, že tím dělají všechno jen horší.

„Věděls o tom, že nějaká škola je?" začíná zase.

„Tak trochu."

„A i tak jsi nechtěl, aby se přidaly." Absolutně mé rozhodnutí nechápe. V tomhle se podobá Annabeth, přestože je vzhledem k okolnostem mnohem vyspělejší, nevidí souvislosti.

„Nechtěl a možná by ses na to měla přestat vyptávat." Jsem otrávený. Nemá smysl jí vysvětlovat mé myšlenkové pochody. Nemůže to nikdy pochopit.

Mlčí. Nechce mě naštvat. A dobře dělá. Neřekl bych, že ze mě má strach, přeci jen se se mnou sama vydala v cizí zemi pryč, ale obavy. Obava jí prostupuje neustále.

„Jak ses naučil zvládat svoje schopnosti?" mění téma. Uvolňuji napnuté svaly, ani jsem si neuvědomil, že jsem jak struna.

„Sám. Občas pokus a omyl, dokud to nebylo úplně ono," odpovídám popravdě, i když hodně zjednodušeně. Byl to spíš omyl, omyl, omyl a malinkatý úspěch, který doprovodila hromada bolesti.

„Takže první, na koms to otestoval, byli rodiče?"

Svrbí mě kůže, polévá mě střídavě horko a zima, tuhne mi výraz na tváři. Všechny jizvy jako by chtěly začít zase hořet. Chce to slušnou dávku sebereflexe, abych se nesamovznítil, abych dál řídil a nezačal na ni chrlit fakt nepěkný slova, abych ji prostě nedonutil mlčet a zapomenout všechno ode dne, kdy mě poznala. Nic neříkám. Jen pouštím všechnu svou magii, nechávám ji kolem sebe proudit ve vlnách. Lidem je to nepříjemné a jsem si toho moc dobře vědom. Pomáhá mi to držet si distanc.

„Promiň, nechtěla jsem... Už nepromluvím ani slovo, slibuju. Nezlob se." Nezlobím se. Jsem kolosálně nasranej.

„Proč chceš tak nutně něco vědět?" vyjíždím na ni. Rozčiluje mě její vlezlost a nutnost všechno znát. Svrbění celého těla se mění v drastický pálení.Všechen můj vztek se míchá s její ukřivděností.

„Protože ty si všechno může zjistit, určitě víš o věcech, o kterých se ani nemluvilo, o kterých ani nechci, aby se mluvilo, včetně Jhonase nebo Afghánistánu." Mlčím. V tomhle má absolutní pravdu. Přestože mám chuť jí pěkně povědět, že mě nic z jejího soukromí absolutně nezajímá a že to dělám jen z praktických účelů, mlčím.

„Přijde mi fér dozvědět se taky něco jinýho než to, že bez prášků na spaní nedáš ani ránu. A vlastně náhodou od Markuse." Odfrkávám si a mluvím dřív, než se stíhám zastavit.

„Žádný fér není, to bys měla už vědět, když jsou tví bráchové v rukách těch pošuků," vrčím na Lori, z hlasu mi čiší chlad. Hned vím, že jsem přestřelil, když v bočním zrcátku vidím, jak se jí lesknou oči, ale měla by si uvědomit, že tohle není hra a pokud bude hrát podle pravidel, prohraje, jelikož Organizace žádná pravidla ani nemá. Nějaké morální zásady? Nechte mě se zasmát. Fér neexistuje. Nejlepší šance jsou s naprostou bezohledností. V tuhle chvíli už nezáleží na tom být lepší než oni. Záleží jen na našich životech.

Přijíždíme na místo. Lori se obezřetně rozhlíží, já se snažím hledat něco podezřelého. Dívka vystupuje a přechází na druhou stranu silnice k domu obehnanému vysokou zdí. Jo, to se zdá celkem podezřelý. Lori se ke vstupní bráně přibližuje na můj vkus moc blízko, celá čtvrť je podivně tichá, a tak radši vystupuji taky a tiše přecházím silnici.

Tak jo, nebuď srab. Zalez dovnitř, jen zmáčkni kliku a jdi, nebo si tě zrzek všimne a zakáže to. Když budeš bačkora, bráchy nikdy nenajdeš. Fajn. Do toho.

Prudce se otáčím čelem k Lori, která zrovna bere za kliku a nahlíží na pozemek. Její úvaha byla opět děsně hlasitá a plná emocí, že jsem ji nemohl jen tak nechat jít, jak to obvykle dělávám.

Několika rychlými kroky překonávám mezeru mezi námi, beru její loket do železného sevření a stahuju ji k sobě.

„Tohle jsme si nedomluvili," vrčím tiše a mračím se, jak jen to jde. Mám pocit, že jí snad hráblo.

„To je mi u zadku," vrací mi to a škube rukou, abych ji pustil, což nemám ani náhodou v plánu. „Nechal ses kvůli sestrám dobrovolně zajmout od pošuků z Organizace, tak bys mohl mít trochu pochopení a nechat mě se alespoň podívat. Nikdo tam není."

Nelíbí se mi její používání mých činů proti mně samotnému. Sestry mám na starost, musel jsem udělat všechno pro jejich bezpečí. Teď mám na starost ji, kdežto ona nemá na starost nikoho. Ona má rodiče a celou svou úžasnou školu na ostrovech, která by se měla hnát, aby její bratry zachránila, ne sedmnáctiletá holka.

„Z toho bude problém," mumlám a usilovně přemýšlím. Jsem si jistý, že bych nás zvládl ubránit, když už vím, jak blokují schopnosti, dal bych si zatraceně pozor. Ale jen myšlenka na Elliotův výraz a všechny nadávky na můj účet, které by mu prolétly myslí i které by řekl nahlas, kdyby zjistil, že jsem Lori vystavil nebezpečí po tom, co mě varoval, že bude nesmyslně neohrožená, mě od svolení jaksi odrazuje.

„Teď už věštíš i budoucnost?" rýpe do mě, na což neodpovídám. Za jízlivostí je schovaná neuvěřitelná touha po záchraně Daniela. Viděl jsem ho v jejích vzpomínkách a to nakonec rozhoduje.

Nepřestávám se mračit, když spolu s Lori po boku prolézám vchodem a zavírám za námi dveře. Co jen se může stát? Museli by tu mít zkušeného následovníka, abych nás nezvládl ubránit a toho bych ucítil. Ledaže by to byla dobře promyšlená past. A to by se klidně mohlo stát.

Na pochybnosti ale už není čas, protože průzkum opuštěné vily právě začal.

Vchodové dveře jsou zamčené, a tak Lori následuji na obchůzce kolem domu. Rozhlížím se kolem, skleník a bažina v bazénu vypadají neškodně, přesto neubírám na ostražitosti. Zato Lori toho moc nevnímá, alespoň tak se tváří. Až nesmyslně moc se soustředí, takže nakonec vypouští téměř všechno důležité. Takové tunelové vidění.

Když stojíme opět před hlavními dveřmi, doufám, že ji to přejde a pojedeme zpátky, ale je mi jasný, že je to zbožný přání.

„To nemyslíš vážně," komentuji její pokus o odemčení dveří kusem drátu. Kdyby to šlo tak lehce, na co si dveře vůbec kupovat.

Slyším její bláznivé nápady, které díky bohu zavrhuje. Hořící dům by přitáhl spoustu nechtěné pozornosti. Zkouším teu myšlenku trochu přetransformovat a přemýšlím, jestli bych zvládl zámek roztavit, ale je to moc riskantní. Nakonec se rozhoduji.

„Něco zkusím," bručím a soustředím se. Telekineze mi nikdy nešla. Pomáhám si pohybem ruky, který je vlastně úplně k ničemu, protože všechno je v hlavě, ale mám tak pocit větší kontroly. Modlím se, aby dveře nevylétly celé a nesejmuly nás, protože to už se taky jednou stalo, ale zámek jen poklidně cvakne a dál už nic.

„Cože?" nechápe Lori. Krčím rameny, spíš abych uvolnil napětí v trapézech, než jako odpověď.

„Telekineze," vysvětluji jednoduše a špičkou boty šťouchám do dveří. Ty se otevírají v doprovodu s nepříjemným skřípotem. Uvnitř je naprostá tma, okenice nepropouštějí ani trochu světla, a divně to tu smrdí. Ne plísní nebo zatuchlinou, spíš prázdnotou. Kdysi to býval něčí domov a teď je to shromaždiště prachu.

Nechávám svou dlaň zahřát a po chvíli se od ní vznese dokonalá ohnivá koule, která v klidu pluje prostorem. Na tohle „kouzlo" jsem pyšný. Chtělo to hodně tréninku, než jsem si troufl ji poslat vzduchem a nemusel doufat, že všichni neuhoříme.

Lori se nehýbe, a tak dělám první krok. Podlaha nevrže, jak by se dalo čekat od domu hrůzy jako z poutě. Rozhlížím se kolem a uvědomuju si, že s trochou úklidu by se tu dalo klidně žít. Nábytek i elektronika zůstaly na svých místech. Dokonce i výzdoba. Alegorie spravedlnosti, no neber to.

„Jdeš?" promlouvám tiše a ukazuji na schody do patra. Lori malinko bledne, ale jinak se její výraz nemění.

„Rozhodně ne." Její odpověď mě nepřekvapuje. Vlastně jsem za ni rád.

Kladu opatrně nohu před nohu, pěkně po straně schodů, aby nevrzaly. Rozehřívám dlaně a pozorně poslouchám. V domě někdo je, někdo další a já nemíním zase přijít o schopnosti.

Vypadá to tu stejně, jako všude jinde. Velká, mastná vrstva prachu usazená v kobercích, na obrazech a vypínačích světla. Ke schodům ústí chodba na levou stranu, avšak já se vydávám vpravo, kde jsou jen jedny dveře, což znamená, že za nimi musí být velká místnost. Nelíbí se mi myšlenka, že otevřu dveře a budu na ráně, ale nemám moc na výběr. Stejně už o mně nejspíš ví, nejsem špion, ale realitní makléř.

Beru za kulatou kliku a opatrně jí otáčím, avšak místo pokračování v pomalých pohybech dveře rozrážím a jedním dlouhým krokem stranou uhýbám letícímu čemusi. Stojí přede mnou muž s krátkým tmavým vousem a roztrhaným, ošuntělým oblečením. Důležitá je však jeho zbraň namířená mým směrem. Rychle pistoli v jeho ruce rozpaluji a on ji instinktivně pouští na zem. Vztekle na něj zírám, pocit nebezpečí, nechutný jak slizký had omotávající se mi kolem krku, ve mně probouzí uzamčené pocity. Tu krabičku už pootevřela Lori v autě, takže není těžké do ní sáhnout a mrštit chlápkem o zeď. Taková osobní Pandořina skříňka.

Nedůvěřuji své telekinezi, mnohem radši se hrabu lidem v hlavě, ale jeho tupý náraz o stěnu a následný pád na zem mi přináší jistý pocit satisfakce.

Dřív, než se k němu stíhám vydat, mě k zemi málem srazí náhlá tíha na zádech. Podlamují se mi kolena, ale rychle se vzpamatovávám a setřásám neznámý objekt dolů. Je to malý kluk, možná tak šestiletý. Má tmavé vlasy a hnědé, téměř černé oči. Něco šeptá v islandštině, pěstičky bojovně předsunuté, přesto slzy na tvářích. Zarážím se a tlumím emoci natolik, abych mu nechtěně neublížil.

Slyším cvaknutí a trhnutím se otáčím k muži, který opět stojí a míří na mě zbraní. Zapomněl odendat pojistku a svou chybu si rychle uvědomuje. Pandořina skříňka je opět dokořán. Jedinou myšlenkou nutím dítě postavit se do rohu místnosti čelem ke zdi a zacpat si uši, zatímco muži opět pálím ruku o zbraň. Reflex je silnější než jeho touha mě zastřelit a pistole opět leží na zemi. Mám chuť s tím idiotem, co neví, kdy přestat, přinejmenším vysklít okno, ale už kvůli nicnetušící Lori si to rychle rozmýšlím a jen s ním hraju štronzo.

„Ty si to prostě musíš dělat ještě horší," mumlám k mužově nehybnému tělu, zastavenému v předkolu, jak se opět ohýbal pro zbraň. Zahřívám prsteny na jeho krátkých, tlustých prstech, které nějak nesedí ke zbytku poměrně vyhublého těla. Nepochybuji, že jsou kradené. Muž kulí oči, nejspíš čeká, že o své buřtíky brzy přijde. Protáčím očima a s úšklebkem přestanu kov zahřívat. Nejsem tyran.

Procházím místností a ignoruju klukovo splašené šeptání v cizí řeči. Kromě jeho rtů a dechu se nehýbe. Ani nemůže. Nic nenacházím, a tak strnulého muže šacuju. V kapse má zastrčený štos dopisů, ze kterých kromě adresy vyčtu kulový. Ale i to stačí.

Ještě před odchodem tavím pistoli úplně a mažu klukovi vzpomínku na předešlých několik minut. Dost bylo traumatizovaných dětí. Pak se rozhoduji udělat totéž i u muže. Při zavírání dveří, když vcházím zpět na schody, ještě periferním viděním zachytávám dvě těla padající k zemi v bezvědomí.

V kuchyni stojí Lori a sleduje chundelatou kočku, která šťouchá čumákem do prázdné misky. Když si mě všímá, vystrkuje kočku z okna, které já následně zavírám. Nijak se nezdržujeme a bok po boku míříme zpět k autu. Startuju a odjíždím. Kupodivu už jsem si docela zvykl na opačnou stranu silnice a nemusím se moc soustředit.

„Vrátíš se zpátky do Londýna?" promlouvá dívka, její myšlenky jsou moc chaotické, abych z nich tak rychle vyčetl význam, a tak se ptám.

„Co?" Sleduji silnici před sebou, ale všechnu mou pozornost má Lori.

„Jestli poletíš domů. Za to, co jsem řekla." Nechápavě zvedám obočí. Lori si nervózně poposedne, její pohled upřený na mě.

„Leda tak až najdeme tvýho bráchu," odpovídám po chvíli a cítím, jak strašně se jí ulevuje. Vážně si myslela, že bych odjel jen proto, že je zvědavá?

V autě panuje naprosté ticho, jen motor tiše vrčí. Přemýšlím. Ta holka je sakra drsná, hodně toho přežila a i po tom všem mám její důvěru. Taky si mou zaslouží.

„Mělas pravdu," říkám a opět trochu pevněji svírám volant. „Dá se říct, že jsem experimentoval na rodičích. Mámu jsem zabil a táta skončil v blázinci." Lori se ostře nadechuje a já čekám, jestli přeci jen nepojedu zpátky do Londýna a to na její přání. Ale nic neříká, jen její myšlenky víří kolem jak tornádo.

„Máma byla dětmi hvězd posedlá, viděla v nich něco úžasnýho, ale takovým tím pošahaným způsobem, takže si nás pořídila hlavně za účelem udělat si vlastní děti hvězd. Přání se jí splnilo, ale pak na to doplatila, když se probudily moje schopnosti, došlo k autonehodě a ona zemřela. S tátou to bylo složitý. Dokud máma žila, tolerovali jsme se, pak se skoro otevřeně nesnášeli. Měl všeho po krk. Kontaktoval Organizaci a chtěl jim dát naší adresu, aby se nás zbavili. Nebo minimálně mě, kdyby..." zarážím se, protože následující věta mi nějak nejde přes jazyk, ale pak pokračuju: „kdyby zabili jednu ze sester, mně by schopnosti zůstaly, takže by to postrádalo smysl. Každopádně já se mu pohrabal v hlavě a přišel na to včas, takže k žádný katastrofě nedošlo, ale on z toho zmagořil. Neměl jsem to úplně v ruce. Ale to je taky jeden z důvodů, proč dělám, co dělám. Když na tebe může poslat vrahy vlastní otec, tak už naprosto kdokoli," ukončuji zkrácenou historii naší rodiny a doufám, že Lori už přešla chuť vyskočit z auta za jízdy.

„Víš, já nemyslím, že je to tvá chyba," říká po chvíli tíživého ticha. Neodpovídám. Jasně že je to má chyba. Nejen má, ale svůj podíl mám a jsem jediný, kdo ještě pořádně nezaplatil. „Taky jsi měl pravdu. Jeremy byl hrozně proti, abychom na ostrovech zůstali, a já asi chápu, proč chceš, aby sestry neměly s tímhle vším nic společnýho," gestem ruky obsáhne silnici před námi, ale vím, co tím myslí. „Až tohle skončí, rozhodně se tam nevrátím." Opět nadzvedávám obočí, ale vlastně se ani moc nedivím. Přemýšlím, jestli bych měl něco říct, nebo se vyptávat dál, ale nakonec opět jen mlčím a nechávám ji brouzdat se myšlenkami.

„A ještě je tady jedna věc," přerušuje ticho.

„Jaká?"

„Phil je pryč a mě nemá kdo trénovat."

Autor: Maddie-stories

Díky moc! 💙

Těm pozornějším a ti, kteří nemají krátkou paměť, něco dojde/došlo. Zajímalo by mě, kolik z vás si toho "detailu" všimlo, kdo ne, nevadí, stejně se to nejspíš dozvíte i v hlavním příběhu.

Zatím a třeba někdy zase u dalšího bonusu.