Jeremy

Bars nervózně ťuká prsty do stolu a nespouští ze mě oči. Jak kdybych jim ve svém stavu snad mohl něco udělat. Doktorka původně ani nechtěla, aby mě tahali z postele, ale Bars rozhodl, že jsem dostatečně schopný na to konat jeho vůli.

Snad poprvé nemám strach z toho, co po mně bude chtít. Na mé straně stojí ničivá síla, která jenom čeká, až jí dovolím dostat se na povrch. A to bude velmi riskantní záležitost, ale nejde jinak. Cítím se pod psa a manipulace s velkou mocí je žrout energie, kterou nemám. Ale mám jenom jeden pokus a nehodlám se ho vzdát bez boje.

Mám vcelku jednoduchý plán - a to žádný. Tuším, co chci dělat, ale kolem se pohybuje tolik lidí, že nelze předpokládat děj dopředu. Budu muset improvizovat. V hokeji mi to jde, teď je třeba tu samou taktiku aplikovat na útěk z tajného vojenského komplexu kdesi uprostřed pustiny.

„Co pro mě máš tentokrát?" ptám se, abych narušil podivné ticho visící ve vzduchu.

On po mě jenom seká očima a unaveně vzdychá. Tahle práce jeho zdraví rozhodně neprospívá, měl by si vzít dovolenou a jet se podívat třeba do Sýrie.

„Nějaké novinky z Londýna?" zkouším to jinak a doufám, že se dozvím něco o Lori a třeba i Matthyasovi nebo Danovi.

„Vlastně jedna," objevuje se mu na tváři úsměv. „Máte mezi sebou zrádce."

„To fakt ne," kroutím odmítavě hlavou.

„Ale jo. Někdo od vás předal Organizaci hromadu adres, na kterých bydlí děti hvězd." Tváří se přesně tak, jak bych od něj čekal ve chvíli, kdy by mi oznámil, že se jim podařilo chytit Lori a je na cestě sem. Vítězně a spokojeně. Jsem si jistý, že nelže a mě tuhne krev v žilách.

Než mě sem přivedli, v duchu jsem se zapřísahal, že se nenechám ničím rozhodit. Nesmím ztratit ani špetku koncentrace. V ovládání schopností jsem pořád zelenáč, stačí málo a mohl bych vybuchnout jako přetlakovaný papiňák. Což by dost zasáhla do realizace útěku. Nesmím se prozradit. Ale stejně cítím, jak mi začíná srdce tlouct rychleji, a musím zatnout ruce v pěst, abych svou zlost alespoň nějak potlačil.

„Což je špatná zpráva pro tebe a Melanii. Hledám za vás náhradu. Jakmile se to stane, záhadně se ztratíte v nekonečných lesích Aljašky."

Ani mě nepřekvapuje, že má v plánu se nás zbavit. Víme moc, nemůže nás odtud pustit živé a doufat, že budeme držet zobák.

„Mě nemůžeš vyměnit. S kým si pak budeš hrát? Už jsme se celkem sblížili."

„Tebe ten humor nepřejde ani když ti řeknu, že se blíží konečná?" diví se.

„Jen ti říkám, že nikdo s mým nekonečným optimismem, nadprůměrným vzhledem a inteligencí a odvahou dovádět tě k nepříčetnosti, po téhle Zemi nechodí. Takže si ušetři práci a vzdej to, beze mě by ses nudil." Rád bych pokračoval, na jazyk se mi derou další poznámky o poznání ostřejšího rázu, ale mlčím. Pro tentokrát. Potřebuju si ho držet od těla co nejdál.

Nadechuje se, aby mi něco pověděl, ale zrovna do kanceláře přivádění Melanii, kterou posazují na druhou židli asi dva metry nalevo ode mě. U dveří zůstávají stát dva ozbrojení vojáci, kteří dovnitř pouštějí ještě doktorku v bílém plášti a muže, který byl u toho, když mě donutili sestřelit americký dron. Phil dokázal v případě nouze usmažit mozek víc než stovce lidí. Já jim mám pro začátek na seznamu pět. To musím zvládnout.

Vysílám k Mel krátký pohled, aby byla připravená na všechno.

„Máme povolení zahájit dokončit operaci," oznamuje voják.

„Dobře," přikyvuje Bars. Ohlížím se po doktorce, která sklápí oči k zemi.

Na zdi za Barsem se pomocí projektoru objevuje mapa Blízkého východu. „Nebudeme ti zdlouhavě vysvětlovat, co se děje, ale kvůli menšímu konfliktu je válka mezi námi a Íránem na spadnutí. Chybí tomu už jenom trochu." Obrázek mizí a objevuje se jiný.

Slyším Melanii zalapat po dechu.

Nejsem raketový inženýr a fyziky mi nic neříká, ale atomovou bombu poznám i já.

Dneska už mě napodruhé doběhl.

„Poslouchej mě dobře, nebudu to opakovat," luská mi voják před obličejem a tím si získává mou pozornost. Vnímám ho, ale nedokážu spustit oči z věci, která dokáže během pár okamžiků vzít stovky tisíc, možná miliony životů. „Uděláš to samé, co s raketou a dronem. Ale tentokrát nasměruješ vodíkovou pumu přímo na Los Angeles."

„Cože?" ptám se potichu a na pár okamžiků zapomínám, že mám svoje schopnosti zpátky. Už jsem si zvykl, že jsou schopní zacházet s lidským životem, jako by neměl žádnou cenu. Teď je to ale jiné. V životě jsem snad neslyšel děsivější větu. Vodíková puma přímo na Los Angeles... „Vy chcete shodit atomovku na vlastní město?"

„Slyšels."

„To nemyslíš vážně," obracím se na Barse bez jediné špetky humoru. Můj mozek nedokáže zpracovat, že někdo tak snadno rozhodne o útoku jadernou zbraní. Člověk jako Bars. „Zdecimujete vlastní obyvatelstvo za účelem vyvolat válku, která zabije ještě víc lidí. Co s váma je?!"

„Tomu nemůžeš rozumět."

Jistě, že nemůžu. Ve svých dvaceti jsem ještě nikdo neshazoval bombu za účelem rozpoutání války s nepřítelem, který nemá sebemenší šanci.

Snažím se ovládat. Nenechat se moc rozčílit.

Ale jenom ta představa...

„Naše sklady jsou přeplněné, armáda zlenivěla, Rusko si dovoluje čím dál tím víc. Čína staví vlastní jaderné zbraně bez ohledu na dohody a Írán se jenom třese na válku. Potřebujeme jim dokázat sílu naší země."

„A proto shodíte bombu na vlastní lidi!" vyštěkávám. „To dává kurva logiku!"

„Ovšem, že dává, ty hlupáku!" obořuje se na mě voják překvapivě hlasitě. „Je na cestě letadlo z Teheránu, bude to vypadat, že to shodili Íránci. Pak po nás svět už nebude vyžadovat zdrženlivost a diplomacii. Válku nám posvětí všechny velmoci a ještě se přidají."

„Oni snad mají technologie na výrobu vodíkové pumy?" promlouvá poprvé Melanie. V očích se jí lesknou slzy, ale statečně je zadržuje a nenávist z ní na dálku čiší. Neznat ji, leknu se.

„Nemají, ale na to se už nikdo ptát nebude," krčí chlap rameny.

„Co to udělá?" chci vědět. Chce odmítnout, ale uvolňuju špetku svojí magie a nutím ho k odpovědi. Připadám si jako chirurg držící extrémně ostrý nástroj. Jeden špatný řez o milimetr vedle a všechno se pokazí.

„Předpokládaný scénář je takový," začíná a Bars překvapeně povytahuje obočí, nicméně si nedovoluje vojáka zastavit, „že do okruhu patnácti, dvaceti kilometrů půjdou všechny budovy k zemi, tlaková vlna rozbije okenní tabulky přibližně do čtyř set padesáti kilometrů."

„A lidi?" pohlížím mu do očí.

„Záření může způsobit popáleniny třetího stupně až do padesáti kilometrů. To je smrtelná zóna."

„Padesát kilometrů," mumlám si pro sebe.

„Za osm minut se dáme do akce," pohlíží Bars na hodinky na ruce.

V duchu cítím jistou úlevu. Kdybych neměl svoje schopnosti a chtěli po mě takovou věc, Melanie by nepřežila. Já možná taky ne. Nechtěl bych žít ani v jedné z možných budoucností. Nevím, která je horší. Buď bych se musel smířit s tím, že jsem na ohromné množství lidí hodil atomovou bombu a byl zodpovědný za vše, co by následovalo. Nejenom statisíce mrtvých a zraněných, ale válku, což by znamenalo další oběti, hladomor, nemoci... Nebo bych sledoval, jak Melanie trpí, nejspíš nejenom ona. Našli by mé sourozence nebo rodiče. Chtěli by mě za každou cenu donutit. Pro mě by vysvobození znamenalo jenom vzít si život. Musel bych si vybrat mezi stovkami tisíc nevinných neznámých lidí a těmi, které miluju.

Přebíhá mi mráz po zádech.

Jako prvním do myšlenek pronikám dvěma vojákům u dveří. Jejich zelené mozky vůbec nevzdorují. Aniž bych se na ně podíval nebo jim něco pověděl, je nutím zůstat stát na místě, nehýbat se a mlčet. Oni už vědí, že se jim děje něco špatného, ale nemůžou s tím nic dělat. Jen trochu se ohlížím, abych zjistil, že se ti dva ani nehnou. Když se pak obracím zpátky, zachytávám Barsův pohled. On jako by mi vyčetl z očí, že něco chystám. Cuká sebou a natahuje se po něčem po své pravici, ale najednou se zaráží.

Jeho mysl se vzpírá, k mému překvapení velmi urputně. Ale není dost silný a velmi si užívám, když můžu zbourat zdi, které kolem svých myšlenek postavil.

„Seď a mlč," nařizuju potichu Barsovi. Voják vedle mě reaguje, nepozdě. Dobít jeho mysl je až směšně snadné.

„Jeremy," pípá Melanie. Stáčím svůj zrak k doktorce, která ještě jako jediná může zvrátit běh událostí. Míří na mě zbraní, ale nestřílí. Třesou se jí ruce. Kdyby se tolik nebála a soustředila by se víc na sebe než na pistoli, měl bych s ní problém. Je ale vyděšená a rozhozená, takže ji nutím odevzdat Melanii pistoli a posadit se na židli místo mě. Zatímco Mel bere vojákům vysílačky a zbraně, já se otáčím na doktorku.

„Vzpomínáte, co jsem řekl na začátku?" přicházím k ní blíž. Může mluvit, ale neodvažuje se. „Že vám můžu provést přesně to samé, co jste dělala vy mě, jen bez chemie? A že nedostanete na výběr?" Přikyvuje. Musím ocenit její upřímnost. „Až tady skončíme, vrátíte se domů a už nikdy nebudete spolupracovat s vládou. Zapomenete na všechno, co jste tady prožila, ale do konce života vás bude tížit svědomí. Začnete lidem pomáhat." Další pokývnutí hlavou.

Mel jí poutá ruce k židli a já se otáčím na vojáka, který mi s chladnou tváří oznámil, že se chystá rozpoutat jadernou válku.

„Odvolejte útok," podávám mu vysílačku. „Hned." Nenávidí mě do morku kostí, když jeho svaly poslouchají mé příkazy a ne jeho vlastní vůli. Ale to už je holt život.

„Bravo, tady podplukovník Clayton Fletcher."

„Tady Bravo, příjem," hlásí se z vysílačky. „Pane?"

„Ukončete akci."

„Můžete opakovat?"

„Ukončete akci," promlouvá podplukovník zřetelně.

„Máte souhlas?"

„Nemám, ale pokud k tomu nedojde, celý svět se dozví, co se chystáte shodit na LA a že akci organizují Američané." Umím si představit dopad takové informace. Amerika je možná vojensky silná, ale zbytek světa neporazí.

Na druhé straně se na nějakou dobu odmlčují.

„Chytrý tah," měřím si podplukovníka. „Jestli nevyjde, sám osobně celému světu oznámíte, kdo to všechno zařídil."

„Potvrzuji," zní najednou z vysílačky. „Akce zrušena."

„Zapomeňte na všechno, co se stalo během posledních tří měsíců. A sednout."

Jako po másle. Až tak snadný průběh jsem v žádném případě neočekával. Ale nestěžuju si. Někde se moje několikatýdenní muka a strádání musela odrazit.

„Barsi!" usmívám se na něj vesele. Je v obličeji skoro průhledný. „Jsi v hrozným, ve strašným maléru." Jako první mě Phil naučil schovávat svou moc v kolektivu lidí, protože vím, že to některým může být nepříjemné. Až teď si dovoluju přestat se ovládat a uvolňuju všechnu energii, kterou jsem do těch skrýval. A přísahal bych, že jsem v Barsových očích zahlédl slzy. Je podělanej strachy.

Melanie k němu přiskakuje a zbraní jednoho z vojáků ho silou udeřuje do tváře, čímž překvapuje Barse, ale mě ještě víc. Pistoli ale odkládá stranou, ač by ho do něj ráda vystřílela celý zásobník.

I já pro něj něco mám.

Otáčím k sobě jeho notebook. Je zaheslovaný, ale zjistit kód je ten nejmenší problém. Aniž bych to po Barsovi chtěl, dává mi návod, co dělat dál a já se řídím jednoduchými instrukcemi. Zapínám program, pomocí kterého se dokáže spojit s rodinou. Dozvídám se od Barse, že odtud si nezavoláme. Z této oblasti lze kontaktovat jenom určitá čísla a policie na seznam rozhodně nepatří. To samé platí s internetem, přístup je jenom k určitým stránkám týkající se armády. Aplikace umožňující spojení s Barsovou rodinou musí být vojenský výmysl, protože je pro mě úplně nová, navíc šifrovaná, aby se nedala vysledovat aktivita. Budeme si muset sehnat telefon, dostat se odtud dostatečně daleko, a pak zavolat. Kamkoli.

„Hezky vyklopíš své rodině, cos provedl mně, Melanii a čeho jsi měl být součástí. Jen z toho vynecháš děti hvězd."

„To neudělám," vrtí odvážně hlavou, když zjišťuje, že opět mluvit může.

„Nemáš na výběr. Donutím tě."

Možná není čas ztrácet čas. Jenže o tom, co se tady děje, nikdo neví. A moje touha po pomstě je obrovská. Ujišťuju se, že Melanie s mým postupem souhlasí. Samozřejmě by odtud taky ráda vypadla, ale i ona má touhu alespoň zčásti oplatit Barsovi všechno, co nám provedl. Takže přikyvuje, i když trochu riskujeme. Víc než trochu. Ale po tom všem nemůžu odejít s tím, že já budu ten lepší a zachovám se líp. Nasrat. On mě málem zabil. Mučil moji přítelkyni. Já budu daleko horší než Bars.

„Radši mě zabij."

„Moc rád," souhlasím. „Ale měl bys to moc jednoduchý a svině jako ty si zaslouží něco speciálního."

„Zničíš mi tím život," vydechuje roztřeseně.

„Přesně tak," plácám ho po tváři a dávám vytáčení hovoru.

Po několika týdnech nevědomosti konečně zjišťuju, co je dneska za den a kolik je hodin. Chce tomu asi štěstí, když v hlavě propočítávám, že je na Floridě krátce před sedmou večerní.

Bars se tváří maximálně vystrašeně, když na něj obracím počítač a vytáčím hromadný videohovor. Jeho žena se připojuje rychle a Barsovi rodiče na sebe nenechávají dlouho čekat.

„Nečekala jsem, že se ozveš," promlouvá jeho žena, Amy. Je ale šťastná, že svého muže vidí, nejspíš je to už nějaká doba.

„Nazdar brácho," ozývá se někdo další, což mi dělá o to větší radost. Barsův bratr Tay. „Jak to jde?"

„Pověz jim to," pobízím ho. Dává všechno do toho, aby vzdoroval mému příkazu. „Hned." Zvládám jeho odpor rychle zlomit a já v jeho očích čtu čiré zoufalství.

„Musím vám říct, co... co jsem provedl," vypravuje ze sebe pomalu. „V práci."

„Já myslela, že o tom nesmíš mluvit. Jsi v pořádku?" dělá si Amy starosti.

„Pokračuj," gestikuluju.

„Kdo tam mluví?" nechápe Tay.

„Na tom nezáleží," třese se mu hlas. Zatíná ruce v pěst a vypadá, že se každou chvíli složí. Znovu se ale mému rozkazu brání. A překvapivě obstojně na obyčejného člověka. Bere sílu ve strachu, který mu koluje v žilách, z představ, co bude, až se jeho rodina dozví pravdu. Nechce, aby věděli, jaké ve skutečnosti je. Stejně jej ale pomyslně srážím na kolena. Znovu.

„Dělám na tajném... projektu. Mučíme tady lidi..."

„Vezmi to od začátku!" štěkám na něj.

„Unesli jsme jednoho kluka. Umí něco, co potřebujeme," dává se do vyprávění. „Nechtěl spolupracovat. Mučili jsme ho, bili, vyhrožovali, podávali jsme mu drogy. Jenže to nezabralo. Zaplatili jsme, aby unesli i jeho přítelkyni. I ji jsme mučili, on se musel dívat, aby začal poslouchat."

„Řekni jim o Lori," chci po něm.

„Poslal jsem jednotku nájemných zabijáků na jeho sestru."

„Sedmnáctiletou holku, aby bylo jasno!" dodávám. „Do toho, neskončili jsme."

„Před pár týdny jsem ho zmlátil tak, že málem umřel na operačním stole," pokračuje v doznání. „Pomáhám rozpoutat válku mezi Amerikou a Íránem. Dneska jsme... měli shodit bombu na LA. Ubližuju lidem v jednom kuse, trhám je od rodin, posílám na ně vrahy, obchoduju s lidmi jako s kusy nábytku, vydírám je..."

„Přestaň," skáče mu do řeči rozčileně Amy. „Tohle nebudu poslouchat přes počítač. Přijeď domů."

„O tom pochybuju," pokouší se o ironický úsměv.

„Co tím myslíš?" promlouvá poprvé Barsova matka.

„Po tom všem, co jsem jim provedl, mě jenom těžko nechají naživu."

„Chytrej kluk," ušklíbám se na něj.

„To, cos řekl, nemůžeš přece myslet vážně!" vzteká se už i Tay.

„Je to pravda!" vybuchuje Bars pod náporem sensekineze. „Všechno, co jsem řekl, je do písmene pravda! Nemůžu teď lhát, chápeš to? Dělám pro vládu ty nejšpinavější věci, který si ani nedokážete představit. A ještě horší."

„Začínáš být trochu nezdvořilý," natahuju se po počítači a pohlížím přímo do tváří těch zmatených a trochu vyděšených lidí, které Bars miluje a záleží mu na nich.

„Ne-"

„Drž hubu, Barsi!" zvedám varovně prst a dál se věnuju jeho rodině. „Udělal nejenom mě tak odporný věci, že nejlepší by bylo mstít se mu na vás. Přesně jako on to zkusil přes ty, který mám rád. Máte štěstí, že nejsem jako Bars. Přeju dobrou noc." Shazuju počítač na zem, protože je mi jinak úplně k ničemu.

Nemám v plánu jakkoli ublížit jeho rodině. K tomu bych se nesnížil.

Bars ale rozhodně nepatří mezi ty, kvůli kterým bych měl černé svědomí, kdyby nějakou náhodou zemřel mou rukou. Na jednu stranu cítím až zoufalou potřebu ho minimálně přizabít a nechat ho tady ležet, zranit ho fyzicky i psychicky, aby zjistil, jaký to je. Nevidím jediný důvod proč ho nechat být. Ani jeden. On neprojevil ani špetku milosti za celou dobu, co nás tady drží. Proč bych měl já? Na stranu druhou, část mě už ví, že jsme vyhráli. Dostaneme se odtud pryč. To je daleko větší vítězství, než kdybych mu prohnal kulku mozkem.

„Zůstaneš asi naživu," oznamuju mu. „Doufám, že tě všichni opustí."

Pohlížím na Mel, jestli souhlasí s tím, co jsem řekl. Krátce na Barse pohlíží a přikyvuje. Přichází ke mně blíž a já ji můžu konečně po dlouhé době pevně obejmout, aniž by nám něco hrozilo, pohladit ji po vlasech a říct, povědět, že budeme v pohodě a přitom nelhat.

„Tohle tě bude ještě mrzet, Jeremy. Přijdeš o všechno, co je ti na světě drahé."

Otáčím se na něj tak prudce, až mým tělem projíždí bolest, a kdyby mě Melanie nepřidržela na místě, nejspíš bych upadl. Barsovým hlasem prosakuje čistá nenávist a zloba, v očích se odráží krutost, s jakou nechal mučit mě a Melanii. Těch pár slov bohatě stačí, aby se všechna frustrace a potlačovaný vztek prodral na povrch a prezentoval svou ničivou sílu.

Zlověstné hlasité zadunění plní celou místnost a hned nato následuje silný otřes země. Obrazovka za Barsem padá na zem a do vzduchu vylétává několik jasných jisker. Ve zdech se objevují nejdřív malé prasklinky, které se ale rozšiřují a brázdí stěny od stropu až po podlahu.

Odlepuju se od Melanie, natahuju se po pistoli na stole a přecházím k Barsovi. On se ve strachu pokouší zvednout ze židle, ale padá na zem. Z levé tváře mu teče stružka krve od padajících sutin a couvá přede mnou, až vráží do větší překážky. S očima plnýma očekávání se nejspíš připravuje na konec. A já bych mu ho chtěl strašlivě moc dopřát.

Ale nedokážu zmáčknout spoušť.

Zemětřesení odeznívá za doprovodu kovového dunění a vedle mě se objevuje Melanie. Bere mi zbraň přímo z ruky a míří jí Barsovi na hlavu. Zadržuju dech současně s Barsem, ale nechystám se ji zastavit nebo přemlouvat, aby to nedělala.

Už to vypadá, že zbraň skloní úplně, ale nakonec stejně zní malou kanceláří výstřel, který mě v uších skoro bolí. Uzavřená místnost a střelba nejdou dohromady.

Bars ze sebe vydává bolestivé zavřeštění a začíná se kroutit na zemi a rozdýchat, že mu Melanie právě našila ránu do nohy.

„Teď už můžeme jít."

Jop, je to skoro dva měsíce, co vyšla poslední kapitola. Výmluv mám hodně, ale ty nikoho nezajímají, tak jen budu doufat, že se dnešní část líbila. A čestný skautský, odpovídám na všechno komentáře i u předchozí kapitoly. Četla jsem do jednoho a nenechám je bez odpovědí. Jen jsem už nechtěla déle čekat se zveřejněním.

Děkuju mockrát všem, že jste tu se mnou a dávejte na sebe pozor! ♥