Jeremy

Jednu věc musím Američanům nechat.

Neserou se s tím.

Právě teď ležím na tvrdé matraci v tmavé místnosti a jsem rád, že mám klid.

Nevím, jak dlouho tu jsem. Absolutně mě odřízli od běžného denního režimu. V malém pokoji není jediná žárovka či okno, takže mám pořád tmu a kdykoli mě vytáhnou ven, všude je jenom umělé světlo. Nevím, jestli je den nebo noc a dohání mě to k šílenství. Dal bych hodně, abych se mohl podívat ven, nadechnout se čerstvého vzduchu a udělat si pořádek v hlavě.

Za ten čas jsem ale zjistil, o co jim jde.

O válku. Konkrétně o válku s Ruskem. Potřebují využít sklady napěchované zbraněmi a zbrojní průmysl. A jak toho docílí? Vyvolají válečný konflikt na mezinárodní úrovni. Pochytil jsem, že se nacházíme na Aljašce. V místech, kde by se mělo nacházet zařízení, které může měnit počasí a vyvolávat zemětřesení. Amíci existenci takového přístroje odmítají, nebo minimálně to, k čemu má sloužit. Všechny spekulace byly správné, jen nikdo neví, že zařízení nefunguje, jak má. Od toho tady jsem já. Chtějí ode mě přírodní katastrofu. Pak bude následovat informace, která schválně „náhodou" unikne do médií a všichni se dozví, že přírodní katastrofa, která zdevastovala Rusko, uměle vyvolali Američané. Rusové si samozřejmě takovou věc nenechají líbit a budou se chtít mstít. Nebo v to alespoň Amíci doufají, protože pak se samozřejmě budou moct bránit.

BUM, válka je na světě.

Organizace mě americké vládě jednoduše prodala za těžké peníze pod vidinou, že přesně něco takového spustím. Jediné, co potřebují a nemají, je moje spolupráce.

Čím víc se dozvídám, tím odhodlanější jsem nedat jim, co chtějí.

Jenže oni se snaží.

Zatraceně moc se snaží.

Ruce mám napůl rozpíchané od všemožných jehel a hadiček, kterými do mě denně něco cpou pod dohledem doktorky Mrchy. Nemám nejmenší tušení, co mi dávají, ale prozatím neznámé látky nemají takový účinek, jak oni očekávají. Občas je mi vážně zle, občas mám halucinace. Tím to ale prozatím končí.

Nedávají mi moc jíst ani pít. Jen tolik, aby moje tělo fungovalo. Nenechávají mě spát. V mini místnosti je sice tma, ale v rohu se nachází kamera s nočním viděním. Jediné světlo, jaké tady můžu vidět, je maličká červená blikající tečka, které bych si normálně ani nevšimnul. Jakmile mají pocit, že bych mohl spát, probudí mě. Nedovolují mi odpočívat. Opět jen natolik, abych se udržel naživu.

Hlava mi od únavy třeští jako po velkém mejdanu. Sem tam si do mě někdo praští, takže mě bolí celé tělo, ale řekl bych, že pohmožděniny jsou momentálně můj nejmenší problém.

Stačilo by tak málo a měl bych svoje schopnosti zpátky. Jeden elektrický šok a srovnal bych to tady se zemí. Ale drží mě od veškeré elektroniky dál. Žárovka tady není z určitého důvodu a jediným zařízením je malá kamera, kterou někdo nepřetržitě hlídá. Stačí se pohnout špatným směrem a okamžitě dovnitř naběhne chlap, který mi připomíná někoho mezi gorilou a člověkem. Vždycky je připravený ze mě vymlátit duši, když je třeba.

Nejhorší na tom všem je, že cítím, jak se smyčka kolem mého krku utahuje. Ze začátku jsem si myslel, jaký jsem hrdina, co všechno vydržím. Ale začínám o sobě pochybovat. Neměl bych, vím, že se mi jen chtějí dostat pod kůži. Jenže bolest v kombinaci s únavou, hladem, dehydratací a všemi halucinacemi je zabiják odhodlání. A stejně mě nejvíc ze všeho sere nevědomost o denní době.

Za těch pár měsíců, které jsem strávil mezi lidmi na ostrově, jsem pochopil, že je život svině a že jsou na mě vlastně pořád velmi milí. Fyzicky mi prozatím neublížili, aby mě přinutili ke spolupráci. Ale i to přijde.

A já mám strach. Opravdový a nefalšovaný strach z toho, co bude dál.

Netrvá to dlouho a těžké kovové dveře se otevírají. Dovnitř najednou proniká ostré bílé světlo z chodby, které mě řeže do očí. Až opustím tento lázeňský pobyt, nejspíš budu potřebovat brýle.

Dvoje silné paže mě vytahují na nohy a vyvlékají z místnosti. V hlavě mi exploduje bomba bolesti, ale mlčím. Už se ani nerozhlížím, vím, že nenajdu jediné okno nebo jen hodiny.

Nemám sílu se jim vzpírat, takže mě po pár metrech posazují do známé židle a jednu ruku mi poutají za záda a druhou k opěradlu dlaní vzhůru. Cítím se jako spráskaný pes. Ale stejně se ve mně zvedá vlna odporu a nového odhodlání, když do místnosti vstupuje doktorka. Jako vždy má na sobě bílý plášť a významně na stůl přímo přede mnou pokládá injekční stříkačku naplněnou jakousi tmavě rezavou tekutinou. Pak přináší i sklenici vody a sendvič. Ani k jednomu se samozřejmě nedostanu.

„Šéfovi dochází trpělivost, Jeremy," promlouvá a já se zaměřuju na nohu stolu, jako vždy. „Chce tvůj souhlas." Ani se nenamáhám zakroutit hlavou. Zbytečné. „A taky chce, abych přitvrdila. Myslí, že jsem na tebe moc hodná."

Krávo blbá.

„Víš, jaká je nejhorší droga ze všech?" Mlčím, ale srdce mi začíná bušit rychleji. „Heroin. Téměř okamžitá závislost, nejdřív euforie, pak stav totálního vyhoření a deprese. A stejně to lidí chtějí znovu a platí obrovské částky."

Otevírá desky, které si s sebou přinesla a hází mi je do klína. Na dvou stránkách je několik lidí, kteří jsou vyfocení předtím, než upadli do drogové pasti, a potom. Rozdíl je strašlivý, odstrašující, mnohdy až nechutně detailní. Otáčí stránku, na které je zase jedna moje fotka z hokejového zápasu, a pak společná s Lori a bratry, když jsme se fotili po hře. Tehdy jsem dal hattrick.

„Už nikdy nebudeš hrát hokej, pokud u tebe zjistí závislost na heroin. A věř mi, že se to dozví i ten nejmenší hokejový klub v zemi." Vzteky zatínám ruce v pěst. Jestli obsah té injekční stříkačky skončí v mojí žíle, můžu se s vidinou jakž takž normálního života rozloučit. Vím, co heroin dokáže. Oproti tomu byly všechny předešlé halucinogenní sračky jen dětská hra.

„Chtěli jsme přivést někoho, na kom ti záleží, abys konečně přistoupil na naši dohodu," povídá a mně tuhne krev v žilách. „Ale tvoji sourozenci jsou momentálně k nenalezení a rodiče zase hlídá skoro polovina speciálních jednotek. Nenabízí se nikdo, komu bychom mohli ublížit. Až na jednu osobu. Tebe. Heroin ti zničí život." Natahuje se po injekční stříkačce a já v duchu začínám panikařit. Srdce mi tluče až v hlavě.

Udělají ze mě trosku. Feťáka, co bude chtít jen další dávku.

Očima kloužu k fotkám, které mi pořád leží na kolenou.

Neohrozím svou rodinu. Doktorka udělala chybu. Kdybych neměl přímo před sebou veselé obličeje svých sourozenců a jen ty odporné obrázky, možná bych to už vzdal. Ale přesně tyhle úsměvy nehodlám vyměnit za sebe.

„Dělejte si se mnou, co chcete," vypravuju ze sebe chraplavým hlasem, ale pohlížím jí do očí. Daří se mi ji zaskočit, nejspíš byla přesvědčená, že na tomhle místě ukončím svoje trápení a konečně kývnu na spolupráci.

„Myslíš to vážně?"

„Do tý velký žíly, tolik to nebolí. A prosím náplast s dinosaurem."

Řekl bych, že ode dneška už mi do smíchu nebude.