„Jeremy."

„Dneska nemám trénink," mumlám ještě v polospánku a přitahuju si k bradě nepříjemně šustivou deku, protože se mi do těla zakusuje chlad.

Vím, že sebemenší pohyb by mě bolel úplně všude, tak jenom zůstávám dál ležet. Chci se nechat zase vtáhnout do snu o pozápasovém mejdanu. Ten se odehrál asi před dvěma lety poté, co jsme remizovali s týmem ze Švédska. Nikdo ale nepočítal s tím, že seveřani přijdou s vlastním domácím alkoholem. Jenom matně si vybavuju, že jsem o hodinu a půl později tančil ve spodním prádle na stole. Zbytek noci je pro mě jenom tmavá a rozmazaná šmouha, která se zase začíná zaostřovat až v záchodové míse u nás doma. Jenže teď ve snu vidím všechno shora a můžu si připomenout momenty, které alkohol z mého mozku vymazal. I když ne všechno dává smysl. Třeba pochybuju o tom, že by se anglická královna v korunovačních klenotech zúčastnila našeho turnaje v beer pongu.

„Jeremy," ozývá se ten hlas znovu a anglická královna s kelímkem piva v ruce se rozplývá. „Asi je tu medvěd."

Medvěd. Ještě lepší než hlava státu na hokejovém večírku.

Medvěd. Tady.

„COŽE?!" zvedám se do sedu tak prudce, že se mi na moment zatmívá bolestí před očima. A já najednou vím, že podivně šustivá deka je izotermická folie vytažená z jednoho z batohů, který jsme ukradli z vrtulníku. Že neležím v posteli v Inverness a máma mě nepřišla vykopat z postele, abych dorazil na trénink. Ne, já se nacházím někde na Aljašce a... cože?

Protírám si unavené oči. Nemám nejmenší tušení, kolik je hodin, ale hádám, že je pořád noc, i když už se slunce zase pohybuje nad obzorem.

U Barse jsem neměl pojem o čase kvůli neustálé tmě, venku se neorientuju kvůli takřka nezapadajícímu slunci. A ač bych očekával opak, neustálé světlo je mnohem depresivnější, únavnější a víc vysilující. Nedá se spát, nevím, jaká je denní doba a když už usnu, svět kolem se obvykle začne probouzet. Bolest, únava, hlad a vyčerpání se pak projevuje podrážděním, kdy jsem nepříjemný i sám sobě.

Melanie klečí u malého ohně a v ruce svírá klacek se žhavým koncem, ale pochybuju, že to by medvěda zahnalo.

Nemotorně se vymotávám z folie a pohledem pátrám po nebezpečí, srdce mi tluče až v krku. Nebezpečí se ale ozývá samo, zpoza hustých tmavých keřů po naší levici. Přesouvám se k Mel, která sice vypadá odhodlaně, jenže ruce se jí třesou. Očima rozšířenýma strachem zírá do stejného místa jako já. Pomalu ani nedutáme, když se ozývá zvláštní, ne tolik hlasitý řev, hluboký a hrdelní, prudké vydechování a praskání větví. Tuhne mi krev v žilách. Doslova zamrzám hrůzou na místě a poznávám, že Mel odvaha úplně opouští. Dělá maličký krok dozadu a naprázdno otevírá pusu, jako by chtěla něco říct, ale zapomněla mluvit.

K prvnímu vrčení se přidává druhé, jako ta nejstrašidelnější ozvěna na světě.

Ne jeden medvěd. Dva. A příšerně rozzuření.

Mé myšlenky vzápětí potvrzují dvě obrovská zvířata, která se zvedají na zadních nohách a převyšují tak vysoký porost, který je celou dobu ukrýval. Větší z medvědů se zakusuje do krku menšímu a smýká s ním do strany takovou silou, že by to člověku ve vteřině zlámalo vaz. Jenže menší medvěd se ohání tlapou s dlouhými a ostrými drápy po větším soupeři a ten jej na moment pouští.

Ještě vteřinu nebo dvě otupěle zírám na rvačku, které ve mně vyvolává úplně jiný druh strachu, než který jsem prozatím poznal. Kdyby se teď oba obrátili na mě a Mel, asi bych si nadělal do kalhot. Ale medvědi si nás vůbec nevšímají.

„Vypadneme," šeptám směrem k Mel.

Mohl bych na ně použít nějakou ze svých schopností, ale tím bych obrátil jejich pozornost na sebe a naštval je ještě víc, o což ani v nejmenším nestojím. Taky trochu počítám s tím, že se vítěz bitky pustí za námi a já se raději postavím jen jednomu než oběma.

Dělám tři kroky pozpátku, abych měl běsnící zvířata pořád na očích a házím si na záda batoh, Mel provádí skoro to samé. Ukazuju jí, ať obě izolační folie nechá být a začínáme vycouvávat pryč.

Melanie mi říkala, že není dobrý nápad ohřát konzervu na ohni, že by to mohlo přilákat divoká zvířata. Jenomže já měl jednu z těch „slunce-téměř-dvacet-čtyři-hodin-denně" depresi a chtěl jsem do žaludku něco teplého, co by alespoň vzdáleně mohlo připomínat střípky starých časů. Ona nakonec svolila, abychom se zase nepohádali, ale chtěla zůstat vzhůru. Já myslel, jak je tvrdohlavá, že tady na živé zvíře nenarazíme. Kdyby si šla lehnout, taky bychom se už nemuseli probudit. Medvědi určitě zachytili vůni jídla, šli po kořisti a setkali se tady, což vyústilo ve rvačku.

Moje sobeckost nás klidně mohla zabít.

Proto se snažím šlapat a nezastavovat, nevnímat bolesti a prostě jít dál a dostat se od medvědů, protože o druhé setkání nestojím ani já a už vůbec ne Melanie. Ona je celou dobu zticha. Mohla by mi vyčíst, že mě varovala, že mi to říkala, ale nic nepřichází. Sem tam po mně akorát hodí starostlivý pohled, ale jinak mlčí, i když by na mě mohla křičet a vyčítat mi, co se stalo. Snáší mou nevraživost a špatné nálady, snaží se na nic nevyptávat a když už máme jiný názor, po poslední menší hádce raději vždy ustoupí, aby nevyvolávala zbytečné konflikty. To by nám oběma na náladě nepřidalo.

Nevím, jestli je to ticho trestem nebo odměnou.

Když se asi po tisící ohlížím, zda nás jedno ze zvířat nesleduje, loupe mi v krku tak, že bolestí lapám po dechu.

Je to jakýsi pomyslný bod zlomu mojí trpělivosti a ochoty pokračovat.

Taková blbost, ale je to poslední kapka.

Vztekle házím s batohem o zem a zády se opírám o strom, do kterého bouchám pěstí, jako by mi to mohlo ulevit. To se neděje.

„Jere!" objevuje se u mě hned blondýnka. „Jsi v pořádku? Dáme si pauzu."

„Ne, já nechci pauzu," vydávám ze sebe ochraptěle. Kvůli zběsilému úprku od medvědů jsme se odklonili od potoka, ze kterého jsem měl doplnit vodu do lahve.

Jenže jsem to neudělal. Teď budeme mít žízeň oba.

„Já chci, aby to skončilo." Rezignovaně si sedám na zem. Najednou cítím příšernou beznaděj. Celou tu dobu u Barse jsem se zlomit nenechal, ale teď jsem si jistý, že dál už jednoduše nemůžu. Nejde to. Pokoří mě vlastní bezmoc a nezodpovědnost. Snad poprvé za celou dobu si myslím, že jakýkoli pokus o návrat domů nemá smysl. Za všechny ty starosti to nestojí. Je to moc náročné, moc to bolí. Ti špatní vždycky zvítězí. Bars přežije a Organizace bude dál prodávat životy dětí hvězd těm, kdo zaplatí víc.

Všechno přestává dávat smysl.

A já nejvíc myslím na led a na vůni stadionu, kterou bych chtěl ještě někdy cítit. Nasadit si brusle a ztratit se v pokřiku fanoušků. Mezi těmi, kdo křičí nejvíc, jsou rodiče, Lori, Matthyas a Dan. Jejich hlasy jsou ale deformované a nejasné, začínají se vytrácet. Je jenom otázkou času, kdy se začnou rozplývat i jejich obličeje.

„Promiň," povídám ještě Mel, než mi svět rozmazávají slzy, které mě začínají studit na tvářích. „Promiň mi to."

Moc rád bych upřesnil, za co všechno se jí omlouvám, ale nedokážu to vyslovit nahlas. Protože už jenom to, že se spolu známe, je důvod, proč se nachází ve stejném průšvihu jako já. Já jsem původcem všech jejích problémů – proč si musela vytrpět mučení od Barse, proč se teď nachází uprostřed aljašské pustiny a proč ji mohl roztrhat medvěd. Chtěl bych jí povědět, že mě mrzí, s jakým skončila tvrdohlavým pitomcem a lehkovážným idiotem, ale mám pocit, že na to je smyčka kolem mého krku utažená až moc.

„Jere!" Melanie padá na kolena vedle mě a rukávem trika mi utírá slzy z tváří. Dál brečím jak malé děcko a nemůžu přestat.

Chci splynout se stromem. Ani ne proto, že bych se styděl za svoje slzy, ale protože by se tím všechno vyřešilo. Chvíli mám dokonce dojem, že se nedokážu ani nadechnout a děsí mě, s jakou silou se všechny potlačované emoce a strach dostaly na povrch. V životě jsem nic takového nezažil. Mívám občas záchvaty vzteku, ale taková náhlá úzkost a mizérie mě přepadla poprvé.

„Dostaneme se z toho." Mel mi pokládá dlaň na tvář, což je v ten moment nejpříjemnější dotek na světě. Má studenou pokožku a díky tomu vnímám, že já naopak úplně hořím. Nutí mě tím se na ni kouknout a mile se na mě usmívá. Jako by tím zahnala ty nejtemnější stíny zpátky do lesa.

Zhluboka se nadechuju. Ten nejhorší pocit bezmoci ustupuje, ale pořád mi zůstává hlodat v hlavě jako tichý neutuchající hlas.

„Kdy?" pokládám otázku, která vůbec není fér.

„Nevím," odpovídá po chvíli upřímně. „Ale vím, že jsme v tom spolu a nenechám tě, aby ses na to teď vykašlal."

Mám dojem, že na mě někdo hodil velký těžký balvan a vyzkoušel tím tak, jestli mě zlomí nebo ne. To se stalo, nevydržel jsem. Pak přišla Mel a ten kámen odvalila a chce mi pomoct se zase zvednout. V konečném důsledku je ale rozhodnutí, jestli se tím vším nechám semlít nebo ne, na mně.

„Nevykašlu," přikyvuju a chytám se nabízené ruky. Pak blondýnku objímám a tisknu k sobě co nejblíž to jde. „Děkuju ti."

Měli bychom se snažit dostat se co nejdál od Barse i medvědů, jenže když po dalším čase chůze do prudkého svahu narážíme na dřevěnou chatu na vrcholu kopce, chci se jenom schoulit do rohu a usnout. Takřka roboticky obcházím okolí malého obydlí a doufám v přítomnost lidí. Mohli bychom se blížit k civilizaci a tím pádem i k pomoci. Jenže žádné známky lidí nenacházím, nikde se nepovalují odpadky a cesta, která sem kdysi vedla, je zarostlá trávou a nízkými keři.

Dveře do chaty jsou napůl vyvrácené a uhnilé. Nejistě vstupuju dovnitř. Okenice na oknech stále drží, takže je v chatě tma a chladno. Ve střeše zeje pár menších děr, ale jinak chata uvnitř vypadá vcelku obyvatelně a schopně vzhledem k tomu, že jsme do teď potulovali. Na posteli v rohu se dokonce nachází i matrace, která sice vypadá odporně a je prožraná od menších zvířat, ale pořád pohodlněji než tvrdá země.

Prohledáváme dvě malé skříňky a kuchyňskou desku. Nacházíme zápalky, tři svíčky a několik dávno prošlých potravin v plechovkách nebo instantní polévky v sáčcích. Všechno jídlo je ale nepoužitelné, posloužilo hmyzu a jiným zvířecím návštěvníkům před námi. Zrovna jídlo navíc by se hodilo. Když to vezmu kolem a kolem, o všechno se zvládnu postarat pomocí schopností, možná i o vodu, pokud se zrovna v blízkosti nenachází poslední zbytky neroztátého sněhu nebo potok. Ale jídlo jednoduše nevyčaruju, i kdybych chtěl sebevíc. Ulovit něco nepřichází v úvahu, rozhodně to není tak jednoduché jako to ukazuje Bear Grylls ve svém seriálu Nutné k přežití. Musíme vystačit s tím, co máme v batozích, pak... si budeme muset poradit. Nějak.

Objevujeme i plynový hořák, ale bomba s plynem tu samozřejmě není.

„Jdi si odpočinout," obrací se na mě Mel a vytahuje ze svého batohu náhradní izolační fólii. Já obracím matraci vzhůru nohama, abych se ujistil, že se mnou nebude nocovat někdo další. Pak na matraci pokládám fólii. Pod hlavu si dávám batoh, přikrývám se druhou fólií a nemůžu uvěřit tomu, že se chystám ke spánku v relativní tmě, pod střechou, v bezpečí před větrem, deštěm a zvířaty.

Hlavně se ale můžu pokusit kontaktovat někoho ve snech. Sice takovou schopnost zatím neovládám, ale za pokus to stojí. 

V obrázcích nahoře je tzv. midnight sun, jev, kdy slunce nezapá za obzor a je 24 hodin světlo. Obrázek je z místa, kde se nachází naši hrdinové, pořízený o půlnoci.

Co myslíte, vadilo by vám spíš 24 hodin světla nebo 24 hodin tmy?