Poprvé se vydávám na menší průzkum v okolí základny, aniž bych za zadkem měla Barrowse nebo někoho jiného. V ruce pevně svírám telefon, až se bojím, že se rozpadne na kousíčky. Potřebuju náhradu místo mého osobního šutru na pláži na ostrovech. A jakmile přicházím k předělu krajiny, kde začíná les, nacházím krásný, hladký pařez, který je přesně tím, co hledám. Usazuju se na menším vyvýšeném kopci s výhledem na základnu a její rozlehlé budovy a cvičiště.

Dokud jsem se pohybovala, bylo to v pohodě. Ale jakmile si v klidu sedám a vydechuju, zmocňuje se mě nervozita. V duchu počítám, jaký mě a Sama dělí časový posun a docházím k tomu, že to stejně přesně nezjistím. Telefonní předvolbu jsem si zjistila už před touhle menší výpravou.

Ťukám do telefonu několik číslic a čekám. Během chvíle naprostého ticha uvažuju o tom, jak moc debilní nápad je volat do Afghánistánu. Nevím, co dělá a jestli mi to vůbec zvedne. Ale za pokus to stojí, i když s největší pravděpodobností riskuju, že ho probudím. Trvá nekonečně dlouho, než nás operátoři vůbec spojují, ale největší odměnou mi je, že to po pár zazvoněních zvedá.

„Ahoj," zdraví mě a já hned poznávám, že se stalo to, co jsem čekala. Spal a já ho probudila. „Dej mi chvíli." Z reproduktorů se ozývá jen hlasité šustění a pak cvaknutí dveří. „Máš docela štěstí, že ses dovolala. Ještě před dvěma hodinami nešla síť od doby, co jsme spolu mluvili naposledy." Takže spal dvě hodiny, možná míň. Že jsme se na to nevykašlala a raději se nesvěřila deníku nebo Barrowsovi. „Jak se máš?"

„Neměla bych se ptát já tebe? Protože mě hrozí leda tak zranění, který si způsobím sama."

„Já se mám celkem dobře. Zmrzlina by bodla, ale to by byl moc velkej luxus. Spokojená?" Je mi jasné, že i kdyby ležel na operačním sále, tvrdil by mi, jak je všechno v pohodě, ale budu se muset spokojit s tímhle málem. „Teď ty."

„Chybíš mi. Všem." Neměla bych do něj sypat svoje starosti a bolístky, když se nachází tam v pekle na Zemi a prožívá to, co je pro drtivou většinu lidí nepředstavitelné. Jenže já si nemůžu pomoct a i přes pocit, že jsem ten největší sobec na světě, mu chrlím všechno, co se za posledních pár dnů stalo. Od naší první oficiální mini-mise až po Coltona a jeho rodinu. Nenechávám si pro sebe ani Jacksonovo vydírání a zmínku o jakýchsi zápasech. Mluvím i o Rossovi, který se sice uzdravuje, ale vypadá jako tělo bez duše, v očích se mu usadil chlad, který jsem nikdy předtím neviděla.

„Uf, zlatej Afghánistán," snaží se o vtip a já se musím alespoň pousmát. „O Coltona si nedělej starosti, věř mi. On je v boji daleko lepší, než předvádí. To ti dojde samotné, až ho uvidíš v ráži." Už jsem jednou měla tu čest a Markus může být rád, že neskočil se zlomeným nosem. „Nevyužívá všechno to, co umí, protože kdyby to dělal, nejspíš by ve výkonnostních tabulkách přeskočil i Rosse. Proč si myslíš, že vás hlídají zrovna ti dva?" Skoro padám z pařezu, když říká, že je Colton lepší než Ross. „Takže jestli se má Colton někde prát, neměj strach, že by prohrál. Ten kluk by mohl na olympiádu."

„Tomu se jen těžko věří," říkám upřímně.

„Uvěříš, až to uvidíš na vlastní oči," ubezpečuje mě a já se snažím užívat si každou jednu vteřinu, kdy slyším jeho klidný hlas. „Jiný výsledek než úspěch jsem u tvojí první akce ani nečekal."

„Málem jsem si zlomila nohu," bručím při vzpomínce na podpatky.

„Copak nemáš berlí málo?" Skoro vidím, jak obrací oči v sloup.

„Buď opatrná, prosím tě. Vykazuješ jisté známky šikovnosti, tak se zkus nez..."

„Jisté známky šikovnosti?" přerušuju ho a tentokrát už se směju nahlas. „Asi bych se teď měla urazit, ale schovám si to na jindy. Vydrž chvíli," oddaluju telefon od ucha a mhouřím očima, abych zaostřila na osobu pohybující se mým směrem, nebo minimálně podobným tomu, kde jsem já. Kolik znám blonďáků, kteří si absolutně neváží svého zdraví? Jen jednoho. „Ross je venku z postele a nejspíš se snaží běhat," oznamuju do telefonu a začínám cítit potřebu Rosse seřvat a odtáhnout ho zpátky na ošetřovnu.

„Tak ho nech," odpovídá překvapivě.

„Same, on má ležet."

„Já vím, ale on to potřebuje."

„Běhání?"

„Takhle se vyrovnává s tím, co prožil. Může se tvářit jako drsňák, ale tři roky je hrozně krátká doba na to, aby se dal dohromady. Pořád ho to trápí, má noční můry a chuť do něčeho pořádně praštit. Neběhá proto, aby si udržel kondičku, ale on se tím vyčerpává a dostává na dno svých sil. Zahání to psychickou bolest a je to lepší, než aby se utápěl v drogách nebo alkoholu," vysvětluje trpělivě. Dohnat se na dno sil se střelným zraněním? Dvojitým? To by mělo nastat už u východu z budovy, ne?

„Je to jen týden a kousek, co se to stalo. Vždyť se mu akorát něco stane."

„T-tak to by-sssss...t-t-t-tebouu-promluvit..." Hovor se bez varování ukončuje a já musím v duchu zaklít. Zrovna když může mluvit, tak nefunguje síť. Někdo nechce, abychom spolu komunikovali. Alespoň vím, že je živý a zdravý. Napadá mě, že mu musím připravit horu zmrzliny, až se vrátí.

Schovávám mobil do kapsy a výhrůžným pohledem sleduju oblohu, protože se zdá, že se zatahuje a mohlo by začít pršet. Prosím, ať ještě chvíli z oblohy nic nepadá.

Vydávám se směrem, kterým jsem viděla běžet Rosse. Pochybuju, že se dostane daleko a ani se nemýlím, protože se akorát sváží na vyvrácený strom poblíž mého pařezu. Vsadím se, že o mně ví ještě dřív, než já spatřila jeho. Sedí na kmeni stromu a snaží se popadnout dech.

Očividně je každý občas nezodpovědný debil.

„Až se dáš dohromady, dostaneš ode mě nakládačku!" přicházím až k němu. Vypadá překvapeně, že mě vidí, což bourá moje teorie o tom, že o mně celou dobu věděl. Už v očích nemá takové prázdno jako předevčírem, když jsem se na něj s Coltonem byla podívat. „Jsi v pohodě?" Jen přikyvuje a rukou se zapírá o dřevo, aby se zvedl. Hned na to vrávorá, tak mu zase pomáhám hezky zpátky na padlý strom. „Moc v pohodě to asi nebude." Připadám si jako idiot, mám pocit, že tu vedu monolog. „Před chvílí jsem mluvila se Samem a říkal něco o tom, že Colton nevyužívá celý svůj potenciál, že mi to dojde, až ho uvidím v ráži. Co tím myslel?" Přímá otázka, na kterou nemůže jen zavrtět hlavou. Mluvení ho nejspíš trochu bolí, ale před dvěma dny s pár slovy neměl problém, tak proč by měl teď?

Blonďák se chvílí tváří, jako by přemýšlel, zda mou osobu vůbec vezme na vědomí.

„Myslel to tak, že Colton je v boji daleko lepší, než dává najevo. Prohrává se mnou schválně, nikdy sis toho nevšimla?"

Nejraději bych ho shodila na zem. Všimnout?

Já?

„Prohrává s tebou?" opakuju po něm nevěřícně.

„Co je na tom tak neuvěřitelného?" nechápe.

On si snad dělá srandu.

„Ty neprohráváš, ty všechny rozsekáš. Vždyť s těmi vojáky..."

„Byli to nováčci, mají jen základní výcvik z armády."

„Nezlehčuj to."

„Přišli jsme na Faery v poměrně stejnou dobu, v rozestupu asi dvou měsíců, šoupli ho ke mně na pokoj. Já chtěl, aby mi celý svět dal pokoj a Colton zase, aby zapadl a moc nevyčníval. To by se mu ale moc nedařilo, kdyby to nandal každému, koho by postavili proti němu. Tak jsme se dohodli, že on se mnou bude prohrávat schválně, s ostatními jsem neměl problém. Mě se začali všichni bát, protože jak říkáš, jsem nikdy neprohrával. A Colton byl jen další, kdo ode mě dostal nakládačku. Oběma nám to vyhovovalo."

Jen na něj nevěřícně zírám. Vždyť on mi tu tvrdí, že celou dobu je to úplně jinak, než jsem si myslela. Ross se tváří zvláštně, ale nic neříká. Tak mu sama začínám vyprávět, proč se na takovou otázku vůbec ptám. Ve zkratce ho seznamuju s tím, co se včera stalo a jak Jackson donutil Coltona souhlasit se zápasením.

„O co v těch zápasech jde?" ptám se zvědavě.

„Říká ti něco MMA?" Něco málo jsem slyšela, ale i tak zamítavě kroutím hlavou. „Smíšená bojová umění. Thajský box, sáváte, judo, jiu-jitsu. A tak dál. Máš něco jako klec, do které tě zavřou se soupeřem. Pravidel moc není."

„Tohle a Colton?" zajíkám se.

„Dřív se naučil vázat bandáže na klouby, než pořádně chodit. Bude v pohodě."

**

Sedím na žíněnce v tělocvičně a se zatajeným dechem sleduju Coltona a Jacoba, kteří se snaží dostat svého soupeře na zem a přinutit ho vzdát se. Jake je momentálně jediný schopný člověk, který může Coltonovi trochu pomoct s tréninkem před zápasem. Ross k takovému výkonu ještě není schopný, Phil zařizuje něco děsně tajného a Barrows se akorát vždy jen ujistí, že žijeme a že nám nikdo na základně nedělá problémy. Vojáci a stálí zaměstnanci si na nás ale poměrně rychle zvykli a nikomu nepřekážíme, což je naším cílem, když se kdykoli po základně pohybujeme.

Jacob vyráží proti Coltonovi, ale ten ho v následující vteřině poměrně drsným způsobem přišpendluje k zemi a nasazuje mu páku na ruku. Páčení je judistická technika přímo stvořená k tomu, aby se soupeř vzdal. Působí proti některým kloubům a cílem je způsobit soupeři bolest, v případě sebeobrany pak lámat kosti a trhat vazy. Colton Jakeovu ruku tlačí směrem k zemi, ale pod jeho loktem má svou nohu. Vzniká tlak nejenom na kloub a kosti, ale i svaly. Stačilo by jen maličko zabrat a vyřadí Jacoba ze hry. Párkrát už jsem si to zkoušela. Z pozice člověka, kdy zkoušíte páky na jiném, je to celkem legrace. Z místa, na kterém se momentálně nachází Jake, je to velmi nepříjemná a mnohdy bolestivé. Přirozená reakce je poklepání na soupeře nebo na zem jako pokyn ‚vzdávám se'. Pod náporem té zvláštní bolesti se člověk vzdá až moc snadno, protože ví, že pokud to neudělá, může vážně dojít na lámání kostí.

Jenže Jake se odmítá vzdát, což není moc překvapivé. Je trénovaný, určitě ví, co dělat. Čím déle ale čeká, tím víc Colton přitvrzuje. Na mě by v životě takovou sílu použít nemusel, dávno bych to odklepala.

„Tohle mě učili v pěti letech, budeš se muset snažit trochu víc," oznamuje mu Jake a prudce sebou trhá. Zvládá se Coltonovi vytrhnout, nečekal, že bude takové akce vůbec schopný. Jacob se překuluje na bok, vyskakuje na nohy a mne si loket. „Ale protáhlo mě to pořádně."

„Protáhlo?" povytahuje Colton obočí. Je na něm něco jiného. Pořád má stejně hnědé oči a tmavé vlasy, ale jako by si uvědomoval, že se vrátí do ringu a bude se muset prát. Má v sobě energii, kterou nechce pustit na povrch. Jenže nejspíš bude muset.

„Jo. Máš větší sílu," odhaduje Jacob. „Podívej, ty nepotřebuješ trénovat. Pár kol s tímhle projdeš, nebudou na bolest zvyklí. Ale bylo by fajn, kdyby ses nebál taky praštit."

„Nemám strach tě praštit. Jenom... prostě..."

„Jenom nechceš někomu ublížit, co?"

„O to nejde," ošívá se Colton nervózně.

„Znám jeden trik," prohlašuje Jake pyšně." Obchází Coltona a chytá ho do kravaty, pěkně kolem krku. „Chceš se mě zbavit. Kam se mnou hodíš?"

„Dopředu," mračí se Colton, asi nechápe, proč má odpovídat, když je to zcela jasné.

„Tak to udělej." Jak Jacob chce, tak Colton provádí. Na zemi končí oba, což je očekávatelné. Jenže jen Jake se staví na nohy. Můj spolužák zůstává ležet na zemi a svírá si místo pod krkem, jako kdyby ho někdo postřelil. Tvář má zkřivenou bolestí, kterou nejspíš ještě nikdy necítil. Chudák se snaží popadnout dech.

„Vstávej, musíš to rozhýbat," pomáhá mu Jacob vstát.

„Cos mu to sakra udělal?" rozhazuju rukama nevěřícně. „Nic jsem neviděla, vždyť..."

„Chceš si to vyzkoušet?" ušklíbá se a v zeleno-modrých očích se mu zákeřně leskne. Pohledem kontroluju Coltona, který si přetahuje přes hlavu triko. Na levé klíční kosti má rudý obtisk, nejspíš tam bude mít parádní modřinu.

„To musím umět!" Doslova cítím, jak začínám zářit. Všichni chtějí znát takový chvaty. Vždyť právě odrovnal Coltona, který si ještě teď mne bolavé místo. Jake se po mně natahuje, ale já před ním uhýbám.

„Nebuď srab," škádlí mě. Přichází ke mně blíž a já tentokrát zůstávám stát na místě, protože nemám kam couvnout. Přikládá mi svou pěst klouby přímo na mou klíční kost. Hned mi dochází, jak to udělal. Velmi jemně přejíždí klouby po kosti, ale i tak to bolí víc, než bych čekala. Neumím si představit, jaké to je, když pořádně zatlačí. „V tom je celé kouzlo. Když pořádně zabereš, složíš kohokoli."

**

Colton během týdne dostává informace o svém prvním zápasnickém dnu. Za výhru je spousta peněz, proto se hlásí hodně lidí. Organizátoři musejí zredukovat počty, takže před samotným finálovým zápasem proběhne mnoho vedlejších kol. Colton je zařazený mezi amatéry. Nezápasí pod žádným klubem nebo týmem, nemá zapsané žádné úspěchy. Je vedený jako jakýkoli jiný člověk z ulice, který zahlédl letáček s upoutávkou na zápas a prostě se rozhodl to zkusit. Zároveň probíhají zápasy profesionálů, dokud bude počet zredukovaný natolik, aby se obě skupiny zápasníků střetli. Amatérská skupina je jen na oko, každému normálnímu člověkovi dojde, že v závěrečných zápasech nemá amatér proti profesionálovi šanci.

Je kolem půl sedmé ráno a Phil nás veze do Londýna. Jede s námi i Jake a Jeremy. Následovník musí zase na nějakou dobu odcestovat a Colton má strach, že by se mohl objevit Jackson a dělat potíže. Byla taky možnost nejet, ale nechci v tom Coltona nechat, i když se zatím zdá, že mám větší strach já, než on sám.

Zastavujeme před malou, ale moderní budovou. Je to tělocvična se stupňovitým hledištěm a moc lidí se tady zatím nezdržuje, nejspíš je amatérské zápasy nelákají. A zatímco se Colton ztrácí do šatny, Jeremy míří rovnou pro nějaké pití a já s Jacobem si sedáme na volná místa v horní části hlediště.

Pod námi se nachází vážně něco, co připomíná klec ve tvaru osmiúhelníku, do kterého se dá vstoupit pomocí malých vrátek. Už od pohledu se mi tady nelíbí. Ve vzduchu je předzvěst něčeho špatného. Colton je tady z donucení a těch pár málo lidí co přišli, vypadají, že se chtějí bavit. Užívat si cizí bolest a krev, která bezesporu poteče.

„Nemusíme tady být," prohazuje Jake, když vidí, jak se tvářím a to se ani nezápasí.

„V pohodě," odpovídám úsečně. Kamarád jenom protáčí očima. Pomýšlím na to, jak je zvláštní, že ještě před pár měsíci jsem byla jen sestra jeho nejlepšího kamaráda. Prohodili jsme pár zdvořilostních otázek, víc jsme se spolu nebavili. A teď jsem neskutečně vděčná za to, že je tu s námi.

Po pár minutách se objevuje Colton, který se převlékl do kraťasů a mikiny, z jejíchž kapes vyčuhují dlouhé bandáže. To jsou pruhy látky, které si uváže kolem kloubů a zpevní si zápěstí. Případné údery ho nebudou tolik bolet a sám se vyhne zranění. Jeremy mi cestou sem vysvětloval, že rukavice bude moct používat až ve vyšších kolech. Tady se jedná spíš o formality než o bezpečnost. Nepředpokládá se, že dojde k velkým zraněním.

„Doufám, že jsi ve formě," ozývá se za našimi zády veselý hlas. Colton se zvedá a věnuje Jacksonovi nenávistný pohled. Ten chlap musí vědět, čím si prošel. Přesto po něm chce, aby to podstoupil znovu. „Kdybych měl pocit, že nejsi, víš, že motivaci pro větší snahu ti moc rád poskytnu."

„Díky za starost," vrčí Colton a zatíná ruce v pěst.

„Hodně štěstí." Jackson se i se svými bodyguardy klidí pryč, nejspíš na nějaké VIP místo. Akorát kolem prochází Jeremy a jeden z bodyguardů do něj vráží ramenem. Bratr skoro pouští plechovku coly na zem a vylévá trochu piva z kelímku. Něco si pro sebe tiše nadává, ale nahlas nic nekomentuje. Podává mi limonádu a Jakeovi pivo.

„Tobě jsem nic nebral," krčí rameny směrem ke Coltonovi.

„Před zápasem stejně není moc dobrý pít." Tělocvična se k mému očekávání plní a k nám si přisedávají i Coltonovi bratři. Seth je trochu polámaný, ale ruku už má nejspíš v pořádku a monokl na obličeji skoro vybledl.

„Jdeš už druhej zápas," oznamuje Seth a ukazuje soupisku, kterou si vyfotil do telefonu.

„Super." Mám pocit, že Colton žádné rozřazení ani neviděl. Je ponořený do svých myšlenek a zdá se být klidný. Zato já jsem čím dál tím nervóznější. Tělocvična šumí desítkami hlasů, ale já to vnímám jen jako vzdálené hučení. „Jackson je tady, tak neudělejte nějakou hloupost." Upozorňuje své bratry, aniž by se na ně podíval. Ani se nepozdravili, jen Seth se představil mému bratrovi a Jakeovi. Taky Coltona poplácal po ramenou, ale nevím, zda o to hrané přátelství někdo stojí. Colton by možná podporu ocenil, ale to by musel Mitch s Markusem odejít.

Přesně v osm hodin začíná první zápas. V kleci jsou nastoupení dva kluci, kteří můžou být stejně staří jako Jeremy. Polovinu času se nedívám, nemůžu. Tomuhle lidi říkají sport? Bezduché bušení do svého protivníka, dokud neztratí vědomí nebo je zraněný tak, že se nemůže ani hnout? Ohlížím se po všech ostatních. Většina lidí sedí s očima přilepenýma na kleci a sledují to násilí s úsměvem na rtech. Pokřikují různé nadávky nebo fandí svému favoritovi. Seth, Mitch a Markus se nejspíš nudí. Už zažili lepší. Colton je duchem mimo, oči zavřené a prsty ťuká do svého kolene. Jeremy a Jake upíjejí svá piva a baví se u toho o autech a po očku sledují zápas. Jacob každou chvíli povytáhne obočí, jako by nechápal, o co se ti dva tam dole pokoušejí. A Jeremy? Bůh ví, co se odehrává v jeho hlavě, ale zděšeně nevypadá.

Tohle že byl Coltonův život?

Vzpomínám si na to, když řekl, že dostal do nemocnice daleko víc lidí, než dokáže spočítat.

První zápas ukončuje rozhodčí, protože jeden z kluků dostal prostě až moc do těla na to, aby pokračoval.

„Tohle tam nepatří." Markus se natahuje po Coltonově řetízku. On jeho ruku ale strhává stranou, řetízek si sám sundává a s důvěrou mi ho podává. Za chvíli vyhlásí Coltonovo jméno a do dvou minut se musí dostavit ke kleci. Shazuje ze sebe mikinu, pod kterou nic nemá, tváří se soustředně a chvíli mi připomíná Rosse a jeho chladný klid.

„Můžeme ty peníze sehnat i jinak," zastavuje ho Mitch, než od nás odchází. Coltona tím úplně vyvádí z míry. Řekl to tak starostlivě, jako by všechno z minulosti bylo najednou zapomenuté. Sakra! Vždyť Seth i Markus jsou jeho starší bratři, měli by si taky dělat starosti.

„Já nejsem Connor." S tímhle můj spolužák odchází z hlediště, přeskakuje hrazení mezi diváky a klecí a ocitá se u osmiúhelníku. Dochází mi, že většina zápasníků zůstává v šatně, on se ale vrátí mezi nás.

Proti němu se objevuje vysoký mohutný kluk, který je od pohledu těžší a svalnatější. Za takové svaly tělocvična nemůže, napadá mě. Colton najednou vypadá jako tintítko.

„Dávám mu půl minuty," sází se hned Seth s Mitchem.

Tělocvičnou zní jasné písknutí. Zápas je zahájen.

A Colton se ani nehne.

„Ty vole," slyším Markuse.

„Vyloučí ho za pasivitu," komentuje Seth z mojí druhé strany.

„Co?" nechápu a marně se rozhlížím kolem sebe, aby mi to někdo vysvětlit.

„V každém bojovém sportu tě můžou za pasivitu vyloučit. Bojové sporty jsou o boji. Musíš i útočit, ne se jenom bránit. Za pasivní přístup dostáváš trestné body, a když jich nasbíráš určitý počet, diskvalifikují tě," sděluje Jacob, s očima přilepenýma na kleci. Ani já nemůžu z Coltona spustit oči. Zdá se být úplně ztracený, skoro stejně, jako by na jeho místo postavili mě.

Jeho soupeř je netrpělivý a útočí. Colton zachytává jeho pěst, ohromnou silou s ním tříská o zem a okamžitě mu nasazuje páku na ruku. Protivník chvíli vzdoruje, tak Colton přitlačuje. Kluk se velmi rychle vzdává a s poraženecky svěšenými rameny opouští klec.

Seth, Mitch i Markus jsou v šoku. Už chci poděkovat bohu za to, že budou všichni mlčet, ale Markus nezvládá udržet svůj jazyk na uzdě.

„Co to sakra bylo?!" vzteká se. „S tímhle se daleko nedostaneš."

„Vyhrál, tak sklapni," odbíjí ho Jake okamžitě, protože Colton mlčí.

Vkládám kamarádovi do dlaně řetízek a on sebou polekaně cuká. Vděčně se usmívá a křížek pevně svírá.

Svou pozornost opět přesouvám ke kleci, kde už běží třetí zápas. Musím si zakrýt pusu rukou, když větší muž bere menšího pod krkem a navádí jeho obličej na nastavené koleno. Jedna rána, druhá, třetí. Na zem začíná odkapávat krev.

„To se může," informuje mě Seth. Všichni najednou se kromě Markuse otáčí mým směrem. Já je ignoruju, soustředím se na menšího chlapa, který musí mít zlomený nos. Obličej má celý od krve a jedno oko tak nateklé, že na něj nemůže vidět vůbec nic.

Tohle je pravá tvář MMA.

Menší chlap se chystá zvednout ze země, ale soupeř mu dává další ránu, až ten menší naráží hlavou přímo do klece. Schytává několik dalších úderů do obličeje a kopanců do nohou nebo hrudníku. Rozhodčí se chystá odpískat konec, ale zmlácený to odmítá. Na chvíli se odvracím, protože to potřebuju vstřebat. Nějaké násilí už jsem viděla, vždyť po nás stříleli. Ale tohle je něco jiného. Tohle je pro zábavu. A pro peníze. Proto soupeř nenechává svého dobitého protivníka ani na chvíli vydechnout. Bere ho do kravaty a diváci kolem mě začínají jásat a tleskat. Mně se chce brečet. Neznám ani jednoho z nich, jejich jména jsem zapomněla ve chvíli, kdy je vyhlásili. Ale vidět, jak někdo kope a buší do dalšího, i když je jasné, že nemůže vyhrát, i přes nateklý obličej a krev všude kolem, mi nedělá ani trochu dobře. Sotva lapá po dechu, ale snaží se dál bojovat, odmítá se vzdávat. Jenže jeho soupeře to přestává bavit, tak přitvrzuje. Utahuje svou kravatu kolem jeho krku.

Skrze obličej plný krve si razí cestu slzavé cestičky.

Muž se konečně vzdává a soupeř ho pouští.

Co když i on potřebuje peníze? Může je chtít na cokoli, je to jedno, protože právě prohrál a z klece ho musí doprovodit lékař.

Zvedám se a rychle se protahuju kolem Coltonových bratrů. Markus stíhá poznamenat něco ve smyslu, že jsem to vydržela dýl, než čekal a že holky na MMA nemají co dělat. Jeho uštěpačné rýpání jde ale jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Potřebuju jen trochu čerstvého vzduchu, nic víc. Touha dostat se odsud je čím dál tím naléhavější. Dav lidí znovu tleská a pokřikuje, jistě začal další zápas a jednomu z bojovníků se povedl nějaký chvat nebo úder. Skoro se dávám do běhu, jen abych byla pryč.

Venku se opírám o ledové zábradlí a pořádně se nadechuju. Na rukách mi vyskakuje husí kůže, protože je tu zima. Ale pořád lepší, než sledovat to vevnitř.

Normálně proti bojovým sportům nic nemám, ale řekla bych, že tohle je na mě moc. Teoreticky bych tady ani nemusela být, ale jeho bratři ho nepodpoří a Jeremy s Jacobem nejsou zrovna citlivé duše, které mu řeknou něco hezkého nebo povzbudivého.

„Nemusíš tu být, jestli nechceš," objevuje se vedle mě Colton a říká to samé, co Jake.

„Budu v pohodě, jen jsem to nečekala. Tys ho tak hezky složil, bylo to jako tréninku sebeobrany na Faerech nebo na základně. A pak z jednoho chlapa teče krev a on do něj pořád mlátí... nečekala jsem to," opakuju. „Nesedí mi to k tobě." Colton mlátička, ten, co posílá lidi do nemocnice. Moje hlava něco takového prostě odmítá. Dokud ho neuvidím v plné síle, ani k tomu nedojde.

„Já s tím taky nechci mít nic společného."

„Proto jsi mu neublížil?" Mohl to udělat. Mohl mu klidně zlomit ruku, kdyby to s páčením přehnal. Nikdo by nemohl nic říct, kdyby to udělal předtím, než se ten kluk vzdal.

„Taky."

Colton prvním dnem doslova proplouvá, všechny zápasy vyhrává a postupuje do dalšího kola, aniž by zranil nějakého svého soupeře. Všechny donutil, aby se vzdali, což je nejspíš dobrá taktika, ale ve vyšších kolech přestane fungovat a bude se muset začít prát. Seth říkal, že souběžně probíhá i turnaj žen. Jen z představy, že bych skončila v té kleci s nějakou ženskou, která se tím živí, je mi zle. Vím naprosto přesně, jak by to skončilo – pravděpodobně její smrtí v plamenech. Sebeobrana mě baví, ale něco takového bych nepodstoupila ani za peníze. Nevidím důvod v tom mlátit někoho, kdo mě neohrožuje.

Sedím v tělocvičně na základně a v ruce si pohazuju s dřevěnou náhražkou nože. Všichni cvičí a já nemám nikoho do dvojice, dokud se přede mnou neobjevuje Ross.

„Pojď," podává mi ruku. Měl by ležet a odpočívat, jenže on potřebuje pohyb. Kdyby tady byl Phil, asi by zuřil. Jenže on tady není a Barrows mu to schválil, pokud se bude šetřit. Což nebude, ale voják to neví.

„Je to dobrý nápad?" ujišťuju se.

„Jo." Já nemám problém sedět na lavičce a sledovat ostatní, ale kvůli Rossovi se k němu přidávám. Vzpomínám na to, co mi řekl Samuel, a snažím se dělat, jako by zraněný nikdy nebyl. Nástupy do chvatů si nacvičuju na něm. Jakmile mám nacvičeno, půjčuju si Jeremyho nebo Coltona a házím s nimi.

„Mám z tebe trochu strach," vydechuje Jeremy s vytřeštěnýma očima. Švihla jsem s ním víc, než jsem vůbec tušila, že dokážu.

„Končíme," velí Barrows. „Poslední uklidí žíněnky."

„Jděte napřed," říkám bratrovi. „Uklidím to." Začíná se mračit, ale nic neříká. Ví přesně, co mám v úmyslu. Trochu neochotně odchází a nechává mě v tělocvičně samotnou. Chci se unavit, pořádně unavit. Nechci myslet na zmláceného chlapa ze včerejších zápasů, chci být tak unavená, že jen padnu do postele a usnu, chci si vybít všechnu tu zlost vůči lidem, co podporují věci, jako nelegální MMA zápasy a ještě si to užívají.

Cože řekl doktor? Že už nebudu dělat krasobruslení ani gymnastiku?

Uvidíme.

Nejdřív se trochu protahuju a zjišťuju, že mě svaly na operované noze trochu bolí. Na to ale nehledím a zkouším hvězdu a stojku. To není problém, jenže jakmile se pokouším o obyčejný rondát nebo cokoli s rozběhem, v mém koleni se ozývá bolest. Jakýkoli tvrdší dopad mě bolí, proto si koleno pevně stahuju obvazem. Už po tak malé zátěži je lehce nateklé, ale dělám, že to nevidím.

Dávám Rossovi kázání a sama se teď nechovám moc zodpovědně. Pokouším se o to znovu. Ani nevím, jak dlouho se trápím na žíněnkách, než mě bolest nutí přestat. Očima putuju po tělocvičně, až mi spočívají na hrazdě. Na tu nejsou nohy potřeba.

Můj největší nepřítel a důvod, proč jsem s gymnastikou přestala. Jeden pitomý pád.

Chvíli se cítím odhodlaná k tomu vrátit se ke svým koníčkům bez ohledu na to, co doktor řekl. A další chvíli jen bezmocně sedím pod hrazdou a přemýšlím, jestli to má vůbec smysl, když mi sebemenší cviky způsobují problémy.

Odmotávám si obvaz a s hrůzou zjišťuju, že moje koleno nabralo ošklivou barvu a dost nateklo.

Do prdele.

Phil mě sice uzdravil, ale asi tím nemínil, že mám skotačit po žíněnkách a na hrazdě.

Natahuju se pro mobil a přemýšlím, u koho požádám, aby kvůli mně vylezl z postele. Skejsla jsem tady až moc dlouho.

„Co je?" skučí Jeremy do telefonu.

„Potřebuju, abys mi pomohl to tady uklidit. Sama to nedám a Barrows mě zabije, když to tady takhle nechám. Prosím."

„Tak vydrž," zívá a do deseti minut se otevírají dveře. Jeremy jde nejdřív do šatny, odkud bere můj batoh, podává mi ho a začíná skládat žíněnky do skladu.

„Cos dělala?" vyptává se.

„Víš, co jsem dělala," odsekávám a zvedám se. Zkouším udělat krok, ale noha se mi bolestí podlamuje.

„Proč to zkoušíš? Řekli ti, že..."

„Sklapni."

„Co?" uchechtává se, ale úsměv mu ze rtů mizí, když spatřuje, že to myslím vážně.

„Před pár dny bys něco takového neřekl. Kdybys pořád hrál, neptal by ses, proč to zkouším." Žíněnky na hromadu dopadají s daleko větší razancí. Schyluje se k něčemu zlému. Jenže všichni občas potřebujeme upustit trochu páry. Já myslela, že mi pomůže trocha gymnastiky, ale očividně jsem se spletla. „Lituju to, že jsem ti tenkrát dovolila, abys to všechno spálil."

„Nechybí mi to."

„Ty tak lžeš. Naštveš se kdykoli, když někdo hokej jenom zmíní, nejsi pomalu ani schopný zahrát si florbal. Teď mi znovu řekni, že ti to nechybí." Mlčí, jen dál uklízí nářadí do vedlejší místnosti. Pečlivě se mi vyhýbá pohledem. „Jere, vrať se k hokeji, i kdyby jenom k té nejnižší lize."

„Nepleť se do toho," odbývá mě chladně a podpírá mě, abych nohu nemusela tolik zatěžovat. Cítím z něj napětí a vztek. Celou cestu až k našim pokojům mlčíme. Bratr mě opatrně pouští a vypadá, že bez dalších slov zaleze do postele.

„Jeremy," chytám ho za zápěstí. „Nebuď na mě naštvaný."

„Proč to chceš? Abych se vracel k něčemu, co já mám rád?"

„Protože ty..."

„Protože co?" vyštěkává zlostně, svůj vztek už nezvládá udržet pod pokličkou.

„Záleží mi na tobě. Úplně ses přestal usmívat, z nikoho si neděláš legraci, pořádně se s nikým nebavíš. Dělá mi to starosti," pokouším se s ním mluvit klidným tónem.

„Myslíš, že mi to nechybí?" Hned vedle mého pokoje spí Melanie a naproti Colton. Musí nás slyšet, Jeremy neváhá zvýšit hlas. „Nemáš ponětí, ale já-"

„Ale co?" protínám ho očima. V tělocvičně řekl, že mu hokej nechybí, ale byla to snadno průhledná lež. Samozřejmě, že mu chybí něco, čemu se věnoval každý den. „Máš strach, že nás ohrozíš? Buď mi vrať starého Jeremyho i bez hokeje, nebo se k tomu vrať. Pořád lepší než tohle nic, co z tebe poslední dobou je."

„Tys nechala gymnastiky po prvním zranění, nemáme si co vyčítat." Cedí skrz zuby a tříská za sebou dveřmi. Úžasné zakončení dne, vážně.

K téhle kapitole nemám moc co říct, snad je to obvyklé. Děkuji za přečtení a doufám, že se líbila. V té další nás čeká jeden návrat ve velkém stylu. 

Pořád mám vaši pozornost? Fajn, protože vás moc prosím, abyste mi ji věnovali ještě tak tři minuty.  Mám tady totiž placenou reklamu a ... kecám. Prostě existují dva příběhy (určitě jich je daleko víc, ale dneska si na světlo dostat tyhle), které bych vám chtěla představit, možná vás nalákat k jejich přečtení. Minimálně autorkám uděláte velkou radost a přimluvíte se za mě, kdyby mi chtěly na páteři udělat mašličku za pár řádků pod tímto textem. 

1) Deníky Světů - Země

- autorka s velikým nadáním pro napínavé situace, profesionální zabiják svých postav

- doporučuji, pokud máte rádi tajemno, záhadné postavy a rádi vymýšlíte teorie, co se to vlastně sakra děje (a že je hodně o čem přemýšlet)

- závislost v procentech - 100% 

- najdete na profilu @Bobbilglo

2) Křehké světy - Potomci Země (díl první)

- slečna s neuvěřitelným umem míchat nemíchatelné a ke všemu si každou druhou kapitolu koušu nehty nervozitou

- doporučuji, pokud máte rádi neobvyklé mixy témat jako jsou dinosauři a stěhování na jiné planety (ovšem nádherně to k sobě ladí)

- závislost v procentech - 100% 

-najdete na profilu @Takmari

Díky za pozornost.

PS: Fakt se na ty profily koukněte! :D