„Jsi si tím fakt jistej?" ptá se Jeremy asi po čtvrté. Následovník by jistě protočil očima, kdyby se nemusel soustředit na cestu před sebou. „Na sto procent?"

„Byl jsem, dokud ses nezačal tak vyptávat," svírá Phil volant pevněji. „Ale především tobě prospěje, když trochu povolíme vodítko. Navíc si za tu poslední akci zasloužíte trochu zábavy. Zkuste se chovat slušně. Tím opět mluvím hlavně k tobě, Jeremy. A zkuste se moc neopít. Ano, to je taky znovu na tebe."

Bratr si uraženě odfrkuje a zakládá si ruce na hruď.

„Jsem zodpovědnej."

„Jsi všechno možné, jenom ne zodpovědný. Spoléhám na to, že se o sebe dokážete postarat."

„Klídek, je to jenom blbá párty."

„Budu na telefonu. Kdybyste něco potřebovali nebo chtěli už jít, dejte mi vědět."

„Můžu nás přivézt," nabízí se Colton. „Abyste se nemusel vracet. Já nebudu pít."

„Zkus se trochu pobavit, odvoz nech na mně," odmítá Phil Coltonovu nabídku. „Třeba změníš názor."

Phil zastavuje na skoro prázdném parkovišti a čtyři z nás vyskakují z auta. Já, Jeremy, Melanie a Colton. Bratr ihned skočil po nabídce si někam vyrazit a přemluvil Melanii, aby se přidala. Moc času mu to nezabralo. Já byla na pochybách, ale i mě Jeremy nalákal na možnost si užít trochu normálnosti. A Colton šel spíše z lítosti, protože mu bylo jasné, že bratr s Melanií se někam vypaří, tak abych nebyla sama. On určitě nevypadá jako někdo z těch, kdo by byli schopní propařit celou noc.

„Dřív jak v jednu nevolejte, nechci vás vidět," poznamenává Phil z otevřeného okýnka. Připomíná mi nerozhodného rodiče, který pustil své dítě do světa. Ví, že je to pro jeho dobro, ale zůstává v něm hluboko zakořeněný strach. Jeremy se ušklíbá, a jakmile je známé auto pryč z dohledu, kouzlí na rtech úsměv. Bere Melanii za ruku a stoupá si do řady lidí, kteří čekají, až je vpustí dovnitř. S Coltonem je trochu pomaleji následujeme.

Řada se zkracuje poměrně rychle a já mám za chvíli na ruce bílý náramek, stejně jako Melanie. Jeremy a Colton dostávají modrý. Jim alkohol prodají, já s Melanií nejspíš máme smůlu. Bratr s blondýnkou se skoro hned ztrácí v davu mladých lidí a já můžu jen hádat, kam se vydali. Nejspíš k baru.

Chytám se Coltona za rukáv košile a začínáme se prodírat mezi tančícími lidmi. Sedám si k prvnímu volnému stolu a on trvá na tom, že mi donese něco k pití. Zatímco čekám, rozhlížím se po všech těch lidech okolo a užívám si atmosféru pohodového večera. Všichni vypadají šťastně a uvolněně.

„Co to je?" ptám se kamaráda, když přede mě staví sklenici s pitím, které vypadá jako jablečný džus. Ale džus to určitě není, to poznávám hned.

„Ochutnej," vybízí mě a já trochu usrkávám brčkem.

„To je dobrý!" třeštím překvapeně oči. „Fakt moc dobrý. Ale nepřijdou na to?" Ukazuju na svůj bílý náramek. Koupil alkohol někomu, kdo by ho pít ještě neměl. Mohl by z toho koukat problém?

„Když se nebudeš válet pod stolem, jsi v klidu," směje se. Ale je to nucený smích, ve skutečnosti se mi zdá napjatý.

„Co to teda vůbec piju?"

„Vodku se spritem." On sám si přinesl nealkoholické pivo v plechovce a vypadá poměrně spokojeně.

„A ty tu budeš pocucávat nealko?" povytahuju obočí v pokusu ho trochu nalomit, aby si taky něco dal.

„Přesně," otevírá si plechovku a naznačuje ťuknutí. Měla bych být zticha a respektovat jeho rozhodnutí. Nechce alkohol, tečka. Ale o Coltonovi nevím vůbec nic. I Ross je menší záhada oproti klukovi, který tu sedí se mnou a vypadá jako ten nejmírumilovnější člověk na světě. Jenže i on za sebou musí mít nějakou nehezkou minulost, kterou pečlivě skrývá. Řekla bych, že si velmi rád povídá, ale o sobě nemluví skoro nikdy.

„Nepiješ, protože jsi... no víš," vydávám ze sebe nejistě. Hned na to bych si nejraději nafackovala.

„Myslíš si, že věřící nemůžou pít?" mhouří oči a rty má zkroucené do pobaveného úsměvu. Chvíli si užívá mých rozpaků a okamžiku, kdy nevím, co říct. Naštěstí mě v tom nenechává dlouho. „Můžou, já jen prostě nechci. Ne teď." Chápavě přikyvuju a ze srdce mi padá kámen. Určitě jednou nastane den a já se zeptám na něco, co ho urazí. Vím to. Dnešek to ale naštěstí není.

„Tys dneska ani nechtěl jít, co?"

„Phil mě požádal, abych ti dělal doprovod," přiznává. „Ale nevadí mi to, fakt ne."

To jsme dopadli. On je tady proto, že mu to přikázal šéf a já budu mít chuť tancovat až po pár dalších drincích. Do té doby tu nejspíš budu sedět. A Colton tu bude se mnou. Taky by si zasloužil trochu zábavy, ale on se očividně tímhle stylem bavit nechce.

„Odskočím si," ukazuju na pomalované dveře od záchodů pár metrů za námi. Jakmile za sebou zavírám, hudba skoro utichá a já si můžu oddechnout. Prohlížím si samu sebe v zrcadle a uvažuju o tom, proč jsem sem vůbec chtěla jít. Můj odraz mi ale odpověď nedá, tak si jen rukou upravuju vlasy a vracím se zase za Coltonem. Zrovna od něj odchází vysoká blondýna, která mu přes rameno posílá vzdušnou pusu. Sedám si zase na své místo a povytahuju obočí, chci nějaké vysvětlení. On to rychle chápe, tak mi jen ukazuje směs číslic napsaných černým fixem na jeho dlani.

„Sbalil jsi holku během těch dvou minut, co jsem byla pryč?"

„Hele, já za to nemůžu," brání se. „Prostě si přisedla, já nestihl říct ani ahoj," otřásá se, jak kdyby dostal číslo na lidskou ropuchu, a ne štíhlou blondýnu. Vypadá trochu vyděšeně, což je vtipné. Nemá problém s padouchy, kteří po něm střílí, ale když se na něj nalepí holka, neví, co má dělat. „Nechci tě sekýrovat, ale když někam půjdeš a já tu nebudu, ber si sebou i své pití."

„Proč?" nechápu.

„Někdo by ti do něj mohl něco hodit. Pak bys možná pod tím stolem skončila," zubí se při té představě. „Jen si na to dej bacha, to je všechno." Přikyvuju a v duchu přemítám nad tím, jestli je i tohle součást výuky na Faerech. Něco mi ale říká, že ne.

Oči stáčím k místu, kde stojí ta holka, která mu dala svoje číslo. Nedaleko od nás se baví v hloučku svých kamarádek a každou chvíli jedna ukáže naším směrem. Vypadá to, jako by ji hecovaly, aby za námi přišla. Okamžitě si vzpomínám na Sama, který mě taky políbil jen proto, že se s ním Jeremy vsadil. Nebo to byla alespoň půlka důvodu, proč to udělal. Myšlenka na něj mě na chvíli přesouvá do kanceláře, kde jsme s Philem sledovali bombardování vojáků. Nejde zapomenout ani na poslední telefonát. Sarin. Útočná chemická látka.

„Já se moc omlouvám!" U našeho stolu se objevuje menší brunetka, na tváři plachý úsměv a ruce spojené v nervózním gestu. „Ona je Nina trochu impulsivní, nejspíš ti načmárala na ruku moje číslo." I když je v klubu jen minimum světla, stejně poznávám, že se začíná červenat a nejspíš je jí hodně trapno. „Prosím, dělej, že to nebylo."

„V pohodě, nic se nestalo." Colton jí věnuje zářivý úsměv a já ho pod stolem kopu do holeně. Neznámá dívka je už zase na odchodu, nejspíš má chuť se propadnout do země.

„Mazej si s ní zatancovat!" syčím na něj. „Alespoň nebude před svými kamarádkami vypadat tak zoufale, no tak. Jdi," zvedám se, beru ho za ruku a tahám ho na nohy. „Dělej. Sakra, umíš se prát na sto miliónů způsobů a máš strach si jít zatancovat s holkou? Nebuď srab a vzmuž se!" Posílám ho směrem, kterým slečna odešla, a já se spokojeně svážím na svou lavici. Dokonale si dovedu představit tu situaci. Bruneta se před svou blonďatou kamarádkou zmínila, že se jí ten kluk v rohu klubu líbí. A blondýnka vzala situaci do svých rukou, přepadla chudáka Coltona a dala mu číslo své kamarádky. Druhá holka se musela cítit hrozně, ještě když ji nejspíš přemlouvaly k tomu, aby si s ním šla zatancovat. Zmohla se na chabou, ale roztomilou omluvu a to bylo vše. Coltonův chlapský mozek to nejspíš úplně nepobral, což mě tolik nepřekvapuje.

„Co tu děláš?" obracím se na něj naštvaně, když přistává na svém místě naproti mně.

„Proč všude holky chodí ve skupinkách?" rozhazuje nešťastně rukama. „Jak se jí asi mám na něco zeptat, když tam je dalších pět jiných a tváří se jak kudlanky?!"

„Ty chceš, abych já radila tobě? Nemělo by to být naopak?"

„Na opuštěným ostrově jsem moc klubů nevymetl," ušklíbá se ironicky. „A dřív..." Najednou se zaráží a dál v původní větě nepokračuje. „Co když nebude chtít?"

„Tak se mi pak můžeš vybrečet na rameni, slibuju." Že by alkohol probouzel mé sarkastické já? „Věř mi, že tě neodmítne."

„Tak jo," vzdychá. Zvedá se.

A zase si sedá.

„Coltone!" vyprskávám smíchy. Je to prostě až moc směšné, vidět ho nervózního a v rozpacích. „Když tam půjdeš, přemluvím Phila, aby tě vynechal z jednoho zátěžového výcviku." Prudce zvedá hlavu a najednou vypadá o něco odhodlaněji.

„Ze dvou."

„Jak chceš, ze dvou." Netrvá mu to ani třicet vteřin dostat se až k hloučku těch holek a zaklepat té brunetce na rameno. Odvádí si ji někam na parket a rychle je ztrácím z dohledu. Stíhám ale ještě zachytit pohledy těch ostatních holek. Posílám jim zdvižený palec na znamení vítězství a dál už si všímám svého drinku a sleduju lidi kolem, jak se baví. Holky, kluci, mladí, staří, veselí, smutní, chudí i bohatí tady odhazují zábrany a poddávají se těm konejšivým vlnám hudby a alkoholu. Trochu jim závidím. Nemají tušení, co se děje v tmavých ulicích po celém světě, že existují děti hvězd a Organizace plná zlých lidí, kteří věří, že jsme nepřirozené nestvůry. Nemusí se obávat, že ztratí nervy a podpálí celý klub nebo nechají zmizet půlku města.

Ani nevím, jak dlouho tam sedím a pozoruju všechny, co jsou poblíž. Odhaduju, jaké asi mají životy a jestli studují nebo už pracují, jakými problémy si procházejí.

Colton se po pár písničkách objevuje u našeho stolu se spokojeným úsměvem na tváři a rukou napřaženou směrem ke mně.

Nemůžu odmítnout, když jsem ho popichovala, aby šel tancovat a já sama bych nešla.

Je to ten nejlepší večer od Jeremyho plesu. Prostě jen tancujeme a smějeme se těm opilým, kterým se pletou nohy a sotva zvládají stát na místě. Za tu dobu strávenou na parketu se Jeremy s Melanií ukazují jen jednou, asi na deset vteřin. I oni vypadají vesele.

Možná až moc.

Dáváme si pauzu a obsazujeme volný stůl. Colton mi přináší další pití a kdybych ho neznala, myslela bych si, že se mě pokouší opít. Ten alkohol v krvi začínám cítit. Má mysl je napůl utlumená a nedokážu se přestat usmívat.

„Jeremy je asi trochu naloženej," komentuju.

„On alespoň není pod zákonem," posílá mi otcovský pohled.

„Tak mi to přestaň nosit. Phil nás oba rozseká, jestli zjistí, že mě tu nalejváš."

„Ty děláš, jak kdybych tě násilím nutil," směje se.

„Když ono je to fakt dobrý," míchám brčkem led ve skleničce. „Tohle je poslední."

„To říkají všichni."

„Ale já to myslím vážně." Snažím se o naprosto seriózní výraz, ale Colton zrovna kouká jinam, někam za mě. Úsměv z jeho tváře jako mávnutím kouzelného proutku mizí a skoro to vypadá, že odsud uteče. Jenomže to nestíhá. Z každé strany si k němu přisedává jeden kluk a jeden se objevuje i na místě vedle mě. Okamžitě se trochu odtahuju a všechen ten omamný alkoholový opar je pryč. Jenom zběžně očima sjíždím ty dva vedle Coltona. Jsou starší než já, nejspíš mají o pár let víc, než můj spolužák. A vypadají jako přesně ti, které nechcete potkat ve dne, natož v noci.

„No nazdar!" Jeden z těch kluků dává Coltonovi přátelskou herdu do zad.

„Co tu děláte?" Skoro Coltona neslyším. Je vyvedený z míry. Ale ne tak, jako když si nechtěl a zároveň chtěl jít zatancovat s tou holkou. Tohle je situaci, kterou si nepřeje, a kdyby se uměl teleportovat, udělá to. A hodně daleko.

„Představ si to!" povídá opilecky ten, co sedí vedle mě a bouchá rukou do stolu, až nadskakuje moje sklenička. Lekám se a ještě víc se odtahuju. Neuchází mi mrazivý pohled jednoho z těch kluků, který sedí naproti. Ten se naopak zdá dokonale střízlivý. „Jdeme si trochu zablbnout, a koho tady nevidíme! Náš malej bráška se vrátil a má... pěknou přítelkyni," drcá do mě ten opilec ramenem. Za chvíli spadnu z lavičky, jestli se od něj vzdálím ještě víc.

Bráška. Tohle že jsou Coltonovi bratři? Všichni tři jsou si poměrně podobní, ruce potetované, nakrátko střižené vlasy a v očích jakési pohrdání. Budí dojem zlodějů, podvodníků a vyděračů, kterým je lepší se vyhnout. Klidně se vsadím, že nemají čistý trestní rejstřík ani jeden.

„Co vůbec děláš v Londýně?" ptá se ho ten střízlivý, který má tak ledový pohled, až z toho mrazí. Jestli někdo z nich působí až nebezpečně, tak on.

„Do toho vám nic není," odbývá je. To se ale nejstaršímu bratrovi vůbec nelíbí a z jeho rtů vychází výhrůžné zavrčení. Mého kamaráda to ale nechává zcela chladného.

„Ani nás nepředstavíš?" pokyvuje jeden z jeho sourozenců mým směrem.

„Správně, nepředstavím." Všímám si, že Colton si svého nejstaršího bratra hlídá. Mohl by být skutečně nebezpečný?

„Bože, z tebe se stal hroznej suchar!" To zase ožívá opilý bratr vedle mě. „Ještě nedávno bys tady byl jako doma."

„Sklapni," protíná ho Colton očima. Je v tom i tichá prosba, kterou ale člověk tolik posilněný alkoholem nemůže rozeznat.

„Chlastal bys, hulil a hledal nějakou holku, která ti dá, aniž bys ji musel moc přemlouvat. A teď tady piješ nealko?" Máchá rukou a plechovka s pivem padá na zem. Přijde mu to tak vtipné, že dostává záchvat smíchu, ale nikdo další se nesměje.

Snažím se zachovat klid, ale ráda bych odsud vypadla. Ani Colton se očividně ve společnosti svých bratrů necítí příjemně. Nakrátko zachytávám jeho pohled. Vypadá vystrašeně. Ale svých sourozenců se nebojí. Má strach z toho, co si o něm začnu myslet.

„Ať už máš s Coltonem cokoli, měla bys vzít nohy na ramena," radí mi nejstarší brácha. „Jinak ti zničí život, stejně jako nám." Srdce mi začíná bušit jako o život a znovu očima vyhledávám Coltona, on se mi ale vyhýbá. Neřekl jediné slovo na svou obranu, jen tiše snáší to, co mi jeho bratři vypráví. „Myslím to vážně, kotě. Vykašli se na něj, akorát tě využije, a pak odhodí jak..."

„Jdeme." Colton se prudce staví na nohy a mě ani nenapadá nejít s ním. Rychle na sebe natahuju bundu a následuju ho ven.

Za pár minut jsme na čerstvém vzduchu. Venku není ani živáčka, všude jen ticho a chlad. Jdu pár kroků za ním až do malého parku naproti klubu a snažím se srovnat ten zmatek ve své hlavě. Jenže nastalá situace a alkohol tomu vůbec nepomáhají.

Zastavuje se až u první lavičky, na kterou se sesouvá a nahlas vzdychá. Nejistě se k němu přidávám a čekám, až promluví první. Což mu moc dlouho netrvá.

„Mrzí mě, že ses to dozvěděla takhle a ještě ke všemu od nich. Ani nechci vědět, co si teď o mně myslíš."

„To, co říkali, je pravda?"

„Teoreticky je." Skoro mi samým šokem zaskakuje. Ano, nebránil se jim. Jenže já spoléhala, že je to tah inteligentního člověka, který se nenechá vyprovokovat. Nebrala jsem to jako souhlas s tím, co povídali.

Trochu se oklepávám.

„Teorie mě nezajímá."

„S chlastem, holkami a trávou, nejenom trávou, to je pravda," přiznává a je vidět, jak moc mu je nepříjemné mluvit o své minulosti. „A jestli jsem jim zničil život... z jejich pohledu to je nejspíš taky pravda."

„A z tvého?"

„Z mého je to trochu na delší povídání."

Ano, jsem dost v šoku. Nedovedu si Coltona představit jako krále večírků, který má na každém prstu deset holek. Jenže jsem dostala to, co jsem chtěla vědět. Jeho minulost za námi přišla osobně a teď už se nejspíš dozvím, proč není se svou rodinou.

Co mohl provést tak strašného, že ho odsoudili i ti nejbližší? Ten nejstarší vypadal, že Coltona nesnáší do morku kosti. Našeho milého, usměvavého spolužáka.

Nadechuje se, že něco řekne, ale oba si všímáme tří postav, které míří naším směrem. Jedna se potácí sem a tam, nejspíš pořádně neví o světě. A ten nejstarší očividně zuří, protože rychle překonává vzdálenost mezi námi. Colton se staví přede mě a ruce zatíná v pěsti.

„Nepřišli jsme tě pozdravit!" prská vztekle nejstarší bratr.

„Tak co chcete, Markusi? Já o žádné problémy nestojím," povoluje Colton zaťaté pěsti.

„Táta dluží prachy. Hodně prachů."

„Kolik?"

„Padesát táců, třicet nám pořád chybí."

„Přišli jste to tam vykrást, ale Seth se opil, tak už jste neměli třetího do party," odhaduje Colton a ukazuje na ožralého Setha, který vypadá jako nejmladší z tří bratrů.

„Alespoň něco děláme!" Markus do Coltona zprudka strká a on musí udělat pár kroků dozadu, aby neupadl. „Podívej se na sebe. Zdrhnul si jako zbabělec a posral život tátovi i nám. Dlužíš mu to."

„Nedlužím mu vůbec nic," odmítá Colton.

„Jackson po tátovi půjde, když nedostane svoje prachy, moc dobře to víš."

„Já vám v takových věcech pomáhat nebudu."

„A já za sebe přestávám ručit!"

„Do toho," ukazuje můj spolužák prázdné ruce. Najednou se tváří vyrovnaně a soustředěně. Jde do tuhého a všechno, co se do teď stalo, dokáže vytěsnit a soustředit se jen na svého agresivního bratra. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak dokážou být lidé jako Colton klidní tváří v tvář nějaké hrozbě. Markus není příkladem mírného a trpělivého člověka. Vypadá spíš, jak kdyby si potřeboval na někom vybít vztek. Útočí na Coltona a já hned poznávám, že i on je trénovaný. Ale jinak, než Colton. Markus je naštvaný, nekontroluje svoje pohyby.

Kamarád zachytává bratrovo pěst a judistickým chvatem ho posílá k zemi. Nedává do toho ale žádnou sílu, zachází s ním skoro stejně opatrně, jak kdyby měl hodit se mnou. Očividně mu nechce ani trochu ublížit. Tahle malá porážka ale vede jen k další vlně silných emocí. Markus se zvedá a znovu chce na Coltona skočit, ale on jeho ráně uhýbá a strká do něj, takže končí posazený na lavičce, na které jsme před chvílí seděli i my dva.

„Já se nechci prát, Markusi."

„Táta měl pravdu, když říkal, že jsi k ničemu!" prská vztekle Markus a zvedá se z lavičky.

„Nech to být, kámo," ozývá se třetí bratr, který do teď mlčel a jehož jméno zůstává záhadou.

„Kdybys nebyl takovej sráč, mohl by Connor..." Markuse umlčuje silná rána, která dopadá na jeho obličej. V Coltonovi se rozhořel oheň, už když své bratry viděl v klubu, ale dokázal to kontrolovat. Teď Markus svými slovy do toho ohně přilil obrovské množství benzínu.

Spolužák přiráží Markuse k zemi brutální silou. Už se nestará o to, jestli mu ublíží. Má minimálně vyražený dech, z nosu mu teče krev a vypadá vyděšeně, sám takovou reakci od Coltona nejspíš nečekal. Můj kamarád má ruku napřaženou k dalšímu úderu, ale žádná další rána nepadá. Zrychleně dýchá. A já vidím Coltona poprvé tak naštvaného, že se dokonce přestal i ovládat. Na sekundu to v něm bouchlo, ale i tak to stačilo. Pouští Markuse, ale nepřestává ho pozorně sledovat.

„Dej mi adresu, kde Jacksona najdu, promluvím s ním." Colton mluví poměrně tichým hlasem, ale i tak z něj jde cítit hmatatelná hrozba. Takového ho neznám.

„Kde si sakra vzal bouchačku?" Markusovi na nohy pomáhá třetí bratr a sleduje pouzdro se zbraní, které ta menší potyčka odhalila. Colton se rychle se upravuje, aby pistoli zase zakryl. Tváří, jak kdyby litoval toho, že svého bratra vůbec praštil, i když si to zasloužil.

„Zítra v deset tady. Pomůžu vám sehnat peníze, ale tím to končí."

**

„Chtěl jsem, abyste se pobavili," šklebí se Phil. „A vy dva se tváříte, jak kdybyste u vstupu museli zabít kotě." Jeremy s Melanií jsou pořád v klubu, ale já a Colton už nemáme náladu na další tancování. Vlastně vůbec na nic. Já jsem pořád mimo z toho, že byl Colton kdysi grázl první úrovně, bral drogy a oblboval holky. On pořád vypadá provinile kvůli Markusovi.

Čekám, že pojedeme na základnu, ale následovník se rozjíždí opačným směrem.

„Co se stalo?" vyzvídá Phil.

„Moje rodina se stala," odpovídá Colton po pár vteřinách ticha. „Táta dluží peníze, musím jim pomoct je nějak sehnat. P-potřeboval bych volno. Nebo co vlastně?"

„Jsi oficiálně vedený jako bys byl na misi. A na misích žádné volno neexistuje," mračí se Phil a Colton sklápí oči k zemi. „Kolik potřebuješ?"

„Třicet tisíc."

„To je hodně. Víš o tom, že jim nemusíš pomáhat, že jo."

„Ten chlap si nebude brát servítky, když nedostane svoje peníze. A bratři s otcem jsou můj problém," povídá zdrceně.

„Dáme ho zatknout," snaží se Phil dál. „Pokud je to tak velká ryba, jak říkáš, něco na něj budeme mít."

„Odstraníte ho z cesty a někdo to po něm převezme. Pašuje drogy, občas i lidi, pořádá nelegální zápasy, krade auta. Máte už takhle dost problémů, nerad bych vám přidělával další."

„Bude problém už jenom to, že budeš mimo službu. Zakazovat ti to nebudu, ale volno dostaneš až od zítřejšího poledne nebo večera. Potřebuju, abys byl teď s Lori, já musím na chvíli odjet pryč a vrátím se až zítra."

Naše skupina se pomalu ale jistě rozpadá. Sam je v Afghánistánu, Ross zraněný a Colton teď začne řešit problémy svého otce. Následovník nejspíš moc dobře věděl, proč se napůl usídlit na základně, kam se žádný civilista nedostane. Jsme tam v bezpečí.

„Nemůžu protestovat," prohlašuje Colton upřímně.

„To nemůžeš," souhlasí s ním Phil a zastavuje nám před domem. „Pro Jeremyho a Melanii přijede Barrows, pro vás dva zítra taky, nebo to stihnu já. Tady jsou klíče, prospěte se."

Do domu se dostáváme bez problémů. Nikdo kromě táty tu teď večer není, mamka má nejspíš noční. Přejeme si s Coltonem dobrou noc a zalézáme každý do svého pokoje s hlavou plnou myšlenek na to, co bude dál.

Abych trochu zmírnila některé možné otázky - v další kapitole se všechno dozvíte. Kdy bude další kapitola? Buď ještě zítra, nebo 31.12., což je za chviličku. Něco málo mám v záloze, tak proč ne. 

Co si myslíte o Coltonovi a jeho z části odhalené minulosti? Co asi tak náš mílius mohl provést? :) 

Díky za to, že čtete a že vás to pořád baví, že hvězdičkujete, komentujete a jste tu pořád se mnou. ♥