„Buď opatrná," nabádá mě Phil.

Dělám první nejistý krok potom, co mi dneska v nemocnici sundali sádru. Mám pocit, že se musím znovu naučit chodit. Nutno přiznat, že následovník mému zranění v poslední fázi léčby dost pomohl. Urychlil to, co by trval ještě minimálně dva, tři týdny. Doktor v nemocnici byl celkem v šoku, když zjistil, že nebudu muset docházet ani na žádné rehabilitace. Jen si zvyknout, že zase můžu používat obě nohy. Pořád mám po ruce své berle, ale dávám jim maximálně týden. Pak skončí v kontejneru.

„Jsi prakticky v pořádku, kost srostla výborně," oznamuje lékař, který dneska slouží na základně. Poměrně mladý muž věnuje Philovi káravý pohled a následovník jen krčí rameny. „Jen musíš trochu rozpohybovat svaly, ze začátku to nejspíš bude dost nezvyk. Střídej chůzi bez berlí a s nimi, za chvíli bys je nemusela potřebovat."

„Díky, Johne, určitě se ještě zastavíme," slibuje mu Phil a ukazuje mi, že odtud padáme.

„Nashledanou," loučím se a šnečím tempem vycházím z místní ošetřovny. Místo mě dovnitř vbelhává rekrut, od hlavy až k patě pokrytý bahnem, kterého doprovází dva jeho kolegové.

„Ozval se ti Samuel?" zajímá se Phil a srovnává se mnou krok.

„Ne. Proč?" otáčím se na něj.

„No." Odmlčuje se a nejspíš přemýšlí, jestli se mnou vůbec má mluvit nebo si to nechat pro sebe. „Pojď se mnou."

Jdu za následovníkem o patro níž do jedné z kanceláří. Na zdi visí cedulka se jménem Nicole Portreová, personální oddělení. Neobtěžuje se s klepáním. Stíhám postřehnout jenom krátké zamračení a ozývá se cvaknutí zámku. Otevírá mi dveře a vůbec mě nepřekvapuje, že tady nikdo není. Prostě si odemkl dveře tím, že na to jen pomyslel. Šílený svět, nikdy si na to nezvyknu.

Usedá k počítači, přihlašuje se pod svoje jméno do místního systému a otevírá jakousi zakódovanou složku. Všechny soubory jsou označené čísly a písmeny, občas dokonce v arabštině. Jediné, čeho si všímám, je dnešní datum u složky, kterou otevírá. Chvíli je obrazovka černá. Jenže za chvíli se objevuje jakési žluto-hnědé pole, na němž jsou těžko rozpoznatelné stavby. V levém rohu obrazovky je arabský nápis. Celý záběr se pohybuje celkem pomalu. Najednou jednu z budov pohlcuje ohnivá koule. Zase je nějakou vteřinu černo a následuje obraz v lepší kvalitě. Tentokrát lze vidět i zaměřovač a letoun očividně letí nad oblastí s více budovami. Je to jako blesk a do vzduchu se vznáší obrovský oblak prachu a kouře. Phil video zastavuje a vrací ho o pár vteřin na začátek.

„Víš, co to je?" ptá se. Tuším, ale stejně záporně vrtím hlavou. „To jsou záběry ze včerejšího bombardování pozic amerických a britských základen. Povstalci se zmocnili jednoho z letadel a shodili několik raket. Pak s tím strojem havarovali, ale i tak nadělali obrovské škody."

„Jakože Sam byl možná jedním z těch, komu na hlavu padaly bomby?"

„Jde o jinou oblast, než ve které se Sam," uklidňuje mě. „To ale neznamená, že se to nemůže opakovat jinde. Možná jen nemá čas se ozvat, možná něco řeší. Každopádně tohle je jedna z věcí, které se teď v Afghánistánu dějí, ale civilní obyvatelé o tom nemají ani tušení. Prostě si jen kontroluj telefon a dej mi vědět, až se ozve."

Opouštíme kancelář a Philovi začíná zvonit telefon. Celá se napínám a čekám, až mi naznačí, že volá Samuel, ale podle jeho výrazu poznávám, že to není on. Čím déle poslouchá, co mu člověk na druhé straně říká, tím víc se mračí. Chci mu naznačit, že se ztratím, ale on mi očima dává najevo, že mám zůstat.

„Jsem na cestě. Díky za zavolání." Následovník se zhluboka nadechuje. „Právě mi volali z nemocnice. Ross podepsal revers, musíme ho vyzvednout."

„Cože udělal?!" zajíkám se. Vzápětí na to si uvědomuju jednu velmi důležitou věc. Probral se. A očividně je dost při vědomí na to, aby zvládl podepsat papír o tom, že nechce být léčený v nemocnici. Jak ho taková věc mohla napadnout? Neumím si představit ani to, že sedí, natož aby někam chodil.

„Vy mě přivedete do hrobu," mumlá si následovník pro sebe. „Buď do deseti minut v hale, zajedeme pro něj." Jsem jako splašená, co nejrychleji si sháním bundu a zase se belhám do haly. Nikdy bych tam sama nedorazila, ale Jake byl tak hodný, že mi nakreslil jednoduchý plánek, díky kterému zvládám trefit na správné místo hned na první pokus.

Phil už na mě čeká, nasedám na místo spolujezdce a on šlape na plyn. S předpisy o maximální povolené rychlosti si nedělá hlavu a do půl hodiny už parkujeme před obrovskou budovou nemocnice. Ráda bych věděla, proč bere sebou zrovna mě, ale odpověď nejspíš znám. Pokud nedokážu Rosse přesvědčit já, tak nikdo. Stále jde ale mimo mě myšlenka, že v jednu chvíli se blonďák nachází ve stavu klinické smrti a v té druhé si myslí, že odbornou pomoc nepotřebuje.

Až Ross zjistí, že tu byl, naštve se. Hodně se naštve.

Přesně tohle Colton řekl. Nejspíš se to stalo, Ross zjistil, že u něj byl jeho strýc. Nebo přesněji stále je, což nám potvrzuje i sestra na recepci. Vypadá zděšeně, když jí Phil vysvětluje, proč tu jsme.

Spěcháme do patra a najít pokoj, kde by měl Ross být, není žádný problém. Dveře jsou totiž dokořán otevřené a stojí v nich jedna sestra, bledá jako smrt. A není sama. Lékař, který Rosse přemlouvá, aby si své rozhodnutí rozmyslel, skoro splývá se svým pláštěm. Jeho strýc jen bezmocně stojí opodál a neví, co dělat.

Když vidím Rosse, jak ze sebe strhává jeden snímač tepu za druhým, nejraději bych ho praštila, aby dostal rozum.

„Rossi," protahuju se kolem doktora a chytám ho za ruku, kterou se chystá sundat si další kontrolku. Je na dotek úplně vařící, možná má horečku. „Lehni si, prosím. Vždyť si ještě ublížíš." Zvedá ke mně oči a z toho, jak se dívá, je mi hned jasné, že on odsud odejde, i kdyby měl jít po svých. Nezůstane tady ani o vteřinu navíc a nezmůžu s tím nic ani já. Napadá mě tisíc a jeden způsob, co všechno by se mu mohlo stát jen při cestě z nemocnice. Jenže on to sám ví moc dobře. Jestli někdo zná všechna rizika, tak Ross. „Dobře," šeptám rezignovaně a sama mu odepínám poslední dva snímače. Natahuju se pro tmavou mikinu, která je přehozená přes židli a pomáhám mu nejdřív do jednoho rukávu, pak do druhého.

„Kam půjdeš?" rozhazuje pan Benett rukama.

„Myslím, že vy jste důvodem, proč podepsal revers," vstupuje do pokoje i Phil, který se nejspíš zdržel dole a vyřizoval ještě nějaké potřebné věci. „Tudíž si ani nepřeje, abyste věděl, kam ho odvezeme."

„A vy jste jako kdo?"

„Jeho nadřízený," uzemňuje Benetta následovník a ukazuje mu svou zázračnou kartičku, po které všem spadne pusa, a udělají krok dozadu. Skoro jako by na ni měl napsané, že umí zabíjet pohledem.

„Dluží mi nějaké odpovědi," nevzdává to Rossův strýc.

„Obávám se, že vám nedluží vůbec nic."

„Tak sakra alespoň řekněte, kde je jeho sestra. Proč jsem zapsaný jako jediný rodinný příslušník, když..."

„Protože jste skutečně jediný," přerušuje ho Phil. Cítím, jak se Ross napíná. Velmi opatrně se staví na nohy, ale vzápětí na to vrávorá a já ho musím podepřít, aby neupadl. Jsem si jistá, že kdyby měl sílu, dávno svému strýci vysvětlí, co všechno se stalo a jakou část viny na tom má i on sám. Jenže blonďák je rád, že vůbec dýchá. Přidržovat ho pro mě není úplně snadné, berli jsem nechala v autě. Jenže je to poprvé, kdy já můžu pomoct jemu, takže odmítám povolit, i když moje noha protestuje. „Je po smrti."

„Cože?" vydává ze sebe pan Benett omámeně. „Co-co se stalo? Jak je to dlouho?"

Následovník mi do kapsy od bundy strká klíče od auta a posílá nás pryč.

„Tři roky. Promluvíme si," ukazuje Phil na chodbu, kterou já s blonďákem kráčíme směrem k výtahu. Odpojujeme se od nich a sjíždíme o patro níž. Jen čekám, kdy kamarád upadne do bezvědomí nebo se pokazí něco jiného. Nikdy na sobě nedává znát svoje emoce, ale teď vím, že je rozzuřený. V tu nejhorší možnou chvíli. Neumím si představit, co by tohohle kluka udělalo šťastného, co by ho přimělo se někomu trochu otevřít. Vždycky se tváří tak klidně, ale ve skutečnosti musí být roztrhaný na kusy. Je to teprve tři roky, co viděl umírat někoho, koho miluje, na kom mu záleželo nejvíc na světě. Taková věc nikdy nepřestane bolet.

Odemykám auto a otevírám mu dveře. Snažím se trochu sklopit sedačku, aby se mu pohodlněji lezlo do auta. Pak si sedám na místo řidiče, startuju motor a zapínám topení.

„Opovaž se tady zkolabovat," obracím se na kamaráda. On otevírá oči a jen trochu kroutí hlavou. Natahuje ruku k přihrádce, kterou otevírá a vytahuje z ní jakýsi bloček a propisku. Jen rychle něco čmárá na papír a já znovu nechápu, jak je možné, že tu vůbec sedí, vnímá a dýchá sám od sebe, když ještě před několika hodinami byl prakticky i technicky mrtvý.

Matthyas?

„Matty je pohodě, střela nezasáhla žádný orgán. Už včera projevil zájem o matematiku, takže je úplně zdravý, až na pár maličkostí." Vypadá, že se mu ulevuje.

Jak ses ho zbavila?

Určitě tím myslí Jaye. Oběma nám je jasné, že sama bych to nezvládla. Ale i potom, co vstal z mrtvých, se snaží být slušný.

„Já celou dobu volala Jakeovi, všechno slyšel. Přišel a zpacifikoval Jaye. Ten je... Phil se z něj snažil dostat nějaké informace, ale k ničemu to nevedlo a došel k závěru, že je moc nebezpečný na to, aby zůstal naživu." Víc určitě vysvětlovat nemusím. Dojde mu, co se stalo.

Nadskakuju úlekem, když Phil otevírá dveře od místa řidiče a vyhání mě dozadu.

„Byl jsem ještě narychlo za Matthyasem, aby věděl, že dneska už nepřijdeme." Startuje auto a opatrně se rozjíždí směr základna. Tentokrát se ale nejedná o žádnou zběsilou jízdu, naopak. Snaží se být extrémně opatrný, vyhýbat se všem výmolům nerovnostem. „A ty se budeš řádně léčit," promlouvá k Rossovi. „Na slovo poslechneš lékaře a máš zákaz všeho, co by ti mohlo zhoršit už tak katastrofální stav. Přísahám, že jestli uděláš nějakou blbost, nechám tě odvézt na Faery." Nemyslím si, že by to Phil skutečně udělal, nikoho lepšího, než Rosse nemá. Jenže poslední dobou si nejsem vůbec jistá tím, čeho je následovník schopný. Už jenom kvůli nám doufám, že Ross poslechne a bude respektovat všechna nařízení lékařů. „Jo a mimochodem," vytahuje z náprsní kapsy kus papíru, na kterém je něco napsané. „Tohle je číslo na tvého strýce. Vím, že na něj momentálně nemáš náladu a udělej s tím číslem, co chceš. Ale možná by vám oběma prospělo si promluvit."

Očekávám, že Ross vyhodí papírek z okna a tím se vyjádří víc, než dost. Ale on ho zastrkuje do kapsy od mikiny.

„Dneska se půjde ven," prohazuje následovník po pěti minutách ticha, jako by komentoval místní počasí.

„Promiňte, ale asi nerozumím řeči vašeho kmene. Kam ven?"

„Dostal jsem od Jakea tip na někoho, kdo potřebuje naši pomoc. Pošleme jeho, tebe a Jeremyho do akce. Teda, pokud s tím budeš souhlasit, samozřejmě."

„O co jde?" mračím se.

„Všechno se dozvíte na základně."

„Tak proč mi to sakra říkáte teď?"

„Abych tě znervózněl," usmívá se zákeřně a já zachytávám jeho pohled ve zpětném zrcátku.

Řekl, že nám bude hrozit maximálně rýma. Není třeba si dělat starosti, ale takový byl i původní plán, který skončil dvěma auty v řece a mým skoro mrtvým já.

Taky šlo o bezpečnou akci.

Jistě.

Jakmile jsme na místě, Rosse se ujímají dva doktoři a všichni mizí v hlavní budově.

Mě Phil směruje do tělocvičny, kde už čeká Barrows, Jeremy a Jacob. Ať už si ale následovník sliboval cokoli, dopadá to tak, že sedíme na žíněnkách a posloucháme vyprávění Barrowse. Já mu doslova visím na rtech. Historkám, jakými nás instruktor zásobuje, bych mohla naslouchat věčně. Je to jako kniha, která ožívá díky němu.

„Úplně nejhorší byl asi výcvik v džungli," povídá a u toho se ironicky ušklíbá. „Teda, takhle. Jednou někoho napadlo udělat reality show, kde si civilisti mohou vyzkoušet, jaké to je projít výcvikem SAS. Nabrali dvacet dva blbečků, co si chtěli pohonit ego a vyzkoušet něco novýho. A aby to bylo pro diváka před televizí zajímavější, poslali tam i dva lidi, co už v SAS byli. To ale ostatní účastníci ani televizní diváci do teď neví. Asi vás nepřekvapí, když vám prozradím, že jedním z těch chudáků jsem byl já. Přitom se nesoutěžilo o žádné ceny, jen o uznání. Já a Alex, což je kolega, jsme museli ten hroznej výcvik absolvovat dvakrát. Jednou oficiálně jako zelenáči ve výcviku, a pak pro debilní televizní show," odfrkuje si. „Odvezli nás na Borneo, do státu Sarawak. Všude je jenom džungle a nasranej instruktor SAS, Eddie Stone, bývalý štábní seržant, který má za úkol tě rozbrečet a přinutit tě vzdát to. Pak taky Barry Davies, bývalý praporčík SAS, mimo jiné instruktor pro demolice. Třicet osm stupňů, stoprocentní vlhkost, chození na záchod ve dvou. Hotová rajská zahrada."

„Toho prvního chlapa znám," přikyvuje Jake.

„Nenasazují tě mezi ostatní nějak často?" naznačuju to, že i teď byl mezi rekruty právě Barrows, aby byla jejich eliminace rychlejší. A teď se dozvídám, že byl dokonce i v televizi.

„Asi na to mám blbej obličej," vzdychá nešťastně. „Tři hodiny jsme pluli v takových úzkých loďkách. Člověku je špatně z horka a vlhka, najednou je vody jen po kolena a po tobě začne řvát chlap se samopalem, ať si vezmeš věci a běžíš. Všichni na tom byli líp než já a Alex, protože my jsme věděli, co nás čeká."

„Byly tam i holky?" zajímá Jeremyho. Barrows pro něj seká očima, ale přikyvuje.

„Asi pět. Ale nelíbily by se ti, měly větší svaly než ty." S Jacobem se dáváme do smíchu, i když Barrows nejspíš mluví pravdu. „První den se jedna rozbrečela, protože na ni instruktoři řvali." Jo, to dokážu úplně pochopit. Kdyby na mě zařval chlap jako Barrows, asi by mi taky ukápla slza, v kombinaci s fyzickou zátěží bych vydržela možná dvacet minut. „Hned první den nás nahnali do řeky, s dvaceti kilovými batohy nás nechali běhat tam a zpátky. Pak jsme museli nosit své kolegy, bahno a vodu máš všude. A jediný, co slyšíš je, abys pohnul zadkem. Mimo jiné, nechci být sprostý před dámou," mrká mým směrem.

„Jak se vybíralo těch dvacet dva dobrovolníků?" chce vědět Jake.

„Museli dvakrát vystoupit na nejvyšší horu jižního Walesu, s pětadvacetikilovým batohem na zádech. Z tisícovky lidí jich to dalo asi sto."

„A já myslel, že něco vydržím," mumlá Jeremy.

„Při zásahu taháme až sedmdesát kilo," usmívá se Barrows sladce. „První den výcviku odpadlo pět lidí. Ten zbytek jsme pak s Alexem totálně psychicky rozebrali, když jsme jim řekli, že jsme zahlédli aligátory poblíž řeky. Tu noc jsme s klidem spali nejspíš jen my dva."

„A to máš čisté svědomí?" mhouří Jeremy oči.

„Čím rychleji to všichni vzdají, tím dřív to peklo skončí," krčí rameny a tím jednoznačně odpovídá na Jeremyho otázku.

„Tak jo, pokračování příště," pohlíží Barrows na hodiny. „Čeká na nás šéf a Phil kvůli té večerní akci." Mám chuť začít vojáka prosit, aby povídal dál. Utnul to v tom nejlepším a já chci vědět víc o tom, co znamená výcvik v džungli pod záštitou speciálních jednotek. Jenže Phil s Erikem pro nás něco naplánovali a to je daleko větší lákadlo. Řekl, že někdo potřebuje naši pomoc. Konečně přijde to, v čem vidím smysl dětí hvězd. Pomáhání lidem, kteří to potřebují. Přesouváme se do místnosti s projektorem, kde už je Erik a Phil. Posazujeme se na židle a projektor se sám od sebe zapíná, světlo zhasíná.

„Tenhle muž se jmenuje Theo Müller," začíná Phil povídat a na plátně se objevuje obličej poměrně mladého chlapa v obleku. „Vlastní několik podniků v Londýně." Obrázek se mění.

„Bordel?" povytahuje Jeremy obočí.

„V horním patře, jo," přikyvuje starší následovník.

„A dole?"

„Strip klub, určitě víš, o co se jedná."

„Ne, a trochu mě děsí, že ty to víš," zakládá si bratr ruce na hrudi a vypadá spokojený sám se sebou. Přitom vím moc dobře, že kamarádi ho k osmnáctým narozeninám vzali právě do takového klubu a co vím, poměrně se bavil. Ale jaký chlap ne?

„Tak si to zkus alespoň představit, ty a Jacob totiž půjdeme dovnitř." Bratr třeští oči a Jake jen zírá do vzduchu před sebe. Vypadá, že mu celá situace není moc příjemná. „Potřebuju, abyste našli tuhle dívku." Tentokrát se na plátno promítá obrázek mladé holky s hnědými vlasy a brýlemi. „Není tam tak úplně dobrovolně. Jakmile ji najdete, dáte vědět mě a Barrowsovi. Dostaneme ji pryč, ona bude svědčit proti Müllerovi a on půjde sedět." Už se chci zeptat, co tady dělám já, ale v tu chvíli Phil obrací svou pozornost na mě. „Když ji kluci nenajdou na place, půjdeš dovnitř a porozhlédneš se v šatnách."

„To nemyslíte vážně." Snažím se z jeho výrazu vyčíst, že mě jen zlobí a dělá si legraci. Jenže následovník mlčí. Ani Erik se nejspíš nechystá každou chvíli vybafnout, že se jedná o vtip. Zachytávám Jakeův pohled. Vypadá trochu zoufale a očima mě prosí, bych do toho šla.

„Fajn," vzdávám se.

„Budeš se na to muset oblíknout. Teda, spíš neoblíknout."

**

„Jestli na mě nepřestaneš zírat, strašlivě to schytáš," natahuju přes sebe kabát.

„Já jen, že vypadáš jak..."

„Mlč, proboha!" dávám Jakeovi pěstí do ramene. Kdyby tohle viděl Samuel, asi by dostal mrtvici. Při vzpomínce na něj mě píchá u srdce, ale nedávám na sobě nic znát. Nastupujeme do auta a společně s Barrowsem a Philem odjíždíme do města. Parkujeme kousek od ‚veřejného domu' s klubem a Jeremy s Jacobem rovnou míří dovnitř.

„Lori, tohle si připni k šatům," podává mi následovník malou věcičku, která připomíná černou náušnici. „Uslyšíme tě, ale ty neuslyšíš nás." Kvůli naslouchátku jednoduše nemůžu mít normální komunikátor, tak vymysleli alespoň tuhle jednodušší alternativu. Všechno ale pořád záleží na tom, jestli kluci tu holku najdou nebo ne. Doufám, že ano. Už takhle si připadám jako ve filmu, nehledě na to, že se cítím hrozně. Zmalovaná jak šašek, s krátkými upnutými šaty, které spíš odhalují, než zahalují. Vypadám, jak kdybych si to chtěla rozdat s prvním chlapem, kterého potkám na ulici. Raději bych se zpátky nacpala do uniformy, klidně hezky podle předpisů.

„Jsme tu," dává o sobě vědět Jeremy, jehož hlase se line z vysílačky.

„Fajn, tak myslete hlavou, ne rozkrokem, prosím," žádá je Phil.

Čas se vleče a já se modlím, aby tu holku našli a my mohli co nejrychleji vypadnout. Každou chvíli se ve vysílačce, na kterou jsou napojené komunikátory Jacoba a Jeremyho, ozývají jejich hlasy. Pořád říkají to samé. Jak ji nikde nevidí a Jeremyho stížnosti na příšerný hudební vkus místního dýdžeje. Zato Jake si všímá, že začínají lákat pozornost vyhazovačů a samotných zaměstnanců. Phil netrpělivě bubnuje prsty do palubní desky a já tuším, co přijde.

Návštěvě se očividně nevyhnu.

Vylézám z auta a div nekončím na zemi kvůli vysokým botám. Phil mě doprovází až ke dveřím únikového východu. Aniž by cokoli udělal, dveře se samy od sebe otevírají.

„Počkám tady. Slyším tě já, Barrows i kluci. Dej si dvacet minut, pak odtamtud vypadni. Kdyby se něco dělo, všechno podpal a prostě uteč," dává mi poslední instrukce.

„No jo," vzdychám nešťastně.

„Lori." Následovník ukazuje na můj kabát. V duchu protáčím očima, podávám mu ten jediný kus oblečení, který se mi líbí a co nejrychleji zalézám dovnitř. Srdce mi buší až v krku. Všude je šero a nad mojí hlavou duní hlasitá hudba. Jenom díky tlumeným zeleným zářivkám se dostávám ke schodům, které mě zavádějí do patra. Snažím se co nejrychleji zorientovat. Říkal, že dole je klub, já potřebuju nahoru, nejlépe tak, aby mě nikdo neviděl. Jsem moc ráda, že podlahy jsou pokryté tlustými koberci. Až spadnu, nebude to tolik bolet a především to tlumí mé nemotorné kroky.

Jestli takhle bude vypadat každá mise, dám výpověď.

Cestou do druhého patra potkávám dvě chichotající se holky. Celá tuhnu na místě, ale ony jen prochází kolem a nejspíš si mě vůbec nevšimly. Asi zapadám.

Nahoře je skoro stejně šero jako v přízemí. Zářivky nejsou zelené, ale zvláštně červené. Jedna dlouhá chodba a několik zavřených dveří označené velkými čísly. Jen při tom pohledu se mi dělá špatně, tak se raději odvracím a zaměřuju se na tři místnosti, ze kterých jde jasné, žluté světlo.

Dělám krok směrem od zavřených pokojů a podlamuje se mi kotník. Jen s chlupem se stíhám zachytit zábradlí a kousnout se do jazyka, abych hlasitě nenadávala. Jistě, dejte podpatky někomu, kdo je skoro nenosí! Vzteky se shýbám a boty si sundávám.

„Ty boty pak omlátím o hlavu tomu, kdo to vymyslel!" vrčím do malé vymoženosti, kterou mám připnutou na ramínku od šatů. Když přes ni hodím vlasy, nejde vidět vůbec nic. Boty beru do ruky a pokračuju bosá směrem k první místnosti. Jen zběžně nakukuju dovnitř, je tam jen jedna dívka, která se převléká do normálního, ‚civilního' oblečení, nejspíš už má po šichtě. V druhé místnosti stojí zrcadla, u kterých leží spousta líčidel, a vzadu jsou postavené stojany s obrovským množstvím oblečení. A nikde nikdo.

Zaznamenávám pohyb na schodech, tak se rychle posazuju k jednomu ze zrcadel a popadám první věc, co mi přichází pod ruku.

„Jestli budeš pořád brečet, Theo mě zabije," přichází dovnitř dvě holky. V odraze spatřuju přesně tu, kterou hledáme. Vypadá celkem otřeseně. „První zákazník je ten nejhorší, ale budeš to mít za sebou. Jenom se trochu vzchop."

„Ehm," odkašlávám si a zaměřuju se na tu druhou dívku. „Shání tě šéf."

„Vážně?" třeští oči. „On je Theo tady? No bezva. Prosím tě, zkus zařídit, aby se trochu posbírala, jinak tu bude jeden hodně naštvanej klient a to šéf neskousne. Já letím." Blondýnka odbíhá a já se ještě ujišťuju, že je fakt pryč.

„Našla jsem ji," promlouvám se do přístroje a přistupuju k dívce blíž. Otírá si z tváří slzy a vypadá otřeseně. „Ahoj. Poslyš, já vím, že tohle bude strašně divné, ale musíš jít se mnou. Venku čekají moji kamarádi, chceme tě vzít odtud pryč."

„Nikdy jsem ji tu neviděla," ozývá se z chodby hlas blondýny, která před pár chvílemi odešla. Přicházím ke dveřím, třískám s nimi a otáčím klíčkem.

„Hej!" bouchá někdo pěstí do dveří tak, až se otřásají. „Otevři, hned!"

Přivedla vyhazovače, který je dost odhodlaný mě odtud vyhodit.

„Asi potřebuju pomoct," říkám do jednosměrného komunikátoru. „Druhé patro, nemůžete to minout." Jak by mohl, když tu ten chlap dělá takový rámus. Pořád svírám kliku, jak kdybych mu tím mohla zabránit ty dveře vyrazit. Ale je to záměr, jen doufám, že vyjde to, co zamýšlím.

„Do hajzlu!" skučí chlap z druhé strany, když se ozývá zlověstné zasyčení. „Moje ruka, kurva." Celkem živě si dovedu představit tu ošklivou krvavou popáleninu, která mu nyní hyzdí dlaň. Přeci jen jsou ty schopnosti k něčemu jinému než okamžité destrukci. Znovu sprostě kleje a nejspíš mu na pomoc přichází kolega, protože to už jsou dva mužské hlasy, které mě vyzývají k otevření. Konečně se obracím k neznámé holce a přemýšlím, co dalšího budu moct podpálit.

Padají dvě těžkopádné rány a najednou je ticho. Zámek cvaká a ve dveřích se objevuje Phil, u jehož nohou leží oba vyhazovači. Mezi nimi se provléká Jacob, který si sundává bundu a dává ji dívce kolem ramen.

„Ahoj, Karo," oslovuje ji měkce.

„Jacobe?" popotahuje. „J-já myslela, že je po tobě. Všichni tě hledají..."

„Teď ne," pomáhá ji na nohy. Očividně se znají. Zase. Překračujeme omráčené muže, naskakujeme do auta a rozjíždíme se směrem od podniku ve chvíli, kdy kolem parkuje několik policejních aut. Dle Barrowsova spokojeného úsměvu je mi jasné, že to on je zavolal.

„Má tetování?" všímá si Jeremy.

„Patří k Organizaci," přitakává Jake a mně i bratrovi padají pusy až na zem. „Ale zároveň je i dítě hvězd."

„Už ne," špitá Kara.

„Myslel jsem si to," mumlá Phil ze sedadla spolujezdce.

„O co jde?" nechápe Jeremy.

„Později," umlčuje následovník bratra mávnutím ruky.

„Cindy nezvládala svoje schopnosti. Měli strach, že se jim to vymkne..." Kara se odmlčuje a zadržuje pláč.

„Je Kyle v Londýně?" vyptává se Jake. Kara přikyvuje a já jenom zmateně zírám nejdřív na Jakea, pak na neznámou dívku a zase na něj. Zkouším se nějakých odpovědí dopátrat u Jeremyho, ale je stejně zmatený jako já. „Barrowsi, vyhoď nás za další zatáčkou. Dneska se s vámi vracet nebudu." S bratrem po sobě házíme nechápavý pohled, ale ani jeden z nás nic neříká. Za minutu Jake a Kara vystupují a my odjíždíme bez nich. Aniž by Phil cokoli namítl, což je další zvláštní věc.

„Co se tu sakra stalo?" dává o sobě Jeremy hned vědět.

„I Organizace chce mít své děti hvězd. Jsou v nevýhodě. Můžou mít zbraně, ale jsou jim k ničemu, když je dokážeš odrovnat na dálku dřív, než vůbec stihnou zmáčknout spoušť. Chtějí mít děti hvězd ve vlastních řadách. Ty by představovaly už pořádný problém, jenomže jsou hodně netrpěliví, co se schopností týká. Navíc je nemá kdo učit, nezvládají voje schopnosti a stávají se nebezpečnými pro Organizaci jako takovou. Ta děcka přirozeně nechtějí být ve skupině lidí, kteří je považují za nepřirozené zrůdy. Chtějí k nám, abychom jim to pomohli zvládnout. Jenže zatím skoro vždycky to dopadá tak, že se Organizace jednoho ze sourozenců raději zbaví, než aby čelila čtyřem dětem, které nezvládají svoje schopnosti. Ten zbytek pak odklidí, stejně jako Karu."

„Víš toho nějak moc," mhouří Jeremy oči. Phil se na chvíli odmlčuje, pak hlasitě vzdychá a zvedá levou ruku. I v matném světle pouličních lamp je vidět vybledlé tetování alegorie spravedlnosti. To samé, co má Jacob. Znamení, že je členem Organizace.

„Nenajdeš člověka, který by o tom věděl víc."

Já i Jeremy otevíráme pusu, že něco řekneme, ale ani jeden z nás se na nic nezmáhá.

Phil byl kdysi v Organizaci, ke všemu jako dítě hvězd. Ani nechci pomýšlet na to, co se stalo s jeho sourozenci. Jeho život se v jeden den musel obrátit vzhůru nohama. Nezdá se, že by měl následovník v plánu pokračovat, nicméně vzbudil u Jeremyho extrémní zvědavost. Takovou, že je ochotný se s ním bavit jinak, než když se jedná o nějaké úkoly.

Nadechuje se k první otázce, ale přerušuje ho zvuk mého zvonícího mobilu. Srdce mi poskakuje samou radostí.

Samuel.

„Ahoj," vyhrkávám do telefonu a neskutečně se mi ulevuje. „Já se bála, že..."

„Jsem v pořádku," přerušuje mě Sam.

„Lori, nejdřív hovory veřejné, pak soukromé," otáčí se na mě Phil s větou, kterou už mi jednou řekl. Dávám tedy hovor nahlas a přesouvám se trochu blíž, aby nemusel tolik špicovat uši. „Jsem rád, že jsi naživu. Jak to tam vypadá? Viděl jsem záběry z pár oblastí."

„Američané zabili vůdce povstalců, proto najednou tolik útoků a atentátů. Nemohl jsem zavolat dřív, potřebovali lidi na odklízení trosek a pomoc se zraněnými." Sam se na druhé straně světa na chvíli odmlčuje a nastává hrobové ticho. „Padesát kilometrů odtud použili sarin."

Skoro mi šokem vypadává telefon z ruky. Okamžitě se mi vybavují hodiny chemie i dějepisu. Sarin, chemická zbraň, která působí na nervovou soustavu člověka. Vysoce toxická látka, jejíž výroba je mezinárodně zakázaná. Ale přesto před pár lety došlo k útoku sarinem v Sýrii. A teď v Afghánistánu. Jen pár kilometrů od místa, kde je nyní Samuel. „Uzavřeli hranice, nikdo nesmí do země ani ven. Každý letadlo, co letí v afghánském vzdušném prostoru, riskuje sestřelení, protože se povstalci zmocnili desítky zbraní. Tady je zatím poměrně klid, zasáhli nám jen sklady, nikdo nezemřel."

„Co děláš teď?" zajímá se Phil, skoro jako by nevyslechl ty děsivé informace, co nám teď Sam dal.

„Jsem na hlídce."

„A teď mi řekni, kolik hodin si spal za poslední dva dny."

„Nespal. Musíme se teď střídat po delších časech, dost lidí odveleli do zasažených oblastí."

„Panebože," vrčí Phil naštvaně. „Jestli se do vás povstalci pustí, nemáte šanci. Jste unavení, nevyspalí a ke všemu oslabení o ty, které poslali jinam. Ke všemu máte americké pasy. Větší terč už ze sebe udělat nemůžete."

„Američani..."

„Ať táhnou do hajzlu!" rozčiluje se Phil.

„Víš o tom, že nás nejspíš odposlouchávají?" uchechtává se Sam. Naštvaný následovník ho nejspíš baví.

„Vím. A proto ti klidně povím, co si o nich myslím, pěkně od plic."

„Radši mi povězte, jak moc vás Jay prudí."

„Doprudil," poznamenává Jeremy trefně.

„Je mi to hned jasnější." Skoro vidím, jak se Sam ironicky ušklíbá a má na jazyku nějakou peprnou poznámku o Jeremyho vyjadřovacích schopnostech. Kéž by tu byl s námi a mohl bratra provokovat naživo.

„Jay postřelil Rosse a Matthyase. Mě, Jeremyho a Melanii něčím otrávil. Někdo ho ovlivňoval, nespíš už delší dobu. Nešlo s tím nic dělat."

„Budou v pořádku?"

„Časem, ale budou."

„Nejspíš i vy máte o zábavu postaráno."

„To teda," přitakává Jeremy a já mu věnuju pohled, kterým mu slibuju zkázu, jestli jen cekne o tom, kde jsme právě byli nebo co mám na sobě. Bratr protáčí očima, ale díkybohu mlčí.

„Zase se ozvu, když bude signál. Teď už ale budu končit, střídáme hlídky a já se půjdu trochu vyspat."

„Konečně rozumné rozhodnutí," bručí Phil. „Držte se."

„Vy taky. Zatím."

„Ahoj," loučím se potichu a Sam hovor vypíná.

Příště si budu razit své pravidlo – nejdřív soukromé hovory a až pak ty veřejné.

Tahle kapitola je... jiná. Možná to je správné slovo. Snad nebyla nudná, ale některé informace je třeba vysvětlit, doplnit a nastartovat něco nového.  Tak snad to přežijete, odměnou vám pak bude následující kapitola, na kterou se já osobně moc těším, protože se dozvíme se něco o naší nejzáhadnější postavě. Moc vám všem děkuji za podporu. Obrovský dík taky patří Antilii, která tento příběh dělá daleko čitelnějším, než ve skutečnosti je. Díky a užívejte sněhu! :)