Pohlížím mladému povstalci do očí. Doslova cítím, jak mě Eliott pevně chytá za ruku a snaží se zatáhnout za sebe, ale jako kdyby přišel o všechnu sílu. Zato rebelové jí mají až moc. Rozdělují nás a já ani nestíhám začít prosit, mladík mačká spoušť. Eliott nemá jedinou šanci. Ráda bych se odvrátila, ale noční můra má nade mnou veškerou moc. Proto sleduju jeho bezvládné tělo, jak padá k zemi a na dřevěné podlaze pod ním se začíná utvářet obrovská krvavá louže z několika ran. Chvíli ještě žije, než vydechuje naposledy.

Když mě jeden z povstalců zatahuje do tmavého rohu s úmyslem mi ublížit, definitivně se probouzím.

Úplně zpocená a se slzami v očích rozsvěcuju lampičku na nočním stolku a ujišťuju se, že jsem vážně na Faerských ostrovech a ne v Afghánistánu. Zhluboka se nadechuju a najednou mám obrovskou potřebu jít Eliotta zkontrolovat, přesvědčit se, že mu nic není. Jenže únava z předešlého dne mi nedává dvakrát na vybranou. Po půl hodině, kdy bez hnutí jen ležím a zírám před sebe, znovu usínám.

A téměř okamžitě jsem vtažena do dalšího snu, asi nejděsivějšího, jaký jsem kdy zažila. Stojím v davu obyvatel jedné afghánské vesnice, na větším prostranství, na jehož prostředku je postaven velký dřevěný kůl. K němu jsou přivázaní dva lidé. První z nich je Ross a pohled na něj mě úplně zmrazuje na místě. Kolem mě se tísní desítky lidí, ale nikdo se ani nehne, aby mu pomohl. Je mnohem opálenější, než si pamatuji, a na některých místech má pokožku do ruda spálenou od zákeřného afghánského slunce. Musí tady být už nějakou dobu. Tělo mu pokrývají podlitiny, modřiny a krvavé rány a vsadím se, že pod trikem bych našla jen další a další zranění. Vypadá, že je k smrti unavený. Druhým nešťastníkem je Samuel, kterému asi ubližovali stejně jako Rossovi, jejich zranění jsou téměř totožná.

Lidé kolem mě mluví jeden přes druhého, ale já slyším jen nepříjemný šum. Nemůžu se pohnout, křičet, nemůžu ani dýchat.

Je to jen sen, prolétává mi hlavou spásná myšlenka.

K Rossovi a Samovi přichází dva muži, oba mají obličeje zakryté kostkovanými šátky. Jeden z nich v ruce drží kanystr s... něčím a druhý hořící pochodeň. Muž s kanystrem začíná něco z plných plic vyřvávat na všechny kolem, já ho ale neslyším. A i kdyby, nevnímala bych.

Chtějí je upálit, před zraky tolika lidí. Možná za trest, možná jako varování.

Ať už je to jak chce, něco takového nedokážu sledovat. Ani Ross ani Samuel se nesnaží bojovat. Nemají jak. Jsou vyčerpaní a ruce jim svírají pevná pouta. Nemůžou dělat vůbec nic.

Jen z představy té hrůzy se konečně zvládám vytrhnout ze spár noční můry.

Celá roztřesená se zvedám na nohy a bezmyšlenkovitě se navlékám do županu, beru si telefon a vybíhám ze svého pokoje, aniž bych za sebou pořádně zavřela. Nevím, kolik je hodin, ale vím naprosto přesně, kam mám namířeno. Bosa sbíhám schody do chodby, která rozděluje holčičí a klučičí křídlo budovy. Kvůli úplně rozmazanému vidění se skoro zvládám dostat až do klučičího patra.

Skoro.

Někde uprostřed schodů se musím zastavit, nedokážu se nadechnout, natož zdolat zbytek cesty. Odevzdaně si sedám, přitahuju si župan blíž k tělu a z očí se mi spouští další a další slzy. Zakrývám si pusu rukou, abych neprobudila spící spolužáky, a celkově se snažím tenhle panický záchvat utišit. Zmocňuje se mě ochromující panika a zármutek.

Jak se mohlo něco tak pokazit?

Čekala jsem, že přijde zlom, kdy se konečně vybrečím do polštáře a vypustím všechny ty zadržované emoce, jen jsem netušila, že spouštěčem bude série zlých snů a že to bude tak silné. Možná až teď pomalu přichází uvědomění, co se stalo. Že nemusí být naživu, že jsem mohla být na jejich místě... a pak je tady ta neustálá vtíravá myšlenka na schopnost ohledně vidin střípků budoucnosti. Phil mi říkal, že se jedná o schopnost pro následovníky. Ale co když se plete? Zatím se žádný z mých snů nevyplnil, jenže co kdyby byl tenhle první?

Kdyby tady teď byl Jeremy, prosila bych na kolenou, aby mi z hlavy vytahal úplně všechno, co se Afghánistánu týká. Všechno. Jsem odhodlaná už nikdy neusnout. Nasednu do letadla do Belgie a ať mi Jeremy klidně vyndá mozek z hlavy, je mi to jedno. Hlavně ať se tohle už nikdy neopakuje.

Připadám si jako hadrová panenka, se kterou cloumá zlo, které se na mě nalepilo během pobytu v té bohem zapomenuté zemi.

Nevím, jak dlouho tam takhle sedím, úplně vyčerpaná z nedostatku spánku a od neustávajícího pláče, pod náporem vzpomínek a myšlenek na sny, Rosse, Sama, Phila a Barrowse. Můžou to být minuty, ale i hodiny.

Když mám pocit, že se neudusím vlastními emocemi, dává se do mě strašná zima. Vůbec ale nepřemýšlím nad tím, že bych se zvedla a šla se vrátit k sobě do pokoje. Nemíním se ani hnout.

„Lori?" Tichý hlas mě vytahuje z mého vlastního pochmurného světa. Byla jsem tak zabraná do vymýšlení strategie, jak tohle ukončit, že jsem si ani nevšimla, že se spustila světla na chodbě reagující na pohyb. Colton má přes rameno přehozenou sportovní tašku a vedle něj kráčí mladá černoška, které se vytrácí úsměv z veselé tváře, když mě spatřuje. Nedivím se, musím vypadat jak absolutní ztroskotanec. „Co se stalo? Vstávej," pomáhá mi hned na nohy a já ho na místě objímám.

„Neměli bychom ji vzít radši na ošetřovnu?" obrací se dívka na Coltona.

„Ne, hlavně to... ne," odmítám. „Prosím." Vím přesně, co by následovalo. Řekli by mi, že se stalo přesně to, co předpokládali – že mě dohnal posttraumatický stres, což by znamenalo antidepresiva. Minimálně. A na to nehodlám přistoupit.

„Fajn, půjdeme ke mně, dobře?" Colton se mnou mluví jako s raněným štěnětem, ale přesně tak si teď připadám. „Díky za klíče, Cam, uvidíme se zítra na obědě, jo?"

„Jasně," přikyvuje dívka pomalu. „Tak se držte."

Colton se na nic neptá, jednoduše mě odvádí k sobě do pokoje a já se posazuju do Rossovy prázdné postele. On hází tašku do rohu místnosti, je krátce po půl čtvrté ráno. Ani já se neptám, kde byl, protože je mi jasné, že v tělocvičně, aby ze sebe všechen vztek a smutek vymlátil. Příště se k němu musím připojit. Podává mi dvě deky a z kuchyňky mi přináší hrnek bylinkového čaje.

Postupně mu vyprávím, co se mi zdálo a jak jsem zareagovala. Záchvatem strachu a útěkem. A jak mluvím, tím víc se uklidňuju a začínám si srovnávat v hlavě, co se dělo. Ještě před pár minutami jsem byla rozhodnutá už nikdy v životě nejít spát, ale už teď se mi zase klíží oči a chtěla bych spát a nevědět o světě. Což se mi určitě povede, mám totiž pocit, že jsem právě svoje tělo vyčerpala tolik, jako by to nezvládl ani zdejší trénink.

„Neříkej to prosím strejdovi," žádám ho.

„Neřeknu," slibuje. „Ale ty na oplátku přijdeš, kdykoli budeš potřebovat. Jsme v tom spolu a spolu se musíme z těch sraček vyhrabat ven." Tak nějak se snažím pousmát, protože jsem Coltona nikdy neslyšela říct něco sprostého, ale termín pro naši situaci našel velmi vhodný. Nevím, za kým jiným bych mohla jít a zároveň se cítit pochopená a v bezpečí. Za Eliottem, možná.

„Děkuju."

„Přespi tady," nabízí. Holky mají samozřejmě zakázané spát u kluků a obráceně, ale myslím, že ani jednoho z nás porušování pravidel nezajímá. Už ne. Ani mě nenapadá odmítnout, vlastně jsem doufala, že ho něco takového napadne. A tak se dnes potřetí pokouším usnout a tentokrát ode mě všechny noční můry odhání pocit bezpečí, který s sebou přináší Coltonova přítomnost.

**

Nemám nejmenší tušení, kdy Colton odchází, já se z postele hrabu až kolem dvanácté polední. Pár minut vyčkávám, abych na chodbě potkala co nejméně spolužáků, ale zdá se, že dneska chodba nebude prázdná nikdy. Snažím se dělat, že neexistuju. Prostě jen zamykám dveře od Coltonova pokoje a dělám, že nevím o ostatních, kteří se na mě dívají. S očima přilepenýma k zemi co nejrychleji přebíhám k sobě, kde se převlékám do čistého oblečení.

Při pohledu do zrcadla se zarážím. Ať už jsem chtěla na normální výuku navázat, dneska to rozhodně nepůjde. Nejenom, že vypadám hrozně, ale mám pocit, že mi noční můry do očí vepsaly něco temného a zároveň zranitelného. Kdybych potkala samu sebe, nejspíš bych se mi raději uhnula z cesty.

I přes psychicky nejnáročnější noc v mém životě mám ale hlad. Mezi lidi se mi sice nechce, ale doufám, že by mi alespoň kluci mohli zvednout náladu.

Jediný, kdo sedí u našeho stolu, je Dyllen.

„Ahoj, kdes byla ráno?" stará se hned.

„Spala jsem," sedám si naproti němu.

„Jsi v pořádku?" ptá se a snad poprvé v životě je absolutně vážný a připravený poslouchat. V očích má pochopení a soucit, ale já nechci zatěžovat ani jeho, ani sebe dalším vyprávěním.

„Už to bylo lepší, ale i horší," lžu a všímám si svého oběda.

„No nazdar!" přistává vedle mě něčí tác. Je to ta černoška, která v noci doprovázela Coltona a zdá se být naštvaná. „Už mi zase napařili trest."

„Jsi nepoučitelná. Když děláš problémy, nesmíš se nechat chytit," krčí Dyllen rameny. Zaráží se a plácá se do čela. „No jo! Lori, ty vlastně neznáš tu největší osinu v mým zadku. Moji sestru Camillu. Cam, tohle je Lori, naše žhářka."

Zůstávám na Dyllena s neutrálním výrazem ve tváři civět. Pak se otáčím na Camillu. Jistěže mě poznává. Musela by být slepá, aby si mě s někým spletla. Chviličku na sebe jen koukáme. Ona se vzpamatovává jako první, tiskne mi ruku a usmívá se stejným širokým úsměvem, který tolik připomíná ten Dyllenův. Pak se ode mě odvrací, jako by se nic nedělo a já si oddechuju.

„Ty ses za celou tu dobu neobtěžoval mi říct, že máš sestru?" nechápu.

„Nebyla tu, člověk snadno zapomene," krčí rameny ledabyle a Cam protáčí očima.

„Jsi trapnej," komentuje Camilla počiny svého bratra.

„Stejně mě zbožňuješ," posílá jí vzdušnou pusu a já se snažím odhadnout, kdo z nich je starší. Jenže mi to moc nejde. „Nad čím přemýšlíš?" chce vědět.

„Nad tím, jestli jsi vážně nezmínil svou sestru, i přes to že jste dvojčata." Hádám, ale Dyllenovo nadšené přikyvování mi jen potvrzuje, že mám pravdu. Kdyby to byl kdokoli jiný než Dyllen, nevěřila bych mu, že mě zapomněl seznámit s faktem o své rodině, i když měl před očima mě a Mattyho. Ale je to Dyllen, takže mi to nepřijde nereálné. Jen kroutím hlavou a unaveně vzdychám. Přisedává si k nám Eliott s Jacobem. Dyllen se opět chopí ne zrovna obyčejného představování, ale ti dva si nemůžou stěžovat, že jim informaci o sourozenci zatajil. Dozvídají se o Cam ve stejnou chvíli jako já. Ironie.

„Máte povolenou účast v soutěži?" upoutává Dyllen mou pozornost jednoduchou otázkou mířenou na kluky.

„O žádné soutěži nic nevím," kroutí Jake hlavou.

„Každý rok se před maturitami koná soutěž mezi studenty. Hraje se v týmech po třech, v každým týmu musí být minimálně jedno z dětí hvězd a jedna holka. A dva týmy mezi sebou soutěží v různých úkolech. Snadný a člověk se odreaguje. Znáš soutěž Faktor strachu? Tak něco na ten způsob, jen nemusíš pojídat buvolí koule." Jacobovi zaskakuje sousto a Dyllen ho musí praštit, aby se zase mohl nadechnout. „Nic se nejí a zvířata se do soutěže vůbec nezapojují. Často se koupeš, jsi vysoko ve vzduchu nebo se válíš v bahně."

„Čau!" přidává se k nám usměvavý Harry a Colton, který se tiše ujišťuje, jestli jsem v pořádku a já se zmáhám jen na malé přikývnutí.

„A děti hvězd smí během soutěže používat svoje schopnosti?" zajímám se.

„Ne."

„Strejda říkal, že kvůli tomu na pár dnů přiletí Jeremy, aby se ujistil, že nikdo nepodvádí. Do hodiny by měl být tu." Zvedá se ve mně vlna obrovské radosti jenom z informace, že se bratr vrátí zpátky na ostrovy, i kdyby jenom na chvíli.

„Měli byste to zkusit," navádí nás Harry.

„Prosím, prosím, prosím!" žebrá Dyllen. „Pojďte do toho! Bude legrace."

„Legrace? Jak mám asi soutěžit s kýmkoli z vyšších ročníků?" nechápu.

„Kdyby ses měla porvat třeba s Coltonem, vsadím na tebe," mrká Harry spiklenecky. „Ale nikdo se prát nebude. Plaveš, potápíš se, prolézáš, střílíš, plazíš se."

„A co ty?"

„Já nemůžu, protože nikdy nevíš, kdy musíš vlézt nebo skočit do vody a to bych nedal," povídá vyrovnaně a úsměv mu z tváře nemizí. Naprosto chápu, že účast odmítá. Být na jeho místě, nejspíš bych se bála vlézt i do sprchy nebo si jen opláchnout obličej.

„Colty?" otáčí se Camilla na staršího spolužáka a v očích jí hraje pobavení.

„Když někoho najdu do týmu, proč ne. Moc se do toho nehrnu," odpovídá zamyšleně.

„Po minulým ročníku se ani nedivím!" bouchá Dyllen pěstí do stolu a div nezačíná smíchy brečet. Harry ani Camilla na tom nejsou o moc lépe. Lidé, kteří jen procházejí kolem, se pozastavují a nejspíš chtějí nabídnout pomoc, protože zvláštní směs pohybů a zvuků v ostatních vyvolává iluzi, že ty tři právě postihl skupinový epileptický záchvat.

„Co se stalo?" chci vědět.

„Vy-vyhráli to," hýká Dyllen. „A když seskakoval z b-bedny pro vítěze, z-zlomil si nohu!"

„To ještě nikdo neviděl," přitakává Cam. „Prošli celou soutěží, jak kdyby dopředu měli natrénováno, drží několik školních rekordů, se vším se poprali jako ještě nikdo nikdy. A Coltona dostala bedna."

„Alespoň se máte nad čím bavit," bručí Colton.

„Jdu nás zapsat," vyskakuje Dyllen na nohy. „Já, Lori, Colton, tým snů!" A dřív než stíhám cokoli namítnout, je pryč.

„Neber to moc vážně, můžeme kdykoli skončit," usmívá se Colton laskavě. Dál už jde většina konverzace mimo mě, Harry se o něčem baví s Cam a Eliott s Jacobem si domlouvají, jaké další jméno dají Nicholsovi, aby uspokojili jeho touhu po informacích. Já vypínám, jen se snažím něco málo sníst. Hlad sice mám, jenže když si představím, že bych tu hromadu jídla před sebou měla sníst, stahuje se mi žaludek. Možná jde ještě o následek té šílené noci. Dneska se to nesmí opakovat. Po zádech mi přebíhá mráz. Nechci spát, jednoduše nechci. Bojím se toho, co by mohlo přijít a nenacházím sílu tomu čelit sama. Pokud se takové sny a moje následné záchvaty paniky budou opakovat častěji, úplně mě rozloží. A přes to všechno jsem ta šťastnější, mohla jsem zůstat v Afghánistánu.

„Není ti nic?" Eliott se dotýká mojí ruky a starostlivě si mě prohlíží.

„Jsem jenom unavená," odpovídám a raději se odtahuju. „Zatím," loučím se a tryskem opouštím jídelnu a spěchám do vstupní haly. Mohla bych jít Jeremyho přivítat přímo na heliport, ale nechce se mi ven, tak jen postávám u vchodu a vyhlížím vrtulník. Po dvaceti minutách stepování na místě si sedám do křesla a snažím se ignorovat peskování starší dámy, která nutí za trest klikovat dva asi patnáctileté kluky, kteří po ní hodili vlaštovku z papíru. Neudělali to schválně, ale nic jsem neřekla, jinak bych se teď musela potit s nimi.

Čas si bere dalších patnáct minut, a pak prosklenými dveřmi dovnitř konečně vchází úplně mokrý Jeremy. Je mi ale jedno, že z jeho vlasů a oblečení odkapává voda, prostě ho objímám. Bratr mi neváhá objetí oplatit, ale rychle se odtahuje, aby mě moc nezmáčel. Hlásí se na recepci a ukazuje, že bychom měli zmizet dřív, než ho dáma za pultem donutí vytřít celou halu.

„Jaký to je v Belgii?" ptám se cestou do chlapeckého křídla.

„Zajímavý," mlaská spokojeně. „Nebudu ti lhát, ještě teď mám kocovinu."

„Nevypadáš, že by ti bylo zle."

„Zato ty ano," věnuje mi obzvláště velmi významný bratrský pohled. Ignoruju ho, ale je mi jasné, že se bude ptát. A já se nemůžu dočkat, až mu všechno vysypu a on mi navrhne řešení.

Opakuje se situace stará jen pár dnů. Jeremy hází mokré oblečení do umyvadla a zalézá do sprchy a já si tentokrát uzurpuju jeho postel, protože ji má výjimečně ustlanou. Když někam odjede, alespoň po sobě trochu uklidí.

Kdybych na něj nečekala, nejspíš by ve sprše strávil alespoň hodinu, ale takhle mu sprcha trvá výjimečně krátkou dobu.

„Něco jsem ti přivezl," otevírá batoh a vytahuje čokoládového štíra velikosti talíře zabaleného v průhledném papíru a bonboniéru. Ví, že štíra nesním, tak abych z té čokolády alespoň něco měla. „Pravá, belgická."

„Koupils to na letišti."

„No a? Buď ráda, že jsem si vůbec vzpomněl," sedá si na Mattyho postel naproti mně. „Tak do toho. Co se děje?" Než se pouštím do vyprávění, bonboniéru otevírám a vyloupávám dvě čokoládové kuličky a jednu házím bratrovi. Velmi detailně mu popisuju, co se v noci dělo, o čem se mi zdálo a on mě nechává mluvit, sem tam přikývne a ukáže mi, abych mu dopřála další kousek sladkého. Myslím, že od samého začátku tuší, co se stalo, že mi projel vzpomínky jako nějakým detektorem a při těch špatných se rozsvítí červené světýlko. Jenom ze slušnosti předstírá, že to neudělal. Když končím s vyprávěním, které zvládám bez pláče, poposedává si a na chvíli zavírá oči.

„Já ti nemůžu pomoct, Lori," vydechuje. „Je mi to hrozně líto, ale nemůžu. Ne, že bych nechtěl, ale... já jsem v sensekinezi pořád začátečník a nedokážu manipulovat se sny, hrozně věcí mi uniká. Umím někoho vymazat ze všech tvých vzpomínek, ale to je tak všechno, co momentálně dovedu."

Zaskakuje mě nepřipravenou a já přicházím na to, jak pitomá jsem, když si myslím, že přijede a vyřeší všechny moje problémy lusknutím prstu. Zlepšil se, objevil nové schopnosti, pomáhá s nimi jiným dětem hvězd, ale pořád neumí všechno. Už jednou se mi zmiňoval, že mu sny dělají problémy, že s nimi vůbec neumí zacházet. A nejspíš ani nebude umět, pokud se neobjeví někdo, kdo by mu ukázal jak. Jenže Phil je v Afghánistánu. Právě jsem vyčerpala svůj seznam následovníků. Vyčítám si, že jsem mu cokoli říkala, protože se teď tváří, že je jeho chyba, že nemá sny ani trochu pod kontrolou.

„Nevadí," mávám nad tím rukou. „Nějak si poradím."

„Mně teda dost vadí, že ti neumím pomoct," přiznává. „Zkusím se po něčem podívat v archivu, třeba najdu člověka, který by to dokázal."

„Nemusíš, vážně. Jen jsem chtěla zkusit, jestli nevíš, co s tím," pokouším se zamluvit přesný opak toho, co jsem čekala. Jsem blbá, vážně blbá. „Třeba to dneska bude dobrý."

„Třeba," mumlá si pro sebe.

„Nechám tě odpočívat, abys dospal... cokoli, cos v Belgii dělal," zvedám se a beru si štíra i bonboniéru. „Díky, že sis mě poslechnul a za čokoládu."

„Lori," zastavuje mě ještě a doprovází mě ty tři metry ke dveřím. Tváří se maximálně vážně a starostlivě. „Dávej na sebe pozor. Já vím, že se snažíš předstírat, že jsi relativně v pořádku, jenže to, čím sis prošla, je vážný, stejně jako ty následky. Přijď kdykoli budeš potřebovat bez ohledu na to kolik je, nebo zavolej a přijdu já, dobře?" Tentokrát mě objímá Jeremy a já přikyvuju. Má o mně vážně obrovskou starost a nejhorší na tom je, že před ním jenom těžko můžu něco skrývat.

„Dobře," souhlasím.

„Mimochodem, taky budeš soutěžit?" mění úplně téma.

„Vypadá to tak. A je vtipný, že ty, který podváděl při každé možné příležitosti, nám má v podvádění zabránit."

„No dovol," ohrazuje se. „Jmenuj jednu věc, kdy –"

„Nemysli si, že nevím o tvojí složce „pomocníci", co máš v počítači," dělám do vzduchu uvozovky. „Matthyas ji rozhesloval hned. Mít jako kód svoje jméno není úplně chytrý." Tehdy na nás s Mattym vyskočilo minimálně čtyřicet různých souborů v textových dokumentech, kdy měl Jeremy vědomosti zmenšené do velikosti písma čtyři, takže věřím, že po vytisknutí se mu celý dějepis vešel na maličkatý čtvereček. Od biologie, přes chemii až po fyziku. Zlatý důl pro flákače, .

„Nechám být, že jste se mi hrabali v počítači," mhouří oči a zakládá si ruce na hrudi, „ale doufám, že nic dalšího jste neotevírali."

„Máš na mysli něco konkrétního?" škádlím ho.

„Samozřejmě."

„Matty se zmínil, ale neotevíral ji," uklidňuju ho a pokouším se o úsměv. Jsem čím dál tím víc unavená, ale tenhle rozhovor mi zvedá náladu.

„Díky bohu," oddechuje si. „Myslela by sis o mně hrozný věci."

„Všichni jste stejní," kroutím nad ním hlavou. „Ukaž jednoho chlapa, který neměl někdy na tapetě alespoň polonahou ženskou a omluvím se. Zatím." Přísahala bych, že jeho tváře na krátký okamžik nabraly červenou barvu, ale dřív než se stíhám ujistit, mi zabouchává dveře přímo před nosem. Já se pomalu přesouvám do svého pokoje, kde padám rovnou na postel a rychle na mě padá únava.

„To teda ne," bručím si pro sebe. Nemůžu spát teď. Čím víc unavená budu večer, tím lépe se mi bude spát. Snad. Doufám v to. Zvedám se, trochu se protahuju a u toho mě pozoruje obří medvěd. Rozhoduju se ho odnést Danielovi. Bude mít radost a klukům můžu tvrdit, že se mu prostě zalíbil, když byl u mě a že jsem mu ho půjčila na dobu neurčitou. Jo. Vzápětí mě napadá další využití – vzhledem k velikosti medvěda bych jej mohla používat jak anti-stresovou pomůcku a občas si do něj praštit.

Rozhoduju se ale udělat radost mladšímu bratrovi, protože mlátit můžu teoreticky i do živých lidí a to je o mnohem lepší. Beru medvěda do náruče a velmi nemotorně otevírám dveře. Dál ale nejdu, stojí za nimi Eliott s rukou napřaženou, jak kdyby se právě chystal zaklepat. V hlavě mi vybuchuje bomba, přála bych si mít schopnost zastavit čas, abych mohla schovat tu plyšovou zrůdu a zároveň doběhnout ke stolu a alespoň položit rámeček s fotkou obrázkem dolů. Místo toho ale budu spoléhat, že se chce jen ujistit, že žiju a hned zase odejde.

„Můžu na chvíli dál?"

Proč? Proč já, proč teď a proč on? Ráda bych ho poslala pryč, ale s rukou na klice mu stejně uhýbám. Nechávám obří dar od Harryho a Dyllena vedle skříně a zavírám za Eliottem dveře. A aby celý dnešní den pokračoval stejně, jak začal, a to katastrofou, samozřejmě si všímá fotky mě a Sama, která jakoby na sebe měla namířený reflektor.

Co to se mnou sakra dneska je?

Sice nic neříká a pohodlně se usazuje na židli u psacího stolu, ale srdce mi stejně poskakuje samou nervozitou. Když mi nevyšlo zastavit čas, potřebovala bych se minimálně zneviditelnit, nebo rozpadnout na atomy. Jenže ani to se neděje a mně nejspíš nezbývá nic jiného, než čelit velmi nepříjemnému rozhovoru. Musím si vyžrat, co jsem si nadrobila.

Konečně se na něj odvažuju podívat. Tváří se klidně a já nevím, co dělat nebo říkat.

„Nechceš mi něco říct?" nadhazuje a nutí se do neveselého ironického úsměvu.

„Omlouvám se?" zkouším první, co mi přichází na mysl.

„Jo, to je na místě, ale proto tady nejsem. Myslel jsem spíš něco o nás dvou. Respektive třech," ukazuje palcem za sebe na fotografii a já bych se nejradši propadla na druhý konec světa. Měla jsem čekat, že dřív nebo později k něčemu takovému dojde.

Dýchej a buď statečná, napomínám samu sebe, uvolňuju zaťaté pěsti a sedám si na postel tak, aby mezi námi zůstalo dost místa, ale nemusela jsem stát na druhé straně místnosti.

„Taky jsi mi mohla říct, že jdeme zachraňovat tvýho přítele, byl jsem za idiota," pokračuje. Mohl by na mě klidně křičet a já bych mu nemohla nic vyčítat, ale on ani trochu nezvyšuje hlas, jen si s křivým úsměvem užívá si moje rozpaky.

„Promiň," soukám ze sebe. „Vážně se omlouvám."

„Nepřišel jsem si pro omluvy," mává nad tím razantně rukou. „Hele, asi takhle. Nejsi mi ukradená, přiznávám. Jenže představa, že lezu do zelí někomu jinýmu, se mi moc nelíbí, protože Jacob se o Samovi vyjádřil poměrně jasně," ušklíbá se, jenže já na něm vidím, že je to jen maska, pod kterou skrývá, že i on je nejspíš trochu nervózní a nejistý. Možná mnohem víc, ale já ho momentálně nejsem schopná prohlédnout. „Takže jsem se přišel zeptat, jestli si mám dát zpátečku, nebo se dál snažit, protože tohle... nic mě nebaví."

V první chvíli přemýšlím, co by se stalo, kdybych se rozběhla hlavou proti zdi, jestli bych měla alespoň na moment pokoj.

„Sam si v Afghánistánu něco začal s jinou holkou, nebo to alespoň říkal Colton," oznamuju mu. Nezvládá zakrýt překvapený výraz ve tváři, ale není to tak, že by měl radost, že se Sam provinil a on šel do vedení. „A taky mi nejsi ukradený."

„Ale?" povytahuje obočí.

„Ale nechci udělat to samé co on," polykám knedlík v krku. Snažím se přemýšlet, jak z takové situace vybruslit, abych nezranila ani sebe, ani jeho. Jenže mě nic nenapadá. Když řeknu Eliottovi, aby vycouval, jsem si jistá, že to udělá bez řečí. Ale riskuju, že až se Sam vrátí, přiletí s tím i blonďatá Caroline a já po Eliottovi nemůžu chtít, aby do nekonečna čekal, až přestanu mít černé svědomí. Když budu předstírat, že jsem se Samem nikdy nic neměla, může se vrátit a akorát mu ublížím. Zdá se, že správná odpověď neexistuje, že vždycky bude někdo, kdo skončí smutný a sám. V časopisech pro náctileté bych se dočetla, abych následovala svoje srdce. Ale jak, když je rozlámané na kousky a to i, aniž bych musela řešit Samuela a Eliotta.

Ticho se prohlubuje a já dál mlčím, s očima zarytýma v podlaze.

„Co tohle," ničí svým hlasem moje vnitřní dilema a já se připravuju na nejhorší, „kdybys to teď nechala být a počkala, až se vrátí? Budete si moct všechno vyříkat, a buď mě pak pošleš do háje, nebo ne." Taková nabídka je až moc laskavá. Po všech těch dotecích a pohledech nejenom v Afghánistánu, kdy jsem mu ani neřekla, že vlastně někoho mám, by po mně mohl chtít odpověď teď hned. A on mi poskytne tolik času, dokud se Samuel s ostatními nevrátí a zároveň dává v sázku všechno, aniž by mohl ovlivnit, jak situace nakonec dopadne. On jako by mi četl myšlenky, se drze usmívá a strká si ruce do kapsy.

„Na dobrý věci se prý vyplatí čekat," krčí rameny a zvedá se. „Pokud jde o tohle, počkám si rád."

„Vždyť to ani pro tebe nemusí skončit dobře," nedá mi to.

„To už je holt riziko, který musím podstoupit. Je to všechno nebo nic." Klidně by mě mohl přemlouvat, ať to spolu zkusíme, že se nikdo nic nedozví, ale nic takového nepřichází. Respektuje to, pro co jsem se rozhodla – neudělat tu samou věc jako Sam. „Uvidíme se později."

„Děkuju," špitám za ním. On přikyvuje, odchází a je pryč.

Věnováno rodině Folgisových. 

Tak jo, já vím, že teď jsou kapitoly méně akční, ale buďte trpěliví. Blížíme se do cílové rovinky, wuí! Ještě musíte přežít minimálně jednu kapitolu podobného rázu, a pak se vše zase trochu rozhýbe. Každopádně moc děkuju za všechny hvězdičky, komentáře a podporu. Nesmírně si toho vážím a slovy jde jenom těžko popisovat, jak moc vás všechny zbožňuju. ♥ 

Mějte krásný týden a u další kapitoly se uvidíme snad o trochu dřív! :)