„Co má na té průkazce?" ptám se tiše Rosse.

Po příjezdu na letiště jsme zjistili, že odbavování na naši odletovou bránu už začalo a snad úplně každý je před námi. A to Phil jednoduše nezvládl přenést přes srdce, jen se ušklíbl, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní svou kouzelnou kartu. Prodírá se mezi lidmi s obrovskými kufry až dopředu a je mu úplně jedno, že na něj všichni nenávistně zírají. Nějaká paní si dokonce dovoluje pronést poznámku na jeho účet, ale Phil ji ignoruje. Mám pocit, že mu to dělá skoro radost.

Přistupuje ke slečně u odbavovací přepážky, kouzlí na tváři úsměv a podává jí kartičku.

„To bych taky rád věděl," přiznává blonďák. „Ale očividně to zabírá."

Žena za pultem přikyvuje, průkazku mu vrací a následovník na nás ukazuje, že můžeme jít za ním.

Moc trapnějších situací jsem nezažila. Ostatní nám jen velmi neochotně ustupují z cesty a šeptem na nás nadávají. Snažím se jim nedívat do očí a vůbec se co nejrychleji protáhnout, odhodit svůj batoh, ukázat pas a zmizet. Prosím. Dřív, než se nás dav těch lidí pokusí ušlapat. Nejhorší na tom ale je Philův spokojený výraz, jak kdyby na tohle čekal celou dobu - naštvat co nejvíc lidí a sledovat jejich zoufalé výrazy, protože s tím nemůžou vůbec nic udělat.

„Užíváte si to?" zajímám se a stavím se vedle něj. Akorát svůj batoh na pás pokládá Ross a taky ukazuje doklady.

„Upřímně? Hrozně moc," přikyvuje.

„Co je na té kartičce, že vás s ní vždycky všude pustí? Půjčíte mi ji?" Následovník jen vzdychá a za dvě vteřiny mám v ruce úplně obyčejnou bílou plastovou kartičku, s jakou jsme v Inverness chodili na obědy. Není na ní vůbec nic, jen pět malých čísel napsaných lihovým fixem v rohu. „Vy si ze mě děláte legraci, to není ona."

„Snad si nemyslíš, že ti ji fakt ukážu."

„Máte tam napsáno, že by vám upadly nohy, kdybyste náhodou musel strávit ve frontě pár minut?" zakládám si ruce na hrudi.

„Mám tam napsáno, že do toho žádné zvědavé malé holce vůbec nic není." Ross s Eliottem se k nám přidávají a já naznačuju blonďákovi, že mise ohledně objasnění tajemství záhadné kartičky selhala.

Mou pozornost upoutávají dva policisté se psem, obrovským německým ovčákem. Akorát kontrolují příruční zavazadla mladého páru. Jeden z mužů má zbraň. Vím, že tu jsou kvůli bezpečnosti, přesto z nich člověk má obrovský respekt a snaží se tvářit, že neexistuje, když procházejí kolem. Z Phila jde respekt ještě větší, hlavně když se naštve. Neustále z něj vyzařuje zvláštní moc, která všechny varuje, aby si drželi odstup. A není to jenom přirozená aura. Od doby, co jsme na letišti, jsem si všimla, že se nesnaží kontrolovat svou magii a nechává ji volně proudit všude kolem. Normálně svou energii schovává pod pokličku, protože ví, že si lidi kolem na něm něčeho všímají. Přijde jim prostě zvláštní. Má to takový dvojí efekt. Přitáhne pozornost, ale hned se všichni mají chuť vzdálit, což je nejspíš to, co on chce a mohlo by nám to pomoct na hranicích Afghánistánu.

Když ovšem nebude všude vytahovat super průkazku s tím, že se mu nechce čekat.

Následovník po mně seká očima. Vážně by toho s těmi myšlenkami měl nechat, nebo si ho začnu představovat v klaunském obleku a červeným nosem. To by byla pohroma.

Znovu zachytávám jeho pohled, tentokrát se mě beze slov ptá, jestli si z něj dělám legraci. Nemůžu nic než se jenom usmát a pokrčit rameny.

Jakmile jsou odbavení i Colton s Barrowsem, odebíráme se k naší odletové bráně. Samozřejmě se to neobejde bez dalších kontrol, tentokrát ale žádné předbíhání. Každý z nás si musí sundat všechny řetízky nebo náramky, odevzdat všechny elektronické přístroje a projít rámem, na kterém se buď rozsvítí zelená kontrolka a můžete jít dál, nebo červená, která znamená buď velmi důkladnou osobní prohlídku za závěsem, nebo druhou šanci odevzdat cokoli kovového, co má dotyčný na sobě.

Všichni procházíme bez nejmenších problémů a usazujeme se na plastových sedačkách přímo u naší brány, kde už je i přistavené letadlo.

Díky knize mi ta hodina a půl utíká poměrně rychle a už se ocitáme ve vzduchu a během mžiku oka přistáváme v České republice.

„Proč jsme vůbec letěli sem?" zajímám se.

„Protože se z Británie do Uzbekistánu normální leteckou společností nedostaneš. Praha je od Londýna nejbližší město, které má pravidelnou linku do Taškentu. Říkal jsem to včera, mimochodem."

„Ou. Vážně?"

„Vážně," odsekává.

Druhé letadlo nám letí až po desáté hodině večer, máme minimálně šest, sedm hodin volno, takže si necháváme věci v úschovně na letišti a Phil nás bere do centra. Ani mě nepřekvapuje, že se tady poměrně obstojně vyzná, vždyť on je pořád někde a já se vsadím, že i v této zemi jsou desítky dětí hvězd a členové Organizace, kteří se jim snaží znepříjemnit život.

Ve městě se nenápadně připojujeme ke skupince Britů, které doprovází mladá průvodkyně. Menší výlet s kulturní vložkou a výkladem historie si bezpochyby zasloužíme za to, co hodláme podstoupit. Není to zrovna ukázka slušného vychování, ale Phil není žádný moralista a je mu prakticky jedno, co děláme. Důležité je, abychom byli včas na letišti.

Procházíme starým městem, navštěvujeme několik impozantních památek a vždycky skupinu následujeme a děláme, že k nim nepatříme a jakmile začne průvodkyně vyprávět, nastražíme uši a snažíme se poslouchat. Dostáváme se na Karlův most, který by byl daleko hezčí bez stovek lidí, hlavně nadšených turistů, kteří mnohdy až hazardují se svými životy, když se všemožně nahýbají přes zábradlí a někteří na něj dokonce stoupají, aby měli co nejlepší fotku. Přímo na mostě stojí několik různých stánků, kde si lidé kupují sladkosti nebo se nechávají zvěčňovat karikaturisty. A stačí zvednout hlavu a naskýtá se nám úžasný výhled na Pražský hrad, na který se taky dostáváme. Tentokrát ani já nezvládám místo opustit bez fotky hradní stráže.

Slečně to trvá dvě hodiny, než si všímá našeho podezřelého chování a my se pro jistotu odpojujeme a končíme v nejbližším rychlém občerstvení, abychom se před odletem najedli.

Já v obchodě se suvenýry kupuju první pohled a známku. Danielovi udělá určitě radost, i když jsme se rozloučili teprve před pár hodinami. Chci po ostatních, aby se pod krátký vzkaz taky podepsali, ale jediný, kdo souhlasí okamžitě, je Colton. Rosse chvíli přemlouvám, ale nakonec se pro brášku podepisuje i on. Phil, Barrows a Eliott se odmítají podílet. Pohled pak schovávám do batohu. Pošlu ho až při cestě zpátky, až se všichni dozvědí, kde jsme ve skutečnosti byli. Teď by nebylo dvakrát chytré poslat pohled z města, kde bychom vůbec neměli být.

K večeru se zase přesouváme na letiště a podstupujeme stejný proces jako v Londýně. Odbavení, kontrola, čekání u odletové brány. Eliott si do uší vráží sluchátka a zavírá oči, zatímco Colton studuje anglicko-perský slovník.

Skoro dovolená, napadá mě.

**

V hlavním městě Uzbekistánu, v Taškentu, přistáváme v půl osmé ráno zdejšího času. Slunce dávno svítí na jasné modré obloze. Je tu teplo. Být v Británii, dávno všichni chodíme v kraťasech a v tričkách s krátkým rukávem. Tady mám ale smůlu. Nechci přitahovat pozornost víc, než už se děje. Neřekla bych, že to způsobuju vyloženě já, ale naše skupinka není úplně typický příklad výletníků.

Phil nám už z domova zařídil ubytování v hotelu Uzbekistan. Jak originální.

„Je mi to trochu blbé, ale pokoj pro sebe mít nebudeš," ošívá se následovník. „Kvůli bezpečnosti."

„V pohodě," ujišťuju ho a nakonec se ke mně dobrovolně hlásí Colton. Což je asi ta nejlepší varianta.

Phil mě důrazně varoval, že tohle je nejspíš poslední místo, kde se můžeme pořádně umýt a vyspat, takže si dávám extra dlouhou sprchu. Podmínky se budou akorát zhoršovat, což je pochopitelné, ale pro zhýčkané Evropany, jako jsem třeba já, nepředstavitelné. Můžu vidět obrázků, kolik chci, ale stejně to bude kulturní šok.

Mám za to, že kvůli nervozitě neusnu, ale v letadle jsem toho moc nenaspala, takže usínám prakticky hned, jakmile zalézám do postele.

Po poměrně příjemném probuzení se všichni scházíme v luxusní hotelové restauraci.

Okamžitě je mi trapně. Na zemi je položený červený tlustý koberec a bílé stěny jsou pokreslené zlatou barvou. Nad námi visí několik obrovských lustrů z křišťálu a na každém stole na hosty čeká váza s čerstvými květinami. Příbory i skleničky se jen lesknou. V zadní části restaurace si všímám malého pódia, kde kromě osamoceného klavíru a jednoho mikrofonu nic víc není. Většina mužů tady má na sobě obleky a ženy minimálně šaty, když ne vyloženě róby. Nepochybuju o tom, že jde o důležité lidi, státníky, úředníky nebo i celebrity. My sice nevypadáme jako burani, ale kdyby chtěli, nejspíš by nás odtud někdo vyhodit mohl.

Jenže nechtějí. Konkrétně mají největší zájem na tom vyhnout se konfliktům s Philem. Přijde mi, že od doby, kdy jsme přistáli v Uzbekistánu, Phil svou energii usměrňuje pořád míň a míň. Lidi kolem to děsí. Neumím si moc představit, co by se dělo, kdyby se přestal hlídat úplně. To všichni kolem začnou odpadávat hrůzou?

„Asi hodinu poletíme do pohraničního města Termez. Už jde trochu do tuhýho. Nemám skoro žádné informace, budeme muset hlavně improvizovat a vymyslet, jak se dostat do Afghánistánu. Jakmile budeme tam, mějte oči na stopkách a žádný blbosti, byl bych nerad, kdybych musel řešit víc, než je nutný." Jediný, kdo následovníka absolutně nevnímá, je Barrows, který veškerou svou pozornost věnuje obrovskému kusu masa před sebou. My ostatní pokyvujeme hlavou na znamení, že všemu rozumíme. „Všechno v pohodě?" zajímá se.

„Zatím jo," potvrzuju.

„Afghánci jsou dost temperamentní, ale přátelští. Drž se vždycky s někým z nás a bude všechno dobrý. Kdyby něco, plán znáš.'' Znám. Zapálit všechno, co uvidím a utéct.

„Možná ti to udělá radost," ozývá se Eliott potichu a pod stolem mi podává pohled a uzbeckou známku.

Úplně bych na to zapomněla! Daniel bude štěstím bez sebe. Stejně jako s pohledem z Prahy ani teď nebudu riskovat, že se v Londýně objeví dopis z Uzbekistánu, když letíme do Austrálie.

„Díky," pohlížím mu do očí a nutím se do nesmělého úsměvu. On jen přikyvuje a začíná si všímat jídla.

**

Večer ve městě Termez přečkáváme v malém, ale čistém hotelu. Každý pozná, že se nacházíme u hraničního přechodu. Je to tím všeobecným napětím a zvláštní atmosférou, která se vznáší ve vzduchu. Jak kdyby tady byl každý dvakrát opatrnější než kdekoli jinde v zemi. Vojáků a ozbrojených hlídek je čím dál tím víc a alespoň oni dodávají tomuto místu malý nádech bezpečí.

Ráno si kolem krku a vlasů vážu černý šátek tak, jak jsem to okoukala z internetu. A pak už se vydáváme do města a snažíme se zjistit, jak se dostaneme do Afghánistánu co nejrychlejší a nejméně problémovou cestou.

„Graníca zakryta, něvazmožno," zní z úst už pátého člověka. V překladu nám říkají, že je hranice zavřená, že se nikam nedostaneme. Což není nejlepší začátek a všichni jsme si představovali trochu jiný postup. Když nám šestý muž sedící za stánkem se suvenýry odpovídá, že se do Afghánistánu nedostaneme, Phil začíná být naštvaný.

„Poslední pokus," zvedá se Eliott a přichází k jinému muži, který určitě není odtud. Chvíli s ním hovoří a já se mu snažím odezírat ze rtů.

Jenže on s ním nemluví anglicky.

„Proto tady je," prozrazuje mi Phil konečně, který si stoupá ke mně pod strom, abychom se schovali před slunečním žárem. „Domluví se persky." Ani nestíhám údivem otevřít pusu, když se k nám Eliott vrací a ukazuje zdvižený palec.

„Hranice zavřená není, ale dostaneme se tam jenom autobusem, který jezdí jednou denně. A dneska už to nepojede. Druhá šance je prý nechat se odvézt taxíkem. Hranice není ani dvacet kilometrů, když jim před očima zamáváte dolary nebo librami, myslím, že se někdo chytí."

Jenže sehnat auto pro šest lidí je skoro nemožné, takže Phil bere situaci do svých rukou. Žádá prvního náhodného člověka s dodávkou a domlouvá se s ním. Dělá přesně to, co mu poradil Eliott. Stačí mu nabídnout víc peněz, než si vydělá za týden, a vezeme se klimatizovanou dodávkou rovnou ke hranicím.

První pohraniční budovy jsou maličké a nevědět, k čemu slouží, ani to nepoznám. Rozdíly mezi tím, co je Uzbekistánu a co skoro v Afghánistánu, jsou už na první pohled zřejmé. Následovník děkuje za odvoz, chlap nám přeje šťastnou cestu a zase jsme v tom sami.

„Tamta budova vzadu," ťuká mi Phil na rameno a ukazuje na dům s plechovou střechou, „to je nádraží s jedinou kolejí. Trať končí kousek za hranicí a ty obrovský železný vrata mají sloužit jako zábrana." Znovu cítím to, jak je jeho magie všude kolem nás. Na malý moment se mě zmocňuje úzkost a sklíčenost. „Nevšímej si toho."

„Proč?"

„Kvůli válce. Myslí si, že by to zvládlo zastavit rozjetý vlak, což je samozřejmě blbost."

„Já myslím, proč na sebe takhle upozorňujete," obracím k úplně jinému tématu, které mě zajímá mnohem víc než vlak a vrata.

„Upozorňuju?" povytahuje obočí.

„Neříkejte mi, že o tom nevíte."

„Ovšem, že vím. Dělám to schválně. Všimla sis, jak lidé reagují?"

„Mají strach?"

„Ty to tak vnímáš? Máš strach?" Na odpověď jen záporně kroutím hlavou. Neříkala bych tomu strach. „Věř mi, že ty to vnímáš ještě o něco míň, než kluci. Jsi na určitou dávku magie zvyklá, oni ne. Cizí lidi se taky nebojí, ale instinktivně cítí, že by si měli držet odstup. Něco takovýho se nám teď dost hodí, i když to má účinky i na vás všechny. Ty vrata jsou jen formalita," vrací se k původnímu tématu. Očividně je celou tou bránou a kolejemi fascinovaný. „Za hranicemi je město Mazáre Šaríf. A tam my potřebujeme."

Při jednání s ženou, která po nás chce pasy, Phil svou magii naopak skoro vypíná. Jo, přesně takhle bych to nazvala. Všímám si, jak si Colton s úlevou oddechuje a já mám pocit, že se můžu pořádně nadechnout. Následovník nejspíš ví, co dělá. Pokud vím, Afghánistán už navštívil. Takže jde asi na jistotu. Přeci jenom všichni chceme být na místě co nejrychleji. A všichni víme, že lidé na východě mají na všechno čas. Stejně jako na jihu Evropy. Italové taky nikam nespěchají. Uzbeci a Afghánci mají ještě víc času.

Naše pasy a víza si prohlížejí dlouho.

Tak dlouho, až jeden z vojáků přichází Philovi oznámit, že na druhou stranu hranice se dostaneme jen autobusem, který pojede až zítra. Ale pohraničníci nám jakožto vzácným hostům nabízejí k přespání jeden z domků poblíž a Phil neodmítá. Už takhle je zlé, že se o jeden den opozdíme.

V noci se mi nedaří usnout. Kolem maličké stavby slídí divocí psi. Co nejvíc se snažím zachumlat do spacáku a nevnímat jejich škrábání a kňučení, nebo občasnou střelbu v dálce. Ale nejde to. Řešením by bylo sundat naslouchátko, ale cítím se bez něj tak bezmocně, že bych to moc dlouho nevydržela. To radši nebudu spát a budu vědět, že jsem v bezpečí. Spánek počká.

Ráno se nám daří nacpat do dlouhého zrezivělého a starého autobusu, který už má svá nejlepší léta za sebou. Je přeplněný lidmi a jejich zavadly a já se Coltona držím jako klíště.

Autobus zastavuje asi po tři sta metrech, pak nás nutí vystoupit.

„Tady jsme na území nikoho," povídá nám Phil.

Mladý voják si vyžaduje naše pasy, zase. To ale trvá jen chvíli a přesouváme se do velké moderní haly, kde nám všichni dávají přednost, uhýbají před námi a s vytřeštěnýma očima si nás prohlíží. Zběžně kontrolují batohy a následuje uzbecká pasová kontrola.

A já myslela, že ji máme za sebou!

Slečna za okýnkem nám oznamuje, že naše víza nejsou v pořádku a já začínám být vážně otrávená. Všechno to tak dlouho trvá.

„Projednají to," oznamuje suše Phil a očima kontroluje celou halu, jako kdyby měl rentgenový pohled a mohl jím zjistit, kdo je nebezpečný a kdo ne. Což pravděpodobně může. „Drž se u Lori," nařizuje Rossovi. „Jdu se s nimi pohádat." Atmosféra houstne, ale ne kvůli následovníkovi a jeho peprnému slovníku. Bohatí Afghánci procházejí kontrolami bez problémů, ti chudší musejí vysypávat svá zavazadla a celníci se ve věcech pečlivě přehrabují. Ti, kteří nesplňují podmínky pro vpuštění do země, jsou za velkého rámusu odvádění stranou a rovnou ven. Bez milosti, ať už jde o celou rodinu s malými dětmi nebo starého dědu. Rozdíly mezi společenskými vrstvami jsou viditelné na první pohled. Majetnější Afghánci nosí společenské obleky v evropském stylu, nebo džíny, na rukou se jim třpytí hodinky a telefonují s nejnovějšími modely telefonů. Na schodech pak posedávají ti chudší. Mají na sobě volný vzdušný oděv, který je složený z širokých kalhot a dlouhé košile. A těch pár žen, které se většinou drží stranou od mužů, mají šátky. Ať už jenom přes vlasy, nebo jim jdou sotva vidět oči.

„Říkají tomu šalvár kamíz," oznamuje Phil a víza nám vrací. Oči se mu zvláštně lesknout, nedivila bych se, kdyby někoho prostě jen donutil, aby nám dali razítka a pustili nás dál.

„Prosím?" nechápu.

„Ta košile a kalhoty, které nosí."

Buď si všiml, jak si je prohlížím, nebo se mi prostě naboural do hlavy. Zase. Může mi číst myšlenky, jak chce, ale nepoznám to. Pravděpodobně ale sleduje myšlenky všech, především členů naší malé výpravy. Nejspíš se chce ujistit, že jsme psychicky v pohodě. Což mu nemůžu zazlívat.

Kolem druhé hodiny přijíždí dlouho očekávaný autobus, aby nás převezl na afghánskou stranu. A téměř hned za hranicí se začínají objevovat tanky kolem celnice, houfy po zuby ozbrojených vojáků v tmavě zelených uniformách. Po několika vteřinách jízdy autobus zastavuje a my vcházíme do jakési haly.

„Další!" volá voják s kalašnikovem na celou budovu. Skoro si připadám jak u své milé lékařky. Skoro. Při pohledu na to, jak probíhá pasová kontrola, se mi dělá špatně. Vždy jeden člověk zmizí za dveřmi, které hlídá ozbrojený voják. Phil se ani nepokouší něco namítat a posílá mě jako první. Je to tak rychlé, že ani nestíhám protestovat a jakmile se za mnou zavírají dveře od malé kanceláře, srdce mi začíná bušit o něco rychleji. V rohu postává další muž v uniformě s připravenou zbraní a za stolem sedí někdo, kdo by měl být spíše úředník. Ale i ten je oblečený do vojenského a svou zbraň má položenou hned vedle sklenice s vodou. Sjíždí mě letmým pohledem a já se snažím neroztřást se. Netváří se moc překvapeně, že vidí mladou holku na hranicích své země, ale stejně se necítím v jejich přítomnosti dobře. Je to tím, že vím, že mě pozorují. Jinak než jen v rámci bezpečnosti.

Muž za stolem na mě promlouvá přísnou perštinou. Samozřejmě mu nerozumím ani slovo a snažím se mu o překot omlouvat, ale on jen zamítavě kroutí hlavou a doklady mi vrací.

„Neplatné," vydává ze sebe anglicky a ukazuje na moje afghánské vízo. Třeštím na něj oči a pár vteřin si myslím, že to se mnou sekne. Jak neplatné?! Dál stojím na svém místě s pusou otevřenou dokořán a nevychází ze mě jediná hláska. Voják mi rukou naznačuje, že mám vypadnout. A já se při pohledu do jeho pichlavých očí neodvažuju vůbec promluvit a raději v nejrychlejším tempu odcházím.

„Další!" Ve dveřích se míjím s Rossem, který má nespornou výhodu. Nenechá se zastrašit jen tím, že se na něj pár chlapů zle podívá. On sám vzbuzuje respekt. Což se o mně říct nedá.

„Co se stalo?" ptá se mě následovník hned, jak se k nim zase připojuju.

„Prý nemám platné vízum," svážím se do židle a snažím se vstřebat ten šok. Co teď? To se jako mám otočit, vrátit se do Uzbekistánu a domů? Phil mhouří oči a nejspíš chce něco říct, ale nestíhá to, protože se ozývá prásknutí dveří.

„Další!" A je nad slunce jasné, že ani Rossovo vízum se vojákům nelíbí. Eliott, který ho následuje, dostává povolení ke vstupu do země. Nikdo další problém nemá. Je to k smíchu, naše padělané doklady jsou všechny dělané ve stejný den a všechny jsou od těch samých lidí. Všichni jsme z Kanady, všichni cestujeme za stejným lživým účelem. Jenže já a Ross se jim z nějakého důvodu nelíbíme a to očividně stačí k tomu, abychom na hranicích dostali stopku.

Phil je vzteky bez sebe. Popadá mé i Rossovy doklady a předbíhá všechny ve frontě. Krátce promlouvá na vojáka u dveří, ten jen přikyvuje a pouští ho dovnitř.

Nevím, jak to Phil dělá, ale trvá mu to ani ne minutu. S těžko zadržovaným úsměvem na rtech jen přikyvuje na znamení, že problém právě vyřešil a víc se netřeba starat.

Poprvé za dobu, co ho znám, pomýšlím na to, že jsem vážně ráda, že je na naší straně a nepomáhá Organizaci. Kdyby u nich zůstal, byla by to pro nás katastrofa.

Před celnicí stojí připravený autobus do města Mazáre Šaríf. Řidič se chová velmi přátelsky, vítá nás jako vzácnou návštěvu, ačkoli se na mě moc netváří. Aby taky ne, ženy se mačkají vzadu úplně odříznutí od zbytku cestujících, jak kdyby byly něco méně. Což v očích většiny zdejších mužů jsou. I mě by řidič velmi rád posadil dozadu, ale stačí jedno Philovo rázné zamítnutí a řidič si mě pro jistotu přestává všímat.

Cítím se nepříjemně a to jsme v Afghánistánu pár minut.

Eliott si sedá na místo vedle mě a ukazuje Philovi, že se dál může bavit s autobusákem.

„Jsme v pohodě," ujišťuje mě a jen letmo se dotýká mojí ruky. Ucukávám, jak kdybych dostala ránu od elektřiny. Snažím se to ignorovat.

„Koukají strašně -"

„Jsi hezká modrooká holka v zemi, kde se válčí a ženy jsou pro ně spíš nábytek než lidské bytosti. Jistě, že se rádi podívají."

„Když to zůstane u dívání, budu ráda."

„Věř, že víc se nestane."

„Říkals, že je na Phila vypsaná odměna. Proč?" chci vědět.

„Protože udělal velkej průser."

„Jakej?"

„Neměla by ses ptát spíš jeho?"

„Nic mi neřekne, kromě jeho jména o něm nevím vůbec nic."

„A já mám být ten, po kom pak bude házet ohněm, až zjistí, že jsem ho napráskal?" Eliott jen pobaveně kroutí hlavou, ale pak zvážňuje a já vím, že mi řekne, co chci vědět. „Asi před třinácti lety se konala stejná honba za tetováním, jakou jsi zažila ty. V té době dávno členem Organizace nebyl. Nechal se jimi chytit, a pak rozjel parádní večírek. Lituju toho, že jsem to nemohl vidět. Vím jen to, že mu ruply nervy a všem přítomným provětral mozky. Většina lidí prostě jen zapomněla na to, kdo jsou děti hvězd, co je Organizace a takové ty obecné věci, které se toho týkají. Slabší jedinci prý měli v hlavě úplně vymeteno, zapomněli i svoje jméno, nevěděli nic. Ti, kteří měli silnější vůli, dopadli nejhůř, protože když pak trochu přitlačil na pilu, zbláznili se z toho. V součtu přišla Organizace o sto třicet členů a na nějakou dobu v Londýně nebyl vůbec nikdo, z toho dvacet sedm lidí si nepamatovali na své životy vůbec a třináct jich museli odvézt do blázince." Nepřekvapuje mě, že mladý Phil něco takového udělal, sedí to k němu. Měl moc k tomu se pomstít, proč by to neměl využít? Dokonale si dokážu představit, jak to vypadalo. V té chvíli, kdy měli Phila potrestat stejně jako Jacoba a Jhonase, se rozzuřil a všem ukázal, kdo je tady ten, koho se obávat.

Svým způsobem nikomu neublížil, nikomu nevzal život, ne doslova.

Zvládl ‚zneškodnit' přes sto třicet jiných lidí. Takovou moc měl už před třinácti lety. To mu nemohlo být víc jak dvacet. A už tehdy zvládl něco tak děsivého a úžasného zároveň. K takovému činu ho něco muselo přivést. Mstil se, to bezpochyby. Ale proč? A kdo zůstal tím, kdo pak mohl vyprávět ostatním členům Organizace, co se stalo?

Projíždíme pustinou. V dálce se k nebi zvedají vysoké zasněžené vrcholky hor. Podél cest postávají různí lidé. Žádné oficiální zastávky neexistují. Ten, kdo si mávne a řidiči se zdá, že má u sebe dotyčný peníze, toho nabereme. Kolem silnice se v písku ztrácejí chudé vesničky splácané z hlíny, všechny stejné barvy. Kromě toho je na každém kroku rozmístěná vojenská technika a vojáci po velkých skupinách. Tanky, děla a vojenská auta, často zrezivělé rozpadající se ruské stroje, které na tak chudém pozadí působí ještě víc krutě, než se může zdát.

Každou půl hodinu nás zastavují vojáci a kontrolují pasy, víza i zavazadla. Při třetí kontrole nechávají všechny muže vystoupit ven a důkladně je prohledávají a vyptávají se, co vůbec děláme v Afghánistánu. A čím více se blížíme k Mazáre Šaríf, tím víc vojáků a těžké techniky přibývá. Silnice je čím dál tím děravější a hrbolatější. V jednu chvíli všichni jdeme ven a polovina cestujících musí pomoct vytlačit zaseknutý autobus.

Jakmile se dostáváme do města, nevím, kam dřív s očima. Přijdu si jako bych se vrátila v čase, nejběžnějším dopravním prostředkem jsou vozy tažené osly, všude v ulicích stojí stánky se vším možným.

Hned jak vystupujeme z autobusu, lákáme pozornost, především dětí.

Postarší muž nás za pár liber odvádí do zdejšího hotelu, o kterém tvrdí, že je nejlepší v Afghánistánu. Ale jedná se jen o dvoupatrovou budovu postavenou do čtverce, s nádvořím uprostřed, kde nejspíš byla kdysi zahrada. Teď zde není nic než jen suchá, popraskaná hnědá půda a písek. Dostáváme tři nejlepší pokoje, možná jediné provozu schopné, s normálním evropským záchodem. Což se cení.

Znovu se mě ujímá Colton a já se těším jen na to, že zalehnu do postele a dospím to, co jsem nestihla předešlou noc.

K večeru město upadá do tmy, doslova. Elektřina se vypíná a jediným světlem jsou reflektory aut, která vzácně projíždějí kolem. Žádné veřejné osvětlení tady neexistuje. Ležím na posteli, zírám do stropu a snažím se usnout, když se ozývá zaklepání a Colton otevírá. Napůl spím, proto skoro nevnímám, co říkají, jen, že jdou s Rossem a Philem něco zařídit a že tu Eliott s Barrowsem zůstávají. Normálně bych asi hned chtěla vědět, co se děje, ale snažím se nemyslet, jen si užívat vlažného vzduchu, který sem proudí z otevřeného okna. Po dlouhém dni pečení se v oblečení na sluníčku je tohle příjemná změna a já za pár minut usínám.

Probouzí mě zvláštní známé brnění v konečcích prstů. Pár vteřin mi trvá, než mi dochází, co se děje a já se prudce posazuju na posteli a trochu poplašeně se rozhlížím.

Hoří tady. Někde blízko hoří.

Popadám do ruky telefon a zapínám na něm svítilnu. Co nejtišeji odemykám a jen letmým pohledem na hodiny zjišťuju, že je to teprve půl hodiny, co následovník a kluci odešli. Vycházím na chodbu a už jsem si naprosto jistá, že hoří ve vestibulu.

Na rukách mi naskakuje husí kůže, když ke mně doléhají cizí hlasy, které vůbec nezní přátelsky. Hned se otáčím zpět do chodby a klepu na dveře od pokoje, který je hned vedle toho mého. Zapomínám i na naše domluvené znamení. Najednou nechci být sama. Otevřít mi přichází Eliott a já kolem něj probíhám. Zavírám a hned na to zamykám. Nějakou dobu je naprosté ticho. Srdce mi v hrudi buší jako o život a snažím se poslouchat.

Skřípění dřevěné podlahy a dusot těžkých bot nejde přeslechnout. Následuje hlasitá rána, jako by někdo právě vyrazil dveře od pokoje, kde jsem ještě před chvílí byla. Tlumený výkřik v perštině mi nic neříká, ale Eliott na něj reaguje a naznačuje, že mám uhnout.

A pak někdo klepe na naše dveře, skoro až starostlivě potichu, aby dotyčný náhodou neprobudil ty, kteří by se za nimi mohli nacházet.

Ale jen třikrát.

Tím už je naprosto jasné, že bychom se měli začít obávat. Máme domluvená čtyři zaklepání. Eliott přiskakuje k šuplíku u postele a vytahuje z něj nůž.

Ať už je za dveřmi kdokoli, ztrácí trpělivost a kope do nich. Jednou, dvakrát. Třetí kopanec už letité staré dveře nezvládají a dovnitř vpadá chlap v kukle a s namířeným samopalem. Než stíhá zmáčknout spoušť, Eliott ho stráží k zemi a zbraň se po podlaze klouže až pod postel. Neznámý Afghánec je nejspíš mladý a nevycvičený, protože ho Eliott snadno dostává do kravaty a drží ho tak dlouho, dokud neztrácí vědomí. Celou dobu je s rozšířenýma očima sleduju a snažím se svému kamarádovi svítit telefonem, aby alespoň něco viděl.

Se zaduněním dopadá mužovo tělo na zem a Eliott se k němu sklání, nejspíš mu chce vzít nějaké věci. A vzápětí na to se objevuje další, tentokrát bez kukly. Jako první spatřuje mě a oči se mu okamžitě začínají nadšeně lesknout. Bez šátku, v kraťasech. Doslova vidím, jak ten chlap pouští z hlavy to, co tam měl do teď. Couvám před ním a zarážím se až o jednu z postelí. Vstupuje dovnitř a zdá se, že si je jistý sám sebou. Kouká jen malou vyděšenou holku a bezpochyby má svoje plány. Nepovažuje mě za hrozbu, proto se otáčí zády, aby dveře mohl zavřít. Jako ve zpomaleném záběru sleduju Eliotta, který se tiše jako myš k němu přibližuje, a když se chlap obrací, Eliott ho chytá za ruku, ve které Afghánec svírá dlouhý zubatý nůž. Jenže tenhle chlap není tak snadná kořist. Zkopává Eliotta stranou a ten hrozným způsobem vráží zády do rohu malé skříňky. Zajíkám se za něj, ale na víc projevů soucitu čas není. Muž se snaží využít chvíle, kdy je Eliott zcela otřesený z toho nárazu.

„Hej!" okřikuju ho a on svou pozornost obrací ke mně. Nejspíš mě chce jen zastrašit, tak dělá dva velké kroky mým směrem a já musím potlačit všechen pud sebezáchovy, abych před ním neucouvla. Natahuju k němu ruku a on třeští oči. Pouští rozžhavený nůž na zem a chytá se za hrdlo, na kterém má několik řetízků. Hroutí se na kolena a Eliott mu dává pořádnou ránu do hlavy.

„Jsi celej?" přicházím k němu. Rukama se opírá o kolena a nejspíš se stále snaží vstřebat bolest, která ho na chvíli úplně zmrazila na místě.

Nestíhá mi odpovědět, protože se u nás objevuje Barrows.

„Mizíme, teď hned." Nestarám se o to, jak jsem nebo nejsem oblečená, obouvám se, házím si na záda svůj batoh a beru ještě ten Coltonův.

„Měla bych jít první," zastavuju vojáka. Už i on zjistil, že dole hoří. Zápach spáleného dřeva se line všude kolem a kouř halí chodbu do šera. Já ale cítím sílu a žár ohně, i když jej nevidím.

Stačí jen chtít a oheň se ode mě drží dál. Do prvního patra se dostáváme snadno. Jenže cesta do přízemí je mnohem horší. Tady už oheň požírá všechno, od podlahy po strop. Místnost se ztrácí v oranžovém světle. Vím, že se ven dostaneme, ale nezvládnu Eliotta a Barrowse ochránit před všemi popáleninami. Ať se snažím, jak chci, nedokážu to. Ne tak, jak bych si přála. Ukazuju jim, ať proběhnou co nejrychleji místností rovnou ven. Před nimi se tvoří cesta, oheň se rozestupuje a jako první probíhá Barrows, hned za ním Eliott. Oba je oblizují horké plameny, jsou jako ruce, které se po nich natahují se záměrem ublížit. Pak je následuju já.

Nadechnout se čerstvého vzduchu je neskutečně skvělý pocit, jen si ho moc nestíhám užít, protože už mě Barrows táhne pryč z dosahu davu lidí, který se shromáždil před hotelem a snaží se požár zkrotit.

„Zpomalte trochu, prosím," chraptím a nabírám dech. Potřebuju na chvíli zastavit, když už po několikáté zahýbáme do další zapadlé uličky.

„Nesekneš sebou?" prohlíží si mě Barrows starostlivě.

„Ne, jen mi dejte vteřinu." Pokládám na zem Coltonův batoh a sedám si na něj. Barrows si přikládá telefon k uchu.

„Phile, museli jsme odejít. Povstalci vypálili hotel. Jsme v pohodě, ale vůbec nevím, kde jsme a kam jít." Když zmiňuje, že jsme v pořádku, těkám očima k Eliottovi. Ten se snaží z nápisů na zdi přijít na to, kde se nacházíme. Jako by ale cítil, že se na něj koukám, otáčí se a přichází blíž.

„Dobrý?" stará se.

„Jo, díky."

„Jak to mám vědět? Je tady tma, žádný jména ulic, nic," vzteká se Barrows. „Můžeme se dostat někam, kde je víc lidí, ale... Blbost! Co kdybys vytasil nějakou svou super schopnost a pomocí nějakýho radaru na lidi nás našel? Fajn. Jo, zatím." Barrows na zem hází svůj i Philův batoh, sedá si a opírá se o zeď domku. Hrabu ve svém batohu, abych v něm našla lékárničku. Ti dva se chvíli dohadují o to, koho mám ošetřit jako prvního a Barrows to vzdává jako první. Za tlumeného světla baterky se snažím co nejšetrněji ošetřit Barrowsovy rány. Není na tom tak hrozně, protože má na sobě košili s dlouhým rukávem, a tak se mu popáleniny vyhnuly. Zato má ale velkou tržnou ránu na předloktí, která by chtěla pár stehů, ale to nehodlám provádět tady, ve tmě, uprostřed ulice. Dezinfekce a obvaz mu musí stačit.

Dřív, než se stíhám zjistit, jak je na tom Eliott, se k nám dostává Phil s Rossem. Pomáhají nám s batohy a beze slov se vydáváme směrem, o kterém nemám nejmenší tušení, ale následovník se zdá být jistý sám sebou.

„Nemůžeš za to," promlouvá, než se stíhám nadechnout a něco říct.

„Jsou popálení."

„Trochu, to se nedá nic dělat."

„Chtěla jsem, aby se jim nic nestalo, ale prostě to nešlo."

„Přirozeně. Když se snažíš ovládnout živly, brání se."

Zastavujeme asi po patnácti minutách cesty před malým osamělým domečkem. Okna jsou zakrytá a dveře utěsněné, ale stejně skrze škvíru do ulice proniká slaboučký proužek slabého světla. Vstupujeme dovnitř a procházíme malou, úzkou chodbičkou a ocitáme se v místnosti, kam se všichni vejdeme jen tak tak. Mimo Coltona, který si čte, na zemi sedí ještě dva příslušníci americké armády. Oba se tváří jako prvotřídní vrahové.

Krosny házíme na jednu hromadu. Na zemi uprostřed je rozložená mapa se zakroužkovanými ulicemi a budovami. Tuhle mapu už jsem viděla na základně v Anglii.

„Nebudou o vás mluvit," prohlašuje Phil zcela vážně.

„Ona?" ukazuje ke mně jeden z Amíků hlavou a z hlasu mu odkapává pohrdání.

„O Lori si nedělej starosti."

„Dělám. Na naše hlavy je vypsaná odměna, fotky jsou na každém hraničním přechodu. Jestli nás někdo pozná a chytí, nezabijou nás, ale umučí. Víš to."

„O co jde?" zajímá se Barrows.

„Tady kolegové z americké armády povstalcům dost zavařili a rádi by je našli. Je nutné o nich nemluvit. Nikdy," apeluje na nás následovník. „Rozumíte?" Zběsile přikyvuju a najednou chápu, proč se obávají. Kdyby se něco pokazilo, byla bych schopná je prozradit. Kdyby šlo někomu z nás o život, tak bych klidně nahlásila jejich přesnou polohu. Phil mi věnuje dlouhý významný pohled. Bezpochyby zachytil moje myšlenky. Čekám, že se rozzlobí, ale on jen nepatrně přikyvuje.

Vracejí se k hovoru, od kterého jsme je nejspíš přerušili. Já se odsouvám ke krosnám a snažím se uvelebit. Polovině věcí, které říkají, nerozumím. Za chvíli se mi klíží oči a usínám, ale každé hlasitější slovo mě probudí. Nevím, jak dlouho takhle střídavě usínám a zase se probouzím, ale v jeden moment se nutím poslouchat.

„Co tady proboha dělá?" nakousává jeden z Američanů téma, které se bezpochyby týká mě. Očividně jim ležím v žaludku.

„Je jako já," odpovídá Phil tiše.

„To mi došlo. Nebyl k mání někdo jinej? Dospělej chlap, třeba?"

„Nebyl čas."

„Láká pozornost. A nemá tady co dělat."

„Kdyby chtěla, udělá z tebe mastnej flek." Jeho důvěra mi zvedá náladu. Je fajn vědět, že mi věří natolik, že mě brání před těmi Američany.

„Jestli ji máš na starost ty, tak se ani nedivím," bručí voják.

Tak jo, trvalo mi to přes měsíc, ale konečně jsem zase tu. Živá, obraná asi tak o miliardu mozkových buněk, ale hlásím, že nejtěžší zkoušku mám za sebou. Řidičák jsem sice zbabrala, ale druhý pokus snad vyjde a já budu moct začít drandit po silnicích. Teď už bych takovou velkou nedobrovolnou pauzu mít neměla. Oficiálně jsem dopsala druhý díl, alespoň v sešitu a už teď vím, že bude i třetí, jehož název si zatím nechám pro sebe. Ale bude. A to je asi v zkratce to, co jsem za celý dlouhý měsíc prožila. Dvacet dní z toho sežrala příprava na zkoušky a zbytek následná regenerace. Tak se tu snad ještě někdo z vás objeví. Moc vám děkuju, mějte se krásně a poproste se mnou, aby se umoudřilo počasí, když máme mít ty prázdniny!