Atmosféra v kanceláři by se dala krájet.

Jestli jsem předtím myslela na to, že se raději dozvím pravdu, ať je jakákoli, teď toho lituju, protože Philovo potvrzení, že mě skutečně chce vzít do Afghánistánu, převýšilo veškerá moje očekávání. Sedím na svém místě a krve by se ve mně nedořezali. Já jsem se skutečně připravovala na nejhorší, na to, že je Samuel zraněný a nevypadá to s ním dobře. Možná jsem čekala i to, že Phil odcestuje. Ale že mu mám dělat společnost při cestě do válečné zóny? Na místo, kde po sobě lidi skutečně střílí? Na to jsem ani nepomyslela.

Zakrývám si otevřenou pusu rukou, abych alespoň trochu ztlumila ten šok, druhou pevně svírám dřevěné opěradlo a snažím se pořádně zhluboka nadechnout.

„Nechci, aby ses rozhodla hned," pokračuje následovník dál s očima upřenýma na mě. „A máš plné právo odmítnout, vůbec se nebudu zlobit. To, co po tobě chci, je víc, než bych vůbec kdy chtít mohl. Ale momentálně jsi jediná možnost. Mám plán, který staví na dvou lidech, kteří umí zacházet s ohněm, protože to bez pomoci nezvládnu. Ale o tom až dorazí Colton." Odvrací se ode mě a já povoluju svůj stisk, kterým drtím opěradlo židle. Jsem ráda, že se všichni na chvíli soustředí na někoho jiného než na mě.

„Účast vás dvou, respektive tří, když budu počítat s Coltonem, závisí na Lori. Ale dejme tomu, že je rozhodnutá nakopat povstalcům zadky. I vy samozřejmě můžete vycouvat, nijak vás to nepoškodí. Byl bych rád, kdyby -"

Následovník utichá, protože někdo klepe na dveře a po „dále" dovnitř vstupuje zadýchaný Colton, který sem nejspíš běžel celou cestu až z parkoviště.

„Omlouvám se, měl jsem problém s propustkou," sedá si na první volnou židli a nasazuje výraz, jako by tady byl už od začátku a všechno věděl. Phil ho velmi krátce seznamuje s tím, o čem se tu debatuje. Pro Coltona je to stejné překvapení jako pro mě, ale zdá se mi, že nikdo z přítomných to tolik neprožívá. Občas se hodí umět skrývat své emoce. Srdce jim může bušit samou nervozitou stejně jako mně, ale nejde to na nich poznat.

„Vysvětlím vám, o co jde a na základě zvážení všech nebezpečí se rozhodnete o tom, zda se připojíte nebo ne." Světlo v kanceláři zhasíná a Erik spouští projekci. Na plátně se objevuje plánek části města s jednou zvýrazněnou budovou. „Tady je náš muniční sklad. Ukrývá se tam většina přeživších britských vojáků a asi deset Američanů. Dohromady asi čtyřicet lidí, víc ne." Všímám si, že sklad je poslední budovou v dlouhé ulici. Za ní nenásleduje už nic, než poušť, nebo to tak alespoň vypadá. „Na střechách mají něco jako odstřelovače, v ulicích hlídky. Povstalci sem tam vystřelí, ale nic víc. Mají čas, zatímco našim lidem docházejí zásoby, jídlo, voda, zdravotní pomůcky. Co by se Afghánci snažili, když je můžou prostě vyhladovět. Nabízí se samozřejmě otázka, že jedna raketa by všechno vyřešila, ale to by smetlo půlku města. A povstalci chtějí ty zbraně, takže neútočí a jenom čekají, až na tom naši budou tak špatně, že jim nezbude nic jiného, než se pokusit prostřílet si cestu ven. Což je sebevražda. Mám plán, jak osvobodit naše lidi a zároveň nenechat Afgháncům jedinej náboj. Tady," dotýká se Phil plátna v místě vzdáleného několik budov od skladu, „se schovávají tři američtí vojáci, od kterých máme informace. To by byl váš cíl - dostat se tam, samozřejmě s mojí pomocí, a pak bys, Lori, všechno kolem podpálila, na odlákání pozornosti. Já se skupinou jiných vojáků bychom se mezitím dostali do skladu a dostali odtamtud naše lidi. Pak ten sklad necháš vybuchnout a já se postarám o to, aby se nikomu nic následkem výbuchu nestalo. Byli byste za hranicí největšího nebezpečí. Ironií je, že nejvíc nebezpečná je cesta po Afghánistánu, pak zpátky, ale dá se to zvládnout."

„Vydrží tam?" stará se Colton.

„Musí, protože vláda mi soukromý let do Uzbekistánu nezadotuje. Jediná země v Evropě, která má smlouvu s uzbeckou leteckou společností a má pravidelné lety, je Česká republika. Takže stejně se nejdřív budeme muset dostat do Prahy. Létají jen ve středu a v neděli..."

Phil dál pokračuje, ale úplně ho přestávám vnímat. V uších mi začíná hučet a já mám před očima snad všechny moderní válečné filmy, které jsem viděla. Tolik mrtvých kvůli válce. Zbytečné válce o území, o zbraně, o víru. A já můžu nějaké lidi pomoct zachránit a vytáhnout je z toho rozpáleného pekla. Ne jen tak ledajaké lidi, především a hlavně Samuela. V očích se mi sbírají slzy jen z představy, že tam někde trčí a neví, jestli se dožije dalšího dne. I kdyby mělo jít jenom o Samuela a jeho život, stojí za to nasednout kvůli němu do letadla.

O co jde?

Dostaneme se tam, odpálím sklad a zase poletíme domů.

„Fajn," vyslovuju to jedno slovo, které mě pálí na jazyku. „Ale poletíme už ve středu," nastavuju si podmínky. Je to moje chvilkové neuvážené rozhodnutí způsobené návalem adrenalinu a odvahy. Vím, že když budu moc přemýšlet, skutečně odmítnu. Musím na to kývnout dřív, než mě to odhodlání přejde. Samuel se prostě vrátí domů. Navíc nepochybuju o tom, že on by neváhal ani vteřinu, kdyby byl v podobném problému kdokoli z nás.

„Promysli si to pořádně, nebo bu-"

„Pomůžu vám, nic promýšlet nechci." Zakazuju si připustit variantu odmítnutí. Phil by si musel k sobě najít někoho jiného a všechno by bylo jen komplikovanější. Takhle můžeme být ve středu na letišti, ve čtvrtek v Afghánistánu a v neděli se třeba už budeme vracet. Úplně nejraději bych si šla hned sbalit věci a přichystala se na cestu.

Žádné přemýšlení, hlavně žádné přemýšlení o rizicích a následcích.

Ross přikyvuje na souhlas, že do toho jde taky a Colton ho vzápětí následuje. Všechny páry očí se stáčí na Eliotta, který do teď jen mlčel. Napadá mě, proč by měl s námi jít zrovna on, ani Samuela nezná. Svým nevraživým teoriím ale dávám rychle stopku. Phil si ho vybral, musí k tomu mít dobrý důvod.

„Bylo by trapný, kdybych jako jediný odešel se staženým ocasem."

„Ber to vážně," vrčí Phil.

„Jsem vážný, copak to nevidíte? Žádné úsměvy. Jsem vážný."

Následovník unaveně vzdychá.

„Zítra mi všichni řeknete, jak jste se rozhodli, nechte si to pořádně projít hlavou, s nikým o tom nemluvte. Sejdeme se v osm ráno před střelnicí. Tím bych pro dnešek asi skončil, ať toho není na jeden den moc. Zkuste se prospat a já se podívám na středeční letenky, pokud nějaké budou."

Ráno je jako ze špatného snu. Celou noc jsem se jen převalovala a přemýšlela o tom, kde se za pár dnů budu nacházet a co asi dělá Samuel, jak se má. Usnula jsem až těsně před pátou ráno a teď je za pár minut osm a já se cítím úměrně tomu, kolik jsem naspala - strašně. Ke všemu nepříjemně mrholí, obloha je schovaná pod těžkými šedými mraky a chlad se mi zakusuje až do morku kostí. V takovém počasí jednoduše chcete zůstat v teplé posteli celý den. Zuby mi o sebe drkotají a snažím se třením zahřát alespoň prokřehlé prsty.

Přesně v osm z budovy vylézá Phil a v ruce svírá několik výrazných šátků, konkrétně jeden žlutý a čtyři červené. Žlutý dává mně a Colton mi jej uvazuje nad loket, ostatní dostávají šátky červené barvy a zařizují se podobně.

„Já a Lori jsme jeden tým, vy čtyři druhý. Úkolem nás všech je sebrat šátky nepříteli. Smrtelný zásah znamená odevzdání šátku tomu, kdo vás zasáhl. Vy máte jen červené kuličky, my dva žluté, takže se snadno poznáme."

Vypadá to jako příjemná hra, i když proti přesile. Já s následovníkem dostáváme náskok a já ho využívám ke zběsilému útěku do lesa a schovávám se za první strom, který je dost velký.

Je to snad nácvik ostré akce? Nebo Phil testuje kluky a já jsem spíš jen doplňkový hráč? Obojí je možné. Tak jako tak ale v žádném případě nemíním Philovi udělat ostudu a snažím se přemýšlet o každém svém kroku.

Po pár minutách je mi ale jasné, že přeborník v paintballu nebudu. Zdá se mi to jako chvíle a kolem mě někdo krouží. Slyším sem tam prasknutí větvičky, ale něčí přítomnost hlavně cítím. Vím, že mě někdo sleduje. Člověk to vždycky instinktivně vycítí.

Problém je v tom, že on vidí mě, ale já jeho ne.

Kolem obličeje mi prolétává projektil a na kůru stromu pár metrů vpravo ode mě se rozprskává výrazná červená barva.

Sakra. Na tohle nejsem. Nějaké plánování jde úplně mimo mě. Nevím, kdo vystřelil, ale už znám alespoň přibližný směr. Jenže to je tak všechno. Kdyby dotyčný chtěl, dávno mě mohl zasáhnout, vystřelil naprosto správným směrem. A pochybuju o tom, že by si se mnou Ross s Coltonem takhle hráli. Ne, to bude Eliott nebo Barrows.

Rychle měním polohu tak, abych tentokrát byla před střelcem skutečně schovaná. Opatrně vykukuju a snažím se očima pátrat po svém okolí, ale nevidím naprosto nic, co by připomínalo člověka. Všude jsou jen samé stromy a keře, zelená a hnědá. Dotyčný se skvěle kryje. Ráda bych uměla člověka najít podle toho, kde zrovna zlomil větvičky nebo v jakém prostoru dýchal vzduch, ale neumím. Musím si poradit jinak.

Vůbec se mi nechce se dávat do pohybu. Ale zůstat na místě není řešení. Dělám opatrný, pomalý krok a u mých nohou se rozprskává další červená barva.

Střelec se nejspíš baví, ale já se rozhoduju, že nebudu skákat, jak píská. Rozbíhám se směrem k padlému kmeni a zalehávám dřív, než mě stíhá nějaká z vystřelených kuliček zasáhnout. Nacházím si mezeru mezi větvemi, zbraň zaměřuji směrem, odkud vyletěly všechny projektily, a čekám. Snažím se soustředit, vnímat každý nepřirozený zvuk a očima pátrat po okolním lese.

Nervozita mě pomalu začíná užírat.

Po pár minutách usilovného civění mě začínají pálit oči, prsty mám zmrzlé a je mi taková zima, že bych dala cokoli za typický den na Faerských ostrovech. Ale riskovat nachlazení tím, že se tu válím po zemi, se mi vyplácí.

Mou pozornost upoutává nepatrný pohyb ve křoví, ze kterého kouká kousek boty. Sama pro sebe se usmívám a zmocňuje se mě ještě větší tréma. Musím se v duchu okřiknout, abych nic neuspěchala. Do nohy to sice není smrtelný zásah, ale minimálně bude vědět, že si má dávat bacha. Dokonale si umím představit tu ránu do jeho ega. Celou dobu si myslí, jak má situaci pod kontrolou a přitom to budu já, kdo má navrch.

Opatrně hýbu se zbraní tak, aby se nepohnul byť jediný lísteček na větvi a mířím.

Kulička s barvou dopadá těsně vedle mého cíle a ten se rychle stahuje.

Sakra.

Co teď? Čekat? Utíkat?

Někde jsem slyšela, že bych se po každém výstřelu měla přemístit, jenže co když to má všechno naplánované a přesně tohle chce? Oni mě mají přečtenou, včetně Rosse nebo Coltona, já naopak vůbec nevím, co můžu čekat. Paintball je na Faerech jednou z oblíbených vyučovacích technik, minimálně Colton s Rossem se musí cítit jako ryby ve vodě. A Barrows něco takového nejspíš zažil i naživo. Musím je přechytračit, nic jiného mi nezbývá, protože silou ani zkušenostmi s nimi soupeřit nemůžu.

Rozhoduju se zůstat na místě a snažím se trochu zklidnit tep svého srdce.

„Odpočíváš?" Blízkost něčího hlasu mi v okamžiku nahání hrůzu. Lekám se tak, že se obratem překuluju na záda a bez přemýšlení mačkám spoušť. Nečekám to ani já a už vůbec ne Eliott. Uprostřed hrudníku se mu objevuje velká žlutá skvrna.

„Děláš si ze mě srandu?" povytahuje obočí a rozhazuje rukama. Nejspíš právě utrpělo ego takovým způsobem, jako nikdy v životě. Právě ho zastřelila holka, která nikdy pořádně nedržela zbraň v ruce.

„Nemáš machrovat, měls mě sejmout hned, když si mohl. A zalehni, nechci, aby ostatní věděli, kde jsem," nařizuju mu nekompromisně a on odevzdaně dělá to, co po něm chci. Pak mi velmi neochotně odevzdává svůj šátek a já to považuje za velké vítězství, i když prohrál jen svou vlastní hloupostí. Kdyby chtěl, jsem dávno ze hry.

Tohle nikdo nebude čekat. Nešikovná Lori právě sundala vycvičeného člena Organizace.

„Proč si souhlasil, že s námi pojedeš?" ptám se šeptem. Začíná lehce poprchávat a mně je jasné, že tím naše hra nekončí. Vdechuju si teplý vzduch do dlaní a snažím se sledovat své okolí.

„Pokud ti to vadí, mělas to říct."

„To jsem neřekla," vrčím.

„Znělo to tak."

„Zapomeň na to."

„Na můj vkus se až moc ptáš." Eliott se na chvíli odmlčuje a překvapuje mě, když se rozhoduje pokračovat. „Jedu s vámi, protože tu nehodlám skejsnout do konce života. Zradil jsem Organizaci a toho nelituju, ale půjdou po mně. Jakmile bych si někde našel normální práci, budou to vědět. Takhle můžu být alespoň trochu užitečný." Jak šlechetné. Stejně si nemyslím, že mi říká skutečný důvod, Phil by ho s sebou nebral jen proto, že by se Eliott mohl cítit ublíženě a méněcenně.

Ale mlčím, protože se v dálce objevuje právě Phil. Má kolem ruky dva červené šátky, takže dostal dva z našich nepřátel, já Eliotta. Zbývá jeden. Následovník je ke mně otočený zády a já si všímám dalšího pohybu. Je to Ross a chystá se odprásknout mého jediného parťáka. Kdyby se mu to povedlo, zůstal by jen on a já. A to není zrovna vyrovnaná partie.

Ross vystřeluje, ale poryv větru stáčí projektil mimo svůj cíl a další kuličce se Phil stíhá vyhnout tak, že se kryje za strom. Zato Ross se nekryje, nemá proč. Nejspíš mě nepovažuje za hrozbu. Ošívám se na svém místě a znovu se mi samou nervozitou začínají třást ruce.

„Uklidni se," říká Eliott tiše a přesouvá se ke mně tak blízko, že můžu cítit teplo jeho těla. Ráda bych se vzdálila, ale to by znamenalo pohyb, hluk a Ross je až moc pozorný. „Zamiř o maličko doleva, ne přímo na něj. Vítr ti to sám stočí stranou. Máš ještě čas." Zařizuju se podle Eliottovy rady a v hledáčku nemám namířeno přímo na blonďáka, ale kousek vedle. „Vystřel." Mačkám spoušť a kulička Rosse míjí o pár centimetrů. Vystřeluju znovu, podle svého a střela jde úplně mimo. Eliott mi pokládá svou ruku na tu moji a já si v mžiku všímám toho, jak je jeho dlaň krásně teplá. Je příjemné na chvíli nemít pocit, že mi umrznou prsty, ačkoli je Eliott blízko až moc. Pomáhá mi pořádně zamířit a vystřelit, dvakrát rychle za sebou. Ruku mi pouští, zbraň odkládá stranou a natahuje se. Vzápětí na to se kolem nás rozprskává červená barva, pár kapek končí i na mých rukách a ve vlasech, ale Eliott má od barvy celou paži, kterou schválně do rány nastrčil. Odtahuje se a věnuje mi kratičký zvláštní pohled, ale víc se na něj nesoustředím, protože mi v rameni exploduje štiplavá bolest a já se rychle přesouvám. Přikrčuju se za kmen ještě víc a větvemi, za kterými jsem se před chvílí schovávala, prolétají další dvě kuličky.

„Je konec!" volá Phil a já si úlevně oddechuju. Škrábu se na nohy a s Eliottem vylézáme ze svého úkrytu a míříme zpátky ke střelnici, kde už čekají Barrows s Coltonem potřísnění jasnou žlutou.

„Lori ti vzala vlajku?!" třeští oči Barrows a jeho hlas je skoro vyčítavý. Jako by tomu nemohl uvěřit - přesně to, co jsem čekala.

„Hele, vy jste taky technicky mrtvej, nemáme si co vyčítat," krčí Eliott rameny a mne si hranu dlaně, do které schytal ránu.

„Technicky jste mrtví všichni," informuje nás Phil se samolibým úsměvem na rtech. Nemá na sobě ani kapku barvy. „Lori by možná přežila. A Ross, no... při okamžité pomoci možná."

„Spíš ne," obrací se Ross zády a ukazuje na dvě velké žluté šmouhy uprostřed svých zad. „Dobrá rána," uznale přikyvuje mým směrem. Nejvyšší uznání.

„Fajn, převlékněte se a přesuňte se do tělocvičny, vy dva pojďte se mnou." Phil mě a Eliotta zavádí dovnitř střelnice a posazuje nás ke stolu. Před každého z nás pokládá jednu zbraň a zakládá si ruce na hrudi. „Do toho, zprovozněte to."

Sakra.

Eliott neváhá, bere zbraň do ruky, stoupá si do jedné z kójí a do dvou minut ví, kde je problém a zbraň vrací Philovi funkční a spravenou.

„Fajn, padej do tělocvičny," posílá následovník Eliotta pryč a otáčí se na mě. „No?"

„Já...já si to nepamatuju, omlouvám se," oznamuju mu zklamaně.

„Tak mě pozorně sleduj, je to důležité. Pravděpodobně nebudeš mít svou vlastní zbraň, ale já budu o moc klidnější, když budeš vědět, jak si poradit se zaseknutým nábojem nebo nábojnicí, kdyby došlo na situaci, kdy se ti pistole do ruky dostane a třeba budeš muset střílet. Je to jenom prevence, jsem si celkem jistý, že to potřebovat nebudeš."

Není to snadné. Vůbec ne, ale Phil se mnou má svatou trpělivost a po dobré hodině společně odcházíme na oběd. Já se ale ani tak netěším na jídlo jako spíše do tepla a až se převléknu do čistého oblečení. Dokonce přemýšlím, že do jídelny vůbec nedorazím a místo toho se zachumlám do postele a pokusím se vyhnat z těla všechen ten chlad.

„Za chvíli ti bude horko až až," navazuje Phil na moje myšlenky a já se musím zamračit. Nesnáším, když tohle dělá. „Podívej, přemýšlel jsem o tom, co povědět tvým bratrům, protože říkat Jeremymu pravdu o tom, kam pojedeme, je jednoduše blbost. To musíš uznat." Až do téhle chvíle jsem ani nepomyslela na to, co by na můj úkol řekli bratři, Jeremy především. Neváhám ani chviličku a hned dávám Philovi za pravdu. Bratr nesmí vědět, že letím do Afghánistánu, jinak dostane takový záchvat bratrských pudů, že mi už nikdy nikam nedovolí odjet. Představa, že jim všem budu lhát, se mi nelíbí, ale daleko víc by se mi určitě nelíbila jejich reakce, kdyby se dozvěděli pravdu. „Pracovní verze je, letíme do Austrálie pomáhat se sezónními požáry, v rámci tvého tréninku."

„Na takové mise se taky jezdí?" zajímám se.

„Jistě," přikyvuje. „Tohle je... jak bych to řekl, poslání dětí hvězd. Pokoušet se řešit problémy, na které normální lidské síly nestačí. Takže na takové a podobné mise se jezdí hlavně."

„Dobře, jedeme do Austrálie kvůli požárům. Budu si to pamatovat."

Místo oběda mířím k sobě do pokoje a dávám si dlouhou horkou sprchu, abych se konečně trochu zahřála. Ta doba strávená v mokru a zimě stačí k tomu, abych se po zbytek dne klepala jak ratlík. Ale jak Phil řekl - za nějakou dobu mi bude horko až moc.

To, že Phil nemluvil o klimatu v Afghánistánu, mi dochází ve chvíli, kdy přicházím do tělocvičny. Eliott se opět válí na žíněnce a vypadá, že má Rosse plné zuby. Colton našeho nového kolegu následuje a taky končí na zádech. Barrows to jen s přimhouřenýma očima sleduje a mě znovu přichází na mysl otázka, proč Eliott vůbec souhlasil s takovou misí, když by v klidu mohl zůstat na základně. Samuela ani nezná, nemá nejmenší důvod s námi jet.

A přesto je součástí našeho hvězdného týmu.

Já dneska žádnou sebeobranu podstupovat nebudu. Mě čeká experimentování s ohněm. A jelikož Phil slyšel moje fňukání o tom, jaká je mi kosa, zůstáváme vevnitř. Což nese určitá rizika. Jako třeba to, že tělocvična vyhoří, ale spoléhám na Phila. Je výjimečně hodný a snaží se nespěchat. Něco shořet smí a něco ne. Phil chce konstantní kontrolovaný požár. Musím se soustředit, pokaždé jsem všechno podpálila v záchvatu strachu za účelem destrukce. Tentokrát nesmím zajít do extrémů. A cvičit si to na hořlavém materiálu jako papír je dobrá zkouška. Bílý list je strčený v hrnci, abych nemusela řešit, jestli podpálím i parkety nebo cokoli jiného. Stačí jediná vteřina nesoustředění a papír shoří celý, ale Phil chce, aby půlka zůstala nepoškozená. Připadám si jako nemožné trdlo, ale po pár desítkách ohořelých papírů Phil dnešní den ukončuje s tím, že si máme jít všichni odpočinout.

U večeře se setkávám s bratry. Jeremy vesele klábosí o hokeji, Matthyas zase o výpočetní technice, kterou základna disponuje a Daniel... je Daniel. Z lívanců si staví hrad a samým soustředěním vyplazuje jazyk.

„Jak to jde?" zajímá se Matthyas a na jeho úsměvu je něco podezřelého.

„Dobrý. Co ty?"

„Má se úžasně," odpovídá Jeremy za bratra a zubí se jako žralok. „Rozebírá vyřazené počítače, a co já vím, co s tím pak provádí. Možná sestavuje robota, kterýho pak pošle na Organizaci a on jim všem vystřelí mozek z hlavy. Ale to nás nezajímá. Něco jsme zaslechli."

„No?" nechápu.

„Že jdeš zachraňovat koaly!" Jeremy nadšeně zvyšuje hlas a pár vojáků se na nás podrážděně otáčí. „Ani nevíš, jak ti závidíme, že jedeš na dovolenou." Nutím svůj zamrzlý výraz alespoň do něčeho, co připomíná úsměv. Přejí mi, že vycestuju do světa za účelem vyššího dobra - pomáhat s požáry v Austrálii. Jenže oni nemají nejmenší tušení, že ve třetině „cesty" do Austrálie přistaneme v Uzbekistánu a budeme se snažit dostat přes hranice do nejznámější válečné zóny moderní doby. Afghánistán je všechno, jen ne dovolená. A kdyby šlo jen o mírnění požárů, byla bych tím nejšťastnějším člověkem na světě. Vždyť já mám odpálit muniční sklad.

„Přivezeš mi klokana, viď?" zvedá ke mně Daniel své hnědé oči.

„Pošlu ti pohled," slibuju a vážně se snažím, aby na mě nebylo poznat vůbec nic. Jedno malé podezření a Jeremy si už zjistí pravdu, jeho schopnosti sensekineze začínají být velmi nebezpečné. Snadno by mi mohl prohledat myšlenky a zjistit, že Afghánistán není Austrálie.

„Doufám, že mě taky někam brzy pošlou," přeje si Matty a já doslova vidím zápal, s jakým by se vrhal do akce a zachraňování čehokoli a kohokoli. Dejte mu úkol a on to zařídí. Správný superhrdina. Nejlepší na tom je, že on chce skutečně pomáhat, opravdu chce dělat životy lidí, kteří neměli to štěstí, lepší a radostnější. „Třeba do Mexika to by bylo super."

„Co bys asi dělal v Mexiku?" rýpe si Jeremy.

„Cokoli, jen bych se tam rád podíval," krčí moje dvojče rameny.

„Moje malá sestřička jde zachraňovat svět," vzdychá Jeremy zasněně. „Na jak dlouho to bude?"

„Já vlastně nevím. Nejspíš tak dlouho, jak bude... potřeba. A nejdu zachraňovat svět," mírním trochu jeho ideály. Tváří se tak pyšně.

A já mu do očí lžu.

Musím si v duchu opakovat, že je to tak lepší. Kdybych mu teď vyklopila, že se žádné zachraňování koal nekoná, nedovolil by mi odjet. A mohl by mu to vymlouvat úplně kdokoli, hranice Evropy bych nejspíš nepřekročila. Až se vrátíme, bude naštvaný na Phila, na mě, na celý svět, ale odpustí mi. Hlavní je, aby se co nejvíce vojáků vrátilo ke svým rodinám a aby mezi nimi byl i Samuel.

Celý zbytek večeře je to nejnormálnější za posledních několik týdnů, skoro mám pocit, že se vracíme do Inverness do časů před dětmi hvězd a vším tím šílenstvím, co s tím souvisí. Matthyas mi vypráví, že se snaží sestrojit si 3D tiskárnu z vyřazených a nefunkčních počítačů, kterých má SAS hromady. A já mu nerozumím ani slovo, ale nejde ho ignorovat. Vždycky jsem si říkala, že ho čeká velká budoucnost. Ať už bude cestovat po světě jako jeden z nejnadanějších dětí hvězd, nebo se prosadí na poli fyziky či mechaniky.

Daniel postupně ujídá ze svého lívancového království, což se neobejde bez zvukových a jiných doprovodných efektů, protože to pojal jako útok na palác a sám představuje příšeru, která postupně ukusuje z palácových zdí. Kolem nás se tvoří okruh prázdných stolů, jak si vojáci a zaměstnanci raději odsedávají co nejdál, aby je náhodou nezasáhl kus letících trosek.

A Jeremy to stejně jako já jen pozoruje a laskavě se na mě usmívá. Něco se změnilo. Definovala bych to tak, že je šťastný. Konečně, po všech těch měsících, bych ho popsala jako šťastného a spokojeného člověka. Má přítelkyni, znovu začal s hokejem, a jakožto následovníka i jeho čeká něco velkého. Umím si představit, že za pár let bude prudit podobnou partu dětí hvězd, jako Phil prudí nás. A nejspíš ho to bude bavit.

Píchá mě u srdce, když pomyslím, že ani ne za den a kousek odsud odletím. Zrovna v době, kdy se všechno dává zase do pořádku. O vteřinu později se ale uklidňuju tím, že až se vrátí Samuel, teprve pak bude všechno dobrý.

Den před odletem se scházíme v zasedací místnosti a všichni ráno podstupujeme šestihodinový kurz první pomoci s ruským vojenským medikem, jehož angličtina je chvílemi tak strašná, že mu nerozumím ani slovo. Ale z obrázků jde snadno vydedukovat, co nám chce sdělit.

Jakmile Rus ukončuje svůj dlouhý monolog, Phil nás posílá sbalit si věci. Ačkoli je v Uzbekistánu skoro léto a teploty daleko převyšují ty v Anglii, na kraťasy a tílka můžu rychle zapomenout. Nejspíš by mě za to hned nezastřelili, ale postup bych zpomalila. V tak silně muslimské zemi není radno odhalovat víc těla, než je nezbytně nutné. Phil mi zdůraznil i to, že je v Afghánistánu povinné nošení hidžábu, což je šátek, která zakrývá vlasy a krk. Vzhledem k tomu, co nosí ženy v jiných muslimských zemích, je tohle ještě poměrně přijatelné.

K večeru se znovu scházíme v zasedačce. Phil nám rozdává uzbecká víza, pasy a občanské průkazy. Na dokladech je sice moje fotografie, ale informace se kromě data narození neshodují.

Jessica Bremanová.

Jess z Kanady cestuje do Afghánistánu.

Phil začíná něco povídat, ale já ho neposlouchám. Tady končí veškerá legrace. Není cesty zpět a já se vážně chystám odletět do Afghánistánu.

„Lori!" napomíná mě Phil a tím mě probírá.

„O-omlouvám se, byla jsem mimo."

„To jsem si všiml. Takže ještě jednou. Letadlo do Prahy letí zítra v půl druhé, v půl dvanáctý chci být nejpozději na letišti, takže v deset budeme odjíždět odtud. Ani o minutu později." Následovník nás dál seznamuje s postupem v Uzbekistánu a hlavně v Afghánistánu. Dostat se do země je jedna věc, ale přemístit se tam, kam potřebujeme, je věc druhá a asi nejvíc nebezpečná z toho všeho, co se chytáme podstoupit.

Jen klid.

Bude to dobrý. A když všechno pošlape jak má, za týden budeme zase doma. I Samuel. A to je náš cíl, dostat ho zpátky.

Čas nabírá ohromnou rychlost. Ani si pořádně nestíhám uvědomit, že se to vážně děje a už sedím ve středu ráno v jídelně a očima kontroluju, kolik je hodin. Nemám na jídlo ani pomyšlení, i když je první část cesty vážně skoro dovolená. Jsem nervózní, ale snažím se usmívat a dělat, že se nic neděje.

„Spalas vůbec?" prohlíží si mě Jeremy starostlivě.

„Jo." Ve skutečnosti jsem toho moc nenaspala a cítím se jako přejetá buldozerem. Přeju si, abychom odtud už vypadli a já se mohla přestat přetvařovat. „Jen jsem nervózní z letadla, ale je mi fajn."

„Přivez mi něco!" žadoní Daniel, protože ho vidina pohledu nejspíš neuspokojila. „A zavolej, až budete u protinožců!"

„Určitě," přikyvuju, ale nejsem si jistá, jak dlouho budeme moct komunikovat s ostatním světem. Pokud vůbec. „Tak jo, už bych měla jít, Phil dal jasně najevo, že si přeje, abychom odtud odjeli včas." Nejdřív mě objímá Jeremy a já se snažím si to zapamatovat. Těžko říct, za jak dlouho se uvidíme.

„Zvládneš to," upírá na mě Matthyas svoje moudré, světle modré oči, které se od těch mých skoro neliší. Až na tu moudrost. Skoro jako by věděl něco víc. I on mě k sobě bratrsky tiskne a dodává mi tak energii. Od Daniela dostávám pusu na tvář a trochu stydlivě mi do rukou vkládá složený papír.

„Podívej se na to až u klokanů!" nařizuje nejmladší z nás. Chci mu rozcuchat vlasy, ale on zkušeně uhýbá a vyplazuje na mě jazyk. Bratři mě doprovázejí před základnu, ještě jednou se s nimi krátce loučím a nasedám do auta vedle Coltona.

Vážně už potřebuju, abychom odtud byli pryč.

„Můžeme už zmizet?" žádám Barrowse, který sedí na místě řidiče. Ross mu dělá spolujezdce, já a Colton jsme na místě, Phil a Eliott v druhém autě, přepokládám.

Na co k čertu čekáme?

„Nejsme všichni."

Eliott se přesně v deset objevuje u druhého auta a do kufru hází svůj batoh. Vypadá, jako kdyby před deseti minutami vstával a ani se pořádně nestihl probrat.

Kéž bych byla tak klidná jako on.

Zdravím s další kapitolou. Je taková klidnější a nic extra zajímavého se v ní neděje. Ta příští bude nejspíš na podobném principu. Podívám se do Prahy, do Uzbekistánu a nakonec snad i za hranice Afghánistánu. A pak se začnou dít věci.

Jak se máte? Já se momentálně učím drandit po silnicích. Zatím jsem nikoho nebo nic nezranila/nezajela, ale pár řidičů už jsem nejspíš naštvat musela. Do konce semestru mi zbývají ještě tři zkoušky, z nichž dvě by měly být snadnější a třetí bude peklo, ale to se snad zvládne. Zároveň bych vám strašně moc chtěla poděkovat. Děti hvězd překročily hranici 45 000 přečtení a já pořád nechápu, jak je to možný. Všichni na tom máte svůj obrovský podíl a já nedokážu vyjádřit to, jak moc si vás všech vážím. Díky moc a mějte se krásně! :)