Když mířím za Barrowsem, cestou potkávám Melanii. Nejde si nevšimnout jejích červených uplakaných očí a nateklého obličeje. Nejspíš probrečela celou noc. Ráda bych jí pověděla něco uklidňujícího, ale nic mě nenapadá. Já usnula na pár hodin jenom díky únavě, kterou způsobila noční procházka, bůh ví kde za Londýnem. Necítím se tak zničeně. Samozřejmě mě děsí, že je bratr pryč. A že v tom má nejspíš prsty Organizace. Ale na druhou stranu věřím i v to, co se za posledních několik týdnů naučil. On není bezbranný, dostal se už z mnoha jiných problémů. Toho malého červíka pochybností, který ve mně hlodá, se pokouším ignorovat. Snažím se nepřipouštět si, že kdyby mohl, dávno by se vrátil. Dal by o sobě nějak vědět, Philovi nebo mně, klidně celému Londýnu.

Včera jsem se akorát dozvěděla, že byli spolu s Mel v kině. Když si bratr odskočil, už se nevrátil. Jednoduše ho museli unést rovnou z kina, ne-li přímo z toalet. Ale Melanii tam nechali. Buď ji nepoznali, což se taky mohlo stát, nebo mají daleko větší plán, do kterého nikdo z nás nevidí. Napadá mě leda kontaktovat Jhonase, má k Organizaci nejblíže a mohl by nám poradit, co tím podivným únosem sledují.

„Ahoj," stoupám si vedle Barrowse a zkoumám jednu z mnoha obrazovek, na které běží kamerové záběry z kina. Na další televizi zase další voják pozorně sleduje ulici před kinem. Na té nejbližší obrazovce běží nekonečné řady písmen a čísel. Připomíná mi to okamžik, kdy se Matthyas snažil nabourat do počítače. Taky jsem ničemu nerozuměla. „Jak to jde?"

„Nejde, Lori, nejde. Nejsou po něm žádné stopy. Všechny kamery, které by nám mohly pomoct, na minutu v určitou dobu prostě vypadnou."

„A Jacob taky nic?"

„Co s ním?" obrací se na mě nechápavě. Podle jeho unavené tváře a několika prázdných kelímků od kávy soudím, že v noci nezamhouřil oka.

„On je taky pryč," připomínám mu.

„Až najdeme Jeremyho, podíváme se po Jacobovi."

„Jeho bude daleko jednodušší najít," prohlašuju. Jeremyho sebrali z jednoho místa, výpadek kamer mohli naplánovat. Náš zběsilý útěk těžko mohli předpokládat. Jestli na kamerách něco bude, tak tohle. „Mám pocit, že když najdeme Jakea, tak-"

„Přestaň mi laskavě radit," přerušuje mě podrážděně. „Víš co, jdi raději pryč, tady nemáš co dělat, navíc nám nepomůžeš."

„Nějaký problém?" vchází dovnitř Erik a i on očima přejíždí skupinu zářících monitorů. Nejspíš to dělá automaticky každý, kdo vstoupí dovnitř.

„Ne, pane," vzdychá Barrows.

„To je dobře, tak pojďte se mnou." S Barrowsem po sobě házíme zmatený pohledy, ale nikdo si nedovoluje protestovat. On je na to moc unavený a já zvědavá.

Končíme v kanceláři bez oken. Veškerý nábytek představuje jen jeden veliký stůl a mnoho židlí. Navíc si všímám něčeho, co mi předtím unikalo. Zvláštní dveře, tahle místnost je nejspíš zvukotěsná. Čeká tu na nás Ross, který zdraví pokývnutím hlavy.

Do teď jsem o Jeremyho měla velký strach, ale nepanikařila jsem. Když mi ale velitel základny ukazuje, ať se posadím, můj žaludek dělá salto vzad a hradba předstíraného klidu se velmi rychle bortí.

Erik na stůl pokládá malý balíček, na kterém je napsané moje jméno.

„Od koho to je?" nechápu.

„To nevíme, někdo to nechal nedaleko u příjezdové cesty na základnu."

Popadám malou špinavou obálku a zuřivě trhám lepicí pásku, dokud na stůl nevypadává telefon.

Jeremyho telefon.

Srdce mi začíná tlouct jako o život. Přítomní se nemusejí ptát, čí mobil je. Moje reakce je dost zřejmá. Odemykám přístroj pomocí hesla, které bratr nikdy nemění a jako první zkoumám zprávy. Nezůstala tam žádná. V galerii není jediná fotka nebo video. Jediné, kde něco zůstalo, jsou kontakty.

A moje číslo.

Praštila bych hlavou do stolu, když přichází uvědomění, že oni přece mají můj telefon. Vždyť mi ho před pár hodinami vzali.

Nebude náhoda, že tam zůstal kontakt na mě. Proto ho taky vytáčím a se zatajeným dechem čekám, co se bude dít. Barrows i Erik se ustaraně mračí, Ross mě jen pozoruje. Nejspíš čeká, kdy propuknu v hysterický záchvat a začnu kolem sebe podpalovat všechno, na co se podívám.

„Slyšíme se dobře?" Někdo zvedá hovor takřka okamžitě. A tím někým je Jacobův otec. Poznávám, že mě mají na hlasitém odposlechu, tak se zařizuju stejně a pokládám mobil na stůl. Nikdo ani nedutá.

„Ano," říkám tiše a snažím se nebýt vystrašená tak, jak nejspíš zním.

„To jsem moc rád. Tak poslouchej tohle." Z druhé strany k nám doléhá bolestný výkřik, který se mi zarývá až do morku kostí. „To byl tvůj bratr. Není to pěkné, co?"

„Přestaňte s tím divadlem, jděte rovnou k věci. Co chcete?" mísí se do rozhovoru Erik.

„Zdravím, generále. Ne co, ale koho." Doslova cítím, jak se všechny tři páry očí v místnosti stáčí mým směrem. Ross zatíná ruce v pěst.

„Něco reálnějšího nemáte?" Tentokrát je to Jacob, který bolestí vykřikuje. Sprostě kleje a nejspíš chce říct něco dalšího, ale umlčuje ho zvláštní tupá rána. Takže jsou tam oba.

„Rovnou řekněte, že nemáte o spolupráci zájem a budete mít na rukách tři životy."

„Tři?" třeštím oči, začínají se mi třást ruce.

„Neříkej mi, žes zapomněla na Jhonase."

„Jak sakra můžete..." Nevím, jak nazvat následujících několik vteřin. Možná zkrat, možná, že se mě zmocňuje strach o ty tři. Erik a Barrows musí být na nohou víc, jak den. Jsou unavení. Ross zase sedí naproti mně, musel by přeskočit stůl, aby mě zadržel. Navíc toho taky moc nenaspal. V tuhle chvíli mám malou výhodu. Popadám telefon a vybíhám z místnosti. Normálně bych neměla šanci, mají oproti mně obrovskou sílu. Ale já se teď tak bojím o ty tři, že i oheň poslouchá. Stačí kliku přidržet na vteřinu, dvě a koule se z obou stran dveří doslova roztékají. Navíc se dveře otevírají dovnitř, nebudou je moct ani vykopnout. Dává mi to nějaký čas. Z druhé strany kanceláře se ozývají nadávky, já se vzdaluju a hovor zase ztišuju. „Jeho sestra je nemocná!"

„To je další důvod, proč bys měla přijít. Je to jenom hra, ze které všichni můžete vyjít živí, když nebudete hloupí. Chybí nám poslední hráč, a to jsi ty. Když nedorazíš, vidím to velmi bídně." Jsem si jistá, že vlastního syna by v konečném důsledku nezabil. Udělal by něco mnohem horšího, třeba by začali pátrat po Sof.

„Fajn," souhlasím a spěchám za roh chodby. Nějaký voják už se snaží těm třem pomoct z kanceláře ven. „O jakou hru jde?"

„Na místě se všechno dozvíš. Určitě se pobavíme." Pokud ovšem přežiješ, jako by dodával jeho tón hlasu a mě po zádech přejíždí mrazivý prst chladu. „Do půlnoci buď na adrese, která ti přijde na tohle číslo. Moc rád tě uvidím."

„Já vás ne." Vypínám hovor a rozklepanýma rukama se snažím co nejrychleji z bratrova mobilu vytáhnout SIM-kartu a nahradit ho tou, kterou jsem dostala s náhradním telefonem. Potřebuju tu adresu a po tomhle jsem si jistá, že mě někam zamknou a jen tak nepustí. Trvá mi to jenom několik vteřin, ale mám pocit, že je to celá věčnost. Akorát včas stíhám svůj náhradní mobil s Jeremyho SIM-kartou zastrčit do kapsy, protože se v chodbě objevuje rozzuřený Barrows a telefon mi hned bere.

„Tys zešílela!" začíná na mě řvát. Normálně bych asi měla co dělat, abych se nerozbrečela. Stokrát jsem si představovala, jak asi vypadá, když tenhle obrovský chlap na někoho křičí ze vzteku, ne proto, že to má v popisu práce. Je to daleko horší, než jsem si představovala. „Co sis sakra myslela?!"

„Odveď ji do pokoje a buď s ní," nařizuje Erik Rossovi. „Ještě vám za dveře postavím jednoho chlapa, kdyby náhodou." Zrovna teď se mi nehodí, že mají všichni větší sílu a navíc výcvik v boji.

Kdyby se mnou na pokoji zamkli kohokoli jiného, než Rosse, neváhala bych. Takhle po deseti minutách docházím akorát ke dvěma věcem. Zaprvé mu neuteču, aniž bych se neuchýlila k použití ohně. A za druhé to nemůžu udělat. Nemůžu. Jednoduše to nejde. V očích mě začínají štípat slzy bezmoci při představě, že jediný, kdo mi brání v pomoci bratrovi a ostatním je někdo, koho mám vážně ráda. Ale nemůže čekat, že tady jen budu nečinně sedět. Silou to možná nepůjde, ale jsou i jiné způsoby.

Očima se odtrhávám od zbraně, kterou má připevněnou k pasu.

„Rossi..."

„Musíme počkat, než se setmí. Ve dne nás odtud nedostanu."

„Nás?" popotahuju.

„Sama se odtud nehneš, o to se postarám," sedá si na židli a věnuje mi vážný pohled. „Buď vypadneme oba, nebo ani jeden." Zmáhám se jen na vděčné přikývnutí. Nelíbí se mi, že by se měl dobrovolně připojit k tomu, co se nejspíš chystá. Ale nakonec budu za jeho přítomnost ohromně vděčná. Jestli se s někým cítím v bezpečí potom, co Samuel odletěl, tak s Rossem.

„Proč mi pomáháš? Oni by mě nejraději přikurtovali k židli, než aby riskovali, že se odsud dostanu."

„Protože jsem idiot," vzdychá nešťastně. „Taky mě netěší, že si tam jenom tak napochodujeme. Ale nemůžeš je tam nechat. Kdyby šlo jen o Jacoba a Jhonase, bylo by to jiné. Ale jelikož jde o Jeremyho... oni nemůžou pochopit, jaké to je, když jde o život tvému sourozenci." Srdce mi vynechává dva údery, protože si vzpomínám na jeho malou sestru. On nejspíš moc dobře chápe tu situaci. Kdyby ne, nikdy by se mi nerozhodl pomoct. Sám se vystavuje nebezpečí. V tom nejmenším ho Phil roztrhne vejpůl. Ale můžou se stát daleko horší věci, jenže on nehne ani brvou, protože si prožil něco podobného. Je to poprvé, co ho vidím zranitelného, co naznačil, že ho taky něco bolí. Znovu přikyvuju a tentokrát se nezmáhám na žádná slova. Nepotřebujeme, aby kdokoli cokoli říkal. Vím, že se na něj můžu se vším spolehnout. A to se slovy popsat nedá.

Krátce před devátou hodinou mi přichází zpráva s adresou, na které mám čekat. Krajinu už přikryla tma a do parapetu v pravidelném intervalu bubnuje déšť.

Blonďák mi naznačuje, ať trochu odstoupím a klepe na dveře, před kterými by měl hlídat ještě jeden voják. Má být pojistka, kdybych se náhodou nějakým zázrakem dostala přes Rosse. Myslím, že ho Erik ke mně dal schválně. Ví, že jsme přátelé a že bych si nikdy neopustila, kdybych mu ublížila. Spoléhá na Rossovu oddanost a zároveň naše kamarádství. Netuší, že v obojím dělá obrovskou chybu.

„Potřebuju chvíli pauzu," říká mu. Voják, kterého sem poslali, není žádný nováček. Zbraň u sebe nemá. Ale stačí, aby se na mě podíval, a je mi jasné, že nasadili toho nejlepšího, kterého mají. „Jen si na chvíli odskočím, bude to pět minut."

„Jak chceš," krčí rameny a mění si spolu místo. Ross se tím pádem dostává za jeho záda a bez mrknutí oka se dává do akce. Omotává muži v uniformě ruku kolem krku a strká ho do pokoje. Já za nimi zavírám dveře a se zatajeným dechem sleduju ten tichý boj. Blonďák má celkem problémy vojáka udržet, což jenom znovu dokazuje, že se Erik velmi snažil najít někoho, kdo bude největší překážkou pro můj případný útěk.

Jakmile chlap ztrácí vědomí, Ross ho pomalu pouští na zem a kontroluje mu tep. Zvedá ke mně svoje temně modré oči a přikyvuje.

Míříme z pokoje ven rovnou do vstupní haly, kde je poměrně rušno. Spousta vojáků pobíhá sem a tam a skoro to vypadá, jako by nevěděli, kam dřív skočit. Nikdo si nás nevšímá a já jsem za to vděčná. Erik a ostatní nejspíš spoléhají akorát na muže, který leží na podlaze mého pokoje, a Rosse. Oba dva ochranné faktory selhaly během jediné chvíle a my se díky zmatkům snadno dostáváme ven.

Nevím, kam míříme, ale následuju Rosse a snažím se co nejvíc zachumlat do tenké bundy, abych promokla co nejméně. Počasí je už několikátý den po sobě strašné a mě nepřekvapuje, že ani teď není jiné.

Dochází mi tíha celé situace, ze které stále můžeme vycouvat. Do čeho se to vlastně pouštíme? Až na pár informací nemáme nic a míříme do otevřené náruče Organizace. Sami dva, bez podpory kohokoli jiného. Pravděpodobně se setkám s bratrem, ale za jakých podmínek? Jak na tom bude on, Jake a Jhonas? Jenom vzpomínka na ně mi vhání do žil ten potřebný zbytek odvahy, který mě nutí nasednout na místo spolujezdce jednoho ze služebních aut, od kterých má blonďák klíčky. Sám od sebe zapíná topení na nejvyšší stupeň, a aniž by dal ve tváři najevo jedinou emoci, vyjíždíme přímo k bráně.

Ať už velitel základny plánoval cokoli, nejspíš nikdy nepředpokládal, že bych se dostala tak daleko. Nikoho u bran nejspíš neinformoval o tom, že mě za žádnou cenu nemají pouštět ven, proto je průjezd oběma střeženými vjezdy tak snadný. Vážně to netrvalo ani deset minut a jsme venku? Je to skoro jako sen, čas se zrychluje a každá jedna minuta představuje jen vteřinu. Lesy okolo základny projíždíme závratnou rychlostí, a čím blíž jsme městu, tím hůř se mi dýchá.

„Můžeme to vyřešit i jinak," narušuje podivné ticho svým klidným hlasem Ross. „Máš adresu, vrátíme se a podruhé to bude s komandem v zádech." Cítí to, ten vnitřní boj, který právě prožívám. Mám pocit, jako bych stála nad propastí a jen pár centimetrů mě dělí od toho, abych se zřítila a já propadla panice. Nemám strach. To, co cloumá mým tělem, je daleko za hranicí strachu.

Jenomže Jeremy je v nebezpečí. A kdyby situace byla obráceně, srovnal by se zemí klidně celou základu, jen aby mi mohl pomoct.

„Ne, jedeme. Já jenom..."

„Nadechni se a počítej do čtyř, pak zadrž dech a zase napočítej do čtyř, vydechni a dej tomu čtyři vteřiny. A celý to zopakuj čtyřikrát," radí mi a já se snažím podle toho zařídit. „Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak zvládat záchvaty paniky, učí to vojáky a policisty, než jdou do akce."

„Nějaký další rady?" ptám se mezi jednotlivými nádechy.

Ross zastavuje auto na osamělém parkovišti na pokraji města. Ve veliké budově naproti musela být kdysi nějaká továrna, teď obrovská hala vypadá, že slouží jen pouličním umělcům jako plátno a bezdomovcům jako úkryt před nepřízní počasí. Nikdo kolem není. Být tu sama, byla bych polomrtvá strachy. Do auta dál buší dešťové kapky a být v jiné situaci, ten zvuk si nejspíš užívám.

„Nenech se zabít," odpovídá mi vážným tónem.

„Neměl bys... raději odjet pryč?" Chci, aby vypadl, aby se ho to, co bude následovat, netýkalo. Ale asi bych nepřežila, kdyby se vážně rozhodl odjet a nechat mě tady. Přála bych si, aby se z něj stal duch a já věděla o jeho přítomnosti, ale zároveň mu nemohlo nic ublížit.

„Ne, neměl." Stejně by nikdy neodešel, pomýšlím. Nenechal by mě tu, i kdyby to znamenalo, že ho zastřelí hned, jak ho uvidí.

Netrvá to dlouho a ze tmy se vynořuje Jacobův otec s křivým úsměvem na rtech. Má s sebou poměrně početný doprovod a vypadá spokojeně. Ještě aby nebyl. Má přesně to, co chce – nás. Naznačuje mi, ať vylezu z auta. Nasazuju si na hlavu kapuci a naposledy se zhluboka nadechuju.

„Rád tě zase vidím, Lori," usmívá se přátelsky a jednomu ze svých poskoků dává pokyn, aby mě prohledal. Kromě Jeremyho telefonu ale u sebe nemám vůbec nic.

Já raději mlčím, nemám mu co říct.

„Co s ním?" ptá se někdo a ukazuje na Rosse, který taky vystoupil a stoupl si kousek ode mě. Jakeův otec je na pochybách. Ross není ani dítě hvězd, ani nepatří k Organizaci. Ale tolik nám pomáhá, že jen těžko lze nazvat blonďáka neutrálním. Nenechá ho odejít.

„Půjde s námi, přeci jen si máme co vyříkat," rozhoduje velitel Organizace. „To auto zlikvidujte." Ještě prohledávají Rosse, ale ten u sebe nemá vůbec nic. Pak se velitel obrací na mě a ukazuje, abych se vydala směrem k té ošklivé, staré budově.

„Sázeli jsme se, jestli dorazíš," povídá mi cestou dovnitř. „Hra by se konala i bez tebe, ale takhle máme o dva hráče víc." Opět mlčím. Nerozumím tomu, co říká, nevím, co to pro mě znamená.

Gentlemansky mi otevírá dveře. Je tu všude hrozná tma a vlhko a lidé z Organizace vytahují baterky. Nacházíme se v obrovské tovární hale, ve střeše je tolik děr, že ani není znát, že jsme uvnitř budovy. Jen prší míň.

Poutají mi ruce za záda a zavazují oči. Znervózňuje mě to, protože skoro hluchý člověk se nejvíce spoléhá na své oči. A když nevidím, musím se spolehnout na svůj ne úplně zářný sluch. V jedoucím autě to nebylo tak hrozné, člověk musí jen sedět na místě. Jenže někdo do mě strká a já dělám první nejistý krok. Moje chůze je pomalá a opatrná, mám strach, abych neskončila na zemi. Někdo mě sice drží za loket a naznačuje, jakým směrem jít, ale nevím, jestli by mě ušetřili pádu.

Po chvíli jsme ale zase venku, déšť zesiluje. Nutí nás nastoupit do auta. Uvědomuju si, jak moc je situace podobná té, kdy nás naložili posledně. Dávají si velmi záležet na tom, aby nikdo nevěděl, kudy a kam nás vezou.

Cestou nikdo nemluví. Vepředu jen potichu hraje rádio nastavené na frekvenci, která vysílá ve zvláštním cizím jazyce. A do toho někdo tiše pofňukává a popotahuje. Ross to stoprocentně není a já se zatím poměrně držím, takže tu s námi musí být někdo třetí, kdo taky není dobrovolným hráčem jejich záhadné hry.

Ráda bych se začala vyptávat, jak je na tom Jeremy a ostatní. Ale netroufám si. Nemají nejmenší důvod mi cokoli říkat. Nejspíš jim jde jen o to vidět mě mrtvou a umírání mi pořádně prodloužit, ať už mají jakýkoli záměr. Vzpomínám si na zavražděnou Amandu. To jsme ještě byli v Inverness. Ji zabila chemikálie, bylo to rychlé a bezbolestné. Nebo to alespoň říkali. Tak proč si najednou s námi tak hrají?

Auto zastavuje asi po půl hodině jízdy a nutí nás vystoupit.

Všude je až nepřirozené ticho a klid. Srdce mi tluče tak rychle, že to skoro až bolí. Každá minuta je tak nejistá.

„Tak to ukažte," ozývá se někdo až moc blízko u mě.

„Všechny. Až na toho blonďáka," velí zase Jacobův otec. Dala bych teď cokoli, abych věděla, kde je Ross. Nic nevidím, nevím, kde jsem. Většina z lidí z Organizace mlčí, aby nám náhodou něco neprozradili. Když mě pár rukou popadá za ramena, strach se mi vlévá do žil. Další ruka vytahuje rukáv od bundy nad loket a o vteřinu později cítím štípnutí. Zatraceně. Skoro propadám panice, ale mozek naštěstí ještě funguje a dochází mi, že nás nechtějí zabít. Alespoň ne hned.

„Nech oči zavřené," radí mi poměrně mladý hlas.

Bez varování mi sundává šátek a já nemám v plánu ho poslechnout. Jenže hned na to svého rozhodnutí lituju a víčka zase pevně tisknu k sobě kvůli ostrému bílému světlu.

„Nemůžeš říct, že jsem tě nevaroval," mluví dál. „Bacha na ty schody, jsou mokrý." Na jazyku se mi hromadí mnoho odpovědí, ale zvládám udržet jazyk za zuby. Soustředím se jen na to, abych sestoupila ze schodů a nespadla. Zapomínám se i rozhlížet kolem sebe, ale změna teploty vzduchu a vlhkosti mě nutí zvednout hlavu.

Nacházíme se v jakémsi sklepě, kde to vypadá spíš jako ve vězení. Několik cel s kovovými mřížemi. V jedné z nich je Jacob, v další Jhonas a ve třetí Jeremy. Jacob vyskakuje na nohy, jakmile mě poznává. Jeremy leží na zemi a nehýbe se, vůbec nevnímá.

„Jeremy." Moje nohy automaticky vyráží k cele bratra, ale kluk, který stojí hned za mnou, mi nedovoluje se přiblížit. Strká mě do jiné cely, naproti té Jacobovy. Kluk mi uvolňuje spoutané ruce a hned za mnou do cely velmi neochotně vchází mladá dívka. Ta nemá ani svázané ruce. Zamykají za námi a pozornost obrací k cele, ve které leží Jeremy. I k němu strkají někoho dalšího, neznámého kluka. Nezapomínají zamknout a chystají se k odchodu.

„Kde je Ross?!" vyhrkávám. Všichni mě ale ignorují, zhasínají jediné světlo, které osvětluje všechny cely a nás pohlcuje tma. Jediné zvuky, které se ozývají, je pravidelné kapání vody a pláč té druhé holky.

„Jeremy," zkouším oslovit bratra v naději, že mi odpoví.

„Je mimo," říká Jacob.

„Co s námi bude?" ozývá se tiše neznámá dívka v mojí cele. Hlas se jí samým děsem třese. Je na tom ještě hůř než já. Znám Jakea a Jhonase, ona je tady nejspíš sama.

„Za chvíli na tom nejspíš budete jako Jeremy," pronáší konejšivým hlasem. Jsem si jistá, že by mě objal, kdyby mohl. „Látka, co vám dali, stimuluje receptory bolesti, dá se říct, že dostaneš tu nejhorší migrénu ve svým životě a ani nepomyslíš na to, že bys měla používat svoje schopnosti. Nedokážeš se soustředit."

Oni vážně mají způsob, jak děti hvězd odstřihnout od jejich schopností. A Jeremy nejspíš musel dostat koňskou dávku vzhledem k tomu, jak vypadal.

„Lori, tys říkala, že je tady Ross?"

„Neříkala. Ale je, sebrali ho se mnou. Co s ním udělají?" Ani nevím, jestli chci znát odpověď na takovou otázku, jelikož tady s námi není.

„To je právě to, co nevím."

Zády se opírám o studenou stěnu a sedám si na zem. Zkouším něco vymyslet, ale kolem nás není nic než kamenné stěny a tlusté kovové mříže. Zvládla bych je přepálit? Po nějaké chvíli jistě. Ale to je pořád jenom jedna cela, dostat se do všech ostatních by zabralo věčnost. Kdyby měl Jake nějaký plán, už by mi řekl, co mám dělat. Věřím, že mu to v hlavě šrotuje a přemýšlí, jak se odtud dostat. Jen to zatím nevymyslel.

Nějak to dopadne, opakuju si v duchu.

Jako vždycky. Do teď jsme měli pokaždé štěstí. Proč by se to teď mělo měnit?

Slibovaná migréna ze začátku přichází postupně. Po hodině mám chuť otřískat si hlavu o zeď jenom proto, aby bolest odezněla. Mám pocit, že mi někdo každou vteřinou do spánků zarazí hřebík. A další. A další. Je to tak intenzivní, až se mi z toho zvedá žaludek. Nikdy jsem migrénu neměla, neuměla jsem si představit, čím si prochází ti, který jí trpí. Teď lituju každého, kdo si něčím takovým prochází pravidelně. Když už si člověk myslí, že to nemůže být horší, následující minuta vás přesvědčí, že může.

A neznámá v mojí cele dál brečí. Dělá to horší nejenom sobě, ale i mně. Neumím si představit, že bych ještě měla začít plakat. Tolik zvuků navíc. Stačí, aby si někdo odkašlal, a já mám chuť vyletět z kůže. Cítím zvláštní druh vzteku. Na jednu stranu ji lituju a chápu, co přesně ji trápí. Na stranu druhou bych si přála, aby už sklapla.

Jacob měl pravdu – jakékoli soustředění nepřipadá v úvahu.

Jako první usíná neznámá holka, nejspíš kvůli celkovému vyčerpání. Díky bohu.

Sama se snažím usnout celou dlouhou noc, ale nemám šanci. V hlavě mi každou chvíli exploduje bomba a každý sebemenší pohyb všechno akorát zhoršuje.

Vydrž ještě minutu, nabádám samu sebe. A to pořád dokola, až se minuty slévají v hodiny a po neurčitém čase bolest konečně ustupuje. To je taky jediný okamžik, kdy se mi daří na chvíli usnout. Ale skutečně jen na chvíli. Prásknutí dveří nás všechny probouzí. Uprostřed chodby se rozsvěcuje žárovka a dolů přichází kluk s mně velmi povědomým obličejem. Moje spoluvězeňkyně se probouzí a začíná se neovladatelně třást a plakat.

Kluk odemyká naši celu a vstupuje dovnitř. Ani za sebou nezavírá dveře, očividně nemá strach, že bychom se o něco pokusily.

„Calebe, nedávej jim to," žádá ho Jake přiškrceným hlasem. Caleb. On a ještě jeden odvezl mě a Rosse za Londýn a nechali nás tam. To on byl ten klidnější a smířlivější s tím, že je Jake syn velitele Organizace a tudíž má jisté výhody, i když je zrádce. V případě nouze jsem spoléhala na jeho přátelství s Jacobem.

Hnědovlasý kluk se zaráží, unaveně vzdychá a jde k cele, kde se nachází Jake. Také ji odemyká a hází mu láhev s vodou, kterou vytahuje z batohu. Ani jeho celu pak nezamyká, prakticky dovoluje Jakeovi pohybovat se po celém sklepě. Není to zrovna normální chování mezi zajatcem a věznitelem.

„Poznají, když jim to nedám, víš to." Caleb se ke mně obrací zády. Ráda bych najednou nabrala energii a skočila po něm, aby ho Jake mohl dorazit a my odsud vypadnout. Jenže já se jen s obtížemi škrábu na nohy a musím se rukou opřít o zeď, abych neupadla.

„Nepoznají," nesouhlasí Jake. Caleb pokračuje do další cely, kde je Jeremy s cizím klukem. „Sám víš, co to způsobuje, nedá-"

„Jo, vím to moc dobře," přerušuje Caleb svého kamaráda nervózně. „Ale taky moc dobře vím, co se stane, když neposlechnu rozkaz. A to zase znáš ty." Jeremy i jeho spoluvězeň dostávají další dávku neznámé látky. Jacob je trochu pomlácený, ale nevypadá tak bídně jako my. Ruce má volné. Mohl by Caleba prostě napadnout. Ale nejspíš ho chce přesvědčit, přetáhnout na svou stranu.

„Bojíš se toho, co by ti mohla udělat holka?" šklebí se Jacob.

„Bojím se toho, co umí s ohněm," ukazuje Caleb na mě.

„Bude se ovládat," zkouší to bývalý člen Organizace zase. Caleb mezitím zamyká celu s bratrem a vrací se do té mé. Jsem odhodlaná k jediné věci, s ohněm nebo bez něj. Nenechat si tu věc píchnout znovu. „Jsem synem smrti, jestli jenom zjistí, že se s tebou takhle bavím. Kdyby se dozvěděli, že..."

„Taky jsem se vždycky bál toho, co se stane, když na mě přijdou," prozrazuje Jake. Z jeho hlasu je cítit mírné zoufalství. Potřebuje Caleba na svojí straně. Ten zatím věnuje i plačící holce další dávku. Ta se mu ani nebrání, jenom dál brečí. „Ale upřímně, nikdy bych to nevzal zpátky."

„Já to nechápu. Jsi synem velitele, mohl bys-"

„Co?" vrčí Jacob. „Vést firmu na zabíjení? Prober se, jsou to děcka, někteří doslova."

„Oni nás taky zabíjejí."

„A nemyslíš, že se to dá čekat, když jdeme po jejich sourozencích a rodinách?"

„Nehraj na city. Prostě to tetování dostanu a ty mi v tom nezabráníš." Caleb mě popadá za ruku, ale já se mu vyškubávám a dělám vrávoravý krok dozadu. Pomýšlím na oheň, ale jediná myšlenka spouští řetězovou reakci bolesti v mojí hlavě. Těžko se mu můžu bránit, má větší sílu. Ale nepočítá s tím, že se do akce zapojí Jake, který ho sráží stranou a staví se svému kamarádovi do cesty. Caleb uvažuje, jestli se s ním chce prát. Rozhoduje se rychle, couvá z cely pryč a zamyká za námi. Je mu jedno, že Jacob zůstává v mé cele. Očividně se nechce se svým bývalým kolegou pouštět do křížku.

„Stejně jí to nepomůže," neodpouští si Caleb poslední poznámku, zhasíná a odchází.

S úlevou se svážím na zem a zhluboka se nadechuju.

„Jak dlouho tady budeme?" ptám se.

„Do večera," sedá si vedle mě a rukou mě objímá kolem ramen.

„Pak potrestají zrádce a další den budeme mít co dělat, abychom přežili."

„Cože?" nechápu. Jacob mi něco strká do kapsy od bundy. „Co je to?"

„Tohle použij v případě nejvyšší nouze. Bude ti potom všechno jedno." Jeho skoro poraženecký přístup se mi nelíbí. Vážně si myslí, že spolknu něco, po čem nebudu vnímat?

„Řekni jí to," ozývá se poprvé Jhonas.

„Tetování, které máme na dlaních, si musíš zasloužit. Je to znamení, že už nejsi ve výcviku a stáváš se plnohodnotným členem Organizace. A tetování dostaneš jedině, když zvládneš zabít někoho z dětí hvězd nebo jiných určených lidí. Ale nejde o to, že dostanou pistoli a prostě tě zastřelí. Ty máš nůž, hodinu náskok a pošlou tě do ohraničeného areálu. Zbraně mají lidi z Organizace podobné, někdo je šťastný a vylosuje si zbraň. Kdo tě najde a sejme, má tetování. Život si zachráníš tak, že se dostaneš z areálu pryč."

„Jak často se stává, že se odtamtud dostanou?" ptám se potichu.

„Nestává."

Pro vás všechny, kteří jste respektovali mé rozhodnutí na chvíli si odpočinout. Jste do jednoho ti neúžasnější čtenáři, jaké si člověk může přát.

Opět to tu můžeme rozjet. 3:)