Hlava mi začíná třeštit ve chvíli, kdy mě probouzejí vibrace telefonu. Natahuju se pro přístroj a mám chuť prohodit ho oknem, jen abych mohla dál spát. Půl šesté ráno. Aniž bych to chtěla, vzpomínám si na Coltonův ztracený výraz ve tváři, když se dostal do tělocvičny s klecí. Nemůžu ho v tom nechat. Prudce se posazuju, abych znovu neusnula, a vzápětí toho lituju. Do kolene mi vjíždí prudká bolest kvůli včerejším experimentům v tělocvičně. Náladu mi nezvedá ani myšlenka na včerejší hádku s bratrem. Pocit viny se dostavil velmi rychle a už teď v duchu přemítám nad tím, jak se mu omluvím. Oběma nám ujely nervy, ale raději přiznám svou chybu, než abychom spolu nemluvili.

Koleno si stahuju obvazem a dokulhávám k jídelně. Dál se snažím jít, aby nebylo vidět, jak se mi noha při každém kroku podlamuje. Jenže to nezabírá ani na vteřinu.

„Cos dělala?" třeští Jake oči a já ho pražím zlým pohledem, protože řve přes celou jídelnu. Je to jenom pár vojáků, my dva a Colton s Rossem. Není třeba zvyšovat hlas tolik, jako když je tu přes oběd narváno.

„Taky ti přeju dobré ráno," ignoruju jeho otázku a sedám si vedle Coltona. „Jeremy dneska nepojede?" Všichni taktně uhýbají očima a předstírají, že naši hádku neslyšeli. Gentlemani, to se musí nechat.

„Rozmyslel si to." U srdce mě bodá. Že by za to mohl náš včerejší rozhovor? Je to nejvíce pravděpodobná varianta. A místo bratra jede dneska Ross. Nenápadně si ho prohlížím. Má v obličeji mnohem zdravější barvu, než posledně. Cestu na místo konání dalších zápasů, sezení a zase se vrátit na základnu by měl zvládnout, aniž by se mu mělo něco stát. Nejspíš má víc energie, než já. Znovu přemýšlím o tom, proč mám vlastně takovou potřebu být u těch zápasů, i když se mi protiví. Možná proto, že mě do toho Jackson zatáhl úplně od začátku, možná kvůli neopodstatněnému strachu o Coltona. Vím, že si poradí. Jenže já potřebuju vidět, že je v pořádku. Ne několik hodin čekat, až se zase vrátí na základnu.

V šest hodin a pár minut se scházíme před budovou. Někdo tu ale schází.

„Phil nás neodveze?" mračím se a natahuju si na hlavu kapuci, protože začíná poprchávat.

„V noci se tu prý stavil na otočku, pak odletěl do Ameriky," odpovídá mi Colton.

„Kvůli čemu?"

„Nikdy neřekne, proč odjíždí. Ani tentokrát neudělal výjimku."

„A Barrows?" nevzdávám to.

„Ten spí," šťouchá do mě Jacob a pohazuje si s klíčky od auta v ruce. „Tváříš se divně, prcku. Co je?"

„Ty budeš řídit?" povytahuju pochybovačně obočí. Po té autonehodě na mostě nemám hysterické záchvaty, když vidím auto. Ale byla bych raději, kdyby řídil někdo, kdo to má už pár let v ruce. Pochybuju o tom, že má legální řidičák. Pravděpodobně mu ho zařídila Organizace ve věku, kdy řídit ani nesměl.

„Něco proti?" otevírá mi dveře.

„To s námi nepojede někdo dospělý?" nevzdávám se. Jake a Colton se začínají smát a Ross jenom kroutí hlavou, jako bych právě udělala fatální chybu. Možná jenom maskuje úsměv.

„Možná to pro tebe bude zdrcující informace, ale jediný, kdo tady není dospělý, jsi ty," kření se Jacob vesele a cuchá mi vlasy tak, jak to každý dělá Danielovi.

„Papírově možná plnoletý jsi, ale tady," cvrnkám ho prsty do spánku, „tady o tom dost pochybuju." Uraženě nasedám do auta. Colton se začíná smát nanovo a tentokrát stíhám postřehnout, že se koutky zvedají i Rossovi.

„Máte ty urážky v rodině, co?" Zabouchává za mnou dveře a sám nastupuje.

Cestou Colton a Jake diskutují o věcech, kterým nerozumím. To jsou samé názvy zbraní, nábojů nebo různých technik, které mi v životě nikdo neukáže, protože bych nejspíš zranila sebe, než protivníka. Je ale pěkné, že se stali přáteli. Nejdřív o Jacobovi nikdo nechtěl ani slyšet, je na něj vypsaný zatykač. Pro lidi jako Colton nebo Ross by měl být nepřítelem číslo jedna. Přesto nám právě dělá řidiče a angažuje se ve věcech, které by vůbec nemusely být jeho starost. Těžko bychom se bez něj obešli.

„Jedeme správně?" ozývá se Ross najednou po půl hodině cesty. Každou chvíli bychom se měli dostat do okrajových částí Londýna, ale zatím projíždíme jen úzkými lesními cestami, které jsou zpevněné akorát štěrkem. Nemít auto vypůjčené od armády, nejspíš jsme se už někde zasekli. Nelíbí se mi tón, jakým tu jednoduchou otázku pronesl a rychle se mě zmocňuje nervozita.

„Jackson říkal, že je to poměrně odříznutá část Londýna," komentuje zepředu Colton a nejspíš si žádné starosti nedělá. Blonďák vedle mě nic dalšího neříká. Nepřestává hypnotizovat krajinu a přitom se tváří jako vždycky – nedává na sobě znát nic. Říkáte si, jak je všechno v pohodě, ale přitom víte, že člověk sedící půl metru od vás má daleko lepší instinkt, než kdy vy budete mít.

Dávno nejsme v blízkosti Londýna, slyším křičet své myšlenky.

I já se rozhoduju mlčet a jenom zírat z okna.

Po dalších deseti minutách se před námi otevírá krajina a les mizí. Zastavujeme se před vysokou, několika patrovou budovou uprostřed obrovské louky. Tohle mohl být kdysi možná hotel pro lidi, kteří hledají útěk před civilizací, nebo nemocnice, schválně daleko od města, aby se případná nákaza nešířila. Samotná stavba napovídá, že jsme tu špatně. Vypadá, že se každou chvíli rozpadne, střechu prakticky nemá, okna bez skel, obrovské trhliny v omítce.

Krom okolí budovy jsou všude jen samé vysoké stromy. A žádní lidé.

To ticho nenapovídá blížícímu se zápasu.

To nepřirozené ticho je varování.

Colton přichází k jedinému dalšímu autu, které stojí nedaleko od místa, kde Jake zaparkoval. Natahuje se k přednímu sklu a za moment svírá v ruce malý papírek. Očima krátce sjíždí text a hned na to papír mačká do kuličky, kterou nechává spadnout na zem. Dělám krok blíž k autu a nevšímám si rozbité lahve od piva. Šlapu přímo do hromádky střepů a ten zvuk zní tichou krajinou jako ohlušující gong.

Nejsem tak geniální, jak si o sobě myslím. Dávno mým kolegům došlo to, co mně teď. Že tady se žádný zápas konat nebude. Akorát jsme přijeli na místo, kde nás Jackson chtěl mít.

Najednou jsem ráda, že tady Jeremy není.

„Je to Markususovo auto," oznamuje nám Colton zachmuřeně. „A vevnitř Sethova bunda." Zmocňuje se mě hrozný pocit. Nikdo nemusí říkat nahlas, co se právě děje. Myslím, že i mí přátelé vnímají, jak se do nás zapichují cizí oči, které my ve vysokém porostu nemáme šanci spatřit.

Moc ale pátrat nemusíme. Z několika míst se ozývá synchronizované šustění oblečení a křupání větví pod nápory těžkých kroků. Z budovy vylézá Jackson v doprovodu dvou mužů. Jenže nejsou jen dva. V lesích nedaleko se jich skrývá daleko víc. Zvládám napočítat minimálně šest dalších kumpánů pana Jacksona, kteří se drží ve stínech stromů.

„Dobré ráno," zdraví nás ten parchant s přátelským úsměvem na tváři. Oblohu za ním zalévá světlo vycházejícího slunce. Tak něžná barva se k tomuto okamžiku nehodí.

„Co to má znamenat?" ukazuje Colton na auto svého bratra. „Kde jsou?"

„Nebuď nedočkavý. Ani nevíš, proč jsem svolal tuhle sešlost."

„Kde jsou bráchové?" ignoruje ho spolužák.

„Vy mladí jste tak netrpěliví. Ale budiž. Jde o to, cos předváděl na těch zápasech."

„Dohoda byla, že vyhraju peníze a to taky udělám. O tom, jak je vyhraju, nepadlo ani slovo."

„To máš pravdu, jenomže já tahám za nitky a ty se podle toho budeš řídit. Tvoje nové já se mi nelíbí, nedalo se na to koukat. Zajeď do starých kolejí, Coltone. Myslím to vážně." Colton zatíná ruce v pěst, začíná být velmi naštvaný. A už jsem jednou viděla, že když je rozzuřený, i jemu povolí nervy. Teď, v tuhle chvíli ale nesmí. Už jenom kvůli lidem, kteří se k nám čím dál tím víc přibližují. Už se neschovávají ve stínech. Naopak se snaží dostat se co nejblíže.

„Kde jsou?" drtí Colton skrz zaťaté zuby. Jake mu pokládá ruku na rameno a stoupá si vedle něj.

„Vyslechli jsme si váš odborný posudek, díky. Teď byste mohl vyklopit, kde jsou jeho bratři," žádá Jacksona celkem slušně Jacob.

„Jsem znechucený vaší generací." Z budovy se vynořují další dva muži a vlečou mezi sebou Markuse. V tu samou chvíli se po dvou chlapech vrhají na Coltona a Jacoba. Ani jeden z nich nemá u sebe zbraň a moc se nebrání, protože nevědí, co přijde. Já s Rossem stále stojíme blízko u auta. Pár metrů od nás stojí další tři muži, ale zatím nic nedělají. Nejspíš pro ně nepředstavujeme takovou hrozbu jako Jake s Coltonem. Anebo taky proto, že nevědí, že Ross má u sebe zbraň. Není totiž vidět.

Markus kromě rány na spánku vypadá v pořádku. Ruce má svázané za zády a v očích takový vztek, jaký jsem v životě neviděla. Kdyby se mu dostala do rukou pistole, všechny, kteří souvisejí s Jacksonem, nejspíš postřílí. Rád by všechny kolem sebe zmasakroval, ale momentálně nemůže. Jake i Colton se vzpírají, když Markuse skopávají k zemi a jeden z bodyguardů si nezapomíná párkrát kopnout.

Jeden z chlapů u Markuse odněkud vytahuje lahev s jakousi čirou zlatavou tekutinou a celý její obsah končí na Markusovi. Nejstarší Coltonův bratr trne na místě a začíná kašlat a plivat tekutinu, která se mu dostala do úst. Najednou má v očích omračující strach, veškerá bojovnost ho přešla. Teď se bojí.

Poryv větru ke mně přináší zápach benzínu.

Moje tepová frekvence vylétává do výšin, když Jackson vytahuje z kapsy svého kabátu zápalky a na tváři se mu objevuje krutý spokojený úsměv. Čekám, že se Colton utrhne ze řetězu a snadno přemůže oba muže, kteří mu brání v pohybu. Ale on úplně tuhne a očividně se nemůže ani pohnout.

„Dobře," vydává ze sebe Colton roztřeseným hlasem. „Udělám, co chcete. Hlavně nedělejte..."

„Jak si můžu být jistý?" povytahuje Jackson obočí. „Jsi lhář a podvodník, máte to v rodině." Jackson odstupuje od Markuse a vytahuje z krabičky jednu sirku. Ta jedna malá zápalka se nyní stává středobodem vesmíru hned několika lidí.

Moje první myšlenka je, že z toho hajzla nezbude ani mastný flek. Zrovna teď jsem si jistá, že bych dokázala podpálit jakoukoli část jeho těla na milimetr přesně. Bylo by to s ním rychlé a Coltona bych zbavila jednoho velkého problému. Ale další mu přidělala, protože Markus je až moc blízko. Teď můžou vzplanout i výpary ve vzduchu. Nepochybuju o tom, že můj pokus o zásah do situace by odnesl i Markus. Ten se ani nezmáhá na žádný vzdor. Je úplně otupělý.

„Nelžu," souká ze sebe Colton. Sotva mluví. „Bude to jiné, slibuju." Soustředím se na zápalku a jenom čekám, kdy Jackson škrtne. Nemusím přece jenom věci zapalovat a odsuzovat k destrukci. Můžu hoření i zabránit.

Jackson se uchechtává a hází nezapálenou sirku k Markusovi, která mu přistává skoro před očima. Nejstarší z bratrů úlevně zavírá oči.

„Kdybys viděl svůj výraz!" plácá se šéf podsvětí do kolen, jako by mu někdo řekl úžasný vtip. Je ale jediný, kdo dává najevo nějaké veselí. Markus je viditelně bledý a snaží se ovládnout svůj splašený dech. Jak se tváří Colton, si umím dokonale představit. „Že jsi to ty, dám ti šanci napravit první kolo. Přijdu se podívat, doufám, že si to zapamatuješ."

Stejně rychle, jak se objevili, tak se stahují. Přijeli jinou cestou, auta mají zaparkovaná za budovou. Když se konečně ozývá vrčení motorů, úlevně si oddechuju. Nic se nestalo. Až na šok jsou všichni v pořádku. Jake vytahuje z kapsy malý kapesní nožík a pomáhá Markusovi z provazů.

„Je ti něco?" stará se Colton směrem ke svému bratrovi.

„Ne," kroutí hlavou. Je vyděšený, vypadá, že se psychicky složí. Bere si od Coltona nabízenou bundu a shazuje ze sebe mikinu potřísněnou benzínem. „Díky." Další věc, kterou nejspíš budu muset později rozdýchat.

Udělal by to? Vážně by byl schopný Markuse před našima očima...

„Mitch a Seth jsou vevnitř," ruší mou nit myšlenek Markus. „Musíme je najít, nebudou úplně schopní pomoct si sami."

„Co jim udělali?" chce vědět Jake.

„Já nevím. Ale Mitch dost křičel. Já toho chlapa zabiju..."

„Dneska se mu málem povedlo zabít tebe," zchlazuje ho Jacob. „Rozdělíme se a prohledáme ten barák."

„S Markusem prohledáme přízemí a první patro," navrhuje Colton. Pak se obrací na mě. „Nechceš tu raději počkat? Však víš, to koleno."

„Ne," zamítám okamžitě. „I kdybych se měla plazit, tady nezůstanu." Dál nic neříká, jen přikyvuje. Ruce svírá pevně zaťaté v pěsti a ne a ne je povolit. Nejspíš by potřeboval vypustit trochu páry, ale tady nemá kde.

Dostat se dovnitř není problém. Naopak, velké masivní dveře jsou otevřené dokořán. Všude se povalují zbytky po prknech a hřebíky, které nejspíš držely vandaly venku. Ale člověk si vždycky najde cestu, zvlášť do opuštěných starých budov.

Hned podle recepce usuzuju, že odhad o hotelu byl správný. Za velkým pultem, na kterém leží slušná vrstva prachu je skříňka s asi padesáti malými šuplíčky. Hádám, že v nich kdysi byly klíče od jednotlivých pokojů. Nelíbí se mi tady. Venku je zataženo, navíc před chvílí svítalo. Moc světla dovnitř nejde. Zůstalo tady dost původního nábytku, ale všechno je zapadané prachem a plesnivé. Podlaha pod námi strašidelně vrže a zápach vlhkosti a plísně jenom potvrzuje, že je nejspíš nebezpečné se tady pohybovat. Zatlučené dveře obvykle nejsou pro srandu, očividně k tomu měl někdo dobrý důvod. Být tady sama, dávno se s brekem rozběhnu ven. I kdybych měla dvacet dalších schopností, nezůstala bych tu ani vteřinu navíc, pokud by to nebylo nezbytně nutné.

Opatrně vycházíme do prvního patra. Snažím se mít stejné tempo jako Ross s Jacobem, nehodlám je ztratit z dohledu.

Chodba, ve které se ocitáme, vede dál doleva nebo doprava. Po obou stranách jsou dveře od jednotlivých pokojů. Většina z nich je zavřených.

Ross se sám vydává do levé chodby a já s Jacobem máme automaticky na starost tu pravou. Trvá nám půl hodiny projít všechny pokoje. Nejsou sice zamčené, ale jenom otevřít je občas umění. Kvůli vlhkosti a nepříznivým podmínkám zrezly zámky a kliky a Jake musí vynakládat velké úsilí k tomu, abychom se vůbec dostali dovnitř.

Druhé patro je na tom stejně bídně. Do třetího už je problém jenom se dostat. Schodiště napůl podlehlo dlouholetému neudržování a zbyla ho jen půlka. Na podlahách a na stěnách jsou obrovské mokré skvrny, které nám jenom napovídají, že tady nemáme co dělat. Občas skrze díru ve stropě dokonce vidím sluneční světlo. Střecha nejspíš už dávno neplní svou funkci.

Otevírám první dveře a nakukuju do zatuchlého tmavého pokoje.

„Sethe?" ozývám se potichu. „Mitchi?" Rychle zase z pokoje odcházím a následuju Jacoba. V podlaze je sem tam díra a já se svou bolavou nohou jenom čekám, kdy do nějaké zapadnu.

Spatřuju akorát Jakeovy hnědé vlasy, takže se vydávám směrem k plesnivému gauči.

„Jacobe, tady..." Opatrně za něj nahlížím a zůstávám stát na místě. Má slova zůstávají viset ve vzduchu. Jako by někdo zmáčkl tlačítko stop a moje tělo samo reagovalo. Dělám krok dozadu, o něco zakopávám a padám na zadek. Nejspíš i nahlas kleju, protože mám strach, abych neupadla na něco ostrého. Urychleně se zase zvedám na nohy a tentokrát skoro vrážím do Rosse, který mě chytá za ramena a ujišťuje se, že pevně stojím na nohách. Obchází mě a kleká si k Mitchovi.

Já jsem tentokrát opatrnější. Vím, co mě čeká. Přesto si dovoluju jenom rychlý pohled.

Mitch leží na břiše, zmlácený a úplně bledý. Z jeho trika zbyly jenom cáry látky nasáklé krví a záda připomínají maso, které právě prošlo mlýnkem. Bili ho něčím ostrým, co mu roztrhalo kůži i svaly na kusy. Nemůžu se na to dívat.

Odvracím se a oči mi padají na kus jakéhosi prkna, ve kterém je zatlučený hřebík.

„Já nechci... umřít," chrčí Mitch tichým hlasem. A já myslela, že je v bezvědomí. Obracím svou pozornost k němu a odmítám se podívat na jeho zranění. Jen si sedám k němu a beru ho za ruku.

„Neumřeš," prohlašuje Jacob jistě a pohlíží na Rosse. Nejspíš doufá, že mu to potvrdí.

„Zavolej záchranku, nejlepší by bylo, kdyby poslali vrtulník," říká blonďák kamarádovi.

„Co Markus? A... a Seth?" Mitchovi se z očí koulí velké slzy a celý se třese.

„Jsou v pořádku," odhrnuju mu vlasy ze zpoceného čela. „Je jim fajn."

„Já necítím nohy." Vyděšeně se otáčím na Rosse. Ten se natahuje a bere do ruky menší kamínek. Nechává ho spadnout na Mitchovo lýtko, ale on vůbec nedává najevo, že by cokoli cítil. Do očí mi vyhrkávají slzy při představě, že tenhle mladý kluk má nejspíš poškozenou míchu.

Mezitím, co Jacob telefonuje, do pokoje vtrhává Markus. Je celý bez sebe, když spatřuje Mitche. Vypadá jako rozzuřený býk připravený k úderu

„Nemůžeme s ním hýbat," zvedá se Ross, aby Markuse udržel dál od Mitche.

„Záchranka je na cestě," oznamuje Jake.

„Kurva!" nadává Markus nahlas a mně je ho v tuhle chvíli hrozně líto. I on vytahuje telefon a dál mluví do něj. „Našli ho, ale neudělá ani krok. Vezmi Setha do nemocnice."

„Měl bys jet taky," skáče mu Jake do řeči. „A ty taky, když jsme u toho," říká Rossovi. A má pravdu. Kluk, který páchne po benzínu, a blonďák s obvazem na krku nejsou zrovna vhodnými kandidáty na předání zraněných. „S Lori tady počkáme."

„Nejsi moje máma!" vyštěkává Markus. Ale výraz mění ve chvíli, kdy na něj Colton zařval do telefonu. „Fajn. Jo, nejsem idiot. Chce s tebou mluvit," vráží mi telefon do ruky a opatrně přiklekává k Mitchovi.

„Coltone?"

„Markus dá Jakeovi klíče od svého auta, až si lékaři převezmou Mitche, jeďte na základnu. My teď odvezeme Setha. J-jak je na tom?"

„Dají ho do pořádku." Nemám sílu mu říct, že jsem nikdy neviděla nic horšího.

„Děkuju." Hovor vypíná a já vracím mobil Markusovi a ten s velkou nevolí předává své klíčky od auta Jakeovi. Po pár minutách je Jake sleduje skrze zaprášené okno a hlásí, že už odjeli.

„Seth šel po svých, což je dobré znamení."

Přála bych si, aby tady záchranka byla co nejdřív. Nebo mít schopnost tišit bolest. Dokonce bych byla ráda i za to, kdyby ztratil vědomí. Takhle trpí a my mu nemůžeme pomoct. Jen se dívat, držet ho za ruku a vyprávět. Obdivuju Jacoba, který mele něco o severské mytologii, i když ho Mitch nejspíš vůbec neposlouchá.

Nechápu, jak se tohle mohlo stát. Jackson by tou sirkou nikdy nemohl škrtnout. Colton by pak neměl nejmenší důvod nastoupit do zápasů. Navíc by se nejspíš strhla strašná přestřelka, kdyby Markusovi ublížil. Chtěl Coltona prostě jen postrašit, což se mu povedlo. Seth na tom nejspíš taky není tak špatně. Ale to, co se stalo Mitchovi, mi hlava nebere. Mitch musel Jacksona něčím hrozně naštvat a vyprovokovat. A to všechno jenom kvůli penězům...

***

Po asi dvaceti minutách na plácku před budovou přistává vrtulník, chvíli před ním Mitch omdlel. Jeho přesun z horních pater polorozpadlé budovy je náročný a neobejde se bez asistence Jakea. Já během přemisťování ven odpovídám jednomu ze záchranářů na pár otázek. Kdo jsem, jaký vztah mě pojí k Mitchovi, popřípadě jestli nemám kontakt na jeho příbuzné, zda jsme s ním hýbali nebo ho našli takhle. Vymýšlím si historku o tom, že mě sem Jake vzal na romantickou a zároveň dobrodružnou procházku v oslavě našeho dvouletého výročí a během prozkoumávání budovy jsme narazili na Mitche. Určitě bude případ řešit i policie, ale to už se dá nějak domluvit s Philem nebo Barrowsem.

Stojím na schodech u vchodu do domu a sleduju vrtulník, který se zvedá do vzduchu a během pár vteřin mizí z našeho dohledu. Sedám si a schovávám obličej do dlaní. Je to reakce na uvědomění si toho, co se stalo. Člověk během krizové situace funguje vcelku normálně. Člověk moc nemyslí, vnímá jenom strach a daný okamžik. Ale jakmile ten stres opadne, přichází na řadu fakta a myšlenky na to, co všechno se mohlo stát.

Ani nestíhám postřehnout, co je spouštěcím faktorem, ale můj tep se najednou o dost zvyšuje. Sakra, to mám ještě ke všemu dostat infarkt?

„Dobrý?" přisedává si Jake vedle. „Nějak si zbledla."

„Ale jo, jen mám nějaké problémy se srdcem, zapomněla jsem na to."

„Cože?" povytahuje obočí.

„Stalo se mi to teprve podruhé. Mělo by to přejít samo."

„Samo? Určitě? Co mám udělat?"

„Nic, vážně," pokouším se o úsměv. Ale teď se nejde usmívat. „Přejde to." Doufám.

„V tom případě počkáme," rozhoduje se. „Neomdli tady, prosím tě. Nemám šajna, co bych měl dělat."

„Kecáš. Vždycky víš, co dělat."

„Tohle si myslíš?" uchechtává se, ale jeho smích je nucený. „Co ty a Jeremy?"

„Nevím. Myslím, že dneska nejel kvůli mně. Byli jsme na sebe hnusní."

„Jo, slyšel jsem. Urovná se to," snaží se mě přesvědčit. „Nevím kdy, ale určitě ano."

„Co bychom bez tebe dělali," vzdychám. „Tolik nám pomáháš. Odmalička ti říkali, že jsme ti špatní. Já to nechápu, jak se někdo takhle najednou může obrátit proti všemu, co ho učili. Těma kecama chci říct, děkuju. Fakt, já..."

„Šetři dechem," zastavuje mě. „Měl jsem štěstí, protože jsem nevyrůstal úplně odříznutý od světa. Většina dětí nechodí do normálních škol, Organizace má vlastní školy, kde se dohromady kloubí výcvik a výuka. Já ale chodil od malička do normální školy, takže ten vliv nebyl až tak... nepřetržitý. Navíc jsem synem vůdce Organizace, takže nikdo neměl pochybnosti. Když mě a tátu přeložili do Inverness, abychom vás našli, první den ve škole byl katastrofální. Já unavený, zmatený a navíc menší, než většina spolužáků. Chtěla si mě podat partička drsných páťáků, ale jenom díky Jeremymu mě nezmlátili. Pak mě přemluvil k hokeji. Až o dost později mi došlo, že jste děti hvězd." Tentokrát je jeho úsměv skutečný. „To už jsme byli přátelé a nepřicházelo v úvahu vás nahlásit."

„Nikdy ses nebál, co se stane, kdyby se dozvěděli, že nás kryješ?" zajímám se.

„Bál. A jak," zubí se. Vzpomíná na to jako na pěknou historku. Dál ale nepokračuje. „Co ty? Lepší?"

„Jo," lžu. Není mi líp, ale zároveň už tady nechci být ani o minutu dýl. Nechávám si pomoct na nohy a přesouváme se do Markusova auta.

Po pár minutách mi přichází zpráva od Coltona.

„Máme vyzvednout Rosse v nemocnici Svaté Kláry," vyřizuju Jakeovi. „Seth bude v pořádku, o Mitchovi nic neví. Nejspíš je ještě brzy." Na chvíli se odmlčuju a přemýšlím, jak bych vyjádřila to, co cítím. „Tohle je hrozný."

„Ve světě se děje plno hrozných věcí, daleko horších." Nezní to ani jako výčitka, ale ani jako utěšování. Samozřejmě má pravdu. Možná bych si to konečně mohla sama uvědomit a přestat doufat, že každý by se zachoval tak, jak je v jeho nejlepším úmyslu. Jackson musí vědět, že Colton udělá hodně pro to, aby peníze získal. Ale on vyloženě chce, aby se u toho Colton trápil, aby se stal tím, kým být nechce.

Zbytek cesty jedeme mlčky a zastavujeme se až před nemocnicí, kde na nás čeká.

Nikdy bych netušila, že to bude on, který jako první naruší ticho v autě.

„Tohle ti posílá Colton," podává mi dopředu nějaký telefon. Hned poznávám ten, který mu dal Jackson kvůli informacím o zápasech.

„Co s tím mám dělat?"

„To už neřekl, jenom to asi teď nechce mít u sebe."

Trvalo to déle, než jsem chtěla. Ale nějak jsem nedokázala chytnout tu správnou slinu. Žádný návrat se bohužel nekoná, až v další kapitole *trochu si popletla, co se kdy děje*.

Díky všem za čtení a dokud mám ještě vaši pozornost, ráda bych vám i tentokrát doporučila příběh, který si podle mě zaslouží víc pozornosti. 

Jmenuje se Bez návratu a najdete ho na profilu uživatele ArtairTaran. Sama příběhu nemůžu vytknout nic až na to, že je ho málo. Znáte to. Vydáte jednu kapitolu, je to málo. Vydáte deset kapitol, je to málo. Jestli někdo máte chuť zahrát si na kritika a pokusit se tento příběh roztrhat na kousky, do toho. Osobně si ale myslí, že se vám to nepovede. Určitě ale nezapomeňte zaskočit na návštěvu v případě, že vám došlo kvalitní čtivo. Tady ho najdete.