Jungkook

Zase jsem dostal příležitost stát v oné moderní budově. Tentokrát tu nebylo pouze pár lidí. Byl to spíš dav. Dav lidí, které si Jin zavolal, aby je znovu mohl poslat do minulosti.

Pokud by se se mnou před několika hodinami nerozešla má přítelkyně, tak bych zde nestál. Ale potřeboval jsem se rozptýlit.

Všichni čekali jen na to až se objeví Jin, který si dnes dával opravdu na čas. V místnosti byl šum z toho, jak si několik lidí povídalo.

Dav mladých lidí utichl ve chvíli když na menší vyvýšenou plochu vystoupilo asi deset lidí. Jeden z nich se otočil, aby stáhl velké plátno za ním. Na plátně se objevil Seokjin.

„Ahojte, omlouvám se, že dnes s vámi nemohu být osobně,“ začal a usmíval se při tom.

„Dnes vás můj tým pošle zpět do minulosti a vaším úkolem bude najít si k sobě vašeho dvojníka. Váš dvojník je člověk, který má podobný kód jako vy, zkrátka někdo, kdo s vámi bude kompatibilní. Dělám to z toho důvodu, abych vám zvýšil bezpečí při vašich cestách. Cestovatel by nikdy neměl být sám a neměl by se spoléhat pouze na hodinky, protože čím víc je používáte a necháváte si vpichovat cestovatelské sérum X, tak je dost možné, že jednoho dne si na sérum zvyknete a už vás zpátky nepošle. A proto potřebujete dvojníka.

A jak vašeho dvojníka poznáte? Na to musíte přijít nejak sami. Každopádně pokud vás časoprostor vyplivne zpět do našeho času, tak věřte, že jste jej našli.

Pokud si dnes dvojníka nenajdete, tak je mi moc líto, ale budu se s vámi muset rozloučit. Ale těm, kdo budou mít svou dvojičku slibuji, že tohle nebyla vaše poslední cesta.“

Plátno zase zbělelo. Jin se odpojil. Kolem několika lidí začali chodit lidi z Jinova týmu. Rozdávali jim hodinky a posílali je do dob dávno minulých.

Ve chvíli co mi čtyřiceti léty muž nasadil hodinky a začal nastavovat dobu jsem začal pochybovat, zda se vůbec chci objevit někde mezi piráty nebo další středověké vesnici.

Zmohl jsem se na: „Počkejte, já-,“ pozdě právě mi zajela jehla do zápěstí a ja cítil, jak mi do něj stříkla onu tekutinu.

„-si to rozmyslel,“ to už ten muž slyšet nemohl, protože jsem najednou stál uprostřed města z devatenáctého století. Století páry.

Málem mě srazil hodně jednoduchý automobil, protože jsem postával prostřed cesty.

Z auta někdo zavolal: „Uhni, debile!“

A já sebou trhl, div jsem nezpadl přímo pod jeho kola.

Tak aspoň tu nejsou žádní dinosauři, opice z pralesa ani žádní lupiči a bandité.

Můžu to tu přečkat v klidu. Začínám to brát jako privilegium.

Nemám v plánu hledat svou cestovatelskou půlku. Když ji najdu, tak mě čeká další cesta. Když ji nenajdu, tak už nikdy neuvidím ty zatracené hodinky na mém zápěstí. A to mi dělalo úsměv na tváři.

Trochu mě však píchlo u srdce, vždyť teď žiju Jiminův sen. Začal jsem trošku zpytovat svědomí. Co by on za to dal..

Hmm, no a přišel jsem na to, že to je právě ono. Ten sen je Jiminův a ne můj.

Takže jsem se začal procházet ulicemi. A zabloudil do místní krčmy, ze které se linula hlasitá hudba, ačkoli bylo teprve půl páté.

Uvnitř byl zatuchlý vzduch, ale ani to mě neodradilo sednou si za bar a říct: „Jedno pivo.“

Žena mi ihned jedno nalila. A pak mi nalila ještě jedno a asi pak ještě další až jsem to přestal počítat. Nechal jsem se unést atmosférou, která zde panovala.

Nějaká žena mě vzala dokola a pak už jen tancoval a při tom jsem začal truchlit. Vždyť jsme se dnes rozešli! Začali mi téct slzy z očí. A ta slečna, která mě držela si nejspíš začala myslet, že jsem fakt hodně divný.

Nakonec jsem se nějak dostal na podlahu. A nějaké ruce mě začali zvedat nahorů.

„Ty seš fakt úplně dodělaný,“ slyšel jsem hlas toho někoho, kdo mě táhl ze zatuchlé místnosti ven. Snažil jsem se dávat nohy před sebe, jednu za druhou, ale kdo by to byl tušil, že se v tomto stavu tak špatně chodí.

Vyšli jsme ven. Šli jsme tmavou ulicí. Slunce už davno zapadlo. Opravdu už je tolik hodin?

Mířili jsme do parku.

„Violet, to jsi ty?“ zašvitořil jsem a pokusil se dívku obejmout a dát ji pusu. „Je mi to tak líto...“

Přitiskl jsem se k ní. Rucema ji obejmul a dal ji jednu menší pusu na rty. A pak druhou.

„Já nejsem ta tvoje Violetta, nech už toho,“ odsekl mě chlapec. „A navíc pěkně smrdíš.“

„Aha a kdo jsi?“ nechápal jsem.

„Tae, tvoje dvojička, idiote.“

Realita, kterou jsme měli pred sebou se zase začala měnit.

Objevili jsme se zpátky v našem čase.

Já idiot, který si nechtěl najít svou dvojičku umožnil, aby si ho našla sama.

*

Eeee, jo? Fakt jsem napsala další kapitolu uhu

A moc se mi to nechce kontrolovat, takze tak trochu doufam, ze to dava smysl...

Kdyztak vase postrehy prosim zde, peace, treba zas nekdy ✌️✌️✌️