Taehyung

Bolela mě hlava z toho, jak jsem se snažil přijít na něco, co by dávalo smysl. Rozhodl jsem se pro novou strategií. Jakmile se probudím u Jungkooka, tak se jej zeptám na všechno a nebudu mu skákat do řeči, jak já moc rád dělám, když mi říká věci, co dle mě nedávají moc smysl.

Zkrátka jej vyslechnu, pečlivě analyzuji jeho odpovědi a vývodím z nich nějaký racionální výsledek. Nebo se k tomu racionálnímu výsledku o trošku blíž přiblížím, pokud nebudu ještě víc zmatený. Měl jsem i obavy, že mi na všechny otázky odpoví a já pak zapomenu jeho odpovědi, jak už se mi několikrát stalo. Zkrátka celý sen jako by byl fuč.

Ležel jsem v posteli. Dnes jsem se chtěl probudit v tom divném snu. Doufal jsem, že se neprobudím v pozici, kdy by se po mě Jungkook nějak svíjel nebo naopak - já po Jungkookovi. Což je ta horší možnost. Nemohl jsem usnout, jak moc jsem chtěl spát. Několik minut jsem ležel na pravém boku, pak na druhém boku. Udělal jsem pár koleček po svém pokoji s nadějí, že mě to víc unaví a já pak snáz usnu. Pak jsem ležel na zádech.

Spi už!

Nemohl jsem usnout.

Až se mi to pak za několik minut podařilo. Jungkook seděl na sedačce a já vedle něj. Podíval jsem se na něj, neotálel jsem a s vážným výrazem jsem začal: „Musím se tě na něco zeptat.“

On vzhledl: „Hmm, a na co?“

„Kdo jsi?“

„Jungkook, kdo bych byl jako,“ uchechtl se, „dneska jsi i celkem vtipný, víš?“

„Tak jsem to nemyslel. Chci vědět co tady děláš, proč se mi o tobě zdá, co máš rád, kolik ti vůbec je a odkud se známe, tak povídej.“

„Jsem tvoje vzpomínka, ale to už jsem ti přece říkal, nebo snad ne?“

„No jo, no. Ale furt je to divný, vždyť si tě nepamatuju. A navíc jsi žil před sto lety a umřel ve válce. Já jsem nikdy nebyl ve válce a už vůbec ne před sto lety, víš ty vůbec, kolik je to času?“ snažil jsem se pokračovat v rozhovoru a hned se nerozčílit, i když jsem té jeho pohádce o vzpomínce vůbec nevěřil.

„Tak to by sis měl asi vzpomenout,“ ušklíbl se na mě ironicky Jungkook a prohrábl jsi pravou rukou vlasy, které mu zpadaly do obličeje.

Měl fialové zápěstí. Jako by tam měl velkou fialovou modřínu a žíly zbarvené na nezdravě reflexně růžovou barvu. Nikdy jsem si toho nevšiml až teď. Lehce to se mnou otřáslo.

„Co se ti stalo s rukou?“ zeptal jsem se.

„Daň,“ odpověděl prostě.

„Daň?“ nechápal jsem. Daně se přece platí do státní pokladny. Proč by mu po tom, co by odvedl daň státu zfialověla ruka? Třeba je neodvedl a tak se mu pomstili... Ale to by bylo až moc fantasmagorické.

„Cestovatelská nemoc,“ odvětil Jungkook.

Zvedl jsem i druhé obočí. Daň? Cestovatelská nemoc? Co to je? Chtěl jsem se na to zeptat, ale on už viděl, jak pomalu otevírám pusu, abych položil další otázku, tak mi podal další odpověď, tentokrát více rozvinutou než termín, který mi nic neříká, dřív než jsem stihl něco říci.

„To mám prostě z toho, že mi do ruky píchaly moc séra-X, víš? Pak ti to domrdá pomalu celý tvůj život.“

*

Helou gujs,
Začínám se v tom vydávání kapitol nejak lepšit (a to jsem si myslela, že uz je tento příběh zameten pod koberec navždy).

Pište vaše dojmy, zajímá mě to<3
A nová kapitola soon (snad)