„Alis, musím na chvíli ven," oznámím, jen co se dostanu do svého pokoje. Během oběda jsem plán útěku vypilovala k dokonalosti. Nebo možná ne k dokonalosti, ale už tuším, jak se dostat za hradby města. Potřebuji k tomu však něco, pro co nemůžu jen tak poslat služebnou bez toho, aby se dostala do problémů. Nechci Alis ani nikoho jiného ohrozit, proto tuhle pochůzku musím vyřídit sama.

„To nepůjde princezno, odpoledne máte nabité. Za chvíli dorazí krejčové kvůli zkoušce šatů. Pak vás čeká zkouška šperků a účesu. A její výsost královna Hermina požádala o schůzku s vámi. Slíbila jsem, že se za ní zastavíte jen jak to bude možné," začala vypočítávat Alis seznam toho, co mě dnes mělo čekat. Na ani jednu z těch položek jsem se netěšila.

Krejčová mi určitě řekne, že jsem od poslední zkoušky přibrala a že kvůli mé nenažranosti musí šaty povolit. Účes bude nepohodlný a tahat, šperky budou nesnesitelně těžké. A čaj s mou mamá? To bude jedna velká katastrofa.

„Posuň zkoušku šatů. A královně Hermině sděl, že na ní nemám čas. Ostatně, připravit svatbu za týden není jen tak," ušklíbnu se. Tohle celé je matčina vina. Otec sice trval na tom, že se musím vdát, ale matka rozhodla, že to musí být právě za prince Eliase.

Získat ženicha šlo i jinak. Mohl se například uspořádat ples. Tak bych měla aspoň šanci svého nastávajícího vidět a prohodit s ním pár slov. A hlavně - vybrat si ho sama.

„Ale-" zaprotestuje Alis. Já však její námitky utnu: „Žádné ale, Alis. Potřebuju do města, rozumíš? Je to životně důležité."

„Přines mi prosím šaty do města," poručím, zatímco si sedám na široký parapet. Do pusy si strčím další z řady čokoládových bonbonů, které mi poslední týden pomáhají udržet nervy na uzdě.

Zakoukám se dolů.

Budu potřebovat pěkně dlouhý provaz, napadne mě. Měla bych se cestou z města zastavit v palácové prádelně a opatřit si nějaká prostěradla. Ty půjdou dobře svázat k sobě a jsou pevnější než všechny mé šaty skrývající se ve skříni.

Alis mi pomůže převléct se z drahých, ale nepohodlných šatů, jenž jsem měla u oběda, do jednoduchých bavlněných hnědé barvy, v nichž v ulicích Herzu nevzbudím pozornost.

Vždy jsem se ráda toulala ulicemi svého rodného města bez doprovodu, kvůli tomu mám zásobu nenápadných děvečkovských šatů, které mi to umožňovaly. V těch šatech mě nikdo nepoznal. Nikdo by si byl nepomyslel, že by si na sebe princezna mohla obléci něco tak obyčejného a fádního. Žádné drahokamy, ani exkluzivní látky z ciziny.

Vezmu ušmudlaný šátek a překryji si s ním své vlasy. Ty jsou mým poznávacím znamením, vím to, proto je v ulicích města skrývám. Kdybych to neudělala, můj kostým by byl neúplný.

„Vrátím se, jak nejrychleji to půjde," řeknu Alis ve dveřích a už peláším po palácových chodbách. Na rozdíl od jindy však jdu chodbami vyhrazenými pro služebnictvo. Klopím zrak k podlaze, tak, abych vzbuzovala co nejméně pozornosti.

Moje první zastávka je v nalejvárně na samém okraji města. Nikdy jsem v podobném zařízení nebyla, vždy jsem jen nahlédla dovnitř při svých potulkách po městě, ale dovnitř jsem nikdy nevkročila. Do krčem slušné ženy nechodí. Důvodů proč tomu tak je, je několik.

Stačí překročit práh a už na mě jakýsi zarostlý muž píská. Zarazím se, ale jen na chvíli. Nutím svoje nohy, aby šly pořád dál a dál a nezastavovaly se, až k nálevnímu pultu. Dřeváky se mi lepí k podlaze, ale snažím se to ignorovat, stejně jako zápach zvětralého piva a moči linoucí se celou putykou.

Výčepní si mě přeměří, než se zeptá, co si budu přát. Vypadá staře, ale myslím, že mu nebude více jak čtyřicet. To jen roky strávené v tomhle prostředí mu přidaly let. Přerostlé vousy mu zakrývají bradu a neupravené obočí jen zvýrazňuje jeho podlité oči.

„Korbel vína s sebou, prosím," zamumlám a na pult položím dva zlaťáky.

Možná by bylo snazší ukrást nějaké víno v paláci, ale z toho mám strach. Mohly by se před svatbou zjišťovat zásoby a dělat inventura a někdo by si mohl všimnout chybějící láhve. Nebo by mě nějaký sloužící mohl zahlédnout, jak se potuluji ve skladu.

Riziko, že by se něco z toho stalo je minimální, ale nechci se dopustit žádné chyby. Protože chybovat si nemůžu dovolit. Musím dělat vše správně a vyhnout se jakýmkoliv potížím. Nalejvárna je možná ohavné místo a představa, že mě několik zdejších štamgastů očumuje jako sele jdoucí na porážku, mi je proti srsti, ale představuje nejhladší způsob, jak se dostat k pár litrům vína, které tak nutně potřebuji pro svůj plán.

Výčepní shrábne zlaťáky a výměnou za ně postaví na ušpiněný pult korbel čerstvě stočeného vína. Špitnu tiché děkuji a co nejrychleji odejdu i se svým vínem.

Ještě mě čekají dvě zastávky. Obě jsou blízko u sebe. Podnik, kde si koupím víno, jsem zvolila strategicky tak, abych s tekutým nákladem nemusela chodit daleko. Svým rukou totiž nevěřím. Jsou zlenivělé princeznovským nicneděláním a při delší cestě by mohly protestovat.

Zastavím se u vývěsního štítu, na němž je okrasným písmem vyveden nápis 'Dračí Byliny'. Hned vedle nápisu je namalovaný roztomilý dráček chrlící oheň. Ten dráček mi připomene mou cestu, na kterou se dnešní noci plánuji vydat.

Dveře se se zavrzáním otevřou. Cuknu sebou, přestože o vrzajících dveřích vím. Na rozdíl od nalejvárny, tady nejsem poprvé. Nervozita ale dělá svoje, a tak mě dokáže vyděsit sebemenší zvuk.

„Jak vám mohu pomoci, slečno?" Madam Rose se na mě podívá svým typickým upřeným pohledem. Zdá se jakoby ani nemrkla. Její tmavé oči orámované černou tužkou působí jako dvě bezedné studně, do kterých se při troše neopatrnosti můžete snadno propadnout.

„Potřebuji uspávadlo, madam," řeknu a skloním hlavu. Madam se kromě jiného věnuje i věštění. Jednou jsem ji navštívila a četla mi z čajových lístků. Spoustu z toho, co předpověděla se vyplnilo. Dokonce i mou současnou situaci viděla na dně čaje. Moje obavy z toho, jestli nedokáže číst i v lidských očích, tak nejsou zcela neopodstatněné.

Madam Rose přejde k prosklené skříni, v níž se ukrývá bezpočet keramických nádob s bylinkami. Jednu těžkou nádobu vytáhne a zašátrá v ní. Když ruku vytáhne, krámkem se okamžitě rozleje příjemná a uklidňující vůně meduňky.

„Mám meduňku. Po ní se dobře spí. Uklidňuje nervy," pronese tlumeným hlasem. Prohlíží si mě od hlavy až k patě, jako kdyby zkoumala, jestli opravdu trpím špatným spánkem.

„Ne, madam, meduňku ne. Něco silnějšího." Něco, co by během pár minut uspalo dva chlapy, chce se mi říct, ale netroufnu si.

„Něco, co se dá přimíchat do vína?" Ukáže bradou ke korbelu, který držím v rukou. Jemně přikývnu na souhlas.

Madam vrátí keramickou nádobu s meduňkou na své místo a beze slov odejde do zadní místnosti. Po chvíli se vrátí s malou skleněnou lahvičkou. Ta lahvička působí až směšně v porovnání s nádobou, kterou předtím držela.

„Něco bych tu měla. Ale je to silné. Stačí pár kapek a dospělý muž bude dobrých deset hodin spát jako nemluvně. Nic ho neprobudí. I kdyby na něj vylili sud ledové vody, bude dál spát. Opravdu je to to, co hledáte?"

Opět přikývnu. Tohle je přesně to, pro co jsem sem přišla.

„Deset kapek do korbelu a prospí noc. Dvacet a neprobudí se už vůbec." Madam si prohlíží lahvičku, jemně krouží s nahnědlou tekutinou uvnitř, a mně tak dává na vybranou. Chci, aby se nešťastník jen prospal, nebo aby zemřel?

„Deset kapek bude stačit," odpovím. Nechci nikomu ublížit, chci jen zmizet z města, abych se nemusela vdát za toho hrozného prince z Prostředního království. A ti, kterým je korbel určen, za mé potíže nemohou a nezasluhují si zemřít.

Madam Rose odšroubuje korkovou hlavičku ze skleněné lahvičky. Naposledy zakrouží tekutinou a pak už na lžíci nakape deset kapek, které jsem si objednala. Poté lžíci ponoří do korbelu a víno jemně promíchá.

„Pět zlaťáků," oznámí a lžíci při tom vytáhne z korbelu, ,,nebo deset a až se stráže přijdou vyptávat, nebudu si pamatovat, že jsem ti uspávadlo prodala." Poprvé za dobu, kdy jsem u ní v krámu, se jí na obličeji objeví úsměv. Úsměv z vidiny, že dostane peníze na víc. Má mě přečtenou a ví, že to, co chci s otráveným vínem dělat, rozhodně není poctivé.

Z měšce vyklepu deset zlaťáků. Položím je před ní. Nemá smysl se dohadovat. Lepší zaplatit více, než riskovat neshody. Zvlášť s madame Rose je nasnadě vycházet co nejlépe. Zná kouzla a všelijaká zaklínadla a kletby, kterých je záhodno se vyvarovat. Věřte, že s čarodějnicí si to nikdy rozházet nechcete.

Popadnu svůj korbel a už ho vleču na cestu za poslední dnešní zastávkou, kterou bude jedno ze stanovišť stráže.

Herz má celkem tři městské brány. Kdokoliv chce do města přijít nebo z něj odejít, musí projít jednou z nich. Každou bránu hlídají stráže, které mají za úkol vybírat od obchodníků clo za zboží, které do města přiváží. Také však zabraňují do města přístup žebrákům.

Brány jsou otevřené vždy od úsvitu až do západu slunce. Na noc se zavírají.

„Zdravím," řeknu zvesela, když dorazím k nejbližší bráně. Strážní mé převleky znají. Několikrát mě tajně pouštěli do města, když jsem se opozdila ze své vyjížďky na koni. I s nimi je dobré udržovat co nejlepší vztahy. Jednou se to totiž člověku může setsakramentsky hodit.

„Ale, kohopak nám to tu čerti nesou?" Louis se na mě podívá a na tváři se mu rozlije upřímný úsměv. Rád mě vidí. A já jeho taky. o to víc mě mrzí, co se jemu a jeho parťákovi chystám provést.

„Něco jsem vám přinesla. Je to víno z Prostředního království. Přivezli ho na svatbu, tak jsem si říkala, že vám ho přinesu na ochutnání." Všimnu si, že Quick, který s Louisem vždy sloužíval, tu není. Místo něj tu stojí jakýsi mladík, který se právě dvěma snědým mužům snaží vysvětlit, že za pobyt ve městě musí zaplatit. Neúspěšně.

Louis si všimne mého pohledu. „Quick odešel do důchodu, doktor mu řekl, že už nesmí pracovat. Prý nemocné srdce nebo co." Odplivne si, jako by od sebe chtěl tu neznámou nemoc odehnat. ,,Místo něj mi přidělili tady zelenáče. Zatím mu to moc nejde, ale věřím, že se zaučí."

„Určitě ano," přitakám rychle. Neměla bych se tu dlouho vybavovat. Slunce na obloze je neúprosné a čas letí jako splašený. Čím déle jsem z paláce, tím víc riskuji.

„To víno je prý kouzelné," podám mu korbel. Louis ho ochotně přijme a k vínu si přivoní. Vypadá nedůvěřivě, ale jeho zarudlý nos prozrazuje, že má k vínu více než kladný vztah.

„Když ho vypijete při západu slunce, zjeví se vám ve spaní budoucnost," vymýšlím si. Louis se uchechtne na znamení toho, že takovým povídačkám sotva bude věřit, ale jeho oči prozrazují jiné.

„Tak jo, vyzkouším to. A tady mladej se mnou." Houkne na mladíka, který se ještě stále dohaduje s těmi dvěma cizinci. Ten okamžitě zpozorní. ,,Ano, pane?" přistoupí k nám blíže, čehož se ti dva neznámí pokusí využít a proklouznout.

„Odnes to víno do budky," křikne, zatímco cizince, zřejmě příslušníky Pouštního národa, chytí za tuniky, aby mu neutekli.

„Vidím, že máte, co dělat. A já musím jít do paláce," povzdechnu si, ale jen na oko. Ti dva mi dali záminku, proč se odsud vypařit.

„Nezapomeňte, že víno musíte vypít při západu slunce, jinak nebude účinkovat," připomenu Louisovi. Ten pokývá hlavou, že rozumí, ještě mi stihne popřát hodně štěstí k zasnoubení, ale to už poslouchám jen na půl ucha. Musím si pospíšit a dostat se do paláce, jak nejrychleji dovedu.