„Nemůžete přece utéct, princezno. Podívejte, co byste za sebou všechno nechala," řekne Alis a rozhodí rukama. Rozhlédnu se po svém pokoji plném nábytku z exotického dřeva, po šperkovnici přetékající náhrdelníky z perel a po flakóncích parfémů na stole před sebou. Odfrknu si.

„Toho všeho bych se dokázala vzdát. Radši si uchráním svobodu a vzdám se bohatství než naopak."

„Takhle mluvíte jen proto, že jste nikdy nepoznala chudobu, princezno. Možná si dokážete představit život bez zlata a bez saténových šatů, ale co život bez kusu žvance, kterým byste zaplnila žaludek? Život bez zlaťáků, to je život plný strádání a nemocí, zakončený ubohou smrtí. A na to všechno jste vy moc krásná." Alis se mi snaží rozmluvit můj plán, ale neví, že už je pozdě. Rozhodla jsem se před týdnem. Tehdy mi otec oznámil, že se budu muset vdát.

Král je nemocný, to se nějakou dobu vědělo, v posledních dnech se ale jeho stav zhoršil a královská rada rozhodla, že je nejvyšší čas začít Království Dvou srdcí připravovat na převzetí vlády novým panovníkem. Mužem, kterého jsem viděla jen jednou, v osmi letech, a valný dojem na mě neudělal.

Naše drahocenné království je silně patriarchální. Možnost, aby v něm vládla žena, je vyloučena. Když jsem se před královskou radou a svým otcem pokusila zmínit možnost, že bych novou panovnicí mohla být já, musel být do sálu přivolaný lékař.

Bylo rozhodnuto za mě a bylo tak učiněno už před lety. Pokud se královský pár nedočká mužského následovníka, bude jeho jediný potomek, princezna Florence, provdána, a tím království získá mužského dědice.

Princezna Florence, tedy já, však většinu svého života prožila ve sladké nevědomosti. Netušila o svém údělu, o tom, že se stane jen figurkou v hrách mocných mužů. Místo toho snila. O tom, že se jednou potká s krásným princem. Takovým, který ji bude milovat a který by za ní i život položil. A toho, udatného a laskavého mladíka, si vezme za muže.

Alis vezme kartáč a začne mi s ním jemně přejíždět po vlasech. Bude mi chybět. Když jsme byly obě děti, hrály jsme si spolu. Běhaly v zahradách, chodily do města na trh kupovat si sladkou kukuřici a vymýšlely spolu spoustu lumpáren. Na rozdíl ode mě se však Alis nenarodila do královské rodiny. Byla dcerou služky, a tak zatímco já studovala krásnou literaturu a geopolitickou mapu, ona se učila, jak se starat o vyšší vrstvu.

Ukápla mi slza nad představou, že už jí nikdy neuvidím. A pak další a ještě jedna.

Alis nechala česání, položila kartáč na vitrážovaný stolek přede mnou a klekla si.

„Ale no tak, princezno, snad nebudete plakat." Vzala mé ruce do svých a pevně je stiskla.

„Každý mužský je stejný. Vyjde to nastejno. Chtěla jste se vdávat z lásky, já vím, ale copak na tom sejde? Holka od švadleny se vdávala před rokem. Jó, to byla sláva. Sama si ženicha vybrala. A teď? Zrovna včera jsem ji zahlédla, když jsem si u švadleny byla koupit novou spodničku. Oko měla celé fialové a na rtu zaschlou krev."

„A to mě má uklidnit, Alis? Příběh o holce, kterou mrzačí vlastní manžel?" slabě se uchechtnu. Tohle se mě netýká, nemám se čeho bát. Já totiž pod čepcem neskončím. Dnes v noci uteču. Připravím si provaz z prostěradel a starých šatů, ze všeho, co najdu. Koutkem oka se podívám z okna. Je to výška, ale jsem silná a pro strach mám uděláno. A jestli spadnu, alespoň zemřu rychle.

„Princ Elias je velmi pohledný," změní téma a opět mi začne česat vlasy. Za půl hodiny se bude podávat oběd a já musím být ustrojená. Původně jsem prince Eliase měla poprvé spatřit právě při dnešním obědě, ale nakonec se změnily plány. Královská delegace z Prostředního království měla nějaké potíže na cestě a dorazili až nad ránem. Princ proto vyslovil přání poobědvat ve své komnatě a nabrat síly.

„To nemůžu posoudit, naposledy jsem ho měla možnost potkat, když nám bylo osm, jak víš. A bylo to strašlivé setkání." Princovi bylo tehdy deset, byl o dva roky starší než já a Alis. O hlavu vyšší chlapec se zdál na první pohled milý. Druhý pohled ovšem ukázal, že je to ďábel v těle dítěte.

„Ale nepřehánějte, výsosti."

„Já a přehánět? Byl na tebe hrubý Alis a na mě ostatně taky. Řekl mi, že mám velký nos a že jezdím na koni jako holka," rozzuřím se jen při té vzpomínce. Princ Elias byl nevychovaný spratek a bylo by s podivem, kdyby z něj vyrostlo něco jiného než nevychovaný dospělý.

„Vy jste dívka, princezno. To, že to konstatoval nebyla urážka."

„A co jak o tobě řekl a teď cituji, že jsi 'ušmudlaná nicka'? To taky nebyla urážka?"

„Výsosti, za svůj život už jsem slyšela horší nadávky. Jsem na ně zvyklá." Sklopí pohled a já si uvědomím, že se mi nikdy nesvěřila, že by jí někdo urážel. Hlavou mi proletí, proč to asi neudělala, ale pak tu myšlenku zaženu. Musím se soustředit na svůj cíl. Přemýšlet nad tím, jestli jsem nebyla špatná kamarádka budu moct na cestě do Země Divů.

Nenápadně strčím do kapsy u šatů zlatou brož ve tvaru vážky. Mohla bych ji prodat někde po cestě, a tím získat dost zlaťáků na cestu lodí.

„Nechci manžela, který mi bude říkat, že mám velký nos, a který bude nadávat služebnictvu," pronesu do ticha. Na nádvoří je výjimečně klid, hrad byl totiž uzavřen z důvodu plánování svatby, jejíž přípravy se odehrávají v zahradě a v hudebním sále. V pokoji, kam jinak doléhali zvuky právě ze vstupu do královského hradu, je teď nezvyklé ticho.

„Nechci vám to říkat, ale vy nemáte na vybranou." Alis dokončí můj účes. Nic složitého, vyčesané vlasy a perlová čelenka. Zítřejší účes bude mnohem komplikovanější. Byl by, opravím se. Byl by, kdybych se rozhodla zůstat a vzít si prince.

„Vždycky je na vybranou," zamumlám.

...

„Nechci se ženit," zamumlal jsem. Seděl jsem v kočáře naproti své matce a cesta utíkala zoufale pomalu. Daleko radši bych seděl v sedle a prohlížel si krajinu z koňského hřbetu. To by aspoň zaměstnalo mé myšlenky.

„O tomhle jsme už mluvili, Eliasi. Vezmeš si princeznu. A narovnej záda, prosímtě. Vypadáš jak nějaký komorník zmožený roky tvrdé dřiny." Káravý pohled matky mě donutil alespoň na chvíli vypnout záda.

S matkou jsem si nikdy nerozuměl. A rozdíly mezi námi se staly ještě zřetelnější po smrti mého otce. Tehdy musela vládu převzít ona, protože jsem ještě nebyl plnoletý a nemohl se zhostit tak důležitého úřadu. Ostatně, plnoletosti dosáhnu až za rok. Tehdy mi bude dvacet a převezmu korunu. V té době však už budu z vůle své matky oženěný.

Nad svatbou jsem nikdy nepřemýšlel. Sice jsem tušil, že jednou se oženit budu muset, už kvůli království, ale ten čas, kdy k tomu dojde, se zdál být tak daleko.

A teď si mám vzít princeznu Florence. Ženu, kterou jsem viděl jedinkrát v životě.

Tehdy mi bylo deset a naše rodina byla na oficiální návštěvě Království Dvou srdcí. Otec vedl dlouhá jednání s jejich panovníkem, zatímco matka prozkoumávala butiky na hlavní třídě Herzu. A já? Já se snažil ukrátit si dlouhé chvíle v královských zahradách. Pamatuju si, jak jsem se syny tamějších šlechticů pořádal závody v jízdě na koni. A že jsem pokaždé vyhrál.

Zato obličej princezny si nevybavuji.

„Za chvíli budeme v hlavním městě," oznámil někdo vepředu v průvodu.

Ulevilo se mi, že kodrcání po nerovných cestách bude konec, avšak... Zároveň ve mně začala narůstat nervozita.

„Doufám, že našemu království neuděláš ostudu," prohlásila matka znuděným hlasem. Celou cestu se koukala ven z okénka, snad aby nemusela upírat oči na mne, svého nevyvedeného syna. Celý svůj život jsem měl podezření, že mě nenávidí, že opovrhuje vším, co dělám. Snad kvůli mé podobnosti s otcem. Oba jsme měli tmavě blonďaté vlasy a modré oči, zatímco ona sama nezapřela svůj původ. Její tmavá pokožka a černé havraní vlasy svědčily o tom, odkud přišla.

Když byla mladá, byla emírem Pouštního národa darována dvoru Prostředního království. Jako dar na usmíření po vleklém konfliktu mezi oběma státy.

Člověk by řekl, že kvůli tomu ví, jak hrozná je tradice dohodnutých sňatků, avšak možná že už zapomněla. Nebo chce, aby kromě ní trpěl v manželství bez lásky i někdo další. Třeba její nenáviděný syn.

„Princezna Florence je krásná mladá žena. Lepší si přát nemůžeš. A spojením vás dvou se spojí i Prostřední království s Královstvím Dvou srdcí, na to mysli. Mysli na svou zem."

„Na svou zemi myslím pořád, matko. Ale nechci na ni myslet i při svatebním obřadu. Ne, tam bych měl myslet na lásku. Na ženu, kterou tak moc miluji, že si ji chci vzít."

„Jednou mi poděkuješ za to, že jsem tě přiměla vzít si právě princeznu Florence. S kým jiným bys chtěl vstoupit do svátosti manželské? S jednou z těch lehkých holek, se kterými se touláš nocí? To by tak našemu království scházelo," odfrkla si.

Zatnul jsem zuby, abych nic neřekl.

Průvod se zastavil a já vyhlédl z malého okénka v kočáře. Stáli jsme před branami hlavního města Království Dvou srdcí, před Herzem. Po krátké diskuzi se strážemi a ukázce královské pečeti se otevřely brány a náš průvod vjel do města.

Teprve svítalo, i přesto však kolem cesty stáli nedočkaví měšťané. Rozjíveně poskakovali, div ne koním do cesty, do vzduchu vyhazovali okvětní plátky růží v barvě svého království, a halekali nejrůznější pokřiky.

„Sláva budoucímu králi!" zařval jeden z nich. A další se přidali. Ulice se otřásala pod rykem, z něhož mi šel mráz po zádech. Já jejich král nebudu. Radši uteču, než abych si vzal neznámou princeznu Florence.

Byla to jen jedna z mnoha myšlenek, které mi to ráno prolétly hlavou. Avšak tuhle jsem si podržel. Převracel ji z jednoho konce na druhý, přemýšlel o tom, zda se to vůbec dá uskutečnit, nebo je to jen stéblo, kterého se tonoucí chytá.

Čím blíže jsme byli paláci, tím jistější jsem si byl. Nechtěl jsem si vzít cizí ženu a spojit s ní svůj život. Žádné dokud nás smrt nerozdělí.

Začal jsem spřádat plán na útěk.