Nevěděla proč následuje onu kočku, kterou spatřila na chodbě.

Ale něco jí říkalo aby za ní prostě šla,
a tak obě procházeli prázdnými chodbami, než se konečně dostali do trůního sálu který nikdo nehlídal.

Ten byl téměř takový jako každý den, jen s tím rozdílem že v něm kromě nich dvou nikdo nebyl.

Koruna kterou Naxos měl téměř pokaždé na sobě, byla společně s Gwydionem položené na trůnu.
Obě věci byly jedinou částí, kde se nacházelo světlo které vycházelo právě od nich.
Jinak se zbytek místnosti topil v pološeru, které bylo tolik jiné než jaké vyhledávala.

,,Naxosi?"

Jenže její hlas se od stěn neodrazil, místo toho jej pohltilo ticho.
Žádná odpověď a ani žádný zvuk se nedostavil.

A tak jen sledovala jak si ona kočka vyskočila na druhý trůn, který tam ale před chvílí nebyl a sedla si na něj jako by jí patřil.

Tohle musel být sen, neboť v sále druhý trůn nikdy nebyl.

Nebyl důvod k tomu aby tam stál.

Měli pouze krále, nebo zatím měli jen krále.

Teď zírala ona upřeně na ní, mrskala ocasem ze strany na stranu a čekala až k ní Cessaira konečně udělá pár kroků.

Pak jen znovu z trůnu seskočila, protáhla se jí okolo nohou a počkala až k ní dojde.
Pak se protáhla skvírou mezi dveřmi, a zmizela kdysi v chodbě.

,,Počkej přeci! Počkej!"

Hlas se tenkrát nesl chodbou, nezanikl.

Ozvěna kterou způsobila byla děsivá, neboť se opakovala ve stejné hlubce hlasu jakým na kočku zakřičela.

Nevšímala si kudy běží, ani toho co se nachází kolem ní.

Když už si myslela že kočka někam zmizela, a ona běžela jen za stínem tak jí přeci jen konečně uviděla.

Seděla na kameni, až teď si všimla že není celá černá ale má na sobě bílou náprsenku.

,,Co si zač?"
Kočka se na ní nechápavě podívala, protáhla se a skočila na další kámen.

Samozřejmě že jí nemohla odpověď, byla to přeci jen kočka.
I když dost zvláštní kočka, žádnou takovou nikdy nikdy předtím neviděla.

Začala se tedy rozhlížet po okolí, které bylo zahradou před jejich palácem.
Květiny byly spálené, stejně tak jako tráva. Sochy rozlámané, jako kdyby tu vypukl požár a nikdo jej včas neuhasil.

,,Co se to stalo?" Zašeptala a zvedla ze země Hořec Modrý, který rostl jen na úpatí Ramielu.
Jenže než ho přitiskla k sobě, rozpadl se jí v rukou a jeho částečky dopadli na zem.

Palác který nazývala druhým domovem, se bortil pod náporem ohně který ho spaloval.

Chtěla křičet ale nešlo to.

Nezmohla se ani na pohyb, a mohla se pouze dívat nebo otočit na kočku která to vše s nezájemem sledovala jako kdyby to už viděla a nyní jí to nudilo.

,,Co to má sakra znamenat!"

,,Nic není takové jak se zdá mé dítě."

Cessaira nevěřila svým vlastním uším, ta kočka vážně mluvila přímo na ní.

,,Jak není takové jak se zdá?"

,,Brzy pochopíš."

_____

Cessira se prudce pohnula na posteli a při dalším pochybu se tentokrát snažila se ze všech sil neprobudit Thenu, která stále pokojně oddechovala a občas lehce zachrápala.

Setřásl další noční můru z hlavy, neboť si nechtěla přehrávat o co v ní šlo.
Jenže i tak měla pocit, že její mozek neodolá pokušení jí během dne připomenout.

Spodní část těla, od zad přes stehna až po paty, jí bolela, když se snažila posadit na okraj postele.

Víno, které nesmělo chybět v jejich pokoji držel se zdálo být tak vzdálené, i když stůl na kterém bylo položené v křišťálové karafě, byl jen pár kroků od ní.

Cessaira skoro nadskočila, když si Thena něco pro sebe zamumlal do polštáře a převalil se, schoulila do klubíčka kvůli krátké nepřítomnosti Cessaiřina tepla, které měla jako své osobní topení.

Ušklíbla se na ní, její úsměv který měla na rtech zmizel, když se pokusila ujít těch pár kroků, aby získala trochu hydratace.

Bolest jejích zad se jen zhoršovala, když se namáhala kupředu, zakopla o koberec a dopadla se na studenou, kamennou podlahu. Nebyla si jistý, co bylo horší, zvonění v uších od čela, když narazila do podlahy, nebo bolest v horních částech stehen, od šípů který si svou neomaleností vytrhla a od řezné rány.

Noční můra, která ji probudila, se jí pomalu začala vracet a tvrdošíjně ulpívala na jejím mozku jako nějaký červ, zavrtávala se do její šedé hmoty a pokoušela se tam najít domov ve kterém by mohla zakořenit.

Cessaira se ještě několikrát udeřila hlavou o dlaň, až se noční můra konečně zklidnila natolik, že se mohla pokusit naplánovat, jak se dostane z podlahy.

Zasténala.
Tohle byla teď její zasraná část života, zapomněla jaké to je být vážněji zraněná.
Když se jí pokusili otrávit, byla aspoň část dne úplně mimo a nevěděla o světě.

Připadalo jí to jako před pouhou hodinou, když vešla do místnosti po „válečné radě", aby naplánovali další krok a bratr vladaře Podzimního Dvora na ní bezdůvodně div nevyjel.

Chtěla mu jednu pořádně natáhnout, místo toho ale zachovala na dostatečně dlouhou dobu chladnou hlavu, práskla dveřmi a odešla.

Naxos ani Taeneran to Cessaiře nevyčítali.

Myrdinovi neustále narážky na ženy, ji začali vyloženě srát ale nechtěla kvůli jednomu idiotovi rozpoutávat rozbroje.

Zaklonila hlavu, z hluboka se snažila nadechnout ale nešlo to.

Nevěděla co to s ní je, jenže neměla čas to teď zjišťovat.

Chytla se okraje stolu, opatrně se díky jeho pomoci zvedla a na chvíli se opřela.

,,Nečekala jsem že budeš tak brzy vzhůru," Thena už seděla opřená o rám postele, a mnula si oči aby je zbavila ospalek.

,,Nemohla jsem už spát," nebyla to tak, úplně lež, jenže zároveň ani pravda.
Chtělo se jí spát a to celkem dost, jenže měla poměrně náročný den a potřebovala většinu dnes stihnout.

,,Půjdu navštívit matku, sice se o ní nyní starají kněžky ale nechci aby byla úplně sama."

Cessaira nepřítomně kývla, zatím co se začala oblékat aby mohla vyrazit do kasáren.

,,Poslouchala si mě?"

,,Samozřejmě lásko."

,,Co jsem říkala?"
Zkoušela jí, jako kdyby věděla že není ve své kůži.

,,Matka, návštěva, dnes."

,,Si nějak zamlklá? Děje se něco?"

,,Nic se neděje vážně, jen nemám svůj den."

Thena nestačila ani nic říct, když Cessaira ukončila tenhle prapodivný rozhovor tím že opustila pokoj.

Ty dvě si museli ještě dnes promluvit.