Kouř pocházející z pohřebních hranic byl cítit na míle daleko, přesto ani trochu nedokázal skrýt pach krve, která se vsakovala do zeme a sníh díky tomu dostával purpurovou barvu.

Žena která se sotva pohybovala, díky zraněním způsobených v boji která se ještě nestihla zahojit se přesto sklonila ke každému tělu ve sněhu a doufala že žádné z nich, nebude patřit nikomu koho znala.
Bylo to svým způsobem sobecké, jenže na to teď ani trochu nemyslela.

Nešlo to.

Jenže čím víc postupovala s vojáky k Ramielu, tím víc se jí zmocňoval pocit neklidu který se rozhořel uvnitř jí.

Cestou tam se připojil i Naxos, který to nejspíše vzal přes Jarní Dvůr aby dorazil co nejdříve.
Vojáci které přivedl sebou se ihned pustily do práce, aniž by jim někdo něco vlastně řekl.

Ocenila to.

,,Druhý prapor to odnesl nejvíce, téměř nikdo z nich nepřežil."
Přesto že to řekl stroze, hlas měl drcený žalem.
Což bylo naprosto pochopitelné neboť se jednalo o muže které přivedl ze své rodné země.

,,Mrzí mě to," pomohl jí přelézt menší hromadu kamení, která se sesunula a nyní bránila v pohodlnější cestě do průsmyku.
Uvítala to a přijmula jeho ruku, oba se tak ocitly před hromadou mrtvol, mezi kterými nebyly téměř žádní jejich vojáci.

,,Opravdu byl viděn naposledy tady?"
Byť byl její syn dobrý dobrý válečník a patřil k těm nejlepším, udržet téměř sám jednu pozici bylo těžké dokonce i na ní.

,,Ano, Taeneran se tady od něj oddělil."

,,Jenže to bylo před třemi dny," oba se rozhlédli po okolí, zda nenajdou známky života ale kam se podívali viděli jen mrtvé.

,,Možná se vrátil do druhého tábora, Noční Dvůr přeci přijal několik vojáků které odsud odnesli."

,,Možná ano, ale podíváme se až tam nahoru. Tahle hromada mrtvol se tu neocitla sama od sebe."
Byly na nich vidět známky podřezaných krků, přičemž většině z těl trčelo několik šípů.

Poznala je okamžitě a naprosto přesně.
Černo-šedé peří, které na jejich výrobu použila patřilo Malkah, její Harpyji kterou si přivezla ze své rodné země.
Každé sebrala a použila na výrobu šípů, které poté dala svému synovi a
on si je šetřil na den kdy si prý budou hodit nejlépe.

Jako kdyby věděl že válka kterou začali před lety, bude mít tak dlouhého trvání.

,,Jdeme."
Zasunula šíp do prázdného toulce, jako kdyby jí k něčemu vlastně byl.
O luk přišla už dávno, a za celé tři dny beztak bojovala v první linii kde nebylo místo k tomu aby jej mohla použít.

,,Měla by sis odpočinout, já se tam podívám."
Přesto že to Naxos myslel dobře, říct to někomu kdo většinu svých dní prožil na bojišti a tím někým byla Cessaira, zrovna dobrý nápad nebyl.

,,Zvládnu to."

,,Já vím že ano, ale sotva zvládneš chodit."
Zranění na noze se nechtělo rychle zahojit, krev prosazovala skrze ránu a vpíjela do obvazu který nejspíše někde sebrala a obmotala jen natolik aby mohla chodit.
Obrátil oči v sloup, protože dobře věděl že cokoliv říct by znamenalo několika hodinou hádku kterou by tak nebo tak vyhrála ona.

Na to se znali až příliš dlouhou a dobře.

,,Říkám že to zvládnu, pojď."
Předběhla ho a vylezla na skalní převis, nad kterým vedl už konečně ten nejužší průsmyk na samý vrchol hory.

,,Proč musíš být tak tvrdohlavá?"
Přesto že to spíš položil jako řečnickou otázku, nemohla si odpustit na ní neodpovědět.

,,Protože jsem taková, poděkuj mojí babičce a její výchově."

,,Tak to tvojí babičku musím poznat, pokud má takovou vyřídilku jako ty tak bych si s ní mohla popovídat."
Tentokrát přijal její nastavenou ruku a vylezl za ní, neboť prostor aby zde mohli stát vedle sebe ještě nebyl.

,,Věř mi nechceš," ucechtla se nad představou že by se ti dva měli potkat, bez tak by to nedopadlo dobře ani pro jednoho z nich.
Její babička byla válečnice tělem u duší, která se nikdy nehodlala spokojit jen tak s něčím a neustále musela jít za své limity.
Jeden z jejich největších ústupků byla svatba její dcery, když dovolila aby si,
Cessaiřina matka vzala koho chtěla.

,,Tvoje rodina je stejnak velmi zvláštní," odhrnul nepřátelské vojáky, pod kterými ležel jeden z jejich vlastních.

Byl mrtvý.

Oba si povdechli a pokračovali dál, neboť zbýval jen malý kousek než se dostanou na samý vrchol.

,,Svým způsobem je to i tvoje rodina," dodala a zastavila se, aby mohla popadnout dech a utáhla si obvaz.

,,Nikdy předtím jsi to neřekla."
Měl pravdu.
Neřekla.

,,Jsi můj bratr, považuji tě za něj a jsi otec i mých, našich dětí takže patříš i do mé rodiny."

,,To mi přípomíná že jsem s tebou chtěl o něčem mluvit."

,,Ne počká to?"

,,Ne. Protože když řeknu ano, později se na to vymluvíš a nikdy ten rozhovor nedokončíme."

,,Tak mluv," tentokrát nevěděla o čem přesně chtěl mluvit, ale podle toho jak se tvářil myslel svá budoucí slova vážně.

,,Pokud se mi něco stane, chci aby Enalius usedl na trůn."

Nevěřila vlastním uším, když se na něj otočila měla obě obočí nadzvedlé a ústa pootevřená.

,,Cože?"

,,Ostatní dobře tuší že jsem jeho otec, oba dva víme že jím jsem..."

,,Na jiného muže bych taky nevlezla, stačíš mi ty..."

,,Nech mě domluvit. Jelikož jím jsem, žádné jiné děti které by se mi narodily do manželství nemám tak je přeci logické že jej uznám jako svého potomka."

,,Za prvé, o tomhle by jsi měl mluvit přímo s Enaliusem. Ať se k tomu vyjádří on sám, už dávno není dítě abych o jeho rozhodnutích rozhodovala já."

,,Za druhé?"

,,Žádné za druhé není, to za prvé jsem řekla abych upoutala tvojí pozornost."
Jenže on jí nevnímal a jen sledoval jak se tmavá skvrna, táhne od od místa kde stáli až za roh za kterým byl vrchol.

Krev.

Všude byla krev.

Nečekala na Naxose, rozběhla se jak nejrychleji mohla aby se dostala na vrchol.
Díky strachu zapomněla i na neskutečnou bolest, která jí z, nohy vystřelovala i, do zbytku těla.

Cestou díky příkrému svahu dvakrát upadla, ale díky meči který jí jako jeden z mála zbraní ještě zbyl se, nakonec vyškrábala na ono místo.

Krev kterou byla pokrytá celá plocha vrcholu, měla nyní i na svých rukách.

Krev.

Nikdy předtím se nad ní nepozastavila, ale tentokrát to bylo jiné.

Bylo jí tolik.

Naxos za ní padl okamžitě na kolena, zvuk který přitom vydal byl nelidský až by mnohým nahnal husí kůži.

Enalius, její milovaný syn byl opřený o hromadu kamenů a nehýbal se.

Luk který měl u sebe, nyní ležel rozlámaný u jeho nohou a v rukách svíral meč pokrytý další krví.

,,Enaliusi," zašeptala chvějícím se hlasem, a třesoucími se prsty vzala jeho bledou a chladnou tvář do dlaně.

,,Enaliusi," zašeptala znovu než si, jeho bezvládné tělo přitáhla do náruče a meč odhodila stranou.

,,Enaliusi," zašeptala po třetí než se její hlas zlomil a zanikl v nelidské křiku, který byl plný bolesti a hněvu.

Krev jí protékala jí mezi prsty a vpíjela se do mechu, který v těch místech tmavl.

Svírala jeho tělo a křičela, až to Naxovi který se za ní nyní opíral o meč a stěží stál, trhalo uši když jí slyšel naříkat.

Křičela znova a znova, dokud ji nepálilo hrdlo a ke konci už jen chraptěla.

Chtěl jí nějak utěšit, ale dobře věděl že žal ze ztráty syna nic přemoci nedokáže.

Klekl si k ní, aby viděl tvář syna který pro oba znamel tolik.

Mlčela.

Jen se slzami v očích na něj hleděla a měla v nich vepsanou jednu otázku.

,,Proč to musel být jejich syn?"