Rhena se ráno vrátila na Jarní dvůr. Chrise nechala spát a předem tušila, že bude lehce naštvaný, že ho tam ráno nechala. Lucien si ji odchytl a společně šli za Tamlinem. Lucien jí po cestě řekl, že ji tam potřebuje jako podporu.

Ti dva spolu něco řešili a Rhena si sedla na židli v jídelně. Vnímala je, dokud se jí v hlavě neozval hlas jejího druha.

Tohle jsem od tebe nečekal, že bys mě tam nechala samotného. Víš, jak mi byla ráno zima?

Rhena se lehce usmála a Chris mohl slyšet, jak se uvnitř směje. I on se zasmál a Rheně bylo o něco líp, pak se ale podívala na ty dva před sebou a povzdechla si. Lucien byl dost nabroušený.

"Jen mi vysvětli, co si myslíš, že děláš?"

Počkat, co? Ona je fakt přestala vnímat, takže absolutně nevěděla, o čem je řeč. Pak si ale vzpomněla a znovu si povzdechla. Opřela se loktem o stůl a poslouchala je, jako by neměla nic jiného na práci. Tamlin se hned na něj obořil.

"A co děláš ty?"

Ti dva stáli tak blízko, že kdyby to šlo, tak už by po sobě skočili. A jako vždy, když se s někým hádal, měl Tam vytažené drápy.

„Já? Při Kotlíku, Tame, nemáme moc času a ty jsi v jednom kuse nerudný a nabroušený. Už se ani nesnažíš nic předstírat."

"Byla to chyba už od začátku. Nesnesu to. Ne po tom, co můj otec napáchal na jejich rod. Podívej se na Rhenu. Ona je živým důkazem toho, co napáchal na jejich území. Nepůjdu v jeho stopách. Nebudu jako on. Tak mi dej pokoj."

"Mám ti dát pokoj? Dát ti pokoj, když se chystáš zpečetit náš osud a všechno zničit? Zůstal jsem s tebou, protože jsem měl stále naději, ne abych přihlížel tvému pádu. Na někoho, kdo má srdce z kamene, jsi poslední dobou hotový beránek. Do našeho kraje pronikl Bogge... Bogge, Tamline! Hranice mezi dvory zmizely, a už i naše lesy se hemží takovým svinstvem jako púky. To se prostě přestěhuješ tam a budeš zabíjet každou verbež, co se sem vplíží?"

"Dávej si pozor na jazyk."

Oba na sebe vycenili zuby. Tak tohle už nebylo dobré. Rhena vstala, ale Tamlin pokračoval.

"Nepokoušej mě, Luciene. Myslíš, že nevím, co se děje na mém vlastním území? Co mohu ztratit? A co už jsem ztratil?"

"Tak dost. Oba dva."

Rhena je od sebe odstrčila a pohledem létala z jednoho na druhého. Tamlin se už nadechoval, že jí něco řekne, ale to už Rhena pokračovala.

"Jste nejlepší kamarádi. Jestli se tu teď pokoušete, tak to dopadne zle. Tamline, zatáhni drápy a uklidni svoje emoce."

Podívala se na něj vražedně, pak pohled přesunula na Luciena.

"A ty se taky uklidni. Oba máte dobré argumenty, ale bohužel, máš pravdu..."

Znovu se podívala na Tamlina.

"...Je sebevražda, aby ses přestěhoval. Tamline, nejprve vyřešíme ji, potom hranice a tu havěť. Navíc, teď máme návštěvu."

Všichni se otočili ke dveřím, do kterých vešla Feyre. Lehce se pousmála, což Rhenu trochu šokovalo, a ne jenom ji. Lucien na ni vykulil oči v šoku. Feyre se ho zeptala.

"Chystáš se na projížďku?"

Lucienův pohled se změnil a hned nasadil pohled vyslance. Pak kývl hlavou ke svému příteli.

"Dnes mám jinou práci. Vyjede si s tebou on."

Tamlin na něj vrhl opovržlivý pohled, který se ani nijak zvlášť nepokoušel skrývat. Pak se ale opět podíval na Feyre a drápy zajely zpět pod kůži.

"Kdykoli si budeš chtít vyjet, stačí mi říct."

Lucien vzal Rhenu za ruku a společně se vydali pryč. Feyre na něj vrhla prosebný pohled, ale Lucien ji jen poplácal po rameni a s Rhenou vyšel ven. Rhena mu dala jeden dopis.

"Přečti si ho až budeš venku a klidně ho použij jako páku na vladaře, aby s tebou mluvili. Vím jen o dvou, kteří budou mít odpor. Jeden je tvůj otec, ale když mu tohle řekneš, bude ho to zajímat. Ten druhý je Helion, ale teoreticky, by tě mohl vyslechnout."

"Já vím, Rheno, už jsem s nimi jednal."

"Promiň. Zapomínám."

"Já vím, ale děkuji. S otcem mluvit sám moc nechci."

Oba se zasmáli. Lucien odešel a Rhena počkala na Tamlina a Feyre. Ti dva po chvíli vyšli a Rhena se k nim spokojeně připojila. Feyre s ním něco řešila a Rhena se jim do toho nepletla. Sice ja poslouchala, ale nic neřekla. Po chvíli šel Tamlin napřed, aby děvčatům dal prostor, čehož Feyre využila a podívala se na Rhenu.

"Kam Lucien jede?"

"Na ostatní dvory řešit nákazu."

"A ty jsi měla jet s ním?"

"Mohla bych, ale nějak nestojím o pohledy jiných vznešených víl a ty jejich řeči na to, že jsem živá."

"Divím se, že ti nikdo nic neřekl o tom, jak s nimi občas mluvíš."

"Myslíš to, že řeknu svůj názor bez následků? Víš, kolikrát jsem to za tohle schytala? Kdybych pokaždé, co řeknu názor a schytala následky, měla mlčet, tak už jsem němá."

Obě se zasmály, pak se Feyre zeptala.

"Kde je vlastně tvůj bratr?"

Tamlin sebou lehce škubl, ale šel dál. Rhena si byla moc dobře vědoma toho, že tady jejího bratra nemá nikdo rád.

"On žije na Nočním dvoře společně s mými přáteli a mým druhem."

"Druhem?"

"Ano, vy nemáte něco jako je druh?"

"Myslím, že ne."

"Ah... Jak bych ti to vysvětlila... Druh je něco jako spřízněná duše. Mezi druhy vznikne pouto, které se nedá zničit, nebo jsem o tom aspoň nikdy neslyšela."

"A to jsou do sebe vždy zamilovaní?"

"Ne. Muž se většinou hned zamiluje, protože tomu poutu hned podlehne, ale ženě to trvá. Občas se i stává, že žena je zamilovaná do jiného, proto svého druha může odmítnout. Jsou ale i taková místa, kde je žena oficiální majetek svého druha a nesmí patřit někomu jinému, ale to je na málo místech. Pak jsou případy, kdy žena sice přijme pouto, ale muže nemiluje, to byli třeba moji rodiče. Otec matku miloval, ale ona jeho ne. Možná ho měla ráda, ale nevěřím tomu, že by ho milovala."

"Ale z jejich pouta jsi vznikla ty a tvůj bratr."

"To sice ano, ale to neznamená, že by tam byla láska. Myslím, že otec miloval jen matku a možná mého bratra, ale rozhodně ne mě. Mě spíš nenáviděl."

"Jak to?"

"Protože jsem byla kdysi neměla žádnou moc. Byla jsem vznešená víla bez daru. Jediné moje plus byla moje krása, jak moje babička říkala. To ona se ze mě snažila vydolovat to nejlepší a udělat ze mě dámu, která zaujme muže jen svou krásou, nikoliv mocí. Taky jsem zaujala. Hned dva, ale jen jeden si mě vzal za manželku."

"Ty jsi vdaná?"

"Byla jsem. Asi rok po mé svatbě byl zabit a já se vrátila domů. Tehdy se projevila moje moc a já přestala být tou tichou ženou, kterou jsem musela být. Začala jsem si prosazovat svůj názor a většinou jsem za to byla otcem potrestaná, ale častěji jsem dostávala pochvalu od matky. Někdy jsem i některým vladařům vmetla pravdu do obličeje."

Rhena se musela zasmát a Feyre se jen usmála, pak se ale zarazila a podívala na ni.

"Ty jsi jednala s vladaři?"

"Musela jsem. Byla jsem nejstarší dcera vladaře. Kdybych tam jen seděla a mlčela, ukázala bych jim slabost a jasně jim dala najevo, že budu poslušná manželka, která bude jen tiše přikyvovat. K smrti jsem to nenáviděla, takže jsem s nimi mluvila a občas na ně i vyjela."

"Budeš mi o tom někdy vyprávět?"

"Když budeš chtít, něco málo ti povím."

Obě se usmály, ale to už Tamlin zastavil u dveří do pracovny. Otevřel je a obě dívky vešly. Pak oznámil spíš k Feyre.

"Pracovna,jak sis přála."