Rhena poklidně spala, ale bohužel jí brzy ráno vzbudil Tamlin. Zakňučela a podívala se na něj. Dřív za ní ráno před úsvitem chodíval, aby si měl s kým povídat, ale přestal po tom, co přijela Feyre. Překvapil ji, tak si jen sedla na postel a sledovala každý jeho pohyb. Hned poznala, co se děje.

"Kdy odjede?"

"Dnes ráno. Nemůžeme nic riskovat."

Rhena mu vklouzla do mysli a spatřila, co se stalo den před tím. On se musel uklonit? Nevěřila tomu, co si v jeho mysli přečetla, ale byla to pravda. Jen si povzdechla a dala hlavu do dlaní.

"A co až sem přijdou a ona tu nebude?"

"Budeme hrát naši hru, aby na ni nepřišla."

"Takže se mám chovat jako tvoje milenka, dokud nevymyslíš něco jiného? Tamline, jakmile mě uvidí s maskou, pozná mě a zabije. Nebude váhat, a pokud budu ještě hrát tvoji milou, tak to už určitě umřu."

"Můžeš uletět."

"Uletět a nechat Vás tam? Jsem snad zrádce?!"

"Jsi moje a Lucienova přítelkyně, proto chci, abys aspoň ty unikla, kdyby došlo na nejhorší. Jsi jediná, koho neproklela. Stále máš svou moc, můžeš se bránit"

"A proč taky? Nebyla jsem pozvaná na proklínání, ani moci, ani vašich masek."

Oba se měřili pohledy a čekali, kdo první ucukne. Rhena to nakonec, ač nerada, vzdala. Vstala a došla k oknu.

"Miluješ Feyre?"

"Ano, miluji jí."

"Dobře. S tím se dá pracovat."

Tamlin odešel a Rhena se oblékla, pak se přidala k rozlučce s Feyre. Rhena ji objala mezitím, co si Lucien a Tamlin něco sdělili. Nemusela je ani slyšet, bylo jí to jasné. Lucien nechtěl, aby Feyre odjela, ale nebyla jiná možnost.

"Dávej na sebe pozor, Feyre. Slib mi to."

"Neboj, Rheno, dám. Ty dohlídni na ty dva."

"To mi nemusíš dvakrát říkat."

Rhena se ušklíbla a pohlédla na ně. Někdo na ně musel dát pozor. Sice byli dospělí, ale občas se chovali jako malí, to věděla i Feyre. Za těch pár měsíců je stihla rychle poznat. Rhena pak zašeptala.

"Jestli ho miluješ, řekni mu to dřív, než bude pozdě."

Pak se rozešla za Lucienem, jenž mířil do sídla. U dveří se na Feyre ještě otočila a zašla. Luciena našla v knihovně, jak tam zničeně sedí. Chápala to. Došla k němu a posadila se. Ticho mezi nimi prolomil až on svým zničeným hlasem.

"Takže tohle je po druhé, co zažiješ pád přítele?"

"Bohužel ano."

Oba se na sebe podívali a nemuseli nic říkat. Když Lucienův bratr a Rhenin manžel, Ari, zemřel, byla Rhena vydána na milost jeho bratrům, už jen kvůli jejímu synovi. Lucien věděl, nebo aspoň tušil, čím si prošla, Znal své bratry. Sice ti dva, co zemřeli její rukou moc dobře neznal, ale měl silné tušení, co se stalo.

Po chvíli za nimi přišel Tamlin a sedl si na křeslo hned vedle pohovky, na které ti dva seděli. Podívali se na něj a čekali, co jim sdělí. Skutečně promluvil.

"Ani jeden mi to nevyčítejte, nebudu jí ohrožovat."

Zjevně mu neřekla, co cítí, protože oba měli masku. Povzdechla si a sklonila hlavu. Pojede se podle plánu. Všichni tři tam seděli a nic neřekli. Byli zoufalí, protože Tamlinův čas pomalu vypršel.

O pár dnů později Rhena stála u okna. Netušila, co budou dělat. V dálce si všimla velké věci, jak k nim letěla a pod ní jela malá skupinka. Šokem se jí zúžily zorničky. Nečekala a rozběhla se k pracovně. Po cestě potkala Luciena.

"Jsou tu!"

Vyděsil se a běžel s ní do pracovny. Neklepali a vběhli. Tamlin měl v mžiku zvednutou hlavu a nerozuměl. Lucien promluvil.

"Přišli si pro nás."

Tamlin vstal a přešel ke skříni, kde měl schovanou Rheninu masku. Vytáhl ji a podíval se na ni. Došla k němu a on jí ji nasadil. Lucien mezitím poslal sluhy pryč a rychle se s Tamlinem a Rhenou vydal do knihovny. Lucien sedl do křesla a držel v ruce otevřenou knihu. Ti dva si sedli na pohovku vedle sebe a jen čekali. Dovnitř vešel Attor s pár vojáky. Rhena vstala a začala hrát svoji roli.

"Co tady děláte?! To nemáte kapku slušné výchovy?!"

"Zmlkni, ženská."

Attor na ni zavrčel a vykročil k ní. To už byl i Tamlin na nohou a postavil se před Rhenu. Jasně jim vnutil myšlenku, že ji chce ochránit, jako by byla slabá. Znala to z dob, kdy žila s Arim. Vojáci je všechny odvedli do Dvoru pod Horou, kde sídlila Amarantha.

Dovedli je do hlavního sálu a drželi. Ona i Lucien měli ruce svázané za zády, na rozdíl od Tamlina. Rhena se k němu přitiskla a dívala se na Amaranthu. Ta se usmívala a nevypadala zrovna dvakrát přátelsky.

"Tamline, dlouho jsme se neviděli. Pořád vypadáš dobře."

"To se ale nedá říct o tobě."

Amarantha se zamračila a jeden voják odvedl Tamlina k druhému trůnu. Luciena někdo postrčil k Rheně a oba se hrdě podívali na královnu. Ta se znovu usmála. Attor k nim přišel a zavrčel.

"Pokloňte se před svou královnou."

Ani jeden se nehnul. Jeden voják uhodil Luciena do břicha, takže padl na kolena. Rhena se na oko vyděsila, ale uvnitř si zachovávala smrtelný klid. Znovu se podívala na Amaratnhu. Attor to teda zopakoval, ale ona se na něj konečně podívala s chladnou maskou a pronesla.

"Královna? Kde ji máš? Já tu vidím jen ženu, jenž pro mě nic neznamená."

Attor zavrčel a Rhenu silně kopl do břicha, takže padla na kolena vedle Luciena. Podívali se na sebe, ale jeho někdo popadl a odvedl. Zjevně s ním Amarantha skončila. Zvedla zrak k Amaranthě. Nevěděla, co si myslet, ale tušila, že tady zemře.

Kus od jejího trůnu stál Rhysand a Rhenu sledoval s opovržením. Neviděla mu do hlavy, jelikož měl zvednutý štít a nechtěla ho překročit. Znovu pohlédla na Amaranthu, jež promluvila.

"Jsem ráda, že černá labuť má stále smysl pro humor."

"Ale já to myslela vážně."

Rhena se usmála a nějaký voják ji donutil vstát. Amarantha vstala a sledovala ji stejným pohledem jako její bratr, pak promluvila.

"Před pár měsíci jsem tě viděla v tomto sídle. Bylo to zajímavé setkání, jelikož jsem myslela, že moji věrní zabili všechny černé labutě. Nicméně to bylo zvláštní setkání, jelikož jsi neměla masku. Tudíž se ptám, jak je to možné?"

"Kouzlo?"

"Sundejte jí masku!"

"Cože?!"

Rhena se podívala na jiného vojáka, který k ní přišel a natáhl ruce k její masce. Rhena se hned otočila a skrčila.

"Nesahejte na mě!"

Voják, který se jí snažil sundat masku, jí popadl za vlasy a zatahal, aby zaklonila hlavu a on mohl masku lépe sundat. Rhena v ten moment lehce zpanikařila a vykřikla.

"Pusťte moje vlasy! Kello!"

V moment, kdy ji zavolala, voják, jenž jí držel za vlasy, svůj stisk povolil a lehce vykřikl, stejně jako víly kolem. Rhena se na něj podívala. Černá kočka trhala vojáka na kusy. Všude kolem nich byla krev. Když se odtáhla šlo vidět, že mu sežrala játra a srdce.

Pak se rozešla k Rheně. Voják, který stál u ní se stáhl do bezpečné vzdálenosti a všichni mlčky sledovali kočku, která za sebou nechala krvavé otisky. Když k ní došla, otřela se jí o šaty a zavrněla jako hodná kočička. Rhena si klekla a zašeptala.

"Mohla bys, prosím?"

Kočka jí drápy rozřízla provazy a Rhena si protřepala ruce, aby se zbavila toho nepříjemného pocitu. Postavila se a na všechny se mile usmála. V ten moment se Kella posadila a Rhena zahlédla, jak všichni zbledli, když viděli její bílou skvrnu. Rhena se usmála ještě víc a pohlédla do Amaranthiných černých očí.

"Chcete mě vidět bez masky? Stačilo slušně požádat."

Rhena sklonila hlavu a provázek, který jí držel masku na obličeji rozvázala. Opatrně ji sundala a zavrtěla hlavou, aby její vlasy nabraly objem, pak zvedla zrak. Fialovýma očima pohlédla na každého. V tom davu zaslechla, jak víly šeptají její jméno. Pak znovu pohlédla na Amaranthu.

"Zajímalo Vás mé jméno. Jsem Rhena, Královna Temnot, starší sestra Rhysanda a právoplatná vladařka Nočního dvora!"

Amaranthiny oči se zaleskly šokem. Rhena nevěděla, co Amaranthu víc vyděsilo. Jestli fakt, že před ní stojí žena nazývající se královna, nebo že by měla být vladař. Rhena dala ruku na Kellu, aby jí trochu uklidnila, přitom se snažila uklidnit i sebe. Amarantha se podívala nejdříve na Tamlina, protože ji měla za jeho partnerku. Pak se podívala na Rhysanda, který z toho zbledl. Pohled nakonec vrátila na Rhenu a promluvila.

"Královna?"

"Ano, leč tento titul jsem si nevzala jako ty. Mně ho dali všichni, co mě znají a vědí o tom, co jsem před čtyřmi sty čtyřiceti osmi lety udělala."

Všichni se stáhli ještě o krok a Rhena se na ně podívala. Odtáhla ruku z Kellyina boku a rozešla se. Její plášť za ní vál a stejně tak ji následovala i temnota.

"Každý z vás měl kdysi domov a nemusel se starat, jestli jeho činy řeší nějaká nanicovatá královnička. Byla jsem v exilu, abych dobila svou moc, a co jsem našla, když jsem se vrátila? Jen zemi plnou monster. Prythian už není domov, jenž jsem před lety opustila. Víte, co jsem viděla? Hnízdo! Hnízdo monster a my jsme jejich potrava! Naše děti, přátelé, rodina."

Rhena pohlédla na bratra. Oba se znali navzájem moc dobře, nemuseli hádat, co si ten druhý myslí. Lehce se usmál, ale během chvíle se zase tvářil jako před tím. Rhena tedy pokračovala.

"Ta žena, jež sedí na trůnu a nazývá se naší královnou sem přivedla jen bolest a utrpení. Kdyby byla jako my, vládla by spravedlivě a bez bolestí. Jarní dvůr trpěl na jejích hrách, stejně jako ostatní dvory. A tak se vás ptám, budete stát za vražedkyní dětí a nevinných?"

Nemuseli jí odpovídat. Viděla jim do hlav. Měli strach o své děti. O všechny, které milovali. Ale nevzepřou se, to jí došlo. Aspoň jejich pochyby jí stačily, aby se hrdě otočila. Její vlasy začaly vlát kolem těla a rozešla se ke Kelle.

"Půjdeme domů."

S tím se s Kellou rozešla ke dveřím. Před ní seobjevila brána a ony jím prošly.