Ráno Rhenu probudila menší rána. Vstala a došla k oknu a okamžitě zbledla.

Tame. Luciene. Zahrada. Feyre. Hlava.

Oba ihned zareagovali a Rhena v županu vyběhla s nimi ven. I na tu dálku věděla, že z Jarního dvora není. Neměl masku. Všichni se postavili za Feyre a na tu hlavu zděšeně hleděli. Feyre ustoupila o krok a narazila do Tamlinovi hrudi. Vmžiku se obrátila a instinktivně zvedla ruce, ale Tam­linův hlas promluvil.

"To jsem já."

Zůstala jako přimražená. Lucien stál vedle něj, bledý a zasmušilý.

"Z Podzimního dvora není. Není mi vůbec povědomý."

Tamlinovy ruce Feyre sevřely ramena, když se otočila nazpět k hlavě. Pak i on odpověděl.

"Mně také ne."

"Ale mně ano."

Rhena promluvila lehce zděšeně. Sice ho znala jen od vidění, avšak věděla odkud je. Lucien vkročil do jezírka, v němž socha stála. Brodil se zrudlou vodou a zadíval se do zmučeného obličeje.

"Za uši mu vypálili znamení."

Pak řekl to, čeho se Rhena bála. Doufala, že se plete, bohužel nikoliv.

"Horu se třemi hvězdami –"

"Noční dvůr. Můj domov."

Rhena couvla, tvář plná děsu. Už viděla tolik mrtvých, ale nikdy z jejího dvora. Kromě dvou osob. Jejích rodičů.

"Proč... Proč by něco takového dělali?"

Vydechla Feyre, zatímco se Tamlin postavil vedle ní a Lucien vyšplhal na sochu, aby hlavu sundal. Tamlin jí odpověděl.

"Noční dvůr si dělá, co se mu zlíbí. Řídí se svými pravidly a vlastními zvrhlými mravy."

"Všichni do jednoho jsou sadističtí zabijáci."

Dodal Lucien a jako by zapomněl, že kus od něj stojí členka vladařské rodiny Nočního dvora. To mu nebránilo v tom, aby pokračoval.

"Mají po­těšení z mučení jakéhokoli druhu a tento kousek by považovali za skvělý žert."

"Má to být žert, nebo vzkaz?"

Zeptala se Feyre, když se rozhlížela po zahradě. Pak ale zahlédla Rhenu, která pomalu couvala od nich. Lucien právě nazval jí sadistickým zabijákem, i když jím nebyla. Lucien se na ni podíval a Rhena v jeho hlavě slyšela omluvu. Sice kývla na znamení odpuštění, ale lhala tím. Vyděsilo jí to.

"Vzkaz to samozřejmě je."

Feyre sebou škubla při vlhkých zvucích, které vydalo maso a kost o kámen, když Lucien hlavu strhl. Tamlin jí znovu položil ruku na rameno.

"To, že pronikli naší obranou a znovu ji překonali cestou zpátky... Krev je čerstvá, takže ten zločin museli spáchat někde poblíž."

"Přesně něco takového by vladař Nočního dvora shledával zábavným. Ten parchant."

Lucien to zavrčel s takovým opovržením. Chris i na tu dálku vycítil Rhenino zděšení a poslal jí objetí s polibkem. Moc jí to nepomohlo, ale stačilo to. Uslyšela Tamlina, jak k Feyre promluvil.

"Stále jsi tu v bezpečí. Toto je jen jejich představa šprýmu."

"Nákazy se to netýká?"

"Jen v tom ohledu, že zjistili, že se nákaza znovu probouzí, a chtějí, abychom věděli, že kolem Jarního dvora krouží jako supi pro případ, že by obranná kouzla zeslábla. Jenže to nedovolím."

Lucien, doprovázen cákáním vody a mokrého oblečení, vynesl hlavu z jezírka. Jeho ruce byly zakrvácené, a stejně tak i jeho oblečení.

"Však za to brzy zaplatí. Doufám, že nákaza zdrtí i je."

Tamlin na Luciena zamručel, ať hlavu odklidí. Štěrk zaskřípěl, když se Lucien vydal pryč. I Rhena radši odešla. V pokoji se zamknula, chytila za břicho a rozbrečela.

"Co jsi to udělal, Rhysi? Co jsi to udělal?"

Nakonec se zhroutila k zemi, slzy volně stékajíc po jejím obličeji. Sice uslyšela zaklepání na dveře a následný hlas služebné, ale nereagovala. Její moc zahltila celý pokoj a stěžovala tak Rheně kontrolu. Najednou ji objaly pevné ruce a přitáhly ji k teplému tělu. Muž jí začal utěšovat, zatímco svým darem vstřebával temnotu. To byl Chrisův dar: vstřebat temnou moc, jež by Rhenu jinak ovládla, a nakonec ji zničila. Přitiskla se k němu a prsty mu zaryla do košile, kterou měl na sobě. Pak si ale vzpomněla na jednu scénu, kterou měla v hlavě několik let. Smrt jejího otce.

FLASHBACK
Rhena seděla ve svém pokoji a dívala se z okna. Najednou si všimla, jak se k sídlu blížily dvě postavy. Ihned je poznala. Rhysand a jejich otec. Sledovala je se slzami, pak začala bušit na okno a v hlavě je volat. Jenže ani jeden nereagovali a vešli do sídla.

Rhena přeběhla ke dveřím a začala na ně bušit. Brečela a modlila se ke Kotlíku, ať ji najdou a vezmou domů. Zaslechla výkřiky, ale pak nastalo takové ticho, že mohla slyšet svůj vlastní dech. Přeběhla zpět k oknu a spatřila Rhysand odcházel. Byl sám a od krve.

Dveře se otevřely a v nich stál zakrvácený Tamlin. Pohlédla na něj a neváhala. Vyběhla a rozběhla se za umírající myslí. Otce našla u Tamlinova pokoje. Padla na kolena a přitáhla si jeho hlavu do klína. Otec na ni unaveně pohlédl a zarazil se.

"Ty... Ty žiješ? Jak je to možné?"

Jsem to já. Tamlinův otec mě ušetřil, ale musela jsem zde zůstat.

"Myslel jsem, že jsi s matkou..."

Já vím, ale ne.

Rhena mu v rychlosti vypověděla ten krátký příběh. Během toho se jejímu otci spustily slzy. Poprvé ho viděla brečet. Když skončila, lehce avšak s problémy jí pohladil.

"Odpusť mi, Rheno, jak jsem se k tobě choval. Byl jsem slepý a neviděl, jak ti ubližuji, jak tě pomalu sám zabíjím. Byl jsem hlupák, ale chtěl jsem tě chránit. Najít někoho, kdo tě ochrání před světem. Nenapadlo mě, že se zvládneš uchránit sama..."

Nemluv, prosím.

"Musím. Vím, že mi nezbývá dost času. Odpustíš hlupákovi?"

Odpustím.

"Moje malá holčičko."

Rukou zajel do kapsy a vytáhl z ní náramek, který mu Rhena vyrobila, když byla malá a ještě spolu měli dobrý vztah. Rheně se spustily slzy nanovo a políbila ho na čelo.

Nechť tě kotlík spasí. Vejdi do náruče Matky. Projdi branou a vdechni vůni mléka a medu nesmrtelné země, kde tě žádné zlo neděsí a žádný bol nesouží. Jdi a vstup do věčnosti.

Když tu modlitbu dopověděla, její otec naposledy vydechl. Rhena s pláčem složila hlavu a zakryla vlasy jeho obličej.

Snad jsi konečně volný, tatínku.

Bylo to poprvé po hodně dlouhé době, co mu tak řekla. Po chvíli ji Tamlin donutil vstát a přitáhl ji k sobě. Pak s ní odešel a služební jejího otce odnesli.
END FLASHBACK