Když viděla Velaris poprvé po svém příchodu, zdál se jí nádherný.
Když jej uviděla dnešního rána z okna, byl překrásný.

Ale až teprve když se přenesli na hlavní náměstí, mohla teprve říct že byl okouzlující.

Každé z náměstí mělo něco do sebe, a i když Rhysand počítal s tím že Palác nití a klenotů ve které se nacházeli umělci by se jí mohla líbit nejvíce, byl to Palác kostí a soli který jeho dceru uchvátil natolik až konečně aspoň na chvíli zapoměla na události za posledních několik let.

Dával jí tolik prostoru kolik potřebovala, ale přesto se jí držel velmi blízko připravený jí kdykoliv odvést domů kdyby se něco stalo.

Z prvu si mnozí mysleli že je jeho snad přítelkyně, než jim Rhysand vysvětlil že je jeho dcera.

Všichni byly překvapení, že někdo kdo byl o tolik vyšší s laskavým úsměvem mohl být jeho potomkem.
Jenže podoba s ním zapřít nešla, a když někdo vytáhl otázku kdo je její matka či zda jí byla Aaira oba jen souhlasně přikývly.

Že měl Rhysand románek s Aairou pro ně nebylo překvapením, ani pro ní jelikož o tom dobře věděla že kdysi mezi sebou něco měli.
Ale o to víc se tím dalo zamluvit téma, které ani jeden z nich nechtěl více rozebírat.

Než došli o kus dál, vědělo to celé město a každý se zastavoval aby si s jejím otcem nebo i s ní promluvil o téměř čemkoliv.
Od počasí, přes události za posledních skoro padesát let, o ní a vlastně i o jejím otci a zbytku rodiny.

Ilaria to snášela ke svému vlastnímu překvapení poměrně dobře, mnohem lépe než chození do téměř každého obchodu ze kterého díky svému otci vycházeli s několika taškami.

Povzdechla si už po několikáté, když zamířili do dalšího a dalšího, aspoň kupování zbytečností mu dokázala vymluvit.

Ale nemohla v sobě popřít ani ženskou stránku, a tak ho nechala aby vzali několik šatů a i dalších několik nechali objednat.
Rhysand byl rozhodně překvapený její volbou, neboť žádné z šatů nebyly ani trochu podobné těm které nosila pod Horou a které byly poměrně běžné pro Noční dvůr.

Ale nechal jí aby si vybrala dle svého uvážení, a i když mezi nimi převládala černá barva bylo mezi nimi i o něco barevnějších kousků.
Mezi veškerým oblečením se nacházeli i košile, kalhoty i boty zcela obyčejné nad kterými se Rhysand pozastavil než mu Ilaria vysvětlila že nehodlá jen tak nic nedělat.

A tak toho nechal, jen mu musela slíbit že ho bude o všem informovat.
Od případného odchodu z domu, na místu kam chtěla jít a dokonce i s kým.

,,Chudák Ilaria, za chvíli pod všemi těmi taškami nebude vidět. Rhysi, to se jí chystáš udřít ještě teď?"

Byla to Mor, která se k nim připojila aniž by si jí jeden z nich všiml jelikož vedli debatu o tom co by Ilaria chtěla dělat krom povinností které jí čekali a kterým se nemohla vyhnout.

,,Možná jsem to trošku přehnal," Ilaria se nad tím jen tiše pousmála, zatím co Mor se na ní vesela usmála.

,,Trošku tati?"

,,Možná trošku víc, ale slíbil jsem že ti vše vynahradím," i když se usmál, věděla že v tomto úsměvu byla i příměs viny.
To že jí chtěl vše vynahradit, jí z části děsilo protože si nedokázala zcela představit co vše tím myslel.

,,Počkej Ilario, trochu ti s tím pomůžu. Jinak se pod tím akorát zlomíš, a věř mi že tohle dobře znám."

,,Děkuji, Mor," nechala svou tetu aby několik tašek vzala, a tíha která z ní poté spadla byla neuvěřitelná.

,,Jdeme, nebo přijdeme pozdě."
Zavelela Mor, a Ilaria s Rhysandem nezbylo než jí nechápavě následovat.

Mor cestou poukázala na jakékoli změny, ke kterým došlo v budovách, když procházely – nové obchody, které se otevřely, festivaly, které slavily, události, které se pořádaly, to vše ve snaze zabránit zastavení života ve Velaris zatím co byly  téměř všichni uvězněni v obří akváriu, které vyrobil Rhysand.

Když procházeli městem, byl Rhysand poměrně potichu a Ilaria si byla nucena vzpomenout, že ačkoli zůstali v bezpečí a nedotčení, jeho lidé rozhodně nebyli plně svobodní velmi dlouho.

Mnozí z nich by měli příbuzné na venkově, ve stepích, dokonce i na jiných dvorech, které nemohli navštívit. Jejich utrpení se zmírnilo, ale rozhodně nezůstali nedotčeni Amaranthou.

Věděla že její otec cítil vinu, když s oběma po všem pokud procházel uličkami a vše tiše sledoval.

Co si mysleli o svém vladaři?
Že byl jejich žalářníkem?
Jak se na něj někteří mohli dívat po tom, co udělal?

Ale když je občané Velarisu začali pozorovat mnohem víc, začali si velmi dobře všímat, kdo to byl, kdo to okolo procházel, nebylo vidět ani moc zášťi či rozhořčení.

Oči se jim začaly rozsvěcovat jako svíčky a několik jich k němu přistoupilo, aby se uklonili, ti odvážnější ho chytili za ruku a potřásli si s ní, přitiskli čelo na jeho klouby a vyslovili mu díky.

,,Kotel vám dnes žehnej, Nejvyšší pane, dlouho jsme čekali na tvůj návrat."

„Děkuji matce. Jsme navždy tvým dlužníkem."

,,Je mi ctí, že vás konečně poznávám, pane."

,,Spasitel z Velaris!"

,,Nikdy jsme nepochybovali; Věděli jsme, že se k nám jednou vrátíš."

Jakmile si ho jeden všiml, přišli ostatní a Rhysand stěží mohl udělat pár kroků, aniž by na něj nějaký příznivec nezamával nebo se mu neuklonil. Obchodníci ho spěchali pozdravit, nebo mu nabídli něco ze svého zboží – samozřejmě zdarma, obzvláště když si všimli i mladé ženy po jeho boku která jim byla představena jako jeho dcera.

Ilaria se na všechny snažila co nejlépe usmívat, odpověď na jejich otázky nebo se s nimi bavit o všem možném zatím co její otec začal mluvit s dalšími.

Děti zíraly s vytřeštěnýma očima, když mu jejich matky ukazovaly cestu a říkaly:

,,To je tvůj Nejvyšší pán, který porazil zlou Amaranthu."

Tohle byla první věta ve Velarisu, která Ilariu zabolela.
O to víc když její to její otec nevyvrátil, místo toho jen pokýval hlavou.

A všude na něj byly oči, usmívající se oči, překvapené oči, oči plné slz, všichni mu zírali směrem, až se pod jejich pohledem třásl.

Rhysand cítil blízkou přítomnost jak Ilarii tak Mor, když jejich ruka občas stiskl tu jeho, když se snažil najít slova pro všechnu tu vděčnost.

Uvědomil si, že to bylo součást jejich plánu – přivést ho na veřejnost, umožnit lidem, aby ho viděli, aby slyšel jejich díky.

Ilaria v tom měla také do jisté míry prsty, ale víc to měla na svědomí právě Mor.

I Ilariu chtěla ukázat, aby se vědělo že vladař Nočního dvora má dítě.

A zatímco byly oba ohromení vděčností, když viděli místo a lidi, nedotčené řáděním, které způsobila Amarantha, začali se také cítit ohromeni hlukem, tvářemi a neustálým přívalem chvály.

Přinutily se oba nějak přestat třást pokaždé když viděli jak k nim někdo běží, a její otec který byl po celou dobu bledý jako sníh každému nabídl vřelý úsměv, kdo mu přišel do cesty.

Nemohl se před nimi zlomit – před lidmi, kteří mu důvěřovali padesát let a kteří čekali v jeho vlastním vězení na den, kdy je osvobodí.

Ani si během toho nevšimly kam je Mor zavedla, nechali se tak unést tím vším že je z jejich rozjímání přivedlo veselé volání.

Byl to jaký si podnik, u kterého Ilaria podle vůně plynoucí z malé předzahrádky poznala restauraci.

,,Máme pro vás překvápko," řekla nadšeně, zatím co oba dostrkala právě na předzahrádku kde už ostatní čekali.

,,Překvápko!"

Vykřikly všichni okolo stolu, a při pohledu na překvapeného Rhysanda i Ilariu se začali smát.

Teď už oběma předešlé chování  zbytku rodiny začalo dávat smysl, byla to oslava o jaké předtím mluvily.