Rhysand jí dal skutečně vědět. Než však měli vyrazit ke smrtelníkům, chtěl se ještě někde zastavit. Jí to nevadilo, aspoň to mohla využít a sama si udělat výlet. Chris na ni hleděl s nedůvěrou v očích, ale jí to nevadilo. Rozhodla se nasadit Christine jen trochu. Její vlasy změnily barvu na blond a usmála se na sebe do zrcadla.

"Nelíbí se mi, že chceš opět riskovat a jít na Jarní dvůr."

"Já vím a chápu to, jenže je to můj přítel a dlužím mu omluvu."

"Tu mu dluží i Rhysand s Feyre, a přesto jdeš sama."

"Protože znám ty dva. Teď za ním nepůjdou, mají své starosti."

"To i ty."

"Chrisi..."

"Já vím, zvládneš to. Jen buď prosím opatrná."

"To jsem vždycky."

"To jsem viděl."

"Chrisi!"

"Já vím, vždyť já vím."

Chris si povzdechl, přišel k ní a pevně objal. Nebyl z toho nadšený, ale rozuměl, proč to musí udělat. Ač Tamlina v oblibě zrovna dvakrát neměl, musel souhlasit. Omluvu mu dlužila. Problém byl jinde... Hybernská vojska na Jarním dvoře. Chris ji políbil do vlasů, ale pak ji nechal zmizet.

Rhena se objevila na Jarním dvoře u Tamlinova domu, ale tam nikdo nebyl. Povzdechla si a pískla. Chvíli to trvalo, než k ní přiběhl černý hřebec. Usmála se a pohladila jej. Chyběl jí. Dostala ho jako dar od Tamlina k Zimnímu slunovratu. Vysedla mu na záda, chytila jeho hřívy a pobídla do cvalu. Nechala ho určit směr ke stádu. A nepletla se. Kde se nacházelo stádo, tam byl i Tamlin. Kůň vběhl do tábora a každý k ní zvedl zrak, jenže ona jela dál. Dostala se až k místu, kde našla muže, jehož hledala.

Tamlin na ni otočil své smaragdové oči, ale nemusel hádat dvakrát. Jen jedna žena byla schopna Onyxe osedlat. Tušení se mu potvrdilo, když k němu sklonila nafialovělé oči. Ušklíbl se, došel ke koni a pomohl jí slézt. Ani jeden neuhnul pohledem, dokud se Tamlin neotočil na vojáka.

"Dejte tomu koni napít a postarejte se o něj."

"Rozkaz."

S tím chytil Rhenu pevně a kráčel s ní mimo tábor. Mimo děj. Mlčeli a ani jeden neřekl jediné slovo. Nebylo potřeba. Každý voják, co kolem nich prošel, se sice otočil, ale nepocítil nevraživou atmosféru. I on hledal vhodná slova, přesto to byla ona, kdo promluvil první.

"Omlouvám se, že jsem bratrovi dopomohla odvést Feyre. Nevěděla jsem, jak to skončí. Šlo mi jen o dodržení dohody."

"Já to chápu. Taky se omlouvám, neměl jsem tě vyhazovat. Aspoň by ses neuchýlila ke lži."

"Takže se nezlobíš, že jsem tě obelhala?"

"Mám vztek, ale spíš na sebe. Ano, naštvaný jsem byl, když jsi mi to tak vmetla do tváře. Jen mi pak došlo, proč jsi to udělala."

"Nechtěla jsem ti ublížit. To nebyl účel celého toho divadélka, které jsem hrála. Spíš jsem nechtěla opustit jediný domov, který jsem znala."

Tamlin se najednou zastavil. Zahleděl se jí do očí a ona v něm mohla číst jako v knize. I on v ní mohl číst. Věděl, že to nenáviděla, ale nikdy nepřiznala, že tohle byl její domov. Možná i proto, že jí to dlouho nedocházelo. Onoho zjištění nabyla až, co o to přišla. Přistoupil k ní a prsty zajel do jejích rozpuštěných vlasů. Sklonil k ní tvář a políbil ji na čelo.

Její srdce poskočilo, když pocítila to láskyplné gesto. To, které jí ukazoval po těch čtyři sta let, co spolu žili. To, které ji ukazoval po dobu tři sta let, co žili jako milenci. Něco se nezměnilo. Ty city se ukrývaly po celý ten čas a nyní vyšli na povrch. Milovali se. Z lásky se stalo přátelství, které jim vydrželo, než se objevila jedna žena a zničila to.

"Chyběla jsi mi. Myslel jsem, že mi nikdy neodpustíš, že jsem ti ublížil."

"Jsi můj přítel. My dva jsme spolu prošli tolika věcma, že bych tě nenávidět nemohla."

"Ale Feyre..."

"Ta není můj problém. Ona ať tě klidně nenávidí, ale já ne. Mám tě ráda, jasné?"

Tamlin se lehce usmál a opřel si čelo o to její. Měla pravdu. Zažili toho spolu tolik, že nemohli jeden o druhého už přijít. Ti dva zůstanou aspoň přáteli. Možná ji zradil, možná ji vyhnal, ale byl jí víc rodina než kdokoliv jiný. A on to věděl. Odpustí mu, ale nezapomene. Věděl, že mu to bude předhazovat. Ona neodpouštěla tak snadno a on to tušil.

"Měla by ses vrátit, než se král s Dagdanem dozví, že tu jsi."

"Co mi udělají?"

"Co jsem se dozvěděl, král se netají svojí zálibou v krásné ženy."

"Takže já jsem podle tebe krásná žena?"

"Rheno."

Zaúpěl, přesto mu v hlase zněl pobavený tón. Vzhledově tolik podobná bratrovi, ale chováním úplně jiná. To na ní Tamlin miloval, že přestala být tou dívkou, kterou znal. Do které se zamiloval, jak on, tak Ari. Stala se někým jiným. Někým, koho respektoval. Vzal ji jemně za ruku a vedl ji zpět do tábora a ke koním. Jenže to by nesměli potkat skupinku mužů. Jeden z nich, zjevně velitel, se na ně usmál. Ne na ně, ale na ni.

"Takže vy jste ta kráska, co přijela na tom černém hřebci?"

"Ano. Kdo jste?"

"Velitel Siar a vy?"

"Těší mě velitele. Já jsem na odchodu."

Otočila se na Tamlina, postavila se na špičky a jemně jej políbila na tvář, než se rozešla ke koním. Jenže velitel ji zjevně nechtěl ještě pouštět. Chytil její ruku, otočil na sebe a mile se usmál.

"Jak vám říkají?"

"Ta, co vám nakope prdel, pokud ji nepustíte."

"Jste vtipná."

Zasmál se a chystal se ji políbit na hřbet ruky, jenže něco ho zastavilo. V mysli pocítil ostré drápy, které ho dost silně poškrábaly po štítu. Zvedl k ní zrak a skoro až zbledl. Sledoval ho pár chladných očí. Přísahal by, že v nich spatřil i plamen. Hlavu od její ruky odtáhl a pozoroval ji. Ona však svou dlaň vysmekla a rozešla ke koni.

"Takže jste jedna z těch vladařských děvek."

Tamlin zamrzl, když slyšel ta slova a nebyl jediný. Každý, kdo kolem nich procházel se zarazil a rozhovory pomlkly, když se dívka pomalu otočila na velitele. Pokud před tím byly její oči děsivé, v tenhle moment přímo plály vztekem. Přesto se usmívala.

"Opravdu? Že o tom ani nevím."

Velitel se již nadechoval v odpověď, když žena před ním pozvedla ruku, na níž vzplál oheň. Oheň tvořen temnými plameny černé a fialové barvy. V ten okamžik zbledl strachy a udělal krok od ní. Bylo pozdě. Její trpělivost došla a ona poslala plameny přímo na něj.

Vojáci nečině přihlíželi, jak jejich velitel křičí a snaží se oheň udusit. Jenže to nešlo. Tenhle plamen nedýchal, a nakonec k zemi padlo ohořelé a mrtvé tělo. Její oči projeli zděšené vojáky a vycenila zuby v okouzlující úsměv.

"Jejda. Chudák velitel. Chce ještě někdo?"

Poslední větu skoro až zavrčela. Muži o krok ucouvli a ona se neubránila smíchu. Tamlin viděl i na tu dálku v jejích očích šílenství. Pomalu se otočila, došla ke koni, na něhož vylezla a ještě se otočila na vojáky. Pomatení z jejích očích dočista zmizelo a opět v ní viděl tu ženu, co znal. Koně otočila směrem pryč z tábora a pobídla. Onyx se ihned rozběhl pryč a ona v dáli zmizela. Ani si nevšimla, že v davu mužů stála jedna žena, která ji svýma fialovýma očima pozorovala a neunikl jí ani okamžik celé té situace.