Rhena vzala Resse na obhlídku města. Seznamovala se s dětmi a smála se. I Ress se lehce uvolnil, když viděl, jak se lidi ve městě mají. Bohužel se tam nacházelo i pár nevítaných věcí, které se zpacifikovali. Následně zamířili ke kraji a Rhena se otočila na Resse.

"Jak to vidíš se zvětšením města?"

"Bylo by to potřeba, nicméně nám dochází prostory. Jsme natisknutí na skály a pokud nechceme, aby lidi začali žít v jeskyních, budou se muset vymyslet nové prostory."

Rhena přikývla a pohlédla na skály. Kella se objevila u lemu jejích šatů a zamňoukala. Ress ji zpražil pohledem, ale když spatřil, jak jí žhnuli oči, radši odvrátil zrak. Kella přistoupila k bráně, postavila se do pozoru a začala šeptat. Země se lehce otřásla a hory před branami se začaly zmenšovat a brána se posunula o dost velký kus dál. Spokojená nad svým dílem se otočila na ty dva a znovu zamňoukala. Ressovi skoro až vypadli oči z důlků, když to spatřil a Rhena si ji vzala do náruče.

"Někdy se vyplatí mít za spojence bohyni."

"Poprvé musím souhlasit."

Přistoupil k nim Ress a stroze se na Kellu usmál. Ta spokojeně zavrněla a zase zmizela. spolu se vrátili do sídla a rovnou do pracovny, kde vytáhli mapu města. I na ní se město zvětšilo. Začali plánovat stavby dalších domů. I školu chtěli postavit, už jen kvůli množství dětí ve městě.

Najednou někdo zaklepal. Oba zvedli hlavu a dovnitř vešel sluha s dopisem, který předal Ressovi. Ress ho projel pohledem, pak jej podal Rheně. Lehce se zamračila a dopis si od něj převzala. Odstoupila od stolu k oknu a otevřela jej. Písmo nepoznala, dokud nespatřila jméno na konci.

Drahá Rheno,
potřebovala bych se s tebou sejít. Dvůr se rozpadá a já nemohu nic dělat, dokud někdo nepřemluví moji matku. Můj snoubenec pomáhá ostatním vílám v okolí a nemůže přijít. Znáš moji matku dost dobře, abys věděla, že je paličatý mezek. Mohla by ses prosím dostavit? Vladař na tebe nepřijde.
Katrina

Rhena si to přečetla a povzdechla si. Dopis položila na stůl a dál se věnovala práci na návrzích baráčků. Domluvila se s Ressem i na bytech. V některých domech by byli byty, což se hodilo.

"Domluvíš na zítra architekty?"

"Jistě, budete po mě ještě něco potřebovat?"

"Ne, ale děkuji za pomoc."

Ress přikývl a odešel. Jen vydechla, hodila přes sebe plášť, nasadila kapuci a přemístila se na Jarní dvůr. A myslela, že se spletla. Víly odcházely z Tamlinova panství. Všichni procházeli kolem ní a sice se na ni podívali, ale neřešili ji. Jen nějací se pozastavili nad tím, kdo je. Rozešla se směrem k domu a lehce se jí zlomilo srdce, když to viděla. Služebnictvo odcházelo a ona se rozhlížela. Hledala známou tvář a brzy ji i našla. Brunetka se dohadovala s jedním mužem, přesto k ní Rhena zamířila.

"Katrino?"

Dívka se na ni otočila dost rozlícená, ale když spatřila fialové oči, ve tváři se jí objevil úsměv. Muže už ignorovala, vzala Rhenu za ruku a odtáhla ji stranou. Mimo celé dění a v ten moment vyšel Tamlin. Rhena se schovala, ale vykukovala.

"Co se tu vše stalo?"

Zeptala se Katriny, ale pohled neodtáhla od zničeného Tamlina. Katrina si ho též všimla a povzdechla si. Chvíli mlčela, ale nakonec jí odpověděla.

"Od odchodu Feyre se vše podělalo. Všude ji hledal, stejně tak svou sestřenici. Jurian odjel a služebnictvo začalo odcházet. Vladař se snažil, ale skoro každý podal výpověď. Ale zachoval se hezky a každému vše proplatil, a i dal něco navíc. Je mi ho líto, ale nemůžeme tu zůstat."

"Feyre to vše zničila, že?"

"Ano. Elis odešla jako první a její přátelé s ní. Matka chce taky odejít, ale já ne. Vyrostla jsem tu, a i jsem se tu seznámila se svým milým."

"Tomu rozumím."

Rhena s Katrinou zamířily mimo panství. Nedaleko byla menší vesnička, kde žily rodiny zaměstnanců. Katrinina matka u vladaře dělala celý život a její dcera si tam našla práci též. Rhena rozuměla, že nechce odejít. Ani ona se nechtěla loučit, ale neměla na výběr. Vešly do chalupy a Rhena se usmála, když ucítila vůni chleba a spatřila Katrininu matku, Briane. I ona se usmála, když ji spatřila.

"Rheno, taky se na mně přijdeš podívat."

"Ráda tě vidím, Briane."

Briane ji přišla obejmout a děvčata se posadila ke stolu. Stále vypadala dobře, na to, kolik jí již bylo. Briane si pamatovala Tamlinovi rodiče, byla starší než Rhena a Katrina dohromady. A to Katrina byla podobně stará jako Rhena, jen o něco mladší.

"Můžeš mé dceři vysvětlit, že tady nemůžeme zůstat?"

"Briane, víš, že Tamlina mám ráda, takže nechápu, proč chcete odejít. Snad vám vždy platil dobře, ne?"

"To ano, ale možná bude lepší jít jinam."

"Když chcete jděte, ale Katrina je už dost stará, aby se rozhodovala sama."

"A kde tady bude pracovat? To bude v panství dělat úplně vše?"

Rhena se otočila na Katrinu. Její matka měla v jednom pravdu. Pokud by tu zůstala, dělala by úplně všechno. Ta si povzdechla a vstala. Došla k oknu a dívala se ven. Rhena ji stále pozorovala.

"A tvůj snoubenec chce odejít?"

"Jemu to je jedno. Chce i nechce. U každé varianty vidí její plusy i mínusy a není se schopen rozhodnout, co je lepší."

"Spíš se mu nechce. Veškerá rozhodnutí je na Katrině. Možná by ji ani nepožádal o ruku, kdyby..."

"Matko! O tom jsme už mluvily, Sai mě miluje a chce se mnou být."

Rhena střídala pohled z jedné na druhou, když však zaslechla jméno Katrinina snoubence, zpozorněla. Pohled vrátila na Katrinu a možná i byla ráda, že sedí. Nikdy neslyšela jeho jméno.

"Jak že se jmenuje?"

"Ach, vlastně jsem ti ho nikdy nepředstavila. Sai, Sai Vanserra."

"Vanserra..."

Rheně se rozklepaly ruce, když slyšela ono příjmení. Přestala mít pochyby. Přesto se musela ujistit.

"On je Beronův syn?"

"Ne, nikdy mi vlastně neřekl, kdo jsou jeho rodiče. Otec je prý mrtev a matku nepoznal."

Rhena se skleněnýma očima vstala a málem se zřítila k zemi, kdyby ji Briane s Katrinou nechytily. Obě na ni zmateně hleděly, ale byla to Katrina, kdo promluvil.

"Rheno? Děje se něco?"

"Ne, jen musím jít."

"Už?"

Donutila se jen přikývnout a zamířila ke dveřím. Sotva je však otevřela, zarazil ji muž za nimi. Sklonil k ní fialové oči a skoro až zbledl, když ji viděl stát před sebou. Rhena nemusela ani hádat, kdo před ní stojí. Měl stejně zrzavé vlasy jako jeho otec, možná by i Arimu z oka vypadl, až na ty oči. Ty měl po matce. Rhena ustoupila a skoro se zakolísala. Sai ji včas chytil a ani jeden ze sebe nezpustil oči.

"Sayi, nečekaly jsme tě tak brzy. Tohle je..."

"Matko..."

Briane s Katrinou se zarazily. Tohle nečekaly. Sai nezpustil oči ze své matky a ona nezpustila oči z něj. Rhena se až po chvíli odtáhla a zavrtěla hlavou.

"Tohle nemůže být pravda. Umřel jsi. Zabili tě, mně před očima tě zapálili."

Klepala se a sledovala ho. Zamrkal, aby vstřebal, co právě řekla, pak k ní přistoupil a vzal její ruku, kterou si přiložil na hruď. Cítila tlukot jeho srdce. Sai ji chytil a objal.

"Nezabili. Přežil jsem to."

"Jak?"

"Já nevím. Služebná mě vzala a vychovala. Sám nevím, jak jsem ten oheň mohl přežít."

"Sayi..."

Rhena se od něj odtáhla a pohlédla mu do očí. Viděla v nich to miminko, které držela v náručí. Viděla v něm muže, kterého nenáviděla, ale zároveň i milovala. Jenže nevydržela, odtáhla se a vyšla ven. Potřebovala se nadechnout. Potřebovala se ujistit, že se jí to nezdá.

Sai se na ni otočil. Oči z ní nezpustil a vyšel opět ven. Rhena se po chvíli vzpamatovala a otočila zpět čelem k němu. Za ním vyšla i Katrina s Briane. Ona však měla oči jen pro své dítě. Teď na slunečním světle v něm rozpoznávala víc Ariho, než si chtěla připustit. Zlato-hnědá pleť o pár odstínů světlejší než Lucienova.

"Vypadáš jako on."

Ujelo jí to z úst jako vzduch, který vydechla. Až když tu větu řekla, jí došel význam těch slov. Neznal ho. Nemohl poznat svého otce. Neznal ani ji. Tolik ji bolelo ho vidět před sebou a nevědět o něm nic. Sai se jemně pousmál a Rhena se málem zajíkla, když to viděla. I ten zpropadený úsměv měl po něm. Měl vůbec něco po ní?

"Jaký byl?"

"Jiný. Ochraňoval mě i za cenu vlastního života. Ale tebe hluboce miloval. Od prvního momentu, kdy tě spatřil, tě miloval. Šel by pro tebe i do hrobu, kdyby musel."

Sai se usmál ještě o trochu víc a Rhenu začaly pálit oči od slz. Dívala se na muže před sebou a stále nevěřila, že je to její mrtvý syn. Syn, díky kterému získala svou moc. Syn, kvůli němuž zabila dva jeho strýce.

"Miloval tě?"

Byl váhavý. Zjevně tušil, jaký Ari byl, když měl špatnou náladu. Vychovala ho služebná a ty ví vždy vše. Rhena sklonila hlavu a lehce se usmála.

"Ano. Miloval a já milovala jeho."

Sai si asi konečně uvědomil, že za ním stojí jeho snoubenka a budoucí tchýně, protože se na ně otočil. I Rhena k nim stočila svůj zrak. Katrina došla k Sayovi a objala ho rukou kolem pasu. Rhena je sjela pohledem a usmála se.

"Našel sis dobrou partnerku."

"Já vím. Jedna z mála žen, která spatřila mé jizvy."

"Jizvy?"

Rhenin úsměv se vypařil tak rychle, že se to nedalo ani postřehnout a lehce nakrčila obočí. Sai se na ni smutně podíval a povzdechl si.

"Ten oheň, co mě měl zabít, mě zasáhl. Jane, ta služebná, mě slyšela brečet a pak viděla z okna oheň a tvůj křik. Nějakým způsobem jsem se jí objevil v náruči. Odnesla mě k léčiteli a ten mě vyléčil a udržel mě díky Matce při životě, ale odnesl jsem si kruté jizvy po celém těle."

Rheniny oči zaplály. Matka ho udržela při životě? Ale která? Zavrtěla hlavou a na Katrinu se usmála. Políbila ji na tvář. Pak pohlédla na Briane.

"Být tebou je tu nechám, ať si žijí, kde chtějí. Jestli je trochu po otci, tak nechceš vidět, když se pro něco rozhodne."

Na Saye se usmála a on se usmál na ni. Pak se otočila a zamířila pryč. Slyšela, jak za ní Katrina volá, ale ignorovala to. Zašla za dům a vešla do lesa, kde konečně vydechla. Sesunula se na zem a dala průchod slzám.

Netrvalo dlouho a cítila kolem ramen pevné ruce. Nezvedla zrak, jen se k dotyčnému přitiskla. Jeho vůni poznala hned. Chris věděl, kdy přijít. Hladil ji po vlasech a konejšil. Rhena k němu zvedla oči a zašeptala.

"Můj syn žije."

"Vím, viděl jsem."

"Ty jsi tam byl?"

"Ne, ale cítil jsem, že se něco změnilo, tak jsem skrz pouto nakoukl a pochopil."

Rhena se jemně usmála a objala ho pevně. Nehodlala Saye, ani Katrinu tahat do svých problémů, ale byla ochotná jim nabídnout útočiště, když ho budou chtít. V ten moment se rozhodla k jedné věci. Beron se o něm nikdy nedozví.