Tobius se hned otočil na Ramiela, jakmile zaslechl své jméno. Jeho paže se roztáhly a tvář mu rozzářil velký úsměv.

,,Ramieli! Pojď sem, ať tě můžu obejmout!"

Ramiel nezaváhal a hned se zvedl od stolu.

Tobius ho sevřel v pevném objetí a odtáhl se jen na délku paží, aby si mohl Ramiela prohlédnout.

,,Zase jsi vyrostl," povzdechl si s hranou lítosti.

,,Nebo ses ty zmenšil," pousmál se Ramiel.

Tobius zvedl pravou ruku.
,,Jen o jednu ruku za celý život."

Tobiusova pravá ruka vypadala na první pohled normálně, zahalená v tmavé rukavici. Jenže ti, kteří ho znali, věděli, že Tobius pod tou rukavicí skrývá ve skutečnosti protézu. O pravou ruku v zápěstí přišel ještě než se Ramiel narodil. Při požáru. On ani tu protézu moc často nenosil, tvrdil, že si na ni nikdy nezvykl, a tak doma a před blízkými chodil s odhaleným pahýlem. Jen nikdy nechtěl děsit neznámé když někam cestoval.
On i samotný Tobius se jevil jako naprosto běžný a ničím neobvyklý Illyrijec. Na Cretee sice s těmi netopýřími křídly působil trochu zvláštně, ale na Nočním dvoře vlastně nic neobvyklého. Nikdo by nepoznal jeho napůl illyrijský a napůl serafský původ. Takový už byl nejen neobvyklý, ale přímo unikátní. Ramiel věděl proč; Illyrijci a Serafové se mezi sebou skoro vůbec nemíchali.

Oba se následně odmlčeli. Dost netypicky odmlčeli. Ramiel si měl se strýčkem vždycky co říct, ale tentokrát se zdálo, že hovor bude váznout. Po těch pár letech co se neviděli. Od té doby co...

Ramiel nepatrně potřásl hlavou, snažil se na to nemyslet. Jen se nadechl, usmál a krátce se ohlédl, koho by mohl víceméně nastrčit místo sebe.

,,Priss! Pojď se ukázat strýčkovi, jak jsi vyrostla ty!"
Ramiel natáhl ruku ke své sestře a přitáhl jí k sobě. Seděla nejblíž a zrovna se mazlila s Mistralem co před ní ležel na stole. Priss si povzdechla, ale nebránila se. Mistral nesouhlasně zamručel.

,,No tedy, Priss, ty jsi čím dál víc krásnější! Posledně jsi byla taková malá holčička, ale teď? Já sám nevěřím vlastním očím!"
Zasmál se Tobius, ale Ramielovi neuniklo, jak krátce spočinul pohledem na něm. Bylo jasné, že s ním ještě neskončil.

Nayeli se na své židli trošku přikrčila, možná ve snaze zůstat neviditelná; nebyla příliš kontaktní typ, a moc často se s ostatními, až na vyjímky, neobjímala. Tobius to však dobře věděl, a tak se na ní pouze vřele usmál.

,,Nayeli. Naše vyhlášená bojovnice," řekl uznale.

,,A možná budoucí mistrně," dodal táta pyšně, načež Nayeli trochu stydlivě sklonila hlavu.

Strýček Tobius jí s jejím souhlasem pohladil alespoň po vlasech a dál jí chválil, s upřímným zájmem se ptal, jak se jí daří v šermu.

Ramiel pozoroval svou rodinu, jak se vítá s Tobiusem a natáhl se pro sklenici limonády z brusinek a hroznů, co si během jídla nedopil. A přesunul se víc do kuchyňské části a opřel se o linku.

Layla zrovna mluvila s tetou Merin, a tak se Mistral seskočil na zem, přeběhl k lince a vyskočil vedle Ramiela. Neměl v tom žádnou fyzickou překážku, kuchyň se nacházela hned vedle jídelny a místnosti neoddělovaly žádné pevné dveře. Byla to vlastně jedna velká, rozdělená dle využití i s obývacím pokojem.
Merin měla opravdu dobrý cit na rozvržení a vybavení bytu, aby vypadal prostorně, to jí musel Ramiel nechat.

,,Krásné to rodinné setkání, viď?" Otočil se kocour zvědavě na Ramiela. Mistral nikdy s nějakou vážností neříkal fráze typu ,nemám pravdu?', protože razil názor, že kočky mají vždycky pravdu a nikdo jim to nemusí potvrzovat.

,,Rozhodně. Ale jestli tě na té lince tak blízko hrnce s omáčkou uvidí Noam, vyhodí tě rovnou na chodbu," varoval kocoura Ramiel jakoby nic, aniž by se na něj podíval.

,,Neměj obavy, Ramieli," Mistral se ladně protáhl.
,,Pokud se o to pokusí, tak mu ty kočičí chlupy do omáčky přidá Merin sama, aniž bych se já nějak musel snažit. A ještě by dostal kázání od ní i od Layli. A on to dobře ví."

Ramiel se uchechtl a ještě trochu upil ze své sklenice. Vzpomněl si na Nyxe, co se mu jednou přátelsky smál, že Ramiel se většinou zdržuje pití alkoholu. I dodnes v tom Ramiel setrval.

,,Ty, Mistrale," nadhodil ledabyle, ale se zájmem, a Mistral zvědavě zvedl hlavu.
,,Opravdu se na tom stole dělo něco mezi tetou Merin a strýčkem Noamem?"

Mistral si olízl tlapku a Ramiel by mohl přísahat, že se jeho kočičí ústa roztáhla do úsměvu.
,,Strašné věci se na něm děli. Vy dvounozí jste divní: jakmile se před vámi objeví nahá ženská, úplně zapomenete na své okolí.
Ale o tom ti povím, až budeš starší, milý Ramieli."

,,Starší? Jsi mladší než já," namítl Ramiel pobaveně. Na to, jak neměl kočky v oblibě, tak tento rozhovor ho bavil. A byl přímo přesvědčený, že kdyby tahle Mistralova slova slyšel Nyx, tak by se válel po zemi smíchy. I když, možná se změnil, za těch pár let. Alespoň trochu. K jeho vlastnímu dobru.

Mistral seskočil ze stolu dřív, než by mohli pokračovat v jejich rozhovoru. Zřejmě Ramiela neuznal jako hodného své delší pozornosti a odporoučel se zpět na Laylin klín.

,,Ramieli! Pojď se k nám přidat!" zavolal na něj táta. Jak se ukázalo, zatímco si Ramiel povídal s Mistralem, všichni už se usadili zpátky na svá místa, plus Tobius dostal prostřeno to své.

Ramiel pobaveně zavrtěl hlavou a vydal se přidat k ostatním. Nakonec by si mohl celý večer užít. Tomu by se nebránil.

Po večeři, která již naštěstí proběhla bez další hádky Serafa s mluvícím kocourem, především díky tomu, že Mistral se uráčel jít si lehnout do svého kočičího pelíšku v rohu, i bez hádky mezi dvěma Serafy, se většina osazenstva přesunula do obývacího pokoje. Táta s Nayeli a s tetou Merin si vytáhli karty. Mame si začala povídat s Noamem a Laylou. A Priss si něco psala do svého zápisníku. Tobius jí chvilku něco vyprávěl a ona se jen usmívala a pokyvovala, Ramiel však poznal, že i když se jeho mladší sestra snaží jejich prastrýce poslouchat, její mysl už byla zcela ponořená do svých chemických rovnic a zápisků.

Ramiel už se otáčel, že si dojde do kuchyně si ještě dolít trochu pití. Když ho však prastrýc zvedl ze židle a gestem ho pobídl, aby ho následoval, Ramiel věděl, že to nebude jen obyčejná rozhovorem o denních záležitostech.

„Pojď ven,“ řekl Tobius klidně, jeho hlas byl nízký, jako kdyby každé slovo v sobě neslo víc, než jen jednoduchou výzvu.

Ramiel přikývl a bez jediného slova ho následoval. Byl to právě ten moment, kdy měl pocit, že prastrýc chystá něco důležitého, možná dokonce rozhodujícího. A chtěl to s Ramielem probrat jen mezi čtyřma očima.

Když však osaměli, Ramielovi se zdálo, že Tobius je nějaký skleslý, unavený, i když se to snažil skrývat. Něco se muselo stát. Něco, co mu přidělalo pár ustaraných vrásek v jeho tváři navíc. Což ale zřejmě nebylo důvodem, proč s ním chtěla mluvit o samotě.

Tobius už moc dlouho nečekal a rovnou šel k věci.

„Ramieli, vím, že teď nemáš moc náladu na žádné velké plány, ale věř mi, že tohle by ti mohlo pomoci. Mám pro tebe nabídku.“ Jeho hlas zněl vážně, až Ramiel zpozorněl.

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ramiel opatrně, ve snaze neodhalit zbytečnou zvědavost.

,,Víš, nedávno jsem se bavil s Ramniou," Tobius odložil skleničku s troškou rumu a promnul si zápěstí, kde mu končila pravá ruka.

,,Ano, to je běžná věc mezi partnery; že spolu mluvíte," namítl Ramiel s náznakem pobaveného sarkasmu.

Z vyprávění věděl, že Tobius se se svou první ženou v dobrém rozešel a že jsou stále v dobrém vztahu. A co se týkalo Tobiusovy současné partnerky... o té se dalo bez zaváhání říct, že byla všechno možné, ale rozhodně ne nudná či poddajná panička. Naopak by jeden obtížně hledal schopnější političku.

Tobius ho ale umlčel jediným pohledem. Tak tohle bylo rozhodně vážné.

,,Ano, běžná věc to je, tak mě, prosím, teď nepřerušuj. Ramnia je v kontaktu s vladaři Prythianu. A zjistila, že jeden z nich, Thesan, otevírá možnost pro mladé léčitele účastnit se odborné stáže. Říkám ti to proto, že jsem o tom a o tobě hodně přemýšlel. A jsem toho názoru, že by ses měl přihlásit."

Ramiel chtěl něco říct, ale ztratil veškerá slova. Tohle nečekal. Tohle vůbec nečekal a v prvních vteřinách netušil, jak má takovou informaci zpracovat.

,,Strýčku Tobiusi," dostal ze sebe začátek věty. ,,Já si moc cením, že sis na mě vzpomněl, opravdu, ale... já si nemyslím, že to je dobrý nápad."

Tobius zvedl obočí a nechal svůj výraz vyjádřit otázku.

,,Takové programy jsou většinou určené pro uchazeče z dobrých poměrů, pro vznešené víly, a hlavně, přímo z Jitřního dvora," pokračoval Ramiel a zdálo se mu, že ani nedýchá mezi větami.
,,Pokud sis toho za těch skoro dvaadvacet let mého života nevšiml, tak já nejsem ani vznešená víla, ani z Jitřního dvora. Splňuji jen jednu podmínku ze tří."

Možná ty dobré poměry by se daly uhájit, ale Ramiel tušil, že pouze takový atribut nestačí. Ne na dvoře, který byl vyhlášený svou neutralitou.

Tobius pokýval hlavou a ještě jednou se napil ze své sklenky.

,,Tak hned tady si tě dovolím utnout. Za prvé; nechoď na mě s argumentem dobrých poměrů, protože dobře víš, že to není rozhodující, stejně jako ten se vznešenými vílami. Za druhé; právě naopak, ten program je vhodný i pro cizince, pro léčitele narozené v jiných zemích. Nejen z Jitřního dvora nebo z jiného z Prythianu. Ale pro všechny, kterým by mohla taková příležitost pomoct."

Ramiel se na chvíli odmlčel. Slova, která právě slyšel, mu připadala příliš vážná. „dobře, řekněme, že bych souhlasil. Říkám; kdyby. Co by to obnášelo?“

Tobius se nakrátko malinko pousmál, než odpověděl; ,,nejdřív musíš podat přihlášku. A motivační dopis. Pokud by tě přijali, vydáš se na Jitřní dvůr. A tam Thesan rozhodne, kam tě přidělí."

Ramiel strčil ruku do kapsy a začal mezi prsty mnout své kapesní světýlko, co nosil neustále u sebe. Dělal to instinktivně, když si potřeboval urovnat myšlenky.

Nakonec jen svěsil ramena.
,,Mám to zkusit, strýčku?"

„To je na tobě, Ramieli,“ odpověděl Tobius, jeho oči byly pevné, ale v hlase se zračil soucit. „Ale myslím si, že by to pro tebe mohl být krok vpřed. Když jsem tě viděl trénovat a věnovat se léčitelství, nikdy jsem nepochyboval, že máš talent. Ale teď je čas, abys prozkoumal, co všechno můžeš ještě dosáhnout. Tahle stáž by pro tebe byla jedinečná příležitost. Učil by ses od těch nejlepších, byl bys pod záštitou jednoho z nejschopnějších a nejotevřenějších vladařů. A co je také důležité – měl bys možnost zůstat nějaký čas jinde než na Cretee, a tím nejen zlepšit své schopnosti, ale najdeš nové cesty, jak růst. Takovou příležitost by bylo škoda jen tak minout."

Ramiel na chvilku zavzpomínal na své dětství, na to, jak snil o tom, že se stane velkým léčitelem. A teď se před ním najednou otevřela nová možnost, která by to vše mohla uskutečnit.

„Tohle bych mohl zvážit,“ řekl pomalu, více k sobě než k Tobiusovi. „Ale co rodina? Co bude se mnou, když se rozhodnu odejít?“

Tobius si povzdychl a zvedl svou sklenku, aby se napil. Z jeho monologu mu nejspíš vyschlo v krku, nebyl zvyklý tak dlouho v kuse mluvit.
„Rodina tě podpoří, Ramieli. Všichni víme, jak těžké to pro tebe je, ale věř, že tebe to nezničí. Naopak – pomůže ti to najít rovnováhu mezi tím, co chceš, a tím, co musíš.“

„A co ty?“ Ramiel nečekal, že se na to bude Tobius ptát, ale přesto ho zajímalo, jaký má prastrýc názor na vše, co mu právě navrhl. „Proč mi to říkáš?“

Tobius se usmál a pokrčil rameny. „Protože vidím, jak moc ti na tvé práci záleží. A protože vím, že jsi silnější, než si myslíš. Ať už se rozhodneš jakkoli, budeš na tom lépe. Možná ti to pomůže rozhodnout se konečně, co dál.“

Ramiel se zamyslel. Když se podíval na Tobiusovu tvář, cítil, jak mu ten návrh začíná naznačovat nový směr do jeho života. „Tak dobře,“ řekl nakonec. „Možná to zkusím. Ale... Nic neslibuju. Chci to brát jako příležitost, jak se stát lepším.“

Tobius pokýval hlavou a zvedl sklenici. „To je všechno, co ti přeji, Ramieli. Ať už se rozhodneš, jak chceš, vím, že se ti podaří stát se tím, kým máš být.“

Dalo mi tohle zabrat? Jo.
Proklínala jsem se za takovou prodlevu? Rozhodně.

Každopádně, zkouškové za zimní semestr mám za sebou, tak mi to psaní snad teď půjde lépe než v posledních měsících ☺️❤️

Tak zatím 👋🏼