Sledovala jsem, jak se moře otevírá, a absolutně tomu nevěřila. Po tolika týdnech nepřetržité cesty pouští jsme stáli před poslední zkouškou, která definitivně určí to, jestli náš národ přežije.

Smrtelníci začali utíkat dnem moře, jehož hladiny drželi ti nejsilnější z nás. Byl tam i Leo. Jeho magie větru byla dost silná, proto se ujal vedení.
Vzhlédla jsem nahoru, zda ho ještě nezahlédnu, ale již se ztratil v mračnu bílých křídel.

V tom se ozval výkřik a na obzoru se začalo objevovat vojsko. Stovky a tisíce černých postav pochodovalo směrem k nám.

,,Matko spas nás," zašeptala Elissa vedle mě, v náručí držící malého Alessandra, svého prvorozeného syna. Narodil se do války a ona ho chtěla vychovat v míru, vůbec jsem se jí nedivila, když vzlétla a zamířila na druhý břeh.
_________________________

Dostihli nás v půlce cesty a začal masakr. Serafové, kteří měli chránit smrtelníky, se okamžitě vrhli do boje, tak jsem neváhala a přidala se taky.

Bila jsem se jako nikdy předtím, zmáčená krví a bahnem jsem vnímala dění kolem sebe. Hned vedle mě padla v boji jedna z bojovnic vycvičených pro boj s mečem, nepřátelský voják jí v nestřežený okamžik probodl hruď. Zařvala jsem a vrazila mu nůž do krku. Okamžitě jsem ho zase vytáhla a pevně ho sevřela v ruce, jedna z dvou mých illyrijských dýk pro mě byla příliš cenná, než abych o ni přišla.

Kousek ode mě jsem zahlédla Laniu, jak se divoce ohání s kusem kopí, které nejspíš našla někde na zemi. Ale kupodivu, nevedlo se jí s ním špatně, dost dobře na to, aby s ním odrážela smrtící údery vojáka ve zbroji černé jako název jeho země.

Jediným skokem s dopomocí křídel jsem se k ní postavila, abych jí pomohla, na tohle nebyla stavěná ani vycvičená. Společnými silami se nám podařilo ho odzbrojit a srazit na zem.

Najednou jsem v noze ucítila štípnutí. A vzápětí se dostavila bolest tak silná, že jsem upustila dýku a padla na zem .

Lania se ke mně otočila a sklonila se, aby mi pomohla, ale v tom se jí čísi meč zarazil od boku skoro do poloviny břicha.
Šokovaně vytřeštila oči, ústa otevřela v němém výkřiku a padla vedle mě nejdřív na kolena a na bok.

,,Lanio!" Nestihla ani pořádně dopadnout a už jsem jí obrátila na záda. Její normálně snědá tvář rychle ztrácela barvu z čím dál větší ztráty krve.

Vyhrnula jsem si rukávy, připravená použít své nadání. Lania ale nesouhlasně zavrtěla hlavou.
,,To nezvládneš," zašeptala, tak rychle slábla.

Ale ano, zvládnu. Pomyslela jsem si a znovu natáhla paže před sebe,

Zmučeně se usmála ,,copak ti to Solon neříkal aspoň stokrát?"

,,Prosím," do uslzených očí mě štípal písek, ale jako bych ho ani nevnímala.

,,Buďte s Leem šťastní," její hlas se vytrácel, až nakonec její oči pohlédly na nebe a výraz jí ztuhl. Nadobro.

Má přítelkyně, sestra muže, kterého jsem milovala, nadaná léčitelka. V jednom okamžiku tu byla a v druhém byla pryč. Její duše navždy opustila náš svět.

Zvuky kolem se smísily do jednoho vzdáleného hukotu.

Překrývaně jsem se nadechla a slzy aspoň dočasně zaplašila.
,,Kéž vstoupíš do Věčnosti," zašeptala jsem konec staré modlitby pro mrtvé, opatrně odtrhla dvě pírka z jejích křídel a zatlačila jí oči. A já ty své zvedla zrovna, kdy se jiný nepřítel napřahoval, aby mi zasadil úder zepředu. Objala jsem Laniino mrtvé tělo, jako by ještě potřebovalo chránit.

Něčí silná paže mě odstrčila stranou a já spadla tváří do vlhkého písku. To mě vrátilo zpět do reality.

,,Pher, vstávej!" mužský hlas nade mnou se vyostřil a já konečně zahlédla i jeho tvář. Straton. Klečel přede mnou a jak se zdálo, zachránil mě před ranou mečem do ramene, kterou sám dostal.

,,Běž a řekni jí, že jsem ji měl rád, že lituji, co všechno si musela prožít a já tam nebyl."

,,Ale..."

,,Žádné ale! Běž!"

I přes smrtí zněl jeho hlas ostře a tvrdě. Zmateně jsem ho poslechla a rychle se vyškrábala na nohy a připravila se k odletu. Zraněnou nohu jsem si musela odlehčit, v nohavici se mi hromadilo teplo a bylo mi jasné, že krvácí.

Naposledy jsem se ohlédla na Stratona zrovna v okamžiku, kdy se mu meč zahryzl do krku, on padl na zem a zůstal nehnutě ležet. Jedna moje část mu chtěla pomoct, byl to instinkt vytvořený prací se zraněnými, ale ta druhá mi našeptávala, že je pozdě.

Odrazila jsem se k odletu a rozrazila přitom vítr kolem sebe, abych byla rychlejší. Celou dobu jsem v rukou svírala dvě bělostná pera.

V momentě, kdy se moje nohy dotkly druhého břehu na vysokém útesu jsem div nepadla vysílením na kolena, ale kulhala jsem dál od břehu.

Leo
Vyděšeně jsem si vzpomněla, že ho nikde nevidím, ani na pokusy o spojení se neozýval.

,,Pher!"
Vynořil se z davu a běžel mi naproti. Pravé křídlo měl trochu nakřivo a zakrvácené, odlehčoval si ho, aby ulevil ráně.

Jakmile mě pevně sevřel v náruči jsem se konečně zhroutila na kolena. Klesl na zem společně se mnou.

,,Už jsi v bezpečí," utěšoval mě něžně.

Musela jsem to udělat, nehledět na to, jak moc to bolelo.

Pomalu jsem se od něj odtáhla.

Lania zašeptala jsem skrze pouto a otevřela dlaň. Pera z křídel bylo povoleno vytrhávat pouze při jediné příležitosti; posmrtně. Nechávali jsme si je jako památku na ty, co už s námi nebyli.

Ztuhl a zíral na moji dlaň. Rychle mu docházel význam mého gesta a pak, poprvé za tu dobu, co jsem ho znala, se rozplakal.

Tentokrát jsem to byla já, kdo ho k sobě přitáhl a nechala ho, aby mi rameno zmáčel slzami. Vždycky byl on ten silný, opora, o kterou jsem se mohla opřít i v době, kdy jsme ani nebyli druhy. Nyní byla řada na mě.

,,Jak, jak..." nedokázal to vyslovit ani pomocí našeho pouta, kdy jsem ho slyšela pouze já.

To nech na jindy, poradila jsem mu ale bylo to rychlé, moc dlouho netrpěla.
Její výraz byl tak klidný, když naposledy vydechla.
Přála si, abychom byli šťastní. Poslední větu před smrtí věnovala nám dvěma.

Narovnal se z mého ochranářského objetí a opřel se čelem o to moje.

,,Dokud mám tebe Pher, jsem šťastný."

,,Hele vy dva, na tohle budete mít čas později," křikla na nás Lesley. Zrovna přistávala a div by si k nám nenapochodovala a neodtrhla nás od sebe.

Leo si opatrně přehodil přes rameno jednu mojí paži, pomohl mi vstát a dojít dál od břehu.

Lesley se rozhlédla, jako by někoho hledala. Pak se obrátila na mě s Leem.

,,Neviděli jste někde Nephelle?"

Zavrtěla jsem hlavou. Měla jít s civilisty, nebyla válečnicí.

Lesley se stále nervózně ohlížela, až si nakonec odchytila jednoho z důstojníků, Nereuse, kterého znala. Také se jí dostalo záporné odpovědi.

,,Neměls nést Miryam?" zeptala se ho, jako by si na to teď vzpomněla.

Stáhl ramena, jako by tušil, že bude zle. ,,Ona se sem nedostala?"
Za Lesley se objevil Drakon a odstrčil ji stranou.

,,Jak to myslíš?" Jeho hlas byl tichý a zněl z něho strach.

Nereus kmital očima sem a tam, nevěděl, co dělat.

,,Odmítla," řekl nakonec ,,chtěla zůstat, aby dohlédla na to, že se na druhý břeh dostane i poslední smrtelník."

Když jsem se podívala zpět na moře a viděla, jak se k nám po odhaleném dně žene horda válečníků, připravena nás všechny pozabíjet, došlo mi, do jak velkého hajzlu se ještě můžeme dostat.

Dámy a pánové (i když bych tu spíš tipovala ty dámy😄), dneškem je mi oficiálně 18🥳!

A jako takový menší dárek k narozeninám jsem vymyslela, že teď budu vydávat každý den, maximálně každé dva dny, ať si ten konec pořádně užijeme!

Mějte se👋