"Slib mi, že mi dáš její kosti, až zemře, a já o tom popřemýšlím... Ne, pochybuji, že by dokonce někdo jako ty, Rhysande, dal takový slib."

V Rhysandově tváři se dal zahlédnout varovný výraz a odvětil mu.

"Děkuji ti za pomoc."

S tím položil ruku na záda Feyre, aby ji odsud odvedl pryč. Najednou se Feyre otočila zpět k tomu stvoření.

"Měla jsem možnost volby, ve smrti..."

V očích mu zažehl kobaltový oheň. Rhys sevřel prsty, ale nespustil ruku z jejích zad. Cítila nepřetržité teplo jeho doteku a napadlo mě, jestli jím spíš neuklidňuje sebe, že jsem pořád tady a stále dýchám.

"...Věděla jsem, že bych se mohla nechat unést tmou, a rozhodla jsem se bojovat, vytrvat o něco déle. Možná by mě čekal nový svět, království klidu a míru, ale já na něj nebyla připravená. Nemohla jsem tam odejít sama. Věděla jsem, že mě za tou tmou něco čeká. Něco dobrého."

"Víš, kdo má Kotlík, Rhysande. Kdo plenil chrámy. Přišel jsi sem jen proto, aby sis potvrdil to, co jsi už hodnou dobu tušil."

"Král Hybernu."

Nemělo by to nikoho překvapovat, měla jsem se to dovtípit, jenomže... Řezbář už nic dalšího neřekl. Čekal na další pravdu. Nabídla jsem mu tedy další střep mé roztříštěné duše. Feyre se na Řezbáře podívala a opět mu něco sdělila.

"Když mě Amarantha přinutila zabít ty dvě víly, tak kdyby tou třetí nebyl Tamlin, nakonec bych si sama dýku zabodla do srdce. Věděla jsem, že to, co jsem spáchala, není možné nijak napravit. A jakmile bych zrušila jejich kletbu, jakmile by bylo jasné, že jsem je všechny zachránila, chtěla jsem jen získat dost času na to, abych tu dýku obrátila proti sobě. Že chci žít, jsem si uvědomila, až když mě Amarantha zabila. A tehdy jsem pochopila, že jsem ještě nesplnila to, k čemu jsem se zrodila, ať to je cokoli."

Rhys znehybněl. Feyre se odvážila krátce podívat na Rhyse a z jeho krásné tváře vyčetla cosi jako zoufalství. Ten výraz však vmžiku zmizel. Dokonce i Řezbář kostí tiše odvětil.

"Pomocí Kotlíku se dají dělat i jiné věci než oživovat mrtvé. Třeba zbořit zeď."

Jedinou věc, která území smrtelníků chránila nejen před Hybernem, ale i před ostatními kouzelnými bytostmi.

"Zdá se, že se Hybern držel tolik let stranou, protože pátrali po Kotlíku a odhalovali jeho tajemství. Oživení určité osoby by mohlo být první zkouškou poté, co shromáždili všechny nohy, a nyní král zjistí, že Kotlík je čirá energie, čirá moc. Stejně jako všechnu magii je však možné vyčerpat i jeho. Proto ho král ponechá netknutý, aby nashromáždil kouzla, a mezitím odhaluje jeho tajemství, aby mu dodal více energie a více moci."

"Dá se tomu nějak zabránit?"

Ticho. Napjaté ticho plné očekávání. Rhys zasáhl ochraptělým hlasem.

"Už mu nic neříkej..."

"Když byl Kotlík vyroben, jeho temný tvůrce použil zbytek roztaveného kovu k vykování knihy. Knihy dechů. V ní jsou mezi vyrytými slovy zaznamenána kouzla, která ruší moc Kotlíku, nebo ho umožňují ovládnout. Po válce však byla Kniha rozdělena na dvě části. Jednu získaly víly, druhou šest smrtelných královen. Byla to čistě symbolická součást Úmluvy, protože Kotlík byl po tisíciletí ztracen a byl považovaný za pouhou báji. Lidé se domnívali, že Kniha není nijak nebezpečná, protože ji může využívat jen ten, kdo je stejný jako ona, pouze ti, kdo byli stvořeni, mohou vyslovit její kouzla a vyvolat její moc. Žádný tvor zrozený na této zemi jí nemůže vládnout, proto ji vladaři i smrtelníci považovali za pouhý odkaz dějin, avšak pokud by se Kniha dostala do rukou něčeho, co bylo přetvořeno... Tato myšlenka by se musela pochopitelně vyzkoušet, ovšem snad by to bylo možné."

"Nyní je jedna část v držení vladaře Letního dvora a královny vládnoucí smrtelníkům ukrývají druhou ve svém zářícím paláci u moře. Prythianská polovina je chráněna a zajišťují ji krví zpečetěná kouzla, jež jsou svázaná se samotným Létem. Pokud jde o polovinu v rukou smrtelných královen... Počínaly si chytře, když tento dar obdržely. Pověřily zástupce našeho lidu, aby Knihu ochránil kouzlem a spoutal ji magií, takže kdyby ji někdo ukradl, řekněme, kdyby se do hradu přenesl jeden z vladařů, aby ji uloupil, Kniha by se roztavila a byla by navždy ztracena. Musí ji dobrovolně vydat některá ze smrtelných královen a k jejímu získání nesmí být použita lest ani magie. Lidé jsou nanejvýš bystrá a roztomilá stvoření."

Zdálo se, že se Řezbář ponořil do jakési dávné vzpomínky, a pak zavrtěl hlavou.

"Když spojíte obě poloviny Knihy dechů, dokážete moc Kotlíku potlačit. Snad se vám to podaří, než dosáhne plné síly a zničí zeď."

Feyre neztrácela čas děkováním. Odvrátili se a jeho ruka Feyre sklouzla ze zad a uchopila ji za prsty. Byl to lehký, něžný dotyk. Řezbář zvedl kost, kterou mu Rhysand přinesl, a potěžkal ji v dětských rukách.

"Vyřežu na ni tvou smrt, Feyre."

Potom už kráčeli vzhůru tmou, skrz spící skálu a kolem netvorů žijících uvnitř. Nakonec se Rhyse i Rheny zeptala.

"Co jste tam viděli?"

"Ty první."

"Chlapce, asi tak osmiletého, s černými vlasy a modrýma očima. Co jsi viděl ty, Rhysi?"

"Juriana, Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděl naposledy... Když se postavil Amaranthě a bojoval s ní na život a na smrt."

"A ty, Rheno?"

"Saye. Vypadal tak jak jsem si ho vždy představovala, jak by svému otci z oka vypadl."

S tím se všichni tři vrátili do Velarisu. Feyre odešla do domu a Rhena chtěla Rhysovi něco říct, když se u dveří objevil Ress. Oba se na něj podívali a zarazili se, když měl až vyděšený pohled.

"Má paní, máme problém..."