Chechtání, které se rozléhalo malým, kamenným pokojem rozzářilo alespoň na chvíli temnou a chladnou místnost čirou radostí.

Holčička s tmavě hnědými až onyxovými vlasy a fialovýma, živýma očima roztáhla po dlouhé době malá, kožovitá křídla. 

Když její chůva pohladila jejich okraj, zalechtalo to a vyústilo to v další chichotání které zde nikdo nikdy neslyšel. Bylo to tak vzácné, slyšet něco jiného krom zvuků utrpení.

Aaira se při jejím smíchu usmála a znovu ji polechtala, jemně aby jí nezpůsobila bolest neboť křídla byla citlivá po několika dnech kdy je musela mít schované.

Nenáviděla že dítě které za nic nemohla, muselo trpět jen tím že se vůbec narodilo. A ještě ke všemu někomu, pro kterou byla její  vlastní dcera nepřítel a pojistka v jednom.

Měla si hrát s ostatními, užívat si slunce a všeho co děti v jejím věku potřebovali a dělali.

Místo toho žila zde a trpěla s nimi...

Tentokrát spolu se smíchem vydala i tiché zaječení, a vrátila se k posteli na jejímž okraji seděla právě Aaira. V tu chvíli už malá holčička od samého smíchu skoro lapala po dechu, ale chůva musel mít poslední slovo a objala svou svěřenkyni.

Polechtala ji na špičce křídel a ona opět zalapala po dechu, než se z jejího sevření vykroutila s velkými, hlubokými nádechy.

Ilaria si s úsměvem odhrnula vlasy z tváře, na kterém měla stále svůj kouzelný a, nevinný úsměv od ucha k, uchu.

,,Udělej to znovu! Udělej to znovu! Prosím." Poskakovala na místě a křídla se jí při tom třásla, jako by chtěli vyslyšet volání instinktů a vrhnout sa na oblohu.

Ale nemohla, musela už v takhle mladém věku potlačit všechno co jí volalo.

Jedině tak mohla zvýšit svou šanci na to, že se z pod Hory jednou dostane živá.

Aaira se také usmála a posadil se na podlahu, napodobila Ilariu a sama se zasmála.
Nosila před svou svěřenkyní masku, jen aby jí ještě na krátký okamžik ochránila před krutou realitou tohoto místa.

,,Pokud to udělám znovu, dojdou my lechtání." Zamračila se a nasadila smutný výraz, to Ilariu překvapilo, došla ke své chůvě o něco blíže a jemně jí pohladila po ramenou.

,,Dojde ti lechtání? Navždy?"

Aaira přikývl a povzdechla si, aby své odpovědi dala patřičný dramatický nádech.
,,Navždy."

Ilaria se zvědavýma očima podívala na své malé tělo. ,,Ale jak poznám, že mi dojdou?" při čekání na odpověď si  uhladila černé kadeře a velkýma očima vzhlédla k ženě, kterou většinu času oslovovala matko.

,,Nepoznáš, jednou prostě dojdou a ty pak poznáš že jejich čas skončil."
Tehdy byla ještě příliš malá na to, aby pochopila že Aaira nemluvila o lechtání.

,,Takže tobě už všechna došla?"
Zklamaně sklopila hlavu na hruď, pár kroků ustoupila do zadu a čekala na odpověď, ať už měla znít jakkoliv.

Aaira se usmála a zavrtěla hlavou, přešla k ní a klekla si aby mohla vidět do očí které zachvátil smutek.
,,Ještě ne." Natáhla k Ilarii ruku a ta se chytila ​​svými malými prsty, jako by se chtěla zachytit posledního stébla lásky které měla.
Nechtěla jí tak vyděsit, ale zároveň jí musela začít připravovat na to že život umí být mimořádně krutý.

Ale dnes ještě ne, dnes jí chtěla ještě dopřát čas kdy se mohla radovat.

Polechtala jí na špičce křídel a čekala jak na to zareaguje.

,,Počkej! Řekl jsi už žádné lechtání!"
I ona to hrála, pod tváří kterou měla skrytou vlasy měla stále ukrytý veselý výraz. Učila se velmi rychle.

,,Teď mě zas můžeš dostat ty!"
Aaira povalila Ilaru na postel a nechala se polechtat na oplátku bocích, čehož maličká ráda využila.

Když skončila, uchopila ženu vedle sebe za ruku.

,,My něco udělali?"

,,Cože?"

,,Jestli jsme něco udělali, že můžu jít ven jen na pár hodin a hlídá nás Attor?"

,,Víš, mnozí věřili špatné osobě a, ta je obelstila a donutila trpět. My jsme tady z toho důvodu, aby měla pocit že je ještě mocnější a mohla nás využívat dle libosti." Pohladila jí po tmavých vlasech, které se v světle svíček leskly jako tisíce hvězd.

,,Je špatné věřit?"

,,Není, ale někdy bývá dost těžké rozpoznat toho komu bychom mohli věřit."

,,Tobě vím že věřit můžu." Přistkla se ke své adoptivní matce a nechala se ukolébat, v její teplé náruči která byla jediná v níž mohla být v bezpečí.

Někdy si říkám zda by mě mohl napadnout nápad i někdy jindy, než po půlnoci 😅
Rada bych vás tak přivítala u fanfikce na Dvory, se kterou mi neskutečně pomáhají KvenaMoon a
Verrenka - které jsou moje studnice nápadů ❤️

Brzy tak u další kapitoly...