,,Amarantha zabila tvou chůva, u které si všichni myslí že byla tvá Matka?"
Rhena dál seděla na posteli vedle Ilarii, která už přestala cukat svým tělem při každém pohybu své tety která jí hladila jemně po zádech.

Rhysand ty dvě s jakou si něhou pozoroval, lehce se usmíval a užíval si tu krátkou dobu klidu před bouří která měla přijít.
Všichni tři dobře věděli že přijde, byla to jen otázka času který pro ně zrovna příznivý nebyl.

,,Ano, už nezbyl téměř nikdo kdo by věděl že mě porodila," Rhena se na její smrt nevyptávala, bylo sice snadné vlézt své neteři do hlavy a podívat se, nechtěla však ztratit čerstvě nabitou důvěru. Až bude sama jednou chtít, řekne jí to.

,,Byla to Aaira, neteř lorda Tierana z Cesery," vysvětlil své sestře, ale ta po něm vrhla vražedný pohled, když vyslovil jméno onoho lorda a jí to okamžitě došlo.
Aaira byla jediné dítě jeho bratra, které se svou ženou po letech manželství měl.
Jejich otec na něj naléhal, aby se rozvedl a splodil dědice ale starý kapitán to pokaždé odmítl.
Dědicem byl sice jeho starší bratr, jenže ani on neměl děti a tak se naskytla znovu otázka nastupnictví.

,,Aairi otec žije?"
Pokud žil, nevěděla jak by se postavil k lži v kterou většina nyní věřila.
Jak by vzal to, že jeho dcera měla mít údajně dítě se samotným vladařem Nočního Dvora?
Ilaria si nahlas povzdechla, skousla ret a se strachem o očích se raději podívala na podlahu než aby se podívala na jednoho z nich.

,,Ne, bohužel padl když na Prythianu vypukla válka. Velel malému oddílu který měl zdržet postup vojsk, jenže jich neměl dost a padl kousek od Cesery což je takové malé město na Nočním Dvoře."
Rhysand udělal několik váhavých kroků směrem k Ilarii, ta nakonec přeci jen zvedla hlavu a nechala svého otce aby jí pohladil po vlasech které měla stažené dozadu.
Rhena ho při tom tiše a ostražitě sledovala, připravená dívku vedle sebe okamžitě chránit. I když ten kdo se k ní skláněl byl její vlastní otec, věděla moc dobře že se Rhysand má co dělat aby se udržel při zemi a nezaútočil na samotnou Amaranthu.

Kdyby to udělal, jako první by to odnesla určitě Ilaria a nakonec i místa v jejich domově, o kterých děvka z Hybernu věděla.

,,Je tam víc takových měst?" Rhysand jí nikdy neřekl nic víc, než pár krátkých vět například o Vytesaném městě, které jí nikdy podle popisu nezaujalo. Přišlo jí jako chladné, bez života a rozhodně se nehodlala jej někdy navštívit pokud by to nebylo nutné.

,,Pár se jich tam najde, sama je jednou budeš moc navštívit," snažili se znít optimisticky, ale dobře na jejich tvaři bylo vidět že se něco děje ale nahlas to však neřekli.

,,Víš že jsi teď zněl jako kdybych byla malá?" I přes smutek v očích se usmála, což způsobilo že jí Rhysand dlouze políbil na čelo.

,,Pořád si moje holčička," řekl nakonec po chvíli ticha, než se odtáhl a nechal Rhenu aby si Ilarii přitáhla zpátky k sobě. Ta jí začala se souhlasem splétat vlasy do copu, který končil až pod lopatkami.
Vlasy začali konečně vypadat o něco lépe, stejně tak jako barva její kůže která začínala nabírat znovu zdravější barvu.

Měl konečně radost že po několika dlouhých týdnech, se Ilaria alespoň trochu usmívala.
Jenže se nevšiml jejich rukou, které sice měla v rukavicích ale do kterých se vsakovala krev z rozedrané kůže okolo nehtů.

Ani ona sama si neuvědomovala co vlastně dělá, a tak místo křiku během záchvatů úzkosti volila tuhle formu.
Nechtěla aby její otce udělal nějakou hloupost, když dobře viděla co způsobuje ona sama a to stačilo.

,,Rhysande, pořád budeš můj malý bráška," popíchla ho naoplátku Rhena, která se společně s Ilariou začali opět smát.

,,Vy dvě jste se proti mě teď spikly, znáte se chvíli a už tohle," naštvaně si založil ruce na hrudi a vyhnul se každému jejich pohledu.

Ale nevydržel to příliš dlouho, i jemu nakonec na rtech zacukal úsměv.

,,To víš, krev naší rodiny se nezapře."

,,A tam, u nás doma jsou ještě nějací příbuzní?"
O rodině na Nočním Dvoře věděla velmi málo, pouze to že většina byla již dávno a mnohdy několik let mrtvá.

,,No, jsou. Samo že jsou, pár jich tam je."
Oba polkli při představě, že Ilaria jednou pozná jejich babičku před kterou i oni dva vyklidily bojiště.
Oba mohli být mocní jak chtěli, ale žena kterou nazývali babičkou byla chladná a téměř bezcitná ježibaba.

,,Určitě si tě oblíbí," Rhysand se zvesela zazubil, a Rhena okamžitě věděla koho tím myslí.
Obzvláště u jednoho věděli oba, že i když ze začátku bude štěkat ke konci bude spíš připomínat hlídacího psa.

,,Optimismus vám dvěma opravdu nechybí."

,,Víš Měsíčku, to je asi to jedno z mála co teď vlastně máme."

,,Měs..." Chtěl říct Rhysand ale Rhena ho v půli slova zarazila rukou, poté ho počestovala vulgárním gestem až Ilaria vyprskla smíchy a Rhysand taky.

Všichni tři byly jako kopie, až na pár drobností z nichž některé byly výrazné.

Té první se Rhena všimla hned co Ilaria vešla do místnosti, a přesto že byla mírně shrbená, bylo jasně vidět že výškou Rhysanda jednoznačně porazila.

,,Málem bych zapomněla, jen čistě ze zvědavosti a jen mezi námi. Máš křídla jako já, nebo jako Rhysand?"
Ilaria jako by tu otázku snad čekala, pomalu se zvedla z postele a udělal pár kroků do středu místnosti kde bylo nejvíce místa.

,,Já jdu raději nastranu, doteď mě bolí rameno jak mě s ním praštila."

,,Chudáčku, mám ti to pofoukat?"

Sarkasmus byl také dědičný, a to ve velké míře.

,,Né, to je dobrý."

,,Můžu?"

Oba svorně přikývly.

Ilařina iluze se začala pomalu vytrácet a kdysi zcela průhledná část za ní, se začala barvit to tmavě hnědé až barvy.

,,Cha! Má jo po mě."
Dloubla Rhena svého bratra, ten však stál jako socha a pyšně se díval na mladou ženu před sebou.

Ilařiny křídla byla sice jen o něco málo menší než ty Rheny, ale byly třikrát tak velké jako jeho samotného.

,,Ale nikdo my neřekl že budou tak těžké," vydechla Ilaria a, nechala je znovu zmizet pod iluzí, kterou za ty léta dobře zdokobalila.

,,To mi povídej," Rhena chtěla ještě něco dodat, ale to se ozvalo klepání na dveře.

Nejdříve jednou, pak třikrát a nekoec dvakrát.

,,Už budu muset," pevně oba objala, chvíli to vypadalo jako kdyby je snad ani nechtěla pustit.

,,Přijdeš znovu?"
Rhysanduv hlas zněl znovu tak tiše, nechtěl jí nechat jít.

,,Netuším,", usmála se na svou neteř, která stála za svým otcem jako by snad čekala že sem někdo vtrhne.

,,Ale snad ano," nechtěla se loučit, tak alespoň oběma dala malou naději na jejich další setkání.

Jedna celá noc nestačila k tomu, aby dohnali téměř padesát let které ztratili.

Omlouvám se za takovou dlouhou odmlku tady u Ilarie, bohužel zrovna při jejím psaní jsem měla blok a tak sem se věnovala druhým Dvorům s Cessairou.

Nic zde nechci slibovat, ale snad příští týden by měla vyjít další kapitola pokud se zadaří 😉