Varování. V této kapitole se objevuje sexuální násilí, pokud je to někomu nepříjemné prosím aby tuto kapitolu přeskočil.

,,Aliro," její přítelkyně celá uslzená k Ilarie rychle doběhla, aby jí mohla vděčně obejmout.
Ale trvalo to jen krátce, když si uvědomila že tu vlastně vůbec neměla být.

,,Co tu děláš? Máš být přeci nahoře?" Celá udivená chrlila jednu otázku za druhou, až musela zpomalit a popadnout dech aby mohla pokračovat.

,,To je teď jedno. Namid mi řekla že se Soren ztratil," s následky svého rozhodnutí se hodlala vypořádá potom, možná si dokonce ani Amarantha nevšimne že tam není a až najdou Sorena tak se nahoru zas rychle vrátí a bude se tvářit jako nic.

,,Namid byla za tebou?"

,,To úplně ne, ale to teď nepodstatné," konečně dorazila i Namid, která se cestou zastavila ještě v bývalé zbrojnici ve které bylo dost místa na chování.
Ale podle jejího výrazu a toho jak vrtěla hlavou, obě usoudili že ani tam nebyl.

,,Našla jsem jeho řetízek když jsem šla s Namid z prádelny abychom se setkali se Sorinem když se měl vracet z lovu." Jeho jméno jí vzala doslova z úst, protože se chtěla zeptat kde její starší bratr je.

,,Už, už moc míst nezbývá kde m-může být," všechny tři si povzdechli, byť dvůr pod Horou byl obrovský tak všude přístup neměli a tím se počet míst k ukrývání značně snižoval.

,,Pravda," přitakala Ilaria, zatím co si svázala vlasy do culíku aby jí nepřekáželi ve výhledu.

,,Měli bychom se podívat ještě u vězeňské části, bývalé mučírny pod knihovnou a možná i do severní knihovny," navrhla zatím co Alira a Namid přešlapovali z místa na místo, kvůli bezradnosti která je začala pomalu pohlcovat.

Ilaria se snažila na nejhorší scénář nemyslet, nechtěla předbíhat dokud nenajdou něco víš než Sorenuv řetízek který nikdy nesundal.

,,Je dobrý nápad se rozdělit?"

,,Nic jiného nezbyde, můj táta tu není aby nám pomohl a tam nahoře už vůbec nikdo."
Sál byl plný přisluhovačů, lhářů a těch kteří vše dělali jen naoko aby se vyhli jakémukoliv trestu.
Takže věřit někomu že vám chce pomoct bylo dost ošemetné, obzvláště když jste nevěděli komu věrnost dotyčného patří.

,,Kdyby něco křičte, sice pochybuji že se uslyšíme ale člověk nikdy neví. Když se jedna z nás nebude dlouho vracet, tak jí druhá půjde hledat. Ale snad to nebude potřeba."

,,Souhlasíme," řekla Ilaria i za Namid, která se neustále koukala do stínů které se nacházeli všude po chodbě jako kdyby v nich něco viděla.

,,Já si vezmu část pod knihovnou, párkrát jsem tam už byla tak se celkem vyznám."
Ilaria tam trávila okolo dost času, když musela donést prádlo i do spodních částí a nechtěla procházet částí kde se střetávali ,,návštěvy" a sloužící.

,,Dobře, já si vezmu vězeňskou část a Namid ty severní knihovnu."
Bylo chytré poslat Namid právě do knihovny, ve vězeňské části strávila pár let a ani jedna z nich nepotřebovala aby se jejich přítelkyně dostala znovu do stavu jako předtím.

,,B-b-b-uďte o-o-pa-t-rné," dostala ze sebe a vděčně se na každou podívala, když si vzali místa kde by začala panikařit sotva by se k nim přiblížila.

,,Bude," odpověděla Alira a už se chystala vydat na druhou stranu, než to však stihla udělat ještě rychle objala obě dvě.

,,Děkuji, děkuji," zašeptala, než jí hlas zradil.

,,Ty a ostatní by jste udělali totéž, kdyby se jeden z nás ocitl v nebezpečí."

,,To si piš že udělali."

,,Kdyby přišel můj táta, tak mu to řekněte ano."

,,S-spolehni se," odpověděla Namid a zamířila pryč.

,,Hodně štěstí," popřála ještě Ilaria a s těmi slovy odešla po schodech dolů, odkud musela ještě hlouběji až do téměř samotného nitra hory.

Čím víc však postupovala dolů, přestala slyšet jakýkoliv hluk z horních pater a zůstalo jen kapání vody která zde byla díky vlhkosti.
Ta způsobovala tak silný zápach, že si musela kouskem šatů zakrýt nos aby vůbec mohla nahlížet do místnosti a dívat se zda tam není Soren.

Jenže ty byly prázdné, v některých se sice nacházeli věci ale ty stejně nijak nevyplňovali prázdnotu která zde byla cítit na každém kroku. Jako kdyby tohle místo mělo zůstat zapomenuté.

Další dveře které chtěla otevřít se však zasekli a díky hnilobě jí zůstala klika v ruce, vztekle zavrčela a odhodila kliku někam za sebe.
Ta s nepříliš hlasitým zařinčením dopadla na zem, kde její naráz zmínil mech který zde začal růst.

Povzdechla si.

Na patře kde doufala že najde nějaké vodítko, nebylo nic než zapomenuté harampádí, plíseň a mech.

Nezbývalo než jít ještě o jedno patro dolů, kde nikdy předtím nebyla aby měla jistotu že zde Aliřin bratr nikde není.

Jenže louče začínali být čím dál více od sebe, takže s tou kterou si vzala při cestě dolů musela každou zapálit zvlášť a doufat že ty další chytnou.
Bůh ví jak dlouho zde byly.
Sice chytli a začali vyzařovat světlo, intenzivita byla však malá a tak byla ráda aspoň za něco než zde být v naprosté tmě.

,,Sorene?"
Žádná odezva, jen kapání vody která dopadala na dlaždice.

Chodba se ukázala jako slepá ulička, na jejíž konci byly otevřené dveře odkud přicházel zvláštní zápach který se nepodobal tomu předtím.
A když se Ilarii zvedal žalůdek, něco jí táhlo do té tmavé místnosti.

Loučí si osvětlila kousek místnosti aby do ní nahlédla, a v šeru viděla několik řetězů které visely ze stropu a téměř se dotýkali země.

Udělala dalších pár váhavých kroků, když v tom zakopla o něco poměrně velkého a měkkého.
Rychle sebrala louči a chystala sebrat i nůž který jí Rhysand dal, aby se mohla podívat o co zakopla když si všimla že ve dveřích stojí mužská postava.

,,Hezká holka jako ty, by tu asi neměla být úplně sama... Někdo by tě mohl snadno chytit, na takovém ošklivém místě." Poznala ten hlas a chlupy v zadu se jí naježili, rychle se postavila a doufala že rychle okolo něj proklouzne rozběhne se zpátky nahoru.

,,Nech mě být," řekla mu hlasitěji a rozzlobeněji než čekala, vzhledem k tomu že se začala třást.

,,Odvážné prohlášení od princezničky z Nočního Dvora," Daglan jí pevně držel za levou paži kterou držela louči, a i když sebou cukla tak jí nepustil.
,,Jsem tu takový osamocený, užijeme si trochu legrace spolu ne?"
Když se přiblížil dostatečně blízko, Ilaria mu jednu natáhla ale on sebou ani necukl spíše se usmál a všiml si dýky kterou nestihla sebrat.

,,Dej ze mě ruce pryč," zavrčela ještě jednou, i když uvnitř začínala mít strach.

Rukou jí přejel po boku a jeho kostnaté prsty se jí zaryly do žeber a do boku.
Trhla sebou, jen aby narazila do stěny a louči upustila na zem. Ta se syčením zhasla, a místnost se ponořila do tmy a jediné světlo zůstalo na chodbě.

,,Přestaň," řekla, ale ta slova vyzněla přiškrceným zalapáním po dechu, když ji začal víc a, víc odstrkávat doprostřed místnosti.
Mlatila do něj, ale on se jen uchechtával a pokračoval dál.
Tentokrát do ní strčil tak, že znovu zakopla, zavrávorala a dopadla na zem až se díky tomu praštila do hlavy.

Naráz nebyl dost silný aby ztratila vědomí, stačil však k tomu aby měla mžitky před očima a na chvíli ochromil.

Klekl si na ní obročmo, aby jí mohl držet ruce nad hlavou a jazykem dychtivě až hladově jezdil po krku než se zastavil u jejího ucha.
,,Bože, ty jsi tak hezká," promluvil tiše a dal jí krátký polibek na krk.
Ilaria ztuhla, paralyzován v jeho sevření se nedokázala odtáhnout nebo křičet.
Druhou ruku jí položil na krk, i když se nebránila neměl rád když se jeho kořist vzpírala a tak jí začal škrtit jen natolik aby byla pořád při vědomí.

Chtěla sebou cukat ale tělo odmítlo vykonat jakýkoliv pohyb jaký chtěla, a tak jí začali pouze téct slzy které on začal jazykem jednu po druhé olizovat.
Aniž by to věděla, udělala přesně to co on chtěl.

Pustil jí krk a ona se mohla nadechnout, i když každý nádech bylo spíš zakašlání které tolik miloval.

,,Tomu říkám zlatý hřeb večera,"
z jeho slov jí přeběhl mráz po zádech. Cítila jak se jí celé tělo třese čirou hrůzou, a kroutila hlavou sem a tam.

Ať si chtěli užít jakoukoli zábavu , nechtěla se jí zúčastnit.
V hlavě měla běží milion a jeden děsivý scénář toho, co by jí mohl udělat...

Ale jen jeden zůstal v popředí.

Snažila se ho ignorovat.

Snažila se to vytěsnit z mysli, ale věděla že tenhle přesně se stane.

Slzy jí tiše stékali po tváři, když se od něj snažila dostat dál, ale tělo dál odmítlo poslouchat a ona tam ležela jako socha což on přesně chtěl.

Daglan se na ní jen dál děsivě usmíval, když se začal pomalu znovu přibližovat.

Ilaria překřížíila nohy jak to jen dokázala, ale nebylo to dost aby ho odradila. Jeho oči se toho pohybu všimli a jeho úšklebek se rozšířil.

,,Aha, takže víš, proč jsi tady." Vysmíval se jí.

Zavrtěla hlavou, když znkvu vzlykla a cukla sebou.
,,Ne, prosím, prosím." Skrze slzy už viděla jen rozmazaně, a když cukla znovu udeřil jí natolik až se na, spánku objevila malá ranka ze které unikl pramínek krve.

Daglanova ruka se pomalu pohybovala po štěně, a když viděla že jí udeří znovu, ucuklq a vydal vyděšený výkřik který zanikl dřív než se stihl dostat na povrch.

,,Šššššššššššššššššššššš. Ilario, neboj se maličká. Až s tebou skončím..."

Odmlčel se a dal jí polibek na krk, což způsobilo, že Ilaria znovu vykřikla než zavřela oči a doufala že přestane.

,,Bolest tě už nebude obtěžovat," dořekl a vsunul ruku mezi stehna.

Ilaria začala znovu brečet, tělo se dál zmítalo ale nebylo to dost aby ho mohla nakopnout a praštit ho ani tak nemohla protože jeho ruce dál svírali ty její. a
,,Ne, prosím, prosím ne. Nedotýkej se mě. Prosím."
Zůstalo to bez odezvy, když místo toho do vsunul prsty.
Kňučela a vydávala jeden výkřik za druhým, i když věděla že není možnost aby jí někdo slyšel.

,,Ach ty jsi těsná, ale už je to dlouho co jsem měl pannu."

,,Au! To bolí!" Bolest kterou nikdy necítila, jí začala prostupovat tělem jako infekce.

,,Tohle je jen začátek, maličká."
Zašeptal jí do ucha a dál pokračoval v tom že do ní vsunul další prst, který způsobil že se Ilaria pohnula v zádech a zalapala po dechu.

Daglan její pláč úplně ignoroval a ona nemohla přestat brečet, když strhával šaty až na ní nezůstalo nic.

Křičí, pláče a prosila aby z ní slezl.

Tohle se neděje.

Tohle se nemůže stát.

Tohle je jen noční můra.

V žádném případě to není skutečné, jen se musí probudit...

Ale bez ohledu na to, kolikrát zamrkala a snažím se probudit, on tam stále byl.

,,Ne! Prosím, nedělej mi to! Prosím, nedělej to! Prosím tě!" Srdce jí bušilo natolik, až měla pocit že jí vyskočí z hrudníku ven.

Podíval se jí do očí, aniž by si všimla že si stihl sundat kalhoty, jedním rychlým pohybem do ní vrazil svůj úd.

Z hrdla se ozval jeden pronikavý vysoký výkřik za druhým, při tom strašném pocitu během kterého měla Ilaria že jí div doslova nerozpáral.

,,Ach bože! Přestaň! Prosím! Bolí to! Strašně to bolí! Prosím, prosím - au!" Křičí a házím sebou, jen aby ho ze sebe neúspěšně dostala dolů.

Užíval si to.
Prudce oddychoval ale dál přirážel, jako by nechtěl ani v, nejbližší době přestat.

Ilaria už cukání vzdala, se zavřenýma očima dál brečela a křičela, když se jí záda prohýbala strašlivou bolestí. Daglan jí přejel rukama po holé kůži k hrudi a sevřel její prsa tak silně, že skoro cítíla, jak se tvoří modřiny.

,,Prosím Daglane, přestaň. Prosím, ubližuješ mi." Kňučí a z očí dál tečou nekonečné slzy, díky kterým jí v hlavě začínalo tepat bolestí která nebyla nic proti tomu co cítila mezi nohama.

,,Bože, cítím se tak zatraceně dobře, Ilario!" Zavrčel jí do ucha, líbal na krk a pevně svírá v pase.

Jeho rty se přiblížili k těm jejím, chtěla znovu křičet ale jeho jazyk si našel cestu do jejích úst a dožadoval se stejného nasazení.
Když se mu ho nedostalo, přišla další facka a následovalo křupnutí kosti v její pravé ruce.
To, však ignoroval a ze sevření nepolevil.

Když se nakonec odtáhl a vyndal ho z ní ven, doufala že skončil a odejde.
Jenže to byla velká chyba.

Popadl jí za bok a přitáhl si jí k sobě blíž, aby jí mohl hodit na stůl který byl vlhký a mokrý.

,,Hodná holka, pochopila si že nemá cenu vzdorovat.
Budu tě šukat tak či tak, obzvláště když tu není nikdo kdo by tě ochránil.
Tvůj otec si užívá radovánek na Jarním Dvoře, jak pak se bude tvářit až tě najde v tomhle stavu?"

Ilaria už neměla sílu vzdorovat a tak tak mu ani neodpověděla, nechala ho aby s ní udělal co chtěl doufala že jí pak už nechá.
Prudce do ní přirážel a užíval si pocitu své nadřazenosti, když dívka pod ním svůj marný bok vzdala a jen tupě zírala do tmy jen aby se vyhla jeho pronikavému pohledu.

Jenže bolest nepřestala, cítila jak krev stéká po jejích stehnech a teprve když si toho on všiml tak přestal a nechal aby dopadla tvrdě na zem.
Praštila se o roh stolu, ale nebylo to nic proti tomu co cítila po několika hodinách v jeho spárech.

,,Máš štěstí, že jsi byla panna, jinak bych na tebe byl drsný."

Lapala po dechu, zatím co on se na ní nepřestal dívat a smát se.

Smích který způsoboval husí kůži a, pocit, který nedokázala popsat.

Každý pokus o to vstát, skončil nezdarem a pádem zpět na špinavou podlahu.

Klekl si k ní a chytil jí za vlasy, což Ilariu donutilo aby zvedla hlavu a podívala se na něj.

,,Škoda že už musím jít maličká, ale třeba se ještě setkáme. Třeba mi tě příště Amarantha dá jako osobní hračku, kterou budu moc šukat stejně jako ona tvého tatíčka.
Vlastně teď máte další společnou věc, oba se stali děvkami."

S těmi slovy nechal aby Ilaria znovu podopadla na, podlahu, vedle křídel o které před tím dvakrát zakopla.

Poznala je.

Dala se znovu do pláče, který tentokrát už byl spíše jako chraplavé nádechy.

Nechal jí tam.

Jako použitou hračku kterou už nechtěl.

Nechal jí tam ležet.

Zase si připadala jako před lety, když ležela na studeném sněhu a přála si zemřít

Krev jí dál tekla z boku, a tvořila pod ní kaluž krve která byla větší a větší.
Nevšimla se že do ní předtím vrazil dýku, na to byla až příliš ohromená bolestí.

Neměla sílu se pohnout, neměla sílu ani křičet a tak se v místnosti na chladné podlaze jen dusila vlastní krví.

Černé skvrny v jejím vidění se zvětšovali, až to bylo všechno, co viděla.

Tělo jí ochabovalo a slzy dál stékají po stranách tváře, když konečně sklouznula do inkoustové tmy, která jí zatemnila zrak.

Jestli tohle byla smrt... vítala to.

Někdo na ní mluvil, ale nerozuměla co dotyčný říkal.

Druhý hlas, mužský který nepřestává plakat.

Když jí pak někdo vzal do náruče, nebránila se.

Proč taky.

Bylo jí jedno co s ní dotyčný udělá, zda bude dělat to stejné jako předchozí.

Ale když se zaposlpuchala pozorně komu patří hlas, začala plakat znovu a prty se na slepo dotkla jeho tváře.

Někam jí nesl.

,,Omlouvám se, tak moc se omlouvám."

Její otec plakal, byl to pláč viny když nedokázal ochránit svou vlastní dceru.

,,Zklaml sem tě."

To bylo jediné co stihla postřehnout, než znovu usnula.

Nakonec jsem kapitolu měla hotovou dřív než jsem očekávala, takže jsem se rozhladla zveřejnit jí o něco dříve.