Lenka
Tohle je ten pocit, který mě udělá šťastnou i rozlobenou zároveň. 1. září a na mě čeká vlak. Prázdniny byly tak hrozně krátký! Co bych dala za to, kdybych dostala ještě měsíc vstávání v poledne a neřešení záludných domácích úkolů. Vsadím se, že hned první týden prosedím nad učebnicemi Dějin čar a kouzel. Profesor Bins je sice duch, ale úkoly dává i tak.
Ale nejvíc se těším na dvě věci: kamarády a famfrpál. Pansy, Goyle, Grabb i Draco bydlí od nás hodně daleko. Viděli jsme se jenom jednou, bylo to koncem července. Přijeli k nám a na zahradě jsme hráli famfrpál.  Strejda použil ochranná kouzla, takže jsme mohli hrát s opravdovými míči, které přinesl Lucius. Potom jsme vyrazili na Příčnou ulici nakoupit učebnice a další věci do školy. Teta s Pansy byli úplně vedle z toho, že na obranu proti černé magii nás bude mít nějaký Zlatoslav Loghart. Vím, kdo to je, ale vůbec se mi nezamlouvá.
„Teto, rychle nebo přijdeme pozdě!"
„Lenko, klid vždyť už jdeme." podala jsem tetě svůj kufr, ale Katie (to je moje nová sova) jsem si vzala k sobě. Anna tu byla za chvíli. Nesla svojí žábu Johnyho. Dostali jsme je k dvanactinám, teda jako opožděný dárek od dědy Brumbála.
„Už se těším na Zlatoslava," prohodila Anna. „určitě bude skvělý učitel."
„To určitě. " procedila jsem mezi zuby, ale Anna mě slyšela.
„Hej, teto,..."
„Holky, je mi jedno, kdo si začal, ale já to ukončim." konečně normální člověk. V těhle chvílích jsem za její uvažování opravdu ráda.
Když jsme konečně dorazili na nástupiště 9 a 3/4, čekali tam už i ostatní s rodinami. Anna běžela za Hermionou a tak jsem se rozhodla, začít hledat Pansy. Nakonec jsem ji i kluky našla u posledních vagónů.
„Pansy! Draco! Ahoj! " volala jsem celá šťastná.
„Lenko, konečně!" objala mě Pansy.
„Ahoj, tak, jaké byly prázdniny?" Draco byl dneska vyloženě nesvůj a Crabb a Goyle jako obvykle mlčeli.
„Taky jsi mi chyběl. Ale jinak hrozná nuda, asi jsem se začínala těšit do školy," smála jsem se a ostatní se přidali. Posadila jsem se k oknu naproti Dracovi.
„Jsi v pořádku?" skoro jsem šeptala.
„Nech mě bejt," zasičel, abych ho slyšela jen já. Zase Lucius, tlačí ho do smrtijedství od doby, kdy se Harry utkal s Voldemortem. Draco se jednou v dopisu zmínil a taky za mnou byl Dobby.
„Takže si zahrajeme Řachavého Petra?" přerušila tok myšlenek Pansy. Rozdala karty a já jsem se snažila myslet na cokoli jiného než na Draca.

Anna

Vlak se rozjel a všichni jsme mávaly příbuzným z okna. Pořád mi jaksi něco nedocházelo, že tu někdo chybí.

,, Anno? Všechno v pořádku?" jasně dobrý, odpověděla bych, kdybych poslouchala. Ale moje myšlenky byly připojeny k mysli Harryho Pottera. Co se to sakra děje. „Anno?!“ zvýšila hlas Hermiona.

„Jo?“ otočila jsem se na ni. Musela jsem vypadat jako úplné mačo. Poznala jsem to z jejich očí.

„Anno, je všechno v pořádku?“ jo jasně, odpověděla bych, ale místo toho jsem jen kývla hlavou směrem k oknu.

„Já vím, ale kdyby nejeli do Bradavic určitě by nám to řekli.“ povzbuzovala mě i nadále Hermiona, ačkoliv podle jejího tónu hlasu mi bylo naprosto jasné, že o ně má taky strach.

„Myslím, že mají potíže. Minimálně Harry určitě, za celé léto mi nenapsal ani jeden dopis,“ povzdechla jsem si. Musím zjistit, co se děje. „teď mě něco napadlo!“

„A co? Jak je chceš najít a přitom neskončit z jedoucího vlaku?“ Hermiona je chytrá a tak jsem se divila, že ji to ještě nenapadlo.

„Kdo jediný kromě ty-víš-koho by chtěl, aby Harry nejezdil do Bradavic?“ ještě jsem to ani nedořekla a už jsme obě stály na nohou. Musíme najít Malfoye!

Vydala jsem se první úzkou uličkou, když mi došlo, že vlastně vůbec nevím, kde zmijozelské najdu. Jelikož se Lenka odpojila už někde na začátku, musejí být někde na začátku vlaku. Měla jsem pravdu. Úplně první kupé bylo plně obsazeno zmijozelskými studenty druhého a popř. třetího ročníku.

S trhnutím jsem otevřela dveře kupé až to luplo. Pohledem jsem prozkoumala místnost a našla ho. Seděl u okna a nepřítomným  výrazem sledoval  kopce i údolí míhající  se  zamlženým  oknem Přišla jsem k Malfoyovi bez jediné známky bázně.

„Kde je?!“ prskala jsem jako náš starý kocour. Jestli mi zalže, tak ho vlastnoručně zaškrtím.

„Kdo?“  to snad není možné, jaký on je hlupák. Lhář jeden smrtijedský.

„Kdo asi, Harry Potter přece! Nebo ti to jméno nic neříká?!“ klid Brumbálová. Musím  se uklidnit.

„Klid Brumbálová! Nevím“ jako by mi četl myšlenky. Choval se nehorázně arogantně, za tu dobu, co spolu mluvíme, se pořád nepodíval jinam než z okna. Řekla jsem si, že to nemá cenu, otočila se a odešla.

Po dvou stech letech další kapitola. Vím, že je zbytečné se nějak hluboce omlouvat. Stejně by to nemělo cenu, jsem nepoučitelná. Doufám, že vás tenhle příběh baví alespoň stejně jako mě.
 
                                            -RoseLoveHoliday