Zetsu ještě několik okamžiků zaraženě zíral na místo ve své dlani, v níž ještě před několika chvílemi svíral telefon svého bratra, než několikrát zamrkal dlouhými černými řasami, narovnal se jako pravítko a strčil ruce do kapes od roztrhaných džínů. V obličeji nasadil svůj tolik typický úšklebek a jen mykl rameny.

"A proč bych jako neměl vidět konverzaci zrovna s ním, hm?" zamručel, propaluje mladšího sourozence zpola pobaveným, zpola nechápavým ostřížím zrakem.

Druhý zelenovlásek pod jeho pohledem na okamžik strnul. Nebyl takový idiot, aby si snad myslel, že mu to nebude vůbec vadit, nebo že by mu to dokonce třeba přál, ale vážně doufal, že se aspoň pro tentokrát nezachová jako úplný kretén a všechno nezkazí. Proto se rozhodl, našlapovat opatrně. Už to byla pěkná řádka let od doby, co ve svém bratrovi naposledy dokázal číst, ačkoliv vlastně nikdy nevěděl, co přesně se změnilo. Jemu samotnému připadalo, jako kdyby byl starší v jednu chvíli úplně normální a v další... v další se choval jako naprostý idiot.

"V tom klubu jste spolu zašli trochu dál než my dva," začal pomalu, ač nerad, v obličeji strnulý výraz, "tak jsem myslel-"

"Že co?" zasmálo se starší dvojče a nakrčilo obočí, "že mi snad zlomí srdíčko, když si s ním něco začneš?"

Po těch slovech si odfrkl a zavrtěl hlavou.

"Jo, protože to jsem celej já. Naprosto dokonale to vystihuje můj sluníčkový charakter."

Kaguya nevěřil svým uším. "Tak promiň, že na tebe beru ohledy," rozhodil rukama.

,Jako kdybys to někdy dělal... Jako kdyby to někdy někdo dělal,' odsekl v duchu Zetsu, avšak místo toho se jen pobaveně zasmál: "To fakt nemusíš, díky. Dělej si s ním co chceš, ty to stejnak zase nějak posereš," zamručel, prošel kolem něj a vydal se do svého pokoje.

Mladší se za ním ještě se vztekem otočil. "A pak tady budeš ty, viď, abys ho utěšil?!" zařval naštvaně jeho směrem.

Zetsu se před tím, než zmizel na chodbě, zastavil a přejel bratra pohrdavým pohledem na znamení, že ho to, co vypouští z pusy, absolutně netankuje.

"Neměj strach, ten kluk mě absolutně nezajímá," odsekl ještě, než úplně zmizel.

***

O několik málo minut později, těsně potom, co se za starším dvojčetem zabouchly dveře od jeho pokoje, svérázným krokem došel až k posteli, která se nacházela na druhé straně pokoje u zdi, hned vedle okna s výhledem do zahrady, posadil se a zády se opřel o stěnu, která byla pokrytá spoustou vlastnoručně kreslených skic a obrázků, na nichž se povětšinou nacházela jedna a ta samá tématika - šípkové růže - od vypučení prvního květu v průběhu jara, přes zánik v podobě holé rostliny plné trnů.

Srdce mu bušilo rychleji než obvykle a dech měl také o něco rychlejší. I přes poslední slova, která pověděl svému hloupému bratrovi, musel uznat, že se rozhodně necítí tak v klidu, jak si nejprve myslel. A jak by taky mohl, když Kaguyiovi očividně vycházelo naprosto všechno, co si usmyslel a dařilo se mu ve všem, na co si jen vzpomenul, zatímco on...?!

Dřív, než stačil vůbec dokončit myšlenku, silně sevřel ruce v pěst a jednou dobře mířenou ranou udeřil do zdi za sebou, aby se uklidnil. Avšak v momentě, kdy mu myslí projela vzpomínka na událost, nebo spíš zcela náhodné, jednostranné setkání z doby jen pár dní po tom, co se odehrálo v baru, jen naštvaně zavrčel, než se na chvíli zcela ztratil ve svých myšlenkách.

Před několika týdny...

Muž s tmavě žlutýma očima seděl v ono horké, čtvrteční dopoledne u svého malého stolečku a vázal květiny na zakázku přesně tak, jako každý den několik posledních měsíců. Práce to sice nebyla nic moc a popravdě ho ani moc nebavila, ale nějak si peníze prostě vydělat musel. Jeho stupidní bratr ho k sobě do týmu dle všeho vzít nemohl, jelikož bylo dle slov jeho šéfa "prý již plně obsazeno", ale stačilo, aby si na to jen vzpomněl, aby si pohrdavě odfrkl.

Vůbec by se nedivil, kdyby se na něj ten idiot prostě a jednoduše vykašlal a místo, aby se mu po nějaké dobré práci v jejich firmě zeptal, ho rovnou odpálkoval. Takže místo toho, aby spolu s ním dělal zahradní architekturu, díky níž mohl do budoucna získat skvělé zkušenosti, tady seděl jako kůl v plotě a vázal si kytičky. Díky Jashinovi mu práce i přes značný nezájem šla od ruky úplně sama a lidi se pro jím vázané květiny, ať sváteční, či čistě pro radost, rádi vraceli, což mu prozatím zaručovalo stálé místo na půl úvazku. Něco mu totiž říkalo, že kdyby si vedl jen o trochu hůře, vedoucí, který se každou chvíli tvářil jak kus hovna a který si na něj zasedl jen kvůli pár pozdním příchodům, by ho patrně vyhodil.

Otráveně si povzdechl, dozdobil narozeninovou kytici několika posledními komponenty a položil ji na malý stolek vedle sebe.

"Jestli to takhle půjde dál, hrábne mi," postěžoval si. Pak pravačkou sáhnul pod stůl do batohu, vyndal krabičku cigaret i se zapalovačem a vstal, aby se šel trochu vyvětrat na čerstvý vzduch a dát si cigáro.

Prošel úzkou uličkou ze zadní části zahradnictví dopředu do prodejny a chystal se nejbližší možnou cestou vyjít ven, když ho uprostřed pohybu zarazil podezřele známý hlas. Zetsu na okamžik zamrzl na místě, než jen několikrát zamrkal a lehce se naklonil do uličky, aby se podíval, komu vlastně patří.

"Vážně to nechápu, Sasuke," zamručel otráveně plavovlasý mladík, kterého poznal ve vteřině, a jen složil ruce na hrudi, vypadaje, že samou nudou brzy umře, "Ta holka od nás utekla hned v sobotu ráno a nevzala ti jeden jedinej hovor. Co myslíš, že získáš tím, že se objevíš u ní na koleji s kytkou, hm? A víš vůbec, v jaký bydlí budově a v jakým pokoji?"

Zetsu se schoval za nejbližší regál a postavil se tak, aby na ty dva alespoň trochu viděl, ale hlavně, aby je slyšel. Netušil, na co přesně si tu právě hrál, ale sakra! Byl to ten kluk z pátečního večera, který ho svým kouzlem dostal do kolen! A svým jazykem by ho jistě dostal i mnohem, mnohem dál, kdyby je ten idiot Kaguya nevyrušil a celé to nezkazil...

"Ty vůbec nemáš smysl pro romantiku," odfrkl si druhý, ten černovlasý, a jen zavrtěl hlavou.

"A ty snad jo?" vysmál se mu Naruto a na chviličku se odmlčel, "bože, tak ji vyber nějakou růži a už pojď!"

"Ty máš v sobě kouska citu k ženám jako kus šutru," odsekl Sasuke, "promiň, já zapomněl, že jediná romantika, na kterou seš, je nechat se hezky oprcat nadrženýma dvojčatama."

V Zetsusovi zatrnulo. Teď už nemohl být pochyb!

"Ježiš, Sasuke! Ztiš se sakra! Nepotřebuju aby to každej věděl!" okřikl ho.

"Ty s tím naděláš," zamručel druhý a jeho hlas se o něco málo vzdálil, asi jak pokračoval v prohlídce řezaných květin, které byly čerstvé každý den vystavovány právě v uličce, jíž se procházeli. Na okamžik bylo ticho, než se mladík znovu zeptal: "ale vážně, kterýho z nich by sis vybral? Ještě jsi mi na to pořádně neodpověděl."

Zetsu se natáhl a ještě víc se opřel o regál, který hlasitě zakvílel.

,Shit... snad to neslyšeli...,' projelo mu hlavou.

"Musíme to řešit zrovna teď?" povzdechl si mladší, "vždyť už jsem ti přece odpovídal, jak na mě oba působili."

"Jasně, jasně, ale já myslím, koho by sis vybral, kdyby se postavili hned vedle sebe.

"Teď? Ani jednoho! To, co se stalo, bylo sakra ujetý, Sasuke!" vyjekl blonďáček a zelenovláskovy rty se v návaznosti na jeho slova stáhly do pobaveného úšklebku.

Byl fakt, že situace to byla vážně komická... tedy, asi jak pro koho...

"No tak! Kdybys je měl přímo tady a teď, díval ses s jim do očí a do obličeje, kdo z nich by tě dostal víc do kolen?"

Srdce zelenovlasého muže se zběsile rozbušilo, když se v další vteřině ozvalo povzdechnutí odkazující, že se Naruto vzdává. Hlavě aby jeho kamarád už konečně sklapnul.

"Kdyby to bylo takhle, kdyby tu oba dva přede mnou stáli, aniž bych věděl, co jsou zač... vybral bych si to 'fejkový dvojče'. Já... nevím, čím to bylo, ale to, co z něj sálalo, ta energie... úplně mě to na tom parketě zabilo..."

Zetsu silně stiskl ruce v pěst a ústa se mu roztáhla do širokého úšklebku.

"To bych ale nesměl vědět, jak moc vychcanej parchant to vlastně je. Což vím, takže je to stejně fuk. A teď už vezmi nějakou kytku a pojď, už mě to tu těžce nebaví!"

Současnost...

Zelenovláska ze vzpomínky vytrhla pulzující bolest v konečcích prstů. Několikrát zmateně zamrkal, aby se probral, natočil hlavu na stranu a s překvapením zjistil, že prsty ruky, jíž předtím bouchl do zdi, zarývá do omítky, až se mu některé nehty zlomily nebezpečně nízko nehtovému lůžku a z ran mu začaly vytékat kapky krve.

"Už zase, ksakru," zasykl, když ruku stáhnul a jen zavrtěl hlavou.

Ten kluk onoho večera před pár týdny Jasně řekl, že by si vybral jeho. JEHO! Ale jak to tak vypadalo, měl jeho vypatlaný svatouškovský bratříček větší štěstí než on. Zase.

Zetsu se kousl do rtu, jak ho polámané nehty začaly bolet, respektive tkáň pod nimi, zvedl se z postele a vyrazil do koupelny pro lékárničku, aby se ošetřil. Vzpomínku na toho blonďatého mladíka se mezitím palčivě snažil vytěsnit, jelikož mu očividně stejně nic jiného nezbývalo.

Ostatně jako pokaždé, když Kaguya beze snahy získal něco, co mohlo být jeho.