Kaguya se lehce pootočil a sjel bratra zčásti zkoumavým, zčásti pobaveným pohledem, než se obrátil a uchechtl se.

"Jo, to vidím, jak jsi šel dál," utrousil.

Zetsu pootevřel ústa, aby něco řekl, ale nevyšlo z něj vůbec nic. Naposled, když Uzumakiho viděl, vypadal jako zhroucená, uplakaná troska. I přesto, že ho tenkrát poslal pryč, si ten výjev zapamatoval naprosto dokonale. Každou chvíli ho strašil ve snech a v momentě, kdy v listopadu náhodou potkal toho jeho kamaráda, se to ještě zhoršilo. Doteďka si pamatoval, jak ten černovlasý prevít vyštěkl, že brzy potká někoho, kvůli komu se bude zase usmívat. Teď se smál na celé kolo. Byl někdo z těch, s nimiž se bavil, tím důvodem? Stačilo, aby si to jen na okamžik představil, aby ho i přesto, jak moc mu ublížil, dloubnul osten žárlivosti.

"Všimnul jsem si ho, když jsem vcházel dovnitř. Hádám, že on mě neviděl, jinak by asi teď vypadal trochu jinak," pokračoval Kaguya, "samotnýmu by mi to shledání nebylo moc příjemný, ale já můžu s čistým svědomím říct, že já jsem už dávno někde jinde. S Deidarou spolu nějakou dobu už randíme a to, co je mezi náma... je něco úplně jinýho. Stačí mi být v jeho přítomnosti pár minut a vaří se mi krev. Hádám... Hádám, že přesně tohle Naruto prožíval s tebou."

Druhý, který byl ještě stále mimo, jen nasucho polkl, konečně se silou vůle donutil, přestat se dívat na Uzumakiho úsměv a probodnul své mladší dvojče očima.

"A proč mi to jako říkáš?" nechápal.

Kaguya se povzdechl, otočil se na židli a ladně přehodil nohu přes druhou.

"Protože si myslím, že celou tu dobu si vyčítáš, jak to dopadlo. A jak to dopadnout mohlo, kdybys ty, nebo on, nebo dokonce já, udělal nějaký věci jinak," začal, "a že teď máš perfektní příležitost k tomu, abys to zkusil. Dřív, než ti ho odloudí někdo jiný. A sám víš, že odloudí. To, co má v očích a v úsměvu, brzy někoho přitáhne."

Starší uhnul pohledem zpět k blonďákovi a pokoušel se vyrovnat s přehršlem emocí, které jím právě lomcovaly. Moc dobře věděl, že Kaguya měl pravdu, ale co když to zkusí a znovu se spálí? Postupem času, za těch dlouhých osm měsíců si uvědomil, jak moc mu Naruto vlastně chybí. I přesto, že spolu nezabředli do žádného dlouhodobějšího vztahu, city k němu choval opravdu hluboké. A právě proto mu tolik ublížilo, co tenkrát provedl. Bolelo to tak strašně moc, i přesto, že oficiálně spolu vůbec nebyli, že nebyl schopen se na něj v den jeho omluvy vůbec podívat a raději ho poslal pryč. Spousta uplynulého času a náhodná srážka s jeho nejlepším přítelem mu však dokázala, že ho nejspíš neměl úplně odstřihnout, měl zkusit, nechat ho to alespoň vysvětlit. Často si poté představoval, jaké by to asi bylo, kdyby ho potkal, ale nikdy se tak nestalo. Až nyní.

"Měl bys to zkusit. Za zkoušku nic nedáš. Když to nevyjde, maximálně budeš proutník do konce života. Ale když to nezkusíš, budeš toho navždycky litovat. Budeš litovat toho, že ses držel zpátky a nezkusil jsi zariskovat," pokračoval dál Kaguya.

Jeho bratr jen nechápavě zavrtěl hlavou a rozhodil ruce do vzduchu.

"Proč to děláš?"

Druhý jen mykl rameny. "Protože jsem ti nikdy nepoděkoval za to, cos pro mě tenkrát udělal. Radši jsem to vypustil a předstíral, že jsi budižkničemu, co mi ničí život," přiznal se a lehce zčervenal ve tváři.

Aranžér se zarazil.

,On... on o tom ví?!'

"Ale proč?"

Kaguya se smutně pousmál. "Protože je jednodušší házet špínu na jiný lidi, než přiznat, že jsem nebyl dost dobrej a žes mi musel pomáhat, abych se vůbec dostal na můj vysněnej gympl," řekl jen a pak se zazubil, "samozřejmě, že o tom vím. Nejsem přece úplnej debil. Tenkrát jsi měl nejlepší studijní výsledky ve třídě a najednou bys podváděl. Prosím tebe..."

"Nikdy jsi nic neřekl."

"Styděl jsem se za sebe... a čím víc času plynulo, tím jsem se styděl víc a víc a vylíval si to na tobě," povídal druhý a hlavou pokynul k tanečnímu parketu, "klidně bych mohl tady o tom mluvit celý hodiny a omlouvat se ti, ale on by ti mohl utéct. Nechceš jít raději za ním? Příležitost promluvit si se mnou budeš mít ještě milionkrát, ale s ním už by se ti to podařit nemuselo."

S posledními slovy na něj povzbudivě mrknul.

Zetsu se otočil směrem, kterým ukazoval a v nazelenalých hloubkách se mu podivně zablesklo.

***

"Skočím si na chvíli na vzduch," zařval Naruto Sasukemu do ucha, aby překřičel hlasitou hudbu.

"Jasně, ale nezdržuj se dlouho! Čeká nás další runda panáků!"

Naruto se pobaveně pousmál a zavrtěl hlavou. "Chceš mě zabít?" zasmál se.

"Ne, ale máme hotový státnice, sakra! Tak si to hodlám pořádně užít!" vysvětlil a tělem se přitočil k nějaké neznámé dívce, kterou toho večera potkal na tanečním parketu.

Uzumaki se pobaveně zachechtal a s myšlenkou, že se jeho nejlepší kamarád snad nikdy nezmění, vyrazil přes plac plný spousty lidí svíjejících se v rytmu hudby ven. Pravdou bylo, že dnešek byl opravdu fantastický a i on si jej hodlal pořádně užít. Sasuke měl pravdu. Zdolání prvních státních zkoušek zažije jenom jednou a měl by to oslavit. Možná, že už bylo konečně na čase, zkusit se seznámit s někým novým...

S úsměvem na rtech se začal prodírat kolem hromady lidí a už se nemohl dočkat, až se nadýchá trochu čerstvého vzduchu a načerpá další síly na zbytek noci a večera, když jej za pravou ruku složenou podél těla čapla jiná a on dobrých několik vteřin absolutně netušil, co se děje. Ruka ho prudce vtáhla zpátky na parket, tentokrát daleko od jeho přátel a když se konečně zastavila, z nějakého důvodu jej nepouštěla.

Blondýnek se rychle zadíval před sebe a v další vteřině ztuhl. Srdce se mu na několik úderů zastavilo, než se zase rychle rozbušilo, jako kdyby mu snad chtělo prorazit hrudní koš a utéct kamsi do neznáma. Přímo před ním stál Zetsu. Ne Kaguya, ale Zetsu a stále ho držel za pravou ruku. Hlasitá hudba, která jej téměř ohlušovala, najednou jako by ztichla a čas kolem nich se zastavil. Na mysl se mu začaly drát všechny ty vzpomínky, které se v posledních měsících snažil vytěsnit a snažily se mu způsobit infarkt.

Co tu sakra dělal?

Co měl on teď dělat, pro Jashina?

A proč ho stále držel za ruku?!

Naruto se kousl do rtu, aby ustál vliv, který na něj ten muž vždycky měl, ale bohužel pro něj to přišlo dřív, než se na to stačil připravit. Jeho omamná blízkost a dokonalá vůně, nazelenalé oči a zpola hloubavý, zpola přidrzlý výraz ho přikovaly na místě a i přes to všechno, čím si kvůli zlomenému srdci prošel, netoužil po ničem jiném, než se k němu přitisknout a alespoň na moment se cítit tak, jako před několika měsíci. Vůbec nic se nezměnilo. Neviděli se takovou dobu a on i přesto všechno, co provedl, najednou cítil, že city, jenž k němu choval, nevychladly ani na vteřinu. Jen uvnitř něj spaly, skryté v hloubi srdce, zabalené do tlusté krusty z výčitek a provinilosti. Jak strašně moc si přál, se jej alespoň zlehka dotknout, aby zjistil, zda je to skutečnost a nezdá se mu to?! Jak moc toužil po tom, vrhnout se mu do náruče?!

Jak by to ale měl udělat? Jak by mohl, po tom všem, co se stalo? Šlo vůbec začít znovu?

Jako kdyby Zetsu snad onu otázku vyčetl v jeho modrých hloubkách, ještě víc si ho k sobě přitáhl.

"Jsem Zetsu," začal zelenovlasý muž, jako kdyby se snad viděli poprvé v životě a v úžasu sledoval, jak se mladík roztřásl. Ruka, za níž ho držel, se klepala, jako kdyby bylo minimálně dvacet pod nulou. "Zatancuješ si se mnou?"

Naruto naprázdno otevřel ústa a chvíli mu trvalo, než mu došlo, o co se druhý snaží. Opravdu zkoušel začít znovu, ještě jednou. Dával mu druhou šanci, kterou si nezasloužil. V další vteřině jeho šokovanou tvář proťal čirý, nefalšovaný úsměv.

"M-moc rád," vykoktal ze sebe a dřív, než se nadál, jej druhý držel v náručí, až na svém uchu cítil jeho horký dech, z něhož se mu podlamovala kolena. Lehce se nadzvedl, aby i on dosáhl rty k jeho uchu a rozhodl se, pokračovat v jeho malé hře. Hře na jejich první začátek, o kterém si strašně moc přál, aby vyšel. "Mimochodem, jsem Naruto."

Zetsu se jemně pousmál a pohledem v dálce vyhledal svého bratra, který se pomalu zvedal a ruku v ruce s dlouhovlasým blondýnem mizel kamsi do neznáma. Jak to tak vypadalo, Kaguya svoje pravé štěstí už našel. A on? I přes to všechno, co se stalo, věděl, že měl jeho mladší bratr pravdu. Naruto mu sice ublížil, ale on by si nikdy neodpustil, kdyby to dnes alespoň nezkusil. Navíc, i na tom, co mu tenkrát řekl ten černovlasý parchant, něco bylo. Doufal tedy, že se napodruhé nespálí.

"Chyběl jsi mi, Naruto," zašeptal mu po vteřině vrnivě do ucha.

V momentě, když se blonďák opět roztřásl po celém těle, pravačkou mu zajel do krátkých, hebkých vlasů, přitáhl si jej k sobě za temeno hlavy a po dlouhých osmi měsících jej uvěznil v dlouhém a vášnivém všeříkajícím polibku.

Konec

Krásnou středu přeji!

Tak a povídka je oficiálně u konce! Prvně se chci omluvit, že mi to trvalo tak dlouho. Na nějakou dobu jsem tuhle povídku úplně zazdila a pak už se mi k ní nechtělo moc vracet. Díky mé drahé Naruko jsem se pak ale hecla a dokázala povídku dopsat za pouhých pět dní.

A co říct ke konci? Popravdě se musím přiznat, že jsem dlouho přemýšlela nad tím, jak tohle skončí. Naruto oběma bratrům opravdu moc ublížil, ale já jsem vždycky byla zastáncem názoru, že nikdy není chyba jen na jedné straně. A tady chybovali opravdu všichni - jak Naruto tím, že se nechal Zetsuem zlákat, tak tím, že nedokázal říct pravdu včas a vyspal se s Kaguyou, tak Kaguya se svým postojem ke staršímu bratrovi, tak Zetsu s tím, že našeho drahého plavovláska vůbec lákal k sobě, i přesto, že chodil s jeho bratrem. Nakonec jsem se v návaznosti na to rozhodla, dát Narutovi druhou šanci - protože to, co bylo mezi ním a Zetsuem, opravdu stálo za to. A Kaguya si taky zasloužil šťastný konec, tak snad ho náš drahý Deidara nebude moc trápit :D

Co bych ale chtěla říct, je, že v téhle povídce jsem naprosto žrala Sasukeho. Vím, že není nic moc, když zrovna on je hetero, ale za mě tady byl ten pravý kamarád, kterého Naruto vážně potřeboval, když bylo nejhůř.

Na závěr bych strašně moc chtěla poděkovat všem, kteří se touto povídkou na velmi netradiční pár prokousali až do konce, zanechali nějakou hvězdičku, nebo třeba komentář. Doufám, že se vám povídka alespoň trochu líbila :3

Mějte se krásně a uvidíme se někdy příště u nějaké další povídky! :3

Vaše Majo