Zlatovlasý vysokoškolský student si toho dne nepamatoval, jak se vlastně dostal domů. Jediné, co tak nějak dokázal zaregistrovat, bylo, že se dlouhou dobu potuloval po Travnaté, aby ten příšerný přehršel emocí, hotový ohňostroj pocitů, co se uvnitř něj odehrával, dokázal rozdýchat. V okamžiku, kdy naprosto omámený procházel kolem Zetsua, jenž kouřil venku před budovou zahradnictví, měl pocit, že se snad zhroutí. Z nějakého záhadného důvodu však dokázal počkat, dokud se neosaměl.

Zatímco se sám toulal poloprázdnými ulicemi Travnaté, po tvářích se mu koulely slzy a měl co dělat, aby se nahlas nerozvzlykal. Nikdy nebyl žádný uplakánek, přece jenom byl dospělý, vždy veselý chlap, co nebrečel, ani nepamatoval, ale za posledních pár dní schytal vlastním přičiněním tolik ran, že už si prostě nemohl pomoct. Vlastní chybou ztratil dobrého přítele v podobě Kaguyovi a člověka, do něhož se bezhlavě zamiloval v podobě Zetsua. Ublížil jim oběma, zničil jejich bratrský vztah a svou vlastní naději na to, že by mohl začít vztah s mužem, do něhož byl zamilovaný.

A to už byl pořádný důvod k tomu, projevit své emoce. Netušil, jak dlouho po Travnaté kráčel, ale kroky ho z nějakého záhadného důvodu samovolně zavedly na kopec nad městem, který navštívil se Zetsuem na jejich prvním rande. V okamžiku, kdy se pak celý udýchaný díval na město a zíral na něj nateklýma, uplakanýma očima, si vybavoval, jak krásně mu bylo, když tu byl naposledy, jak úchvatně se cítil, když dřímal svému zelenovlasému doprovodu na hrudi, užíval si jeho polibky, doteky a celou jeho přítomnost. Stačilo, aby si na všechny ty věci vzpomněl, aby se mu roztřásl spodní ret a rozklepala kolena, která již náhle neunesla tíhu jeho těla a blonďáček se vteřinu na to sesunul k zemi, otřásaje se vzlyky po celém těle.

Těžko říct, kolik vteřin, minut, či hodin uběhlo, ale v okamžiku, kdy se mu v kapse rozezněl telefon, byla již tma a na nebi svítily miliardy hvězd stejně jako toho večera, co zde byl naposledy. Nejprve nechtěl ve svém omámeném stavu na vyzvánějící a vibrující přístroj vůbec reagovat, ale potom, co na okamžik ztichl a rozezněl se znovu, s pohledem upřeným k zčásti černočerné, zčásti prozářené obloze, bezvládně sáhnul do kapsy.

"A-ano?" zachraptěl téměř bez dechu, aniž by se snad podíval na jméno volajícího.

Stačila však jediná vteřina a jedno jediné slovo, pronesené oním arogantně přátelským tónem, aby poznal, o koho se jedná.

"Uzumaki?" ozvalo se z telefonu, "Myslel jsem, že se dneska uvidíme. V bytě máš věci, kde se flákáš?"

Plavovlásek několikrát zamrkal a kousl se do rtu.

"S-Sasuke," vydechl a chystal se mu říct, že je v pořádku, že rozhodně brzy dorazí, ale stačilo, aby vyřkl jen jeho jméno, aby se mu zlomil hlas a víc ze sebe již nedostal.

Na druhé straně se na malou chvíli ozvalo hrobové ticho.

"Jsi v pohodě?" zeptal se tmavovlasý vysokoškolák, jemuž zněl hlas jeho nejlepšího přítele více než podivně, a na druhé straně mobilu nechápavě zamrkal, "zníš nějak divně."

Naruto se kousl do rtu ještě víc, tak, až si prokousl tkáň a do úst mu steklo pár kapek horké krve. Pokusil se vstát, ale ruce ani nohy ho pořádně neposlouchaly. Nedostatek spánku, jídla, neustálý stres, pláč a výčitky svědomí se na něm během těch pár dní podepsaly a on už prostě neměl sílu. Srdce se mu zběsile rozbušilo při představě, že už tady zůstane napořád. Zaryl však nehty levé ruky do dlaně, aby se uklidnil a Sasukeho zbytečně nevystrašil. Nechtěl vypadat jako hysterická troska, co se o sebe neumí postarat.

Jakmile však otevřel ústa, nitro se mu stáhlo silnou, nervydrásající úzkostí a ze slzných kanálků se mu prodraly další slzy. "J-já jsem to v-všechno s-strašně posral, S-Sasuke," vzlykl do telefonu a bezvládně zavrtěl hlavou.

"Co to povídáš? Ty brečíš? Co se stalo? Kde teď jsi?!"

***

Zhruba o hodinu později mířil tmavovlasý vysokoškolák zpět do Konohy. Seděl za volantem svého auta, dával pozor na cestu a i přesto, že se ztrácel ve vlastních myšlenkách, čas od času shlédnul pohledem vedle sebe na sedadlo spolujezdce, kde právě v ten moment poloseděl, pololežel Naruto, hlavou se opíral o okénko a tiše oddychoval. Trvalo mu jenom chviličku, než svého kamaráda našel. Uzumaki byl naštěstí ještě dost při smyslech na to, aby mu popsal cestu. Na nic tedy nečekal a vyrazil do Travnaté. Když konečně zdolal ten příšerný kopec a našel plavovláska ležet v trávě úplně vysíleného, zatrnulo v něm jako nikdy v životě. Netahal z něj, co se stalo, jelikož byl Naruto úplně mimo, ale kdyby se měl přiznat, tušil, kde byl zakopaný pes. V dalších minutách ho zpola dovedl, zpola donesl dolů k autu, kde ho zabalil do deky, jíž měl v autě ještě z doby, kdy spolu se svými kamarády ze střední jeli na vodu, a uháněl domů, aby ho dal trochu do kopy.

Sasuke si zhluboka povzdechl a na blonďáčka se znovu ustaraně podíval. Vidět svého nejlepšího, věčně veselého, přátelského a usměvavého přítele v tomhle stavu, pro něj byla těžká zkouška. Nikdy si nepamatoval, že by byl Naruto přecitlivělý a vůbec si nedokázal představit, co tak strašného se muselo stát, že skončil takhle.

Něco mu ale říkalo, že to mělo co dočinění s těmi dvojčaty. Uzumaki se v poslední době choval divně, čehož si jako vnímavý člověk samozřejmě všiml. Nechtěl z něj ale nic dolovat, a tak čekal, až za ním Naruto přijde sám. Jak to tak ale vypadalo, byla to chyba.

S posledním pohledem se na něj znovu podíval, povzdechl se a pak už se věnoval řízení. Určitě budou mít ještě spoustu času, aby mu řekl, co se vlastně stalo.

***

Teprve druhý den, až když se mladý student ekonomiky pořádně vyspal, dostal do sebe nějaké jídlo a hlavně silné kafe, se Sasuke konečně dozvěděl, co se celou tu dobu dělo. V tu chvíli, kolem desáté dopoledne, spolu seděli v obýváku na gauči a zatímco Naruto přerušovaně vyprávěl události několika posledních týdnů, on pečlivě poslouchal. Nemohl říct, že by byl nějak extra překvapený informací, že Naruto podlehl staršímu, na první pohled zlomyslnějšímu dvojčeti. Už dávno na něm poznal, že ho to k charismatičtějšímu z bratrů tolik táhlo, ale postupem času se rozhodl, nechat to být. Byl to přece jenom jeho život. Jakmile se však dostal k části, kde se vyspal s Kaguyou, musel uznat, že ho to překvapilo. Takového ho neznal a popravdě náhle zalitoval, že se do jeho osobních věcí nemotal trochu víc. Kdyby se tak stalo, mohl ho alespoň vyslechnout a poradit mu, aby pak rozchod zvládl levou zadní. On sám byl na rozchody machr. Tedy alespoň předtím, než začal randit s Ino. Nyní to byl spíš on, kdo byl každou chvíli tahán za nos jednou a tou samou dívkou a stále nebyl schopen se z toho poučit.

"Nebudu lhát, udělals pěknou píčovinu," uchechtl se nakonec Uchiha a zavrtěl nad tím hlavou, "a chápu, že se cítíš hrozně. "

"Ani nevíš, jak," vydechl Naruto, který byl ještě stále unavený, ale jenž už konečně dokázal mluvit bez toho, aniž by se zakoktal.

Nyní, když tu takhle seděl na gauči se Sasukem, zabalený do deky a upíjející chladnoucí kávu, se konečně po několika dnech cítil o trochu lépe. Stále měl pocit, že něco uvnitř něj umřelo a nenáviděl kvůli všem těm chybám, co natropil, sám sebe, ale už alespoň dokázal lépe dýchat. Sasuke ho tiše vyslechl a nezvrhl. A to mu stačilo.

"Mrzí mě, že jsem ti to neřekl dřív," pokračoval dál a podrbal se na špičce nosu, "ale... prostě jsem se styděl. Myslel jsem, že bys mě poučoval, moralizoval mě a rejpal do mě."

Druhý jen mykl rameny.

"Možná jo. Ale možná, že by to taky nebylo na škodu."

"To asi ne," usoudil Uzumaki a promnul si ještě stále oteklé, bolavé oči, "Sorry, jsem fakt imbecil."

Sasuke se na něj zlehka pousmál, přisednul si blíž a několikrát zamrkal.

"To sice jsi, ale stejně mám pořád pocit, že kdyby do tebe Zetsu neryl, nesnažil se

podrývat tvůj vztah s Kaguyou, nelákal tě k sobě, tak se tohle nestalo. A i kdyby jo - sám jsi mi vyprávěl, že ti říkal, že tě nenechá udělat chybu. Takhle mi to ale zrovna dvakrát nepřipadá."

"On za to nemůže," povzdechl si zoufale blonďák a silou vůle se donutil, zapudit myšlenky týkající se obou bratrů. Bylo moc brzy, na to, aby si mohl dovolit nad nimi nějak víc přemýšlet.

"Chyba není nikdy jenom na jedný straně, Naruto, to přece víš," podíval se na něj překvapeně starší a zavrtěl hlavou, "kdyby byl co k čemu, nedovolí ti se s ním vyspat, dokud jsi to neměl dořešený s Kaguyou. Sám vím, že touha se nedá pokaždý ovládat, ale pořád je to jeho mladší dvojče. Podle mýho se měl prostě zachovat jinak. Kdyby to tak udělal, možná by to sice nebylo příjemný, ale nic z toho by se nestalo. Měl bys čistší svědomí, tolik by ses nebál a nezařadil u debaty s Kaguyou zpátečku. Normálně by ses s ním rozešel a pak bys tu neseděl jako hromádka neštěstí."

Naruto chvíli nic neříkal, jen kýval hlavou, než si zničeně povzdechl, přisunul se k Sasukemu trochu blíž a položil mu hlavu na rameno. Tmavovlásek, i přesto, že na podobný fyzický kontakt nebyl se stejným pohlavím zvyklý, zvednul ruku a přehodil mu ji kolem ramen, aby ho utěšil.

"Myslím, žes měl tenkrát pravdu," zamručel plavovlásek.

Druhý se uchechtl. "Já mám pravdu pořád. Musíš být konkrétnější," zasmál se smutně.

Naruto se k němu přitiskl ještě víc. Objetí se mu od Sasukeho nikdy moc nedostávalo a proto teď bral všechno, co nabízel. Potřeboval to. Potřeboval cítit, že na světě existuje ještě někdo další, kdo k němu nechová totální nenávist.

"Kdybys byl na chlapy, všechno by se vyřešilo. Skončili bysme spolu, byli bysme šťastný až do smrti a všechno by bylo v naprostý pohodě," vysvětlil.

Sasuke se nad vzpomínkou na onen výrok jen vřele pousmál.

"Jo. To máš naprostou pravdu," zašeptal a sevřel svého nejlepšího přítele v objetí ještě pevněji.