V okamžiku, kdy plavovlasý vysokoškolský student vcházel do budovy zahradnictví, aby se setkal s tím, jehož měl opravdu, opravdu rád a z něhož šel v posledních pár měsíců totálně do kolen, nohy se mu třásly neskonalou nervozitou. Moc dobře si uvědomoval, že to, co provedl byla chyba a že mu to ani jeden z bratrů patrně nikdy neodpustí, ale on to prostě musel vyzkoušet. Telefonát s Kaguyou ho stál spoustu sil a i přesto, že uplynuly už dva dny od chvíle, co spolu mluvili, ho to stále trápilo. I přesto, že k němu necítil nic po romantické stránce, bylo mu s ním vždycky dobře jako s přítelem, se kterým si rozuměl a rád s ním trávil čas. To, že ho nechal udělat další krok i přesto, že jeho city neopětoval a dokonce se za jeho zády scházel s jeho starším dvojčetem, bylo, jako kdyby mu vrazil kudlu do zad. Nyní s ním už Kaguya nechtěl mít vůbec nic společného a on se mu nemohl divit. I tak ale zjišťoval, že mu mladší zelenovlásek chybí a že by si strašně moc přál, svou chybu napravit.

Avšak s tím, co cítil vůči Zetsuovi, se to absolutně nedalo srovnávat. Když tedy stanul přímo před budovou zahradnictví, na moment zavřel oteklé, unavené oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, sevřel ruce v pěst a pomalu, ale jistě se rozešel dovnitř. Tiše pozdravil jakousi mladou ženu, která postávala za pokladnou a s notně nezáživným pohledem raději zírala do telefonu, a pokračoval dál mezi regály až do zadní části, kde tušil, že zelenovláska najde. Kráčel pomalu a tiše a v momentě, kdy zahnul za roh, objevil se jen pár metrů od pracovního stolu staršího Ootsutsukiho.

Stačil jeden jediný pohled, aby se mu srdce zběsile rozbušilo a dlaně roztřásly. Zetsu seděl jen několik málo metrů před ním, za svým pracovním stolem a se sluchátky v uších svazoval svatební kytici z bílých a růžových růží. Hudbu měl patrně opravdu hlasitou, jelikož si jeho příchodu vůbec nevšiml. V obličeji měl podivný, téměř až prázdný výraz, který narušovaly pouze známky soustředění. Naruto se zostra nadechl a zaryl si nehty do dlaní, aby potlačil okamžité nutkání, vrhnout se druhému muži do náruče. Strašně moc by ho chtěl obejmout, říct mu, jak hrozně moc ho to mrzí a požádat o odpuštění, ale věděl, že by to nebyl dobrý nápad. Něco mu říkalo, že zrovna Zetsu nebyl úplným zastáncem hysterických scén.

S myšlenkou, že větší odvahu už mít stejně nebude, se rozešel k jeho pracovnímu stolu, aby to měl co nejrychleji za sebou. Obličej měl stažený do strnulé, zčásti vystrašené, zčásti provinilé grimasy, oči ho stále pálily z nedostatku spánku a hlava bolela. Byl si vědom toho, že vypadá naprosto příšerně, ale bylo mu to fuk. Líp by na tom stejně už být nemohl. Jediné, co mu mohlo pomoct, bylo promluvit si s ním a doufat, že ho od sebe neodežene.

Uzumaki se kousl do rtu, nervózně se podrbal na temeni hlavy a v momentě, kdy konečně došel až ke staršímu dvojčeti, se zhluboka nadechl, pokusil se o něco, co mělo připomínat úsměv (i když měl pocit, že grimasa, kterou vyloudil, viděla úsměv maximálně tak projíždějícího vlaku), a pozdravil: "A-ahoj," vydechl.

Snad onen zvuk, snad zaznamenání pohybu periferním pohledem donutilo zelenovlasého aranžéra zvednout hlavu od práce. V momentě, kdy se jeho nazelenalé hloubky vpili do těch blankytně modrých, které jej okouzlily už tenkrát, když je uviděl poprvé, se jeho tvař stáhla do zamračeného výrazu a v očích se mu zaleskly stopy hněvu. Pomalu, jako kdyby nikam nespěchal, si vyndal sluchátka z uší.

"Co tady chceš?" zeptal se chladně.

Naruto naprázdno otevřel pusu, jak se chystal něco říct, ale nyní, když si druhého muže prohlédl pořádně, všechna slova mu odumřela na rtech. Zetsu byl mnohem bledší, než obvykle, díky čemuž mu nevynikly pouze tmavě fialové kruhy pod očima, ale také pomalu se zabarvující rána na obličeji a natržený ret. Jakmile to blondýnek uviděl, kousnul se do vnitřku tváře a o několik odstínů zbledl. Nemusel být raketový inženýr, aby uhodl, kdo mu to zranění způsobil. Modrýma očima překmitnul na dlaň, jíž měl obvázanou.

"C-co se ti stalo?" zeptal se a pomalu cítil, jak ho při pohledu těch dvou tvrdých, téměř nenávistných nazelenalých očí pomalu opouští veškerá kuráž.

Strašně moc si přál, omluvit se mu, pokusit se to vyřešit a začít znovu, ale zároveň toužil po tom, zálezt někam do kouta, stočit se do klubíčka a tiše pojít.

Zetsu zúžil rty do tenké linky a přimhouřil oči. Bylo to už několik dní, co si spolu naposledy psali a od doby, co se dozvěděl tu "skvělou" novinku od Kaguyi, nebyli v kontaktu vůbec. Během těch dvou dní čekal, zda se mu Naruto alespoň ozve, aby mu řekl pravdu, nechá to vyšumět úplně, nebo bude dělat mrtvého brouka a naopak se bude snažit zachránit vztah s jeho sourozencem, ale nestalo se nic z toho. Stále byl strašně moc naštvaný a zklamaný a něco mu říkalo, že i kdyby ho chtěl mladík kontaktovat, patrně by se na něj vykašlal a nechal to být. To, co provedl, pro něj byla obrovská, nevyslovitelná zrada, se kterou se bude srovnávat ještě hodně dlouho, pokud se mu to vůbec podaří. Upřímně byl vážně překvapený, že sem za ním Naruto zašel, ale kdyby se měl přiznat, nadšený z toho nebyl. Plavovlásek mu vážně ublížil, zradil jeho důvěru a on si nemohl pomoct, ale momentálně se na něj nemohl ani podívat.

"Něco mi říká, že tohle není tvoje starost," odsekl a zvedl si, aby si z jedné polic za sebou vyndal umělé okrasné perličky.

Naruto samovolně udělal několik kroků vpřed a dlaněmi se naléhavě opřel o stůl. Na moment počkal, než si druhý opatří vše potřebné a než se k němu obrátil.

"Já... já vím, že jsem udělal ch-chybu... naprosto p-příšernou neodpustitelnou chybu a ž-že bys mě nejradši už ani neviděl... ale já jsem sem p-prostě musel p-přijít, abych se ti o-omluvil!" vydral ze sebe přerývaně, zrychleně dýchaje. V hlavě mu hučelo, krev ve spáncích tepala a žaludek měl jak na vodě.

Druhý jen mykl rameny. "Tak to mě mrzí, žes sem šel zbytečně," odfrkl si.

Naruto si opětovně zaryl nehty do dlaní, aby se uklidnil a zabránil slzám, které se snažily protlačit se skrz jeho slzné kanálky, aby se překlenuly ven přes jeho víčka a začaly mu stékat po tváři. Na nic jiného, než pořádný pláč chuť neměl, ale něco mu říkalo, že na to bude dost času později.

"Chci ti to vysvětlit!"

"Na to už je asi pozdě, ne?!" zesílil hlas Zetsu a měl co dělat, aby nepraštil pěstí do stolu, "Vysvětlovat jsi měl před dvěma dny něco jinýho někomu jinýmu! A ne si pořádně užít a pak přijít s prosíkem."

Naruto se zarazil a zpříma se mu zadíval do oči. "N-neužil jsem si to. To vůbec!" vydechl.

Zetsu se nad něj naklonil. "Tak proč jsi to vůbec dělal?! zašeptal mu vztekle do tváře, "Dokážeš si vůbec představit... dokážeš si vůbec představit, jak mi v tu chvíli bylo, když za mnou brácha přišel vysmátej jak měsíček nad hnojem a řekl mi to? Dokážeš si představit, jak jsem ho, toho, kterýho jsem se snažil celej život chránit, v tu chvíli nenáviděl?! Nesnášel jsem ho za to... a tebe jsem vlastně nesnášel taky."

Vysokoškolský student se kousl do rtu. Zetsu byl jen kousíček od něj, tak, že stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se ho, pohladit ho po ruce, nebo se rty jemně otřít o ty jeho, ale nevycházela z něj absolutně žádná touha jako dřív, pouze zloba a hněv.

"A... a pořád to tak cítíš?" zeptal se tiše a spodní ret se mu roztřásl.

Ootsutsuki se narovnal, na pár vteřin se odmlčel a přejel mladíka ostřížím zrakem. Kdyby se měl přiznat, řekl by, že ještě před několika málo dny byl opravdu šťastný. Byl šťastný, že se na něj poprvé v životě usmálo štěstí a že je to tentokrát on, do koho se tenhle mladý, přitažlivý muž zakoukal. Byl rád, že v sobě konečně překonal ten pomyslný blok a sblížil se s ním nejen fyzicky, ale i citově. Byl rád, že se mu svěřil, jak to v jeho životě probíhá, že mohl vysvětlit, že i přesto, že ho jeho mladší bráška neuvěřitelně vytáčí, štve a vždy všechno získá on, je svým způsobem šťastný, že to díky němu má naději na lepší život.

Počítal s tím, že až se Kaguya všechno dozví, jejich vztahy rapidně zchladnou, ale utěšoval se tím, že se nikdy nedokázal na nikoho dlouho zlobit - a zejména tím, že bude mít u sebe Naruta, osobu, k níž sám začínal chovat hluboké city. Stačila ale jedna jediná věta, aby se všechny tyhle představy zbortily jako domeček z karet. Doma byl opět za toho nejhoršího, a co se Uzumakiho týkalo... k tomu momentálně neměl chuť, ani potřebuje se vyjadřovat.

Silně stiskl ruce v pěst a pak jenom mykl rameny.

"Neptej se na věci, na který nechceš znát odpověď," řekl jen a v momentě, kdy uviděl, jak se po tváři druhého mladíka začaly koulet slzy, na vteřinu uhnul pohledem a pak se zprudka nadechl: "Myslím, že bys měl už jít."

S těmi slovy si sáhnul do kapsy od kalhot, vytáhnul z ní krabičku cigaret a pak kolem něj prošel, jako kdyby byl jenom pouhý stín.