Další schůzka se zelenovlasým, starším dvojčetem byla stejně jako všechny ostatní naplněná směsí rozporuplných pocitů. I přesto, že už si společně za těch pár dní, co spolu trávili čas, vyměnili velkou spoustu polibků, Naruto si stále nedokázal zvyknout na to, jak moc jej Zetsu oslňoval a i přesto, že se se svou stydlivostí vůči jeho osobě dost zlepšil, stále sám sebe v nestřežených chvílích nachytával, jak na něj jen zírá se zrychleným dechem a rychleji bušícím srdcem a čeká, kdy z něj prostě a jednoduše omdlí. Starší Ootsutsuki měl charisma jako nikdo jiný a on pomalu začínal pochybovat o tom, že ho někdy přestane překvapovat a že z něj přestane jít naprosto do kolen.

Ten večer nebyl vůbec ničím výjimečným, ale Naruto se i tak skvěle bavil a ani na chvilku jej nenapadlo, že by se měl začít nudit. Poslední teplé paprsky slunce toho dne strávili na zahradě u bazénu pouhým odpočinkem po horkém, náročném dni. Jakmile se udělalo trochu lépe a dusno, jenž do té chvíle panovalo, se kvůli klesajícím teplotám trochu uklidnilo, vyrazili na procházku skrze Travnatou. Kaguya své rodné maloměsto považoval za nudné a otravné a už se nemohl dočkat toho, až si vydělá dostatečný obnos peněz a odstěhuje se do Konohy, což Naruto plně chápal. Když ale právě tady a teď procházel všemi těmi ulicemi spolu s jeho bratrem a poslouchal jeho vyprávění, na jakých místech jako dítě dělal vylomeniny, kde se proháněl na kole, po jakém starém stromě lezl a při pádu si zlomil nohu a kde se poprvé s kamarády zašil, aby si dal svého prvního jointa a kde vypil svou první flašku vína, najednou mu Travnatá zase tak špatná nepřipadala.

Těžko říct, zda to bylo Zetsuovým uklidňujícím, ale přesto zvučným hlasem, nebo tím, že se díky tomu o něm dozvídal víc, přesně, jak si přál. Ve výsledku to bylo fuk. Tohle městečko s ním bylo spojené a už jenom proto ho Naruto nemohl považovat za nějakou obyčejnou díru. Byla to jeho součást, kterou moc rád přijal za vlastní.

,Možná by to nakonec nebylo tak špatný, nějakou dobu pobývat mimo velkoměsto,' napadlo ho v momentě, kdy se přesunuli do rušnější části městečka, aby si našli nějakou dobrou hospodu, nebo fastfood, ,Třeba by se mi tady líbilo. Je tu pěkná příroda, klid a Konoha ve výsledku není tak daleko.'

Jakmile mu ta myšlenka projela hlavou, periferním pohledem se zadíval na zelenovláska a zamyslel se nad tím, jak moc vážně to všechno vlastně vidí on. Sám Naruto na jednorázovky nikdy moc nebyl a nic moc mu neříkali ani kamarádi s výhodama. Každý věděl, že takový pofiderní kamarádský vztah nikdy nedopadl dobře. O Kaguyovi moc dobře věděl, že byl spíš vztahový typ, ale co Zetsu? Jelikož spolu randili teprve chvíli, nikdy se o tom nebavili. A když to vzal kolem a okolo, byl to on, kdo prohlásil, že ho chce poznat. Zetsu mu nikdy nic takového slovně neopětoval. Jasně, vzal ho s sebou na dokonalé rande a trávil s ním teď hodně času, ale nikdy se nevyjádřil k tomu, jak to cítí a jaké s ním má úmysly, pokud by mu dal přednost před jeho bratrem.

Nebo minimálně ne nahlas.

"Dal by sis spíš tradiční japonskou, nebo nějakou cizokrajnější kuchyni? Kousek odtud dělají skvělý tacos," promluvil po chvilce brouzdání po Hlavní třídě městečka Zetsu.

Narutovi se na moment udělalo špatně. Ne však z toho, co druhý říkal, ale z vlastních myšlenek.

,Nikdy mi nic neslíbil, k ničemu se nezavázal... jasně, řekl, že mě nenechá udělat chybu, ale to s tím nemá nic společnýho. Co když... co když si prostě chce nakonec jenom užít a potom, když bych mu dal přednost, se mi vysměje a pošle mě do háje?'

"Naruto?"

,Nad čím to sakra přemýšlím, ttebayo?! Proč musím bejt takovej paranoidní magor? To mu nemůžu aspoň na chvilku věřit? Ale... co když jsou ty pochybnosti pravý a já dělám chybu?"

"Naruto, posloucháš mě?" nakrčil obočí zelenovlásek a udiveně se na Uzumakiho, který pomalu šel vedle něj, zadíval. Podle podivně zadumaného výrazu v jeho obličeji to vypadalo, že je úplně mimo a že kráčí spíš už jen ze setrvačnosti.

Blondýnek se kousl do rtu a sklopil pohled k zemi. ,Měl bych se ho na to nějak zeptat... nebo... nebo zkusit něco jinýho, abych si ověřil jeho úmysly. Ale... ale jak? Jashine, nesnáším se!" projíždělo mu hlavou, avšak v další vteřině ho z přemýšlení vytrhlo, jak jej druhý mladík prudce chytnul a na vteřinu jej uvěznil v hlubokém polibku.

"Už jsem nevěděl, jak jinak tě probrat," ušklíbl se, když se od něj odtrhnul a zadíval se do jeho studem zarudlé tváře.

Díky Jashinovi bylo už dost pozdě večer a Hlavní třídou se procházelo jen pár lidí, jímž byl jejich výstup očividně úplně šumafuk.

"J-jen jsem se zamyslel, promiň," začervenal se Naruto ještě víc a nervózně se podrbal ve zlatých kadeřích, "Co jsi říkal?"

Druhý jen hraně protočil očima, ale nakonec se jen znovu ušklíbl. U jiných lidí by to mohlo působit naštvaně, ale z jeho nazelenalých hloubek hrálo pobavení.

"Co by sis dal k jídlu," zopakoval a hlavou pokynul k několika podnikům.

Na to sebou blondýn trhnul a hladově se pousmál.

"Nedal by sis dneska ramen?" zeptal se a zamrkal na něj velkýma, štěněcíma očima.

Druhý si jen se smíchem povzdechl.

"Co mám s tebou dělat," zamručel a pak se rozešel směrem, kde tušil jedno známé bistro.

Naruto se kousl do rtu a znovu uhnul pohledem. Tohle nešlo. Nemohl se dál utápět v nevědomosti a zároveň bylo ještě brzy na to, aby na něj uhodil s otázkou, jak to teda mezi nimi bude. Chtělo to, aby přišel s něčím nevinným, ale přesto intimním. Na moment se zamyslel, než se zhluboka nadechl a chytil Ootsutsukiho za ruku, čekaje, jak druhý bude reagovat.

Zetsu sebou jemně trhnul, ale v další vteřině se vzpamatoval a stisk mladíkovi opětoval, jako by se nechumelilo a jako kdyby to dělali už léta.

Naruto se mírně uculil. Tohle bylo vážně na dobré cestě.

***

Po dobré večeři v podobě ramenu, jehož blondýnek spořádal dobré dvě porce, se vrátili domů. Naruto měl po celou dobu naprosto výbornou náladu - jednak proto, že se naprosto fantasticky najedli, druhak proto, že Zetsu neměl s držením se za ruce absolutně žádný problém - a doufal, že večer nikdy neskončí. I tak se ale uvnitř něj rodil silný pocit očekávání z toho, jak dnešní schůzku zakončí. I přesto, že se vlastně na ničem nedomluvili, bylo jasné, že Uzumaki té noci domů neodjede. Otázka jen byla, jak daleko hodlali zajít?

Ještě několik desítek minut společně strávili v příjemně vyhřátém bazénu, než se konečně kolem půlnoci sebrali a odebrali se do Zetsuova pokoje. Jednalo se o jednu z mála místností, které blondýn ještě neměl tu čest navštívit, když tu byl naposledy jako Kaguyův host.

I tak ho ale Zetsuův pokoj dost překvapil. Svým způsobem a zejména vybavením se podobal Kaguyovu, ale i tak se od něj víc lišit nemohl. Jedna ze zdí byla namalovaná do tmavě zelena, zbytek byl klasicky na bílo. Nábytek byl trochu jinak rozestavěný a rozdíl byl také ve v designu a dekoracích. Zatímco Kaguya měl pokoj spíše obyčejný a skromný, Zetsu měl všude po stěnách hromadu různých obrázků, zejména černobílých skic růží ve všech stádiích od malé rostlinky po obyčejné keře bez květů plně trnů. Většina z nich se nacházela přilepená na zelené zdi a díky tomu i přes svou ponurost a barvoprostost působila jakýmsi zvláštním, živým dojmem. Na policích měl zelenovlásek vystavených několik knih o kreslení, malování a dalším výtvarném umění. Z otevřené skříňky na něj pak koukaly knihy o vázání květin a na pracovním stole měl jednu z nich, usušenou, ale přesto krásnou, složenou z černých a bílých růží, naaranžovanou v tmavě zelené váze.

"No," zamručel blondýnek poté, co se rozhlédl po místnosti a pečlivě si ji prohlížel, než se pohledem vrátil zpět k pánovi ložnice, který se v ten moment vyvalil na sedacím vaku, "Nejsem si jistej, jestli to na mě působí úžasně, nebo depresivně."

Zetsu se jen zazubil a mykl rameny, sleduje jej zvláštníma, žlutozelenýma očima, v nichž se jasně zračilo očekávání.

"To je otázka úhlu pohledu."

Naruto mu úsměv opětoval, otočil se a pozorně si všechno prohlížel. Nejvíc ho samozřejmě zaujala tmavě zelená stěna plná skic, k níž se zájmem došel a začal si všechny ty obrázky prohlížet. Všechny vypadaly, jako kdyby se opravdu jednalo o pravé růže, právě vtisknuté do papíru. Všechny detaily byly naprosto fantastické a on jen při pohledu na ně tajil dech.

"Jsou krásný," zhodnotil je blonďák.

Zetsu jen mávl rukou ve vzduchu.

"Nic extra," řekl jen, ale nemohl popřít, že mu ta pochvalná slova neudělala radost.

Rozhodně to bylo lepší, než pořád poslouchat, ať pořád nekreslí ty blbý kytky a jde dělat něco užitečného. Sečteno podtrženo, docela změna oproti normálu...

Naruto se přesunul dál k malé vitríně, kde k jeho překvapení bylo vystaveno několik trofejí ze školních turnajů v matematice, japonštině a v několika různých sportech. Několikrát na medaile nechápavě zamrkal, než se otočil na svého společníka a ukázal na skříňku prstem. Něco uvnitř něj mu říkalo, aby to zbytečně nerozpitvával, ale nemohl si pomoct. Zvědavost prostě byla silnější.

"Já to nechápu," zavrtěl hlavou, prstem stále ukazuje do skříňky, "Říkal mi, že ve škole sis moc dobře nevedl, ale já tu vidím samý pochvaly a diplomy. Co se stalo?"

Nemusel říkat nahlas, kdo přesně mu tyhle věci povídal.

Zetsu se probral z myšlenek, zvedl hlavu a žlutozelenýma očima se zadíval k Narutovi. Pak se z nějakého důvodu zamračil, rychle vstal, vzal ho za ruce a odvedl ho od skříňky několik kroků, blíže ke prostředku místnosti.

"To tě nemusí zajímat, není to tvoje věc," řekl trochu ostřeji, než měl v plánu a zabodl se do něj očima, "už se tam nedívej."

Naruto nechápavě zamrkal. Co to s ním najednou bylo?

"Promiň, jestli jsem tě urazil, chápu, že někdo prostě není studijní typ a-"

"Řekl jsem, abys o tom nemluvil!" vyštěknul na něj najednou vztekle starší a Naruto polekaně udělal dva kroky zpět. Teprve až v momentě, kdy Ootsutsuki uviděl v jeho tváři dotčený, zčásti možná polekaný výraz, mu došlo, že to asi trochu přehnal. "Promiň, neměl jsem na tebe řvát.."

S těmi slovy se posadil na postel a pohled zabořil do země.

Uzumaki nasucho polkl. Teď ho to samozřejmě zajímalo ještě víc. Pomalými, krátkými krůčky k němu došel a jemně, sotva patrně mu položil ruku na stehno. Zdálo se mu to, nebo Zetsu z nějakého důvodu reagoval trochu přehnaně? Že by tohle byla příčina toho, proč se prezentoval jako "to zlejší dvojče"?

"Zetsu," začal pomalu, "to je v pohodě. Můžeš mi to říct."

Druhý se uchechtl a jen pokrčil rameny. Pak se ale narovnal a pohledem se vydal zpět k vitríně, načež se mu na tváři rozlil podivný výraz.

"Nebylo to tak, že bych byl marnej," začal, nechápaje, proč vlastně, "Ve výsledku vlastně nejde ani o nic vážnýho..."

Co když mu druhý neuvěří a obviní ho, že si jen vymýšlí a očerňuje svého bratra? Nestalo by se mu to poprvé...

"Ale bylo to naopak. Ve škole mi to šlo samo od sebe, víc než bráchovi. Rodiče si představovali, že z nás budou mít dva malý biology, nebo že budeme dělat jinou smysluplnou práci. Kaguya chtěl jít v jejich stopách, mě to zas tolik natáhlo. Vždycky mě bavilo kreslení a chtěl jsem jít na uměleckou školu, což se našim zrovna dvakrát nelíbilo. Ve dvanácti jsme dělali přijímačky na konožskej víceletej gympl, kterej mě vůbec nezajímal, ale Kaguya byl celej žhavej. Doteďka si pamatuju, že to nebylo nic těžkýho, ale brácha byl tak nervózní, že zápolil s každou úlohou a očividně to dával jen horko těžko."

Blondýn poslouchal, ale absolutně nechápal, kam tím míří.

Nakonec se Zetsu rozesmál.

"Ta škola mi byla fuk, ale bráchovi na tom záleželo. Tak jsem se podepsal jeho jménem, abych mu vypomohl - už od druhý třídy jsem měl praxi ve falšování jeho podpisu... když máš dvojče, docela se to hodí," uchechtl se, "když se na to přišlo, byl to hroznej průser. Naším se nějak podařilo vyjednat oběma druhej pokus, protože nikdo nevěděl, koho byl jaký test. Druhý pokus se mu už povedl o dost líp a já... no, řekněme že jsem se hodně snažil to podělat, aby to vážně vypadalo, že to já jsem během prvního pokusu podváděl a chtěl se na něm přiživit."

Narutovi to začalo pomalu docházet.

"Vážně jsem si myslel, že mě pak dají na tu uměleckou...," zamručel zelenovlásek nakonec, než zavrtěl hlavou a uchechtl se, "No, to jsem se spletl. Naši nějak nedokázali rozdejchat, že jsem se snažil podvádět a na bráchovi se přiživit. Zůstal jsem na základce a pak mě dali na učňák. A dodneška jsem pro ně a pro celý příbuzenstvo podvodník, co se chtěl narejžovat na vlastním bráchovi. Už mi pak nevěřili, čekali ode mě jen to nejhorší... po nějaký době mě začalo unavovat, dokazovat opak, a tak jsem se stal člověk, jakýho ve mě viděli."

Plavovlásek se kousl do rtu a na vteřinu nevěděl, co říct.

"Proč jsi neřekl pravdu?" nechápal.

Nato se na něj druhý prudce zadíval. "Udělal jsem to proto, abych bráchovi pomohl. Co bych to byl za člověka, kdybych ho v tom nakonec chtěl vymáchat? Byl to můj blbej nápad, moje blbý rozhodnutí a Kaguya díky němu žije možná o dost lepší život, než by mohl. Utěšuju se tím, že to byla právě moje blbost, co mu pomohlo dostat se tam, kde je teď... co mu pomohlo si věři a něco dokázat. Nemůžu na něj být nasranej, jak to dopadlo. A to i přesto, že vždycky získá všechno, po čem toužím já...," řekl jen a poslední slova nechal s očima přilepenýma na blondýnkovi vyznít do ztracena.

Naruto se kousl do rtu, když ucítil, že se uvnitř něj něco pohnulo. Něco, co mu dalo definitivní odpověď na jeho dilema.

"Všechno ne," zašeptal, než se k němu naklonil a uvěznil ho v hlubokém, všeříkajícím polibku, dávajícím najevo, že si mezi nimi patrně právě vybral a že mu to hodlá dát pořádně najevo.

Zvednul se, obkročmo se na něj posadil a dlaněmi mu vjel do zelených vlasů.

"Něco sis přece jen získal pro sebe," zavrněl mu do rtů a v momentě, kdy se mu kolem těla obtočily dvě silné paže, mu tělem projel silný závan pomalu rostoucí touhy, kterou si hodlal užít do poslední kapičky.