✅Cestovní neúspěch

✅2000+ slov (2052)

✅třetí osoba

✅slova; stres, cestování, kniha

"Vítejte na prohlídce lávových tunelů. Doufám, že z cestování na toto místo nejste přísliš vyčerpání. Přeci jen, měli jste dalekou cestu. Prosím Vás, než začneme, každý si vezměte ochrannou přilbu a ujistěte se, že svítilna na ní svítí." pousmál se průvodce a upažil do leva, kde stanul dřevěný stůl a na něm vyskládané zmiňované přilby.
Byl to pro něj jen další obyčejný den v práci. Provést pár skupin a povědět jim o tomto přírodním úkazu.

Netrvalo dlouho a stál před dveřmi z mříží. Za zády měl přesně deset zvědavců, kteří kromě přilby dostali také rukavice spolu s chrániči na kolena a lokty. Byli předem upozorněni, že v jednom úseku tunelu budou muset lézt několik metrů po čtyřech. Každý z návštěvníků měl jiná očekávání, v jednom však byla všechna stejná. Bude to zážitek, který neprožije každý smrtelník.

Když vstoupila skupina do tunelu, ujistil se průvodce, že nikdo nezůstal venku a zamknul dveře. Přeci jen, tunely nebyly kvůli své rozloze a spletitosti chodeb přístupné veřejně každému, kdo se zde jen nachomýtl.

Jeho skupina čítala starší manželskou dvojici, která i navzdory svému věku byla v dobré zdravotní kondici a dvě rodiny.
Větší z rodin měla tři dcery, staré přibližně okolo hranice dospělosti. Menší rodina čítala kromě řidičů i syna, kterému průvodce odhadoval okolo čtrnácti let. Stal tak nejmladším členem celé výpravy.

Průvodce neotálel a začal s výkladem. Vysvětlil, jak takové lávové tunely vznikly a pár věcí o historii. Zároveň všechny ubezpečil, že již pár desítek let nedošlo ke zborcení žádné z chodeb. Jako vždy, povšiml si, že většině lidí to na klidu rozhodně nepřidalo. Mnohokrát prováděl návštěvníky, kteří byli celou dobu ve stresu a neustále se vyptávali, jestli támthle ten kámen má být tak vysunutý.

Mladý chlapec poslouchal jen na půl ucha. Více fascinovaný, než výkladem, byl stropem. Úhlově černý, vypadající, jako kdyby byl posetý nespočtem malých, za to však blyštivých krystalků. Jediné, co se lesklo, byla odkapávající voda a svit z čelovky napomáhal, aby chlapec mohl tu nádheru spatřit. Pomalu pozvedl ruku a jeho prsty se dotkly hladkého povrchu. Nechápal, že toto dokázala láva. Celý ten komplex. Zdálo se to až neuvěřitelné.

Moc ani nepostřehl, co vyprávěl jejich průvodce a jeho přítomnost zaregistroval až v moment, kdy se dotyčný rozešel do naprosté tmy před sebou. Tam, kam nesahalo světlo z povrchu zemského. Nyní byla celá skupina, postupují vpřed, odkázána pouze na jediný zdroj světla, čelovky.
Chlapec se náhle zastavil. Uslyšel podivný zvuk. S obavami se podíval na zbytek skupiny, ti se ale tvářili, že nic podezřelého vůbec nezaslechli. Byla to jakási melodie, jež nabírala na kráse spolu s ozvěnou. Chlapec nedokázal rozpoznat, odkud se bere. Jednu chvíli si byl jistý, že zdroj zvuku je nad ním, hned na to se zvuk linul ze země pod jeho maličkostí. Kdo ví, klidně pod ním mohla být další chodba. Přitiskl ucho ke stěně. Nevadilo mu, že je mokrá. S leknutím odskočil vzad. Zapřísáhl by se, že i ta skála nesla ten zvuk. Jako z transu se probral a zjistil, že jeho skupina, jeho rodiče, zmizeli z dohledu. Snažil se nepanikařit a vypl svoji čelovku. Věděl, že takto má šanci uvidět svit ostatních. Ale neviděl nic. Jen černo. Pocit prázdna. Rychle nahmatal tlačítko a pokusil se zapnout svoji svítilnu. Neúspěšně. Jeho mysl zaplavily obavy že se pokazila a on teď bude odkázaný jen na své ostatní smysly. Kromě zraku. Smyslu, na který se lidská rasa upíná nejvíce.
Nepatrné uklidnění nastalo, když chodbu konečně chlapcovou zásluhou osvítil kužel světla a zableskly se kapičky vody na stropě. Byla to nyní ještě nádhernější podívaná, když bylo jen jednoho zdroje světla a nenarušovaly to pohyby ostatních. Bohužel, chlapec si nevšímal té krásy. Dostal strach. Nevěděl, kudy šla jeho skupina a před ním se chodba rozdvojovala. Okamžitě věděl, že ta cesta, kterou si vybere, bude určitě ta špatná a on se ztratí v tom spletitém labyrintu a už nikdy nenajde cestu ven.
Ovšem panika bylo to poslední co zbývalo a snažil se zachovat chladnou hlavu.
Divil se sám sobě, že ho to ještě nenapadlo. Z plných plic zakřičel. Ozvěna se ještě nějakou dobu nesla chodbami. Ale bez odezvy. Jen a jen jeho křik. Jen on sám.
Chtěl se otočit a jít tama, odkud přišel. Ovšem zděšení nastalo, když místo jedné chodby, kterou všichni přišli, viděl tři. Tušil že komplex je propletený a velmi složitý. Snažil se zamyslet, ale ani nevěděl, kolik času od začátku uplynulo. Mohlo to být klidně pět minut, ale klidně už i hodinu. Neměl ponětí o čase. Doufal, že udělal rozumnou věc, když vypl svítilnu. Měl strach, aby se nevybila. Teď potřebuje jen svoji mysl a rozhodnout se co teď. Světlem musí šetřit.
Byl to divný pocit, když musel spoléhat jen na ostatní smysly. Pravou dlaň měl neustále položenou na chladné stěně, aby měl alespoň nějaké tušení o prostoru. K uším se nesl pouze zvuk neustále odkapávající vody, místy shlukující se do kaluží. Občas se stalo, že nějaká krůpěj ledové vody spadla i na něj. Nezvyklý zvuk, který odpoutal jeho pozornost a zapříčinil to kde je, už neslyšel. Ani nevěděl, kdy ustal. Teď si ani nebyl jistý, jestli to náhodou nebyl nějaký blud, když ostatní nic nepostřehli. Nebyl si jistý vůbec ničím. Jen tím, že okolo něj je naprostá tma a on je ztracený.

Každá kniha o přežití zahrnovala návod, jak rozdělat oheň, zjistit, zda je voda pitná... Ale žádná, kterou kdy chlapec četl, neobsahovala rady jak najít cestu z bludiště. Protože toto labyrint bezpochyby byl.

Sedl si na nikterak pohodlný kámen a snažil se uklidnit sám sebe. Ze stropu se snášely k zemi kapičky vody, které se mísily s chlapcovými slzami. I nadále byl v naprosté tmě. Doufal, že jeho oči zaznamenají kužel světla, když se bude někdo blížit. Doufal že se vrátí jeho skupina. Ale čím déle tam seděl, a že nevěděl jak dlouho, tím víc si byl jistý, že bezpochyby vyšli jinudy.
Netušil, jak zjistit, kolik času uplynulo. Jedno bylo jisté. Začínal mít hlad. A tady potravy mnoho nenajde.

Opatrně se zvedl. Nemůže tady čekat věčně. Pokud má najít cestu, je čas. To že bude sedět v koutě a čekat ničemu nepomůže.

Uvedl do chodu svítilnu, ale ihned byl nucem ji opět zhasnout. Jeho oči si na tmu přivykly až příliš a náhlé světlo je dráždilo.
Šel pomalu podél stěny, s oběma rukama na nich položenýma.

Sem tam sykl bolestí, když se uhodil do lýtka o nějaký kamenný výstupek.

Napadlo ho dělat si značky, kde byl a kde ne. Potíž byla v tom, že neměl čím značku udělat.

Nečekaně se uhodil do hlavy. Naštěstí měl přilbu a nerozbil si o špičatý kus ze stropu hlavu. Náraz nečekal a spadl. Překulil se a skončil rozplácnutý na břiše. Bolestně sykl a stáhl si pravou paži k tělu. Druhou rukou rozsvítil svítilnu. Chvíli přetrpěl nenadálé světlo. Podíval se, odkud spadl. Mohl to být tak metr a půl. Hned na to se začal věnovat své ruce. Přinejmenším byla pohmožděná, ale prsty hýbat, byť s bolestí, dokázal.
Rozhlédl se okolo. Byl by si všiml velkého prostoru okolo sebe, kdyby se před ním nevrhla bytost, on zděšeně nevykřikl a uskočil dozadu, kde zády nabral další z kamenů. Svítilna nemilosrdně zhasla. Doufal, že se jen vypla a snažil se ji znovu rozsvítit. Přestal se naivně pokoušet v moment, když uslyšel podivný cvakot, možná až klapot. A přibližoval se k němu. Rychle. Kroky se zastavily nedaleko od něj. Chlapce zaplavil horký vzduch, když bytost vydechla.
Toto nebyl člověk.

Až potom si to uvědomil. Všude v jeskyni panoval chlad a vysoká vlhkost. Ale tady bylo mnohem tepleji a neskapávala mu na ramena voda.
Strnule stál a díval se před sebe. Doufal, že uvidí co před ním je. Ale stále, nic víc než jen ponurá jednotvárná tma.

Nechápal, jak taky, v naprosté tmě mohlo něco žít... Tak velkého. Rozhodně na něj nevydechoval štiplavý vzduch pavouk. Nechápal, jak se to stvoření tady mohlo uživit.
Nechápal vůbec nic.

Bytost očividně neměla svatou trpělivost s chlapcem přilepeným na stěně a začala jednat. Uchopila je čelistmi za neporaněnou paži. Do kůže se zaryly zuby. Chlapec vycítil, že kdyby bytost chtěla, v mžiku mu celou ruku rozdrtí. Ale neudělala to. Jen ho mírně zatahala a naznačila, ať jde. Nemělo smysl se bránit. Neviděl, jednu ruku měl v čelistnech a druhou poraněnou. A kdyby se rozhodl utíkat. Ani v nejmenším nevěděl jakým směrem.
Bytost tyto prostory věrně znala. Proplétala se chodbama a chlapcovi paži stále svírala, takže mu nezbylo nic jiného, než jít. Stvoření ani jednou do ničeho nenarazilo. Kdežto chlapec mnohokrát. Až po chvíli pochopil. Snažil se od bytosti držet co nejdál, jak paže dovolila. Ale měl jít co nejblíže. Dotyčný věděl, kudy jde.

Stále chlapec neměl pojem o čase. Neměl nejmenší zdání, jak dlouho jde po boku té bytosti.
Prohřátou místnost bez vlhka opět vystřídal chlad a krůpěje shlukující se ve velkých kalužích. Chlapcovy boty nyní představovaly bazén. Dalo se říci , že byl celý mokrý. Jediný zdroj tepla byl kráčející po jeho boku. Stálo to hodně odhodlávání. Ale chlapcova dlaň, i přes stupňující se bolest, zahmátla do prázdna. To si myslela. Zanedlouho se dotkla. Na první dojem se kůže dotkla něčeho studeného. Čím déle na onom místu prsty setrvaly, tím se chlapcovi zdála bytost hřejivější. Bytost na jeho dotyk nijak nereagovala. A pokud ano, neviděl to.
Když se tak chlapec zamyslel, uvědomil si, že stvoření doteď nevydalo jediný zvuk. Pokud nepočítal drápy klapající o všudypřítomný kámen a oddechování.
Bytost zastavila a chlapec s ní. Pustila jeho ruku.
Ale chlapec nezačal utíkat. Pochopil. Chtěla mu pomoct. I druhou ruku položil na pravděpodobný hřbet bytosti a uchytil ji. Nevěděl co drží. Prsty na té ruce byly natolik odkrvené, že sotva cítil, že něco drží. Ale co, to už nepoznal. Tělo vedle něho se opět pomalým krokem rozešlo. Poklidně pravidelně oddechovalo, zatím co chlapec byl udýchaný a chvílemi lapal po dechu. Ani v nejmenším netušil, kudy jdou. Nyní pro něj bylo obtížné rozpoznat, jestli jde do mírného kopce. Uvědomil si to jen tehdy, když holení do něčeho narazil a musel pozvednou nohu. Celou dobu byla bytost naprosto klidná. Udržovala rovnoměrné tempo chůze, plynule se nadechovala a vydechovala.

Chlapec neměl sílu přemýšlet, co se děje. Byl vyčerpaný. Nyní již pouze odevzdaně šel kupředu a doufal, že toto všechno jednou skončí.

Chvílemi začínalo jeho tělo stávkovat a usínat. Jakmile začínala chlapcova mysl přecházet do nevědomí, jeho rozklepané nohy klopýtly a zas se trošku probral. Neměl sílu přemýšlet.

Probudila ho mrazivá krůpěj vody, jež mu spadla za krk. Pootočil hlavu a pocítil, že začíná sjíždět. Instinktivně stiskl kolena. Chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje. Ležel na něčem teplém. Bytost ho nesla na svém hřbetu. Čím víc přicházel chlapec k sobě, uvědomoval si několik věcí.
Bytost nebyla v pohybu. A byla podezřelé nízko. Ležela.
A potom to chlapci došlo.
On viděl.
Pohlédl před sebe a tam spatřil sluneční svit.
Oči ho z té záře neskutečně pálily. Ale to jej neodradilo se s úžasem dívat na kapky prosakující ze stropu, blištící se jako diamanty.
Kůže bytosti se také leskla, od vody, která po ní stékala. Chlapec opatrně slezl. Až v okamžik, kdy se dotkl nohama země a ty se mu podlomily, si uvědomil, že ho všechny svaly neskutečně bolí. Co ho ale překvapilo více, bylo, že zraněná ruka nebyla posetá modřinami. Jako kdyby se uzdravila. Jen na ni doléhalo svalové vyčerpání, které trýznilo celé tělo Chvíli se chlapec rukama opírat o záď bytosti. Chtěl si ji prohlédnout, když konečně spatřil světlo a věděl, co se děje. Bytosto ležela na ve stínu, kam dopadalo pramálo světla. Jediné kapičky vody se blyštily.

,,Děkuji." zašeptal chlapec chraplavým hlasem, ve kterém byla slyšet vděčnost.
Nevadilo mu, že nevěděl, kdo ho zachránil. Nezajímal ho vzhled. Důležité bylo to, co ta bytost pro něj udělala. Zachránila ho. Věděla co chce. Jako kdyby mu uměla číst jeho myšlenky.

Bytost na chlapcův projev nijak nezareagovala. Snad jen na chvíli zadržela déle dech.
Chlapec udělal jen pár kroků vpřed směrem ke světlu.

Ohlédl se.
A tajuplná bytost tam nebyla. Bez jediného zvuku zmizela.

Než stihl vystoupit pryč z tunelu, zaslechl znova ten zvuk. Zpěv. Píseň, která nesla odevšad.
A nyní chlapec věděl. Poznal, komu tato nyní již nezaměnitelná melodie patří.

Naposledy se ohlédl, než vstoupil do plného světla, jehož zdrojem bylo Slunce.

Pořádně ani nevěděl, co se stalo ani kolik uplynulo času. I přes vyčerpání, hlad a vše co si prožil, promočený a ušpiněný, se usmíval.