✅příběh inspirován červenou barvou✅2000+slov (2070)

Na nebi se na okamžik zablesklo a po celé nebeské klenbě se rozlila oslňující záře. Netrvalo ovšem dlouho a jak to při bouři bývá zvykem, opět zavládla temnota.

Nepravidelné údery silných hromů přerušilo v moment ticha zasvištění vystřeleného šípů. Se zadrnčením utkvěl s kůře stromu. Nebe vyslalo další záblesk a mezi stromy se mihla lidská postava. Skryla se za kmenem a těsně se vyhnula dalšímu z letících šípů.
Snažila se uprchnout pryč ze smrtící salvy šípů.

Chyběl jen maličký kousíček a kdyby se nestihla včas přikrčit k zemi, byla by pravděpodobně již mrtvá.
Její oči začaly svítit, uprostřed noci. Z obvykle hnědých zorniček se staly šarlatově rudé. Intenzita záře se rychle stupňovala. Všechny kmeny v okolí byly ozářeny rudou barvou.
Prchající dívka využila momentu, kdy lučištníci zůstali fascinování jevem před nimi a zmizela jim z dohledu. Proplétala se mezi stromy a obratně  se vyhýbala spadaným větvím, aby nezpůsobila přílišný hluk, který by její polohu mohl vyzradit.
Pár okamžiků trvalo, než lučištníci pochopili co se stalo a rozběhli se vpřed, pravděpodobně směrem, kudy dívka.
Ta však nebyla hloupá a provedla zatáčku do pravého úhlu. Nepřátelé tedy běželi špatně.
Dívka, jejíž oči stále zářily, nezastavovala. Chtěla mít absolutní jistotu, že je v bezpečí. Potřebovala, aby ji nikdo neviděl.
Za běhu začala zrychleně mrkat. Zrak jí občas přeskočil a na maličký moment, než znova mrkla, viděla svět v červených barvách. Nejzářivější barva byla přímo před ní. Zdroj té rudé se přibližoval směrem k dívce.
Alrin, jak znělo dívčino jméno, se zastavila. V rychlém sledu zamrakla, ale nyní ani mrkání nepomohlo a svět se ocitl v ruměných barvách. V dáli se zableskl světelný výboj.
Okolím se roznesl vítr opírající se svou silou do Alrin. Zavřela oči.
Se silným poryvem vichr ustal a panovalo bezvětří.
Pomalu otevřela oči s pohledem upřeným před sebe.
Se zájmem si Alrin prohlížely velké rudé oči. Vnímaly její každičký pohyb a když znova dívka mrkla, velké oči ji napodobily. Koutkem oka zaznamenala, že stromy se vzdáleným bleskem nabírají zelenou barvu. Jenom bytost před ní hrála všemi odstíny červené. Stejně jako oči Alrin, i ty velké zářily. Naposledy mrkly a oči bytosti, tak i oči dívky pohasly. Jediným zdrojem světla byly nyní vzdalující se blesky s odcházející bouří.

"Breathinhale" oslovila dívka myslí stvoření, které se dalo nazvat drakem.
Jmenovaný k ní přiblížil svoji hlavu, rozšířil nozdry a vypustil z nich obláček kouře, který by dívku štípal nepříjemně v nose, kdyby neustoupila o krok dozadu.

Hlava bytosti byla velká přibližně jako polovina obyčejných dveří. Nikdy nevěděla, proč velikost svého draka přirovnává zrovna ke dveřím.
Za ušima vyrůstaly dva výrůstky světle červené barvy připomínající rohy. Nebyly o nic delší než lidské předloktí. Svalnatý, avšak protáhlý krk. Štíhlé nohy uzpůsobené na rychlý běh, zároveň však mohutné. Velká a silná křídla složená na zádi. A v neposlední řadě ocas zakončený ocasním křídlem, které sloužilo jako kormidlo u lodě-určovalo směr letu.
Dívčina dlaň spočinula na dračí hlavě a po rudých šupinách přejížděla pomalu přes krk až k hřbetu. Drak otočil na dívku hlavu a se zájmem ji pozoroval svýma magickýma očima. Když drak natočil obě uši k Alrin, pro dívku to byl pokyn, že má svolení usednout na jeho hřbet.

Breathinhalova křídla majestátně párkrát máchla do vzduchu a celé jeho tělo se vzneslo. Bouře již odezněla, avšak hvězdy a měsíc stále zůstávali skryty za mraky. Noc bez jediného zdroje světla. Ideální na útěk. Alrin si prokřubla bolestivé rameno a vykouzlila škleb, když jí v něm hlasitě ruplo.  Netrvalo dlouho a schoulila se na drakově zádi. Po těch letech neměla strach, že při spánku spadne. Breathinhal se také nemusel příliš namáhat. Vítr jim přál a tak mohl pouze plachtit a napůl za letu podřimovat. Stále jeho uši bdily a byly připraveny zaznamenat jakékoliv nebezpečí.

Dívka procitla až k ránu, kdy se začínaly na nebi tvořit červánky. Mraky se vytratily a nene bylo poseto hvězdami. Na východě svítalo a odraz slunce se odrážel na hladině moře, nad kterým prolétali. Malé vlnky čeřily vodu, jež nabírala od žluté, přes oranžovou a červenou, až po fialovou barvu.
Alrin vzhlédla a prvních pár minut nečinně upírala zrak nad sebe, fascinováná tou podívanou. I Breathinhal občas věnoval pozornost té kráse. Většinu času však upínal zrak před sebe a sledoval magický východ slunce. Myslí se stejně, jako jeho jezdkyně, toulal úplně jinde.
Pár hodin po východu slunce se pod dvojicí začala rozprostírat pevnina. Kamenitá planina se zakrslými keři. Postupem letu byly rostliny vyšší a odolnější. Když se prostředí pod nima dalo považovat na hustější les, drak začal klesat. Dívka se opatrně vyklonila a sledovala jejich siluetu představující stín. Těsně před přistáním Breathinhal máchl křídly, aby dopad nebyl tak tvrdý. Zlehka se dotkl zadními nohami země, ještě jednou švihl křídly a na zemi stanuly rázem i přední tlapy. Alrin se pozorně rozhlédla okolo. Zahlédla vzrostlé stromy poseté bílými květy. Mezi kmeny se klikatila cesta vedoucí do nitra lesa. Když Alrin opustila hřbet draka a stanula po jeho boku, jejich oči se opět setkaly. Na okamžik Alrininy hnědé se proměnily v rudé. Mrknula a vrátily se zpět do původní podoby. Předali si mezi sebou tichou zprávu, kterou nemohl nikdo jiný, než oni dva, zaslechnout.
Drak přotočil ušima a pohodil hlavou. Nestál však blízko dívky. Věděl, že když chce ukazovat své emoce stavbou těla, má se držet od ní dále. I dívka dávala pozor. Bylo jí více než jasné, že ta mocná bytost ji dokáže jediným pohybem zabít. A možná proto cítila z draků takový respekt. Zároveň se jich ale nebála. Jejich emoce, které neskrývali. V mnoha ohledech byli lepší než lidé.
To ale obyčejný smrtelník nepochopil, dokud to nezažil.
I tak tomu bylo v jejich světě. Dvě mocná království, jež mají pod sebou několik menších. Dělilo je moře. Jedno, Viralea, kde lidé žijí v míru s divokými draky. A druhé království, Trialea, kde draky považují za hrozbu, nepřítele a nemilosrdně je zabíjí. To jen na základě jejich prastaré legendy.

Království, odkud Alrin pocházela, dokázalo soužití s draky. Jistě, pár konfliktů před časy nastalo. Ale když draci pochopili, že zdejší lidé jsou jiní, ustaly nepokoje. Divocí draci se sdružují v horách. Nevyhledávají společnost lidí, ale pokud se přeci jen potkají, zmizí jako stín. Vytratí se z dohledu. Několik draků, mezi nimi i Breathinhal, je polodivokých. Neznamená to, že žijí s lidmi v jejich příbytcích, na zádech nosí sedla a bezhlavě poslouchají rozkazy pánů. Ne, tak to nefunfuje. Drak nemá svého pána.
Je svobodný. Může utéct kdykoli se mu zachce. Záleží jen na poutu mezi člověkem a jejich důvěrou.
Alrin mnohokrát zažila, že Breathinhal na pár dní, občas i týdnů zmizel do neprostupných hor. Neměla mu to za zlé, nechodila ho hledat. Patřil tam.

Dívka vzhlédla k vrcholkům stromů a spatřila hory sahající až k samotnému nebi. Vrcholky se tyčily v mracích a místy byly posety sněhem. Pohlédla na draka a usmála se. On ustoupil o krok dozadu, sklopil uši, věnoval dívce pohled a roztáhl křídla.
,,Leť." zašeptala Alrin v moment, kdy se Breathinhal odrazil ze země a dračí silueta se rychle vznášela k nebi, mířila směrem k pahorkům. Chvíli mizející skvrnu na nebi pozorovala s úžasem. Po té se otočila a vyrazila po lesní cestě. Stále se usmívala.

Když mezi lesním porostem vystoupily obrysy menších chatrčí, začala se rozhlížet. Její oči se rozzářily, když spatřila chlapce o pár let staršího, než ona sama. Lukhase, svého bratra. Stál na okraji záhonu a opíral se o hrábě. Jeho kamarád, Eimhir, mu o něčem vyprávěl. Oba chlapci zvedli zrak, když postřehli, že se k nim Alrin blíží.

,, Podívejme se kdo se vrátit!" zvolal Lukhas a upustil hrábě na zem. Eimhir měl co dělat, aby mu nedopadly na nohu.
,,Co jsi zjistila tentokrát?" zeptal se Eimhir.

,,Zajímavé věci, kamaráde. Jen počkej na Radu, uvidíš." zašeptala a posmutněla.

Jak Alrin slíbila, tak se i stalo. Tentýž večer se sešla celá vesnice u ohně. Všechny zajímalo, co jejich zvěd, tedy Alrin, zjistila ve druhém království.

Když se rozlehlo ticho, které narušoval jen praskot dřeva v ohni, Alrin promluvila. Stačila pouhá dvě slova, aby se všem zatajil dech.
,,Chtějí válku." řekla polohlasem a upnula pohled do žhavých uhlíků stoupajících k nebi. Plameny ohně se proplétaly mezi sebou. Jindy by se Alrin usmívala a pozorovala hru barev, ale teď ne. Věděla, že toto je vážná věc.

Jak předpokládala, rozhostilo se naprosté ticho.
Promluvil až Eimhir. ,,Zítra se to vydám oznámit králi."
,, Poletím s tebou" Zašeptala dívka.

Nic dalšího podstatného si z rady nepamatovala. Po těch dnech byla znavená a přeci jen, na dračí zádi se také nespí nejlépe. Zvlášť, když nejste v bezpečí.
Ráno měla vstávat za úsvitu.

Probudil ji mohutný řev rozléhající se celou vesnicí. Ten hlas by poznala kdykoli. Breathinhal.
Otevřela oči. Všude panoval klid. Nikdo se nevydal zjistit co se stalo. A potom si to rozespalá Alrin uvědomila.
Byl to budíček. V její mysli.
,,Nemohl jsi mě vzbudit... trochu lidsky?" vyslala myšlenku a slezla z postele.
Netrvalo dlouho a došla odpověď.
,,Copak jsem člověk?" v tom hlasu cítila i trochu smutku. I jí se vybavila ta věc, kterou se dozvěděla. Budou ve válce.

Když slunce vystoupalo nad obzor, na lesní planině se proháněli dva draci. Oháněli se po sobě tlapami. Nebyl to opravdový boj. Cvik byl vždy potřeba. V moment, kdy draci zahlédli dvě lidské postavy, se uklidnili a počkali, až dojdou k nim.

Breathinhal se snažil tvářit v rámci dračích možností normálně.
Věděl, že když dojde k válce, ani draci se jí nevyhnou. Vyvstala otázka. Mají se jí zúčastnit po boku jedné strany? Nebo prchat a doufat, že jich zbyde co nejvíce. Jistě, polodivocí draci by do války s velkou pravděpodobností šli. Ale divocí je mnohonásobně převyšovali svým počtem.
Eimhirův drak se jmenoval Saetyl. Obdobně jako Breathinhal, jeho šupiny hráli barvami rudé, jen byl o pár odstínů světlejší. Když stáli oba draci po boku, dalo se lehce poznat, že Saetyl se větší, tudíž i starší než drak vedle něj.
Toho rána se dvě dračí těla vznesla do vzduchu. Po poledni se za obzorem vynořil hrad obehnaný kamennými zdmi. Vstoupit se dalo pouze jedinou branou. S tím si ovšem draci a jejich jezdci nemuseli ani v nejmenším lámat hlavu.
Breathinhal a Saetyl přistáli na nádvoří určené k tomuto účelu. Hned se seběhly stráže a v okamžiku poznaly, o koho se jedná. Alrin znal snad každý. Včetně krále. Dalo se říci, že byla jeho špehem.

Král je v jednom ze sálů přivítal i se svoji družinou. Když se dozvěděl onu zprávu, neměl slov. Věděl, že vztahy s druhým královstvím nejsou nejlepší. Ale když už několik desítek let nedošlo k většímu konfliktu, byl jako omráčený. Nevyčkával a vydal rozkazy. Shromáždit armádu a zásoby.  Opevnit města na pobřeží a posílit hlídky.

,,Naše rasa rozhodla." promluvil toho večera  Saetyl. ,,Druhé království vyhlásilo válku, lidem. Je to vaše válka. Moc dobře víte, na jaké straně stojíme. Ale draci do války nepatří. Je to konflikt lidské rasy. Zasáhneme jen, když bude nejhůře." jeho slova se nesla ozvěnou.

Většina lidí by v ten moment poznamenala, že žijou na jejich území a jsou povini bránit své území. Ale nikdo nic nenamítl. Pochopili. Byl to spor lidské rasy. Byť ten spor se týkal draků, neměli být součástí armády. Neměli to dračí rase za zlé.

,,Takže... co bude teď?" zeptala se tu noc s obavami Alrin. Seděla na skále a opírala se zády o Breathinhala.
,,Až vypukne bitva, zmizíme." sklopil pohled.
,,Je mi to líto. Vzal bych tě s sebou..." chtěl něco doříct, ale dívka jej přerušila.
"Ale být s drakem je riziko povolání. Já to chápu. Jste přeci divocí. Nespoutaní. Nepatříte do války. Nemáte v ní co pohledávat. Jsme dvě rasy. A jsou věci, kterými se odlišujeme. Věci, do které druhé rase nic není. Já se na vás nezlobím. To ani nejde." letmo se usmála a zadívala se na hvězdy.

,,Kdosi mi kdysi řekl, že všechny ty hvězdy jsou odraz minulosti. Všichni, jemž nebylo souzeno mezi námi dál žít na nás shlížejí." pronesl Breathinhal.

,,Hvězdy shlížejí na tvou cestu, tak přeji Ti Alrin, aby tě na Tvé cestě ochránily." naposledy se drak zadíval do dívčiných očí. Hnědá pomalu přešla v rudou barvu. Přiblížil k dívce svoji mohutnou hlavu. Alrin položila ruce na jeho líce a zabořila hlavu do spleti ruměncových šupin.

"Přeji Ti, ať hvězdy a jejich síly i tebe ochránily." pronesla dívka v moment, kdy majestátní bytost roztáhla svá křídla, vyskočila do vzduchu a rázem vládla nebi. Sledovala mizející siluetu a upínala pohled před sebe i v moment, kdy byla dávno z dohledu. Jen hvězdy zářily stále stejně, nehledě na dobu, která nastala.