Bajka ✅

1000+slov ✅(1578)třetí osoba✅výskyt mravence✅

Sedlák se slaměným kloboukem na hlavě si vykračoval přes náves, v ruce držíc škopek s obilím. Z dále zamával několika vesničanům nedaleko a věnoval jim svůj nucený úsměv. Sotva se vymanil ze spleti stavení, ocitl se na prašné cestě vedoucí k malé farmě. Jako první zamířil ke kurníku, kde slepicím naplnil obsahem kýble jejich dřevěné krmítko a vydal se k blízké ohradě s ovcemi.
Jako pokaždé je pečlivě přepočítal, a zjistil, že mu jedna chybí. Tiše zaklel. Tento měsíc to byla již třetí ovce o kterou kvůli predátorům přišel.
V dáli, za ohradou, blízko lesa, zahlédl rychlý pohyb. Sedlák, vytočený chybějícím kusem stáda, nevyčkával a rozběhl se k místu, kde zahlédl stín. Doběhl na dané místo celý udýchaný, avšak neznámý nezanechal po sobě ani stopy, byť na zemi bylo bahno ze včerejšího deště.

„Zase ten proklatej drak! Ta mrška! Místo toho, aby vraždila přemnožené divočáky, si pochutnává na mých ovcích!" vykřikl nahlas a nebral v potaz, že jeho křik se musel nést až do vesnice.

„Neplaš moji kořist." Ozvalo se tiše z koruny stromů spolu s poryvem ledového vichru. Hlas se proplétal pramínky vzduchu, jenž s sebou unášel maličká smítka prachu.
Sedlák se neodvažoval přemýšlet a hned dotyčného obvinil.
„To ty mi lovíš mé ovce, o které já pečuji a platím je!" sykl a marně hledal provinilého výtržníka mezi větvemi.
„Kdybych to byl já, žádná ti již nezbyde. Neobviňuj mě za něco, k čemu nemáš jediný důkaz." šeptal vítr z korun stromů.
„Jsi tady! Blízko ohrady! To je přece dostatečný důkaz!" opět sedlák zvyšoval hlas a vší silou zatínal dlaně, až mu zbělala kůže na kloubech.
„Říkáš, že tedy obviňuješ z krádeže Tvé ovce i mravence na protějším stromě?"
„Ne, mravenec nezabíjí ovce."
„A já snad ano?" zašeptal vítr a s posledním poryvem ustal.

„Zabíjíš." Nasupeně se nadechl vytočený sedlák.
„Mé." Přimhouřil oči a hledal dračí siluetu.
„Ovce!" zahřměl.

„A lidstvo zabíjí nás." ohradil se obviněný, větve zapraskaly a zastínily sedlákovi pohled na jasné slunce. Bytost, jež se do teď skrývala, ladně seskočila na zem a upnula na člověka před sebou své magické oči.

"Kdybych rdousil tvé ovce, bály by se mě. Ale vítr vane k ovcím a nese jim můj pach. Máš pocit, že by byly, neklidné a chystaly se utíkat?"
,,Nemají kam utíkat, jsou v ohradě." opáčil muž s rozhořčením v hlase.
,,Vzal jsi jim svobodu. Celý život straví v ohradě a mohou jen sledovat život tam za plotem. Spoléhají, že jim doneseš seno a v té nádrži přičaruješ vodu. Když tak neučiníš, ony zahynou. Musí na tebe spoléhat. Kdybys je vypustil, co by se stalo? Část by zůstala. Věděla by, že ty jim doneseš potravu."
,,A kdo donese divokým jejich příděl?" V magických očích tančily nezkrotně plamínky ohně.
,,Nikdo..." Odpověděl si drak sám sobě. ,,Spoléháme jen a pouze na sebe. Když utrpíme zranění, není nikdo, kdo by se nad námi slitoval a opečovával nás. To je divočina, človeče."

,,Uhýbáš od tématu, vrahu!" s nasupeným pohledem proklíná drakovy oči, které se mu protiví.

,,Snažím se Ti to vysvětlit, ale vidím, že já tady s tebou plýtvám časem. Drahocenným." povzdechne si drak, sklopí uši a chystá se zmizet.

,,Naposledy, co tě tu vidím! Zavolám policii, odchytávací službu když bude třeba, najmu vraha! Shnij v pekle, plaze!" Zařve sedlák a jeho obličej začne nabírat rudé barvy.

,,Dělej co chceš, ale já zůstanu divoký. Jak vidím, pro tebe svoboda nic neznamená, když mi ji chceš vzít. Nepodaří se ti to." drak vydá hrdelní zvuk, který by se dal považovat za dračí výsměch.

,,Rozhlédni se, co vidíš?" opatrně se drak zeptá a přeci jen hodlá strávit s tím bláznem malou chvilku.
"Les, jenom pitomej les... A tebe."
,, Správně." drak se snaží udržet vážný tón hlasu. ,,Les, je to jako vaše síť. Všechno souvisí se vším, je propojený. Kořeny předávají informace, listy je vstřebávají a předávají nám, divokým. Stačí, když se někdo cizí, nezvaný ocitne na kraji našeho území, a všichni o jeho přítomnosti ví. Slyšíš ty, zprávy, jež les tiše šeptá? Zpěv větru, píseň listí, bublaní říčky? Vládne tady magie, skrytá lidem. Kdyby o ní věděl každý, lesy by zanikly. Divocí by zanikly.
Lidé ani neznají tajemství lesa a nemilosrdně zabíjejí jeho části. Myslí, že když vykácejí jeden úsek, za pár let se stromy obnoví. Jsou na omylu. Jistě, stromy dorostou. ale minulost zpřetrhajá vazby. Stvoří trhlinu. Šrámy na duši. Víš, fyzická zranění se povětšinou hojí rychle, v lese strom, ale ta uvnitř tě sžírají celý život. Část lesa zůstane nenávratně poškozená. Nastane ticho, nikdo neuslyší vazbu z toho místa. Bude tu prázdno a bude trvat po mnoho let, než se začne pomalu uzdravovat.
Když ublížíš lesu, je to jako kdybys zdradil sám sebe a kousíček po kousíčku se nemilosrdně ničil. Při prvním padlém stromu nic nepoznáš a les ještě tuto zónu ticha zvládne zakrýt svým okolím. Při druhém stromu nastane poplach. Ptáci opustí větve, zvěř prchá. Hledají ztracené bezpečí. A když padne poslední... Člověče, my zahyneme. Ale vás vezmeme s sebou."

,,Co to povídáš za pohádku pro malé mimina?"

,,Aby to byla pohádka, musela by mít šťastný konec. Ale tohle je realita. Člověče, tento příběh neskončí dobře. Otevři oči." vyzve ho drak.

Sedlák se začal nadechoval a bylo jasné, že ze svých útrob vyplodí velmi hodnotnou poznámku. Drak jj předstihne a ke smůle sedláka započne další monolog.

,,Viděl jsem tě. Před pár lety, kácel jsi les. Zabíjel jsi nás tím. Stvořil jsi trhliny mezi námi. Na jeho místě stojí Tvá ohrada. Ale půda patří lesu. Zpřetrhané vazby v něm pulzují neustále, vnímají okolí, ale nedokáží se zbytkem komunikovat. Svým činem jsme vyhnal mnoho zvířat. Od nejmenších broučků až po predátory. Proměnil jsi rostliny v prach. Sebral jsi nám část našeho domova." vzhlédne zoufale k nebi.

,,A Vaše rasa pokračuje, ničí naši síť. Podívej, odváží dřevo." pokyne drak na protější kopec, po jehož hřebenu projíždělo auto s padlými kmeny.

,, Stahujeme se se strachem do nitra lesa. Naše řady se tenčí. Naše teritoria se zmenšují. Medvědi a vlci nemohou žít pospolu věčně. Potřebují místo. Mají hlad. Do cizího teritoria nesmí, nebo je čeká smrt. Kořisti je málo. Představ si, jsi vlk, odejdeš od své smečky. Zanedlouho, po pár dnech, tě dostihne hlad. Jsi divoký, můžeš lovit. Tak, aby les přežil. Počty musí být v rovnováze. Po celodenním hledáním spatříš jedinou, vystrašenou laň, které právě lidé zničili domov. Nemáš co jíst a cítíš, že kořisti je málo. Ke své minulé smečce se vrátit nemůžeš. Putuješ chřadnoucím lesem. Cítíš pukliny ve spojích. Pozvedneš hlavu a spatříš palouk ozářený slunečními paprsky. Sžíravý pocit v žaludku narůstá a ty cítíš, jak tě opouští síly. Musíš se najíst. A tam, na sluncem zalité louce je stádo. Před očima se ti tvoří mžitky, svaly bez energie vypovídají službu. A tam, před tebou, je tvůj lék. Co by jsi udělal?"

"Získal lék, samozřejmě." odpoví sebevědomě sedlák.

" Vidíš, naše rasy jsou sice rozdílné, ale jedno jim zůstalo, chtějí přežít. Chtějí svůj lék. Stačí se rozeběhnout a získat ho. K přežití postačí jedna jediná pilulka. Tvá ovce."
Na to obličej statného muže nabere barev, které nezvěstují pranic dobrého, když mu dojde, kam svým vyprávěním drak celou tu dobu mířil.

,, Když říkáš, jak je ten les úžasný, ať si pomůže sám. Mé ovce nejsou Vaše spása."

,,A co tedy? Vaši myslivci lákají zbylou zvěř na potravu, zvířata se nejprve schylují tam, ale když zemře první rukou člověka, k danému místu se zvěř znova nepřiblíží. Z lesa se stalo bludiště. Kličkuješ mezi sektory smrti a vyhýbáš se jim. Jistě, les je velký, ale místa, kde nás, divoké, nezastřelí, je zoufale málo. Čím méně místa, tím méně divokých na něm žije. Potřebují jíst, ale vzpomínky na jejich blízké je nedonutí se vrátit na ta místa, kde vládnou lesu, našemu domovu, lidé. Stavíte další posedy, vyháníte nás. A nyní se z nitra lesa přesouváme na jeho kraj. Pokud to bude pokracovat, rozprchneme se. Zničíme naši pradávnou síť. Najdeme potravu jinde. A tvé ovce? Místo, kde se sice vyskytují lidé, ale často neozbrojení a máš čas utéct. Neukrývají se v dřevěných přístřešcích a nevyčkávají, až tě sprovodí ze světa. Jen na tebe začnou hulákat. Možná vypustí psa. Ale síla lesa ho zastaví. Chrání ovce. Nechce tě zabít. Brání jen svoji smečku, tak jako my bráníme les.
Člověče, rozumíš?
Začalo to jedním stromem, pokračovalo to jednou mýtinou. Ale vy jste se nezastavili. Už ti dochází, jak jsou tvé ovce spojené s lesem? Jistě, vazby se zpřetrhaly.
Uvědomuješ si, že to ty jsi si poštval nás proti sobě? Ty můžeš za smrt Tvých ovcí. Mohl jsi posunout ohradu, ale ne, ty jsi kácel les dál. Viděl jsi peníze. Slávu. Myslel jsi si, že máš vše. Ale chyběla ti jediná věc. Volnost.
Byl jsi zaslepen sám sebou.

Drak pozvedne hlavu, protočí ušima a zadívá se do očí bytosti před sebou. Cítí, jak myslí sedláka proudí mnoho myšlenek.

,,Takže, za smrt ovcí si mohu já sám?" opatrně se zeptá a jeho obličej začíná nabírat zdravějších odstínů.

,,Dá se to tak říci..." přisvědčil drak.

,,Jak mohu napravit svoji chybu?" opatrně se zeptá.

Draka sedlákova slova překvapí. Nečekal, že se ten člověk dokáže až tak moc změnit.

,,Můžeš pro nás udělat už jen jediné. Važ si lesa, nenič jej zbytečně. Vnímej jeho signály. Všímej si jeho zpráv. Vím, zní pro tebe zvláštně. Ale zkus to. Vysaď do ohrady pár stromů. Ovce jistě uvítají stín v parných dnech." S těmito slovy se drak lehce poklekl. 

Stanul před člověkem, který dokázal uznat svoji chybu a hodlal ji napravit. Věděl, že už důsledky svých činů nevrátí do původního stavu, ale přeci jen, něco se ještě zachránit dalo. Magická bytost za sebou zanechala otisk své tlapy v rozbahněném podkladu a zmizela ve spleti lesa. Větve stromů se jí klaněly a děkovaly.