Dotýkala jsem se bříšky prstů hebounkých poupat rudých růží a nasávala jejich omamnou vůni. Někdo je tu před lety vysadil, s láskou opečovával v dlouhých řadách podél chodníčků, po kterých spěchali studenti na koleje. Nevšímali si jejich něžné krásy, neviděli drobné kapky rosy, jež ulpěly na okvětních lístcích. Až na jednoho zádumčivého fotografa, který si k nim klekl nedbaje prachu a drobných kamínků pod svými koleny.
Minula jsem ho a zamířila po vyšlapané cestičce mezi stromy z kopce dolů do třešňového sadu. Začínal kvést a kolem narůžovělých květů bzučely včely. Sedla jsem si do trávy. Vybrala jsem si skvělé místo, ulice pode mnou pulzovala životem, za netrpělivého cinkání jí projížděly tramvaje, na ostrůvku postávaly slečny v krátkých letních šatech i děti s aktovkami většími, než jejich drobná zádíčka. Přes přechod ledabyle namalovaný na kočičích hlavách se pomalým tempem šoural shrbený stařík o holi, jenž měl na hlavě klobouk furiantsky posazený na stranu. Viděla jsem i na obchůdek s ovocem a zeleninou ve vchodu do jednoho z prvorepublikových domů.
A přesto mi kousek zeleně vonící přicházejícím létem skýtal potřebný klid. Vím, za nedlouho budu mít samoty a poklidu víc, než by mi přišlo milé. Ale potřebovala jsem vidět lidi, vidět pokračovat život a zároveň slyšet vlastní myšlenky, dopřát vlastní mysli prostor.

Přitáhla jsem si kolena blíž k tělu, objala je rukama a o jejich vrch si opřela bradu. Dvacet čtyři hodin není málo, jen já už víc než polovinu utratila. Pozorovala jsem lidičky, které jsem si zamilovala, sledovala jejich úsměvy, pohlazení, objetí. Nepatrná gesta lásky, která mi nebyla přána.

,,Co bulíš, žábo?" vtrhl do mého světa hluboký hlas.

,,Já nebrečím," ohradila jsem se slabě. Otřela jsem si hřbetem ruky tváře, které byly překvapivě mokré. Ohlédla jsem se na mladého muže, který skládal své dlouhé končetiny vedle mě do trávy.

Mohl se aspoň zeptat, jestli neruší.

,,Tak nač ty slzy? Takové krásné děvče a uplakané jako horská studánka."

Prohlížely si mě zvídavé modrošedé oči s drobnými vráskami smíchu v koutcích.

,,To bys nepochopil," odbyla jsem neznámého. ,,A vůbec, jak to, že mě vidíš?"

,,Proč bych neviděl? Světla je tu dost," nepatrně se usmál.

,,Nemůžeš jít zase pryč?" zaprosila jsem.

Zamyšleně se podrbal v strništi na bradě. ,,Ne."

Skryla jsem obličej do dlaní. Snad se vypaří. Možná se mi jen zdál. Kdo ví? Třeba s blížícím se koncem mě navštíví další bludy?

,,Bolí to?" zeptal se po chvíli mlčení.

Evidentně nezmizel.

Podívala jsem se na něj skrz prsty. ,,Co máš na mysli?"

Úsměv mu povadl a čelo pod čupřinou černých vlasů zbrádily vrásky. ,,Křídla," řekl prostě velmi tichých hlasem.

Natáhla jsem ruku přes rameno a opatrně se dotkla míst, kde ještě včera byly. Krásné, smetanově bílé, hebounké, teploučké. Dokonalé. Moje.

Přikývla jsem a popotáhla nosem nudli, která se drala ven s nezadržitelností vodopádu.

Muž mi podal látkový kapesník s vyšitým monogramem B, škoda ho zaneřádit.

,,B?" optala jsem se nesměle, když jsem se vysmrkala.

,,Bernard." Lehce se mě dotkl na předloktí. Ucukla jsem zděšením.

Něco je špatně. Neměl by mě vidět. A já cítit horkost jeho mozolnatých prstů. Začala jsem se sbírat do stoje.

,,Počkej chvilinku." Chytil mě za zápěstí a přitáhl zpátky k sobě. Sklouzla jsem na kolena a dostala se blíž k jeho obličeji.

,,Co jsi provedla tak strašného?"

,,To nejhorší. Záviděla jsem. Chtěla jsem být jako oni. Chtěla jsem," vzlykala jsem své přiznání, ačkoliv ještě před vteřinou bych od Bernarda nejraději utekla na druhou stranu světa, ,,aby mě někdo miloval. Ne potřeboval. Miloval. Mě, pro to kým jsem, ne pro to, co poskytuji. Nedokázala jsem už lidem sloužit, toužila jsem po jejich životě," drmolila jsem překotně a zírala do chápavých a podivně smutných očí. ,,To už je jedno," pokrčila jsem rameny.
,,Dnes o půlnoci se změním v prach. Vítr mě roznese po jejich městě a já zmizím." Sklonila jsem pohled. Zklamala jsem. Nedokázala jsem splnit svůj jediný úkol.

Opatrně mě objal kolem ramen a nechal mě opřít si hlavu o jeho rameno v bílé košili. Plakala jsem a neviděla jsem nic z té krásy, pro kterou jsem do sadu přišla, k uším mi nedoléhalo bzučení jediné včely, dětský výskot ani hukot městské dopravy.

Nevšímala jsem si ubíhajícího času. Probrala jsem se, když se nebe zbarvilo do temně růžové a nad horizontem začalo přecházet do ohnivě červené. Kéž by celé shořelo.

,,Možná mám pro tebe řešení. Tedy pokud nechceš fungovat jenom jako hnojení městského trávníku a nějakému nebožákovi při poletování povětřím způsobit zánět spojivek."

,,Jaké?"

,,Pojď se mnou," navrhl.

,,Ale já..."

,,Ano?" Pozvedl obočí a čekal na moji odpověď.

,,Máš něco lepšího na práci, než se litovat a čekat na dlouhána s kosou?" Nevydržel.

,,Jsem se nelitovala," zabrblala jsem odtahujíc se od něj.

,,Jenom trochu, viď? Jak se vlastně jmenuješ, žabko?"

,,Jsem tak zelená?" zeptala jsem se podrážděně a zacouvala ještě kousek.

,,Ne, jen jsi stejně roztomilá. A když tě políbím,"

,,Tak se ze mě princezna nestane," zasmála jsem se poprvé za celý dlouhý den.

,,Adolfína."

Tentokrát se smál on, hrdelním podmanivým smíchem. ,,A to jsem si myslel, že nahoře bydlí samí suchaři."

,,Jsem ráda, že jsem tě pobavila. Alespoň se nejmenuju jako pivo." Vyplázla jsem na něj jazyk.

,,No dovol," zamračil se pobouřeně, ale úsměv ze rtů nezmizel.

,,Adolfínko, nemůžu ti nabídnout zpět, co ti sebrali, ani lidský život," mluvil potichoučku, jako k vyplašenému tvorečkovi. Pohladil mě po tváři, jeho dotek ve mně vzbuzoval cosi temného, děsivého a zároveň nekonečně lákavého.

,,Každý obchod něco stojí a já nemám ti co dát," odpověděla jsem šeptem.

,,Můžu ti pomoct ke mstě. Krvavé a hrozné. Odplatíš se za křivdu, kterou na tobě spáchali. Zasloužíš si víc." Přivřela jsem víčka, jeho hlas zněl jako nejsladší ukolébavka.
,, Nevinní budou umírat po tisících, puknou jim těla ve stejných bolestech, jako když ti sebrali křídla, shoří na prach jako bylo souzeno tobě. On bude vědět, proč se tak stalo."

Prudce jsem ho od sebe odstrčila, až zakolísal.
,,Ne," zakřičela jsem. ,,Nic takového nechci."

Otočila jsem se na patě a utíkala narůstající tmou, klopýtala přes krtince a drny, větve po mně natahovaly své ostré pařáty, škrabaly do tváří a trhaly vlasy. V uších mi hučelo, za spánky dutě tepalo a hrudník svírala nepochopitelná úzkost. Byl můj přečin tak hrozný? Ublížila jsem někomu? Tisíckrát ne. Jen jsem chtěla žít. Z očí mi vyhrkly nové potoky slz. Doběhla jsem na chodníček, podklouzla mi noha a bolestivě jsem se rozplácla na asfaltové cestičce.

,,Nezvyk bez křídel, že? Jeden je takový celý neohrabaný." Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kde se ke mně sklonil.

Opřela jsem si obličej o vyhřátý chodník.

,,Proč se mi vysmíváš? Zmiz, ať mám klid."

,,A to zas ne. Dostal jsem takový maličký úkol. Ne zrovna jednoduchý," mluvil nerušeně dál, jako bychom seděli v kavárně u kapučína.

,,Potřebuji čistou duši a tebe mi poslalo snad samo nebe."

,,No to určitě. Na vraždící experimenty. Ne, díky pěkně. Nech mě na pokoji a jdi si po svých."

,,Adolfínko, to byl testík."

Zvedla jsem se na předloktích a podívala se na Bernarda. Dřepěl u mě a tvářil se ustaraně. ,,Já vím, nebyl to nejněžnější způsob, ale tobě nezbývá mnoho času."

Na inkoustovém nebi se objevila první hvězda. Za jak dlouho příjde půlnoc?

,,To je možné. Ale na moji duši zapomeň," zavrčela jsem.

,,Ty jsi ale paličatá."

,,A ty padlý na hlavu."

,,Padlý ano, na hlavu ne," připustil se smíchem.

,,Máš ráda děti?"

Do háje dubového, to je podpásovka. Co jiného čekat od čerta?

,,Strefa." Zamnul si ruce, aniž bych mu odpověděla.

,,Lucifer se stal otcem trojčat."

,,Že gratuluji, ale co s tím mám společného?"

,,Hledá chůvičku, někoho spolehlivého, hodného a čistého, no strážného anděla, optimálně," vypočítával.

,,Tak hodně štěstí, Bernarde. Nejsem z toho ani jedno. Pamatuješ? Už nejsem hodna ani vlastního života."

,,U nás se nesoudí tak... přísně. Navíc, jak dlouho jsi byla ve službě?"

,,Šest set šedesát šest let."

Zcela nevázaně se začal řehtat i se plácl do stehna. ,,Ty jsi naše, i kdybys nechtěla."

Zamračila jsem se na něj.

,,Adolfínko, co můžeš ztratit? Lucifer má smysl pro humor a nevyžaduje pracovní nasazení 24/7. Chápe, že jeho zaměstnanci si potřebují i užívat."

Tahle nabídka začínala znít lákavě.

Pomohl mi se postavit na nohy. Otřepala jsem si drobné kamínky z odřených kolen a loktů.

Bernard se mírně uklonil a obřadně si přitáhl moji ruku k ústům, vtiskl mi lehký polibek na hřbet ruky ,,Až podepíšeš novou smlouvu, můžu tě pozvat na rande?"

Tato povídka se zúčastnila Velké povídkové soutěže na téma Poslední den na Zemi pořádané Knihami Dobrovský, dostala se do druhého kola, tedy první dvoustovky z tisícovky přihlášených dílek, a tam to zapíchla:-)