Ještě pár hodin a konečně bude za hranicemi Yugské země. Tyto rozlehlé planiny, plné úrodných polí i pastvin obsazených stády skotu, horskými terasami vhodnými pro pěstování rýže i křišťálově průzračných jezer s desítkami druhů ryb, byly z jižní strany ohraničeny právě cípem Kaltarských hor, přes které vedla soustava lávek, mostů a horských cest, na kterých jste za celý den nepotkali jediného živáčka. Třebaže to byla výrazně kratší cesta mezi Yugskou zemí a elfskou říší, téměř nikdo ji neužíval, byla totiž dosti nebezpečná. Hikari však měl pro strach uděláno, a tak rád využil zkratky, kterou by mnohý neprošel ani za milión elfských zlatek. A to byl pořádný balík.

Díky malému počtu pocestných si však cesta zachovala svůj přírodní ráz. Přes cesty často přebíhali kamzíci či mufloni a mezi skalisky poletovala početná hejna kaltarských racků, ptáků s obrovským rozpětím křídel, kterých se mnozí báli, třebaže se jednalo o mírumilovná a chytrá svoření, která jedla vše možné, jen ne maso. Strach tu tak mohl jít jen z horských orlů, asi nejmajestátnějších ptáků na celém světě. Ti právě díky svému působivému vzhledu a velikosti zaujali místa v mnohých voliérách bohatých elfů, kteří se jimi rádi chlubili. Hikari je však na cestě nijak nerušil a oni proto nerušili jeho. Jeho učitel ho naučil žít v naprosté harmonii s přírodou, vážit si všeho, co mu dává a oplácet jí to, jak jen bude moci. Díky tomu pro něj byla tato cesta spíše procházkou za poznáním krás hor než nebezpečnou zkratkou.

I přesto však cesta nebyla jednoduchá. Na strmých skalách i ve hlubokých roklích rostlo opravdu málo stromů a slunce nemilosrdně pálilo do Hikariho zad. Chlapec proto opravdu ocenil, když se mu po několika zákrutách postavil do cesty vodopád. Zastavil se, aby se ještě před osvěžením pokochal nádhernou scenérií, která se mu naskytla. Nacházel se na poměrně široké cestě, kolem které už však nebylo nic. Z jedné strany ji ohraničovala bezedná rokle, z té druhé potom strmé skály. A právě z nich stékala průzračná voda v širokém vodopádu až do malého jezírka pod nimi, odkud potom přetékala přes cestu a mizela v rokli. Hikari se tu cítil jako v jiném světě. Neváhal už však ani chvilku, vysvlékl se a ponořil se do nádherně chladivé vody. Jezírko mohlo mít sotva pár metrů do šířky i do hloubky, na osvěžení po několikadenním putování to však stačilo. Když se mladík ve vodě dostatečně vydováděl, doplnil si ještě své zásoby vody a vydal se spokojeně na další cestu.

Brzy tak šťastně dorazil až před poslední most na cestě horami. Poslední, avšak neméně nebezpečný oproti všem ostatním. Spíše než mostem by se dal nazvat visutou lávkou vedoucí nad propastí, na jejíž dno nebylo kvůli mlze ani vidět.

Mladík se zastavil jen na chvíli, aby si vychutnal nádherný výhled do celého širého okolí a následně vyrazil k lávce. Už se na ni chystal vykročit, když ho zastavil pronikavý vřískot. Zastavil se a přemýšlel, odkud se ten hluk může ozývat. Naštěstí vřískot neustával, a tak mohl Hikari velice rychle určit, že se hluk ozývá ze skalky pod ním. Slezl tedy po skalních stupních o pár kroků níž a našel tu přesně toho ptáka, kterého ještě před pár minutami obdivoval ve vzduchu - horského orla. Seděl tam na jednom z kamenů a křídla měl jen tak napůl složená. Když se k němu mladík opatrně přiblížil, ani se nesnažil utíkat, pouze jeho pohyb vyděšeně sledoval. A Hikari brzy zjistil proč.

Jedno z jeho křídel bylo ošklivě podrápané a peří po celém jeho těle rozčepýřené a pocuchané. Hned bylo jasné, co se mu stalo. Orli často sváděli krvavé souboje o nejhezčí samice, vítězové těchto soubojů vybojovali nejlepší hnízda a nejkrásnější protějšky, poražení potom často i umírali na zranění utržená v potyčce. A právě jedním z nich se zdál být i orel sedící jen pár kroků od poutníka. Kdyby ho tu chlapec nechal, zahynul by, ten se ale rozhodl ho zachránit. Rozhlédl se po malé plošince a našel několik listů granovníku, horské byliny známé pro své chladivé účinky. Přiložil je vzpouzejícímu se orlovi na ránu a ten brzy pochopil, že mu jeho nový známý nechce ublížit. Nechal se proto vyzvednout na Hikariho cestovní vak a ten se mohl vydat na cestu zpět k mostu. Snažil se lézt po skalách co nejopatrněji, aby se ani jednomu z nich nic nestalo, a když se po dlouhých minutách konečně vyškrábal nahoru, zjistil, že jeho společník tvrdě spí opřený částečně o popruhy brašny, částečně o jeho záda. Chlapec mu tak ještě pro jistotu znovu vyměnil listy granovníku na ráně, aniž by to orel zaregistroval, a společně se vydali na cestu přes úplně poslední most. Slunce už tou dobou svítilo vysoko na obloze a slibovalo nádherný den pro cestování jako stvořený.