Když se Kadriel probral, oslepilo ho jasné světlo. Byl absolutně dezorientovaný, hlava se mu motala a tělo ho odmítalo poslouchat. Jen s velkou námahou se posadil a pokoušel se vybavit si, co se vlastně stalo. Nebylo to však jednoduché, cítil se jak po třech korbelech medoviny a myšlenky, vzpomínky, vše se mu motalo dohromady. Nevěděl vlastně ani kde se právě nachází. Po pár dlouhých sekundách plných ničeho se mu konečně pomalu navracel zrak a elf brzy zjistil, že sedí na malé mýtině uprostřed lesa. A nebyl tu sám. Kolem něj leželi další dva muži, a jemu došlo, že to jsou Hikari a Dorian. Nejspíš se všichni nacházeli kdesi v lese u hory, do které se vydali zastavit jejich protivníka. Brzy si rozvzpomněl i na další události. V mysli se mu vybavila vzpomínka, jak sleduje Ajreen držící malý neznámý svitek. Když zjistil, že se jedná o teleportační kouzlo, přepadl ho strach o ni, bál se, aby to zvládla, ale ona ho přesvědčila a kouzlo opravdu seslala. A zdá se, že snad i úspěšně. Jenže, kde je vlastně teď?

Když se rozhlédl po mýtině, zjistil, že ona tu s nimi není. Kam tedy zmizela? Kadriel věděl, že ji musí najít, jeho společníci zatím musí počkat. Stejně jsou v podobném stavu jako byl před chvílí i on a asi jim to ještě nějakou chvíli vydrží. On byl koneckonců zvyklý na elementální magii, do které teleportační kouzlo patřilo, to Dorian s Hiakrim nebyli, takže se z náročného a dost možná ne úplně správně seslaného kouzla budou nejspíš zotavovat trochu déle než on.

Kudy se ale teď dát? Tuto otázku naštěstí vyřešil poměrně rychle, z mýtiny totiž vedla pouze jedna jediná pěšina, a to nahoru do kopce. Vydal se tedy po ní a doufal, že to samé napadlo Ajreen, pokud se tedy neodteleportovala někam úplně jinam, což se taky mohlo stát. Cesta to byla obtížná, pěšina ho rychle zavedla mezi husté křoviny a místy se mu úplně ztrácela. I tohle byla kdysi nejspíš dřevorubecká stezka, ale to už asi nějaký ten rok neplatí.

Konečně se křoviny začaly zase rozestupovat a odhalily širokou louku vedoucí až ke srázu. U něj končil i les a podle toho, že nebyly vidět špičky stromů pod skalou, usoudil Kadriel, že musí být opravdu vysoko. Kromě toho také zjistil, že tu není sám.

Na samém okraji srázu stála dívka a její husté zrzavé vlasy, jindy splývající až na záda, jí teď povlávaly ve větru.

Kadriel k ní pomalu došel a něžně ji objal kolem ramen.

Věděla o něm už dlouho předem, ale neotočila se. Mlčela a její modré oči nadále hypnotizovaly neexistující bod kdesi na obzoru.

Když se i elf zadíval tím směrem, zjistil, že pozoruje nádherný západ slunce. Pořád jen smutně mlčela a on zatoužil po tom, utěšit ji. Jenže sám pořádně nevěděl jak.

"Děkuji ti za záchranu," řekl nakonec tiše, aniž by sám spustil oči z úžasné scenérie před sebou.

"Ne, Kadrieli," odpověděla mu, "selhala jsem."

"Udělala jsi, co jsi jen mohla, nebyla to tvoje vina," odporoval jí, ale ona si jen povzdechla a pokračovala:

"Byla jsem slepá, když jsem mířila k tobě do Khatras Thaley, myslela jsem si, že jsem nezastavitelná, neporazitelná a to se mi vymstilo. V zajetí jsem ztratila příliš mnoho času a nestihla jsem pomoci té, která to potřebovala. Musím ji teď najít, to ona je klíčem ke všemu. A navíc jí to dlužím, slíbila jsem to."

Elfovi hned došlo, že myslí Karennu.

"Ty víš, kdo ona je?"

"Nemám nejmenší tušení, ale máme spolu mnohé společné. Najdu ji a rozluštím záhady, které trápí i mě. A Yadari draze zaplatí za vše, co jí provedl," pronesla Ajreen bojovně a potom nastalo ticho.

Kadriel to cítil stejně a věděl, že chce dívce pomoci, ať to bude obnášet cokoliv. Také jí dluží hodně.

Otočil se k dívce a objal ji. Nebránila se tomu a v jeho objetí se konečně trochu uvolnila. Zadíval se do jejích modrých očí a konečně v nich spatřil tolik potřebnou naději. Dlouho na sebe v tichosti hleděli a potom se obrátili zpět k zapadajícímu slunci. To už kleslo pod špičky stromů v dáli a koupalo teď jejich vrcholky v ohni. V ohni, který přináší změny.