Bella si povzdechla a zatočila červeným vínem ve sklenici. Ve světle svíček na stole mělo karmínovou jiskru. Pousmála se a trochu si usrkla. Její společníci si všimli, že nedává pozor a s omluvou přešli zpátky do angličtiny.

„Omlouváme se," řekl Luca. „Jak vám chutná?"

Zářivě se na už šedivějícího pána usmála a podívala se na svůj steak. „Je to výborné. Propečené tak akorát."

„To rádi slyšíme. Toto je naše oblíbená restaurace," řekla jeho žena. Byla to čiperná a elegantní dáma. Kolem úst měla hluboké vrásky a vlasy měla už úplně bílé. Bella ji odhadovala tak na osmdesát let.

Bella přikývla. „Rozumím proč. A co se týče případu, rozhodli jste se tedy, jak chcete pokračovat?"

„Ještě úplně ne," Luca chytil svou ženu za ruku. „Nevíme, jestli by byl lepší grant nebo nadace, ale chtěli bychom podpořit aspoň dvě dívky a dva chlapce, aby mohli vystudovat jakoukoliv školu budou chtít."

„Vzali jste v potaz, že školné ve Státech je mnohem vyšší než v Evropě?"

„Si," přikývla Sofia Rossi. „Proto zatím čtyři."

„Co životní náklady? Cestovné, nájem, poplatky, jídlo?"

„Přemýšleli jsme o půlročním stipendiu. To by bylo přesně podle místa, kde by studují. Čím dál, tím víc za letenky nebo benzín. Ve městech kde jsou drahé, větší stipendium. Aby mohli bez starostí studovat," vysvětlovala Sofia.

Bella souhlasila. Ona zvládla vystudovat jen s penězi od Carlisla. „To je dobrý nápad. Ale někteří mladí nejdou do školy, protože musí podporovat rodinu. Mají sice mizerně placenou práci, ale mnohdy to je největší příjem. Nedovolí si rodinu opustit."

„To chápeme. Rodina je důležitá. Pomůžeme," ujistila ji Sofie.

„Jak to chcete udělat?"

Rychle mezi sebou prohodili několik vět italsky. „Podpoříme i tu rodinu. Při výběru se budeme ptát i na sociální situaci a v případě nutnosti dostane i rodina finanční příspěvek," rozhodl Luca.

„Nebojíte se, že toho někdo zneužije?"

Sofie se na ni podívala a upravila si drahý šperk kolem krku. Měla smutné zelené oči. „Tři dobří a jeden špatný. Jeden dobrý a tři špatní. Kdo rozhoduje? Zaslouží pomoc."

„A proto jsme se spojili s vámi," doplnil svou ženu Luca. „Jste nejznámější veřejnou osobou v oblasti práva, jaká se zabývá právy Původních obyvatel Ameriky. Vy znáte rezervace a jejich lidi. Pomůžete nám pomoct."

„Proč zrovna nám? V Evropě by se taky určitě někdo našel." To byla ta otázka, která ji skutečně zajímala.

„Četla jsem v novinách, jejich domov a je jich míň a míň. My z Evropy přijeli a vzali jim zem. Tady to je doma. Miluju to. Ale pomoc teď ne potřeba. Celý národ zmizí. To není dobře. My pomůže těm dětem. Mně také pomohli, když jsem byla dítě. Já děti nemám. Pomůžu ostatním. Aby šťastní byli."

Bella přikývla a dala si sousto. Takovému důvodu rozuměla.

„Vy máte děti?" zeptal se jí Luca.

S plnou pusou přikývla a ukázala dva prsty.

„Jak se jmenují?" zeptala se jí Sofie měkce.

Polkla. „Sarah a Charlotte. Sarah je osm a Charlotte je šest." Sarah se narodila Leah rok předtím, než Bella dokončila práva a Charlotta Belle rok potom.

„Sara byla má mama," usmála se Sofie. „Máte foto?"

Bella se usmála, vyndala z kabelky mobil a našla fotku, co jí poslala Leah. Obě holčičky seděly na pláži v plavkách a mávaly. V dálce stál Jacob a zdálo se, že jde směrem k nim.

„Jsou krásné," řekl Luca. „To je manžel?" ukázal na Jacoba.

„Ano," usmála se. „Letos jsme oslavili desáté výročí svatby."

„Tak mladí!" zvolala Sofie a spráskla ruce. „Dvě děti a práva. Jste jako supermama."

Bella se usmála a schovala mobil zpátky. „Jsou pro mě všechno. Ale nebyla jsem na ně sama." Usmála se. Bylo jednodušší říkat klientům jen zaoblenou pravdu.

„Takže, co myslíte, šel by grant nebo nadace? Nebo něco jiného?" zeptal se Luca.

„Ještě dnes pošlu kanceláři veškeré informace. Ale myslím, že nadace bude nejlepší."

„Děkujeme vám za pomoc. Děláte dobrou věc," řekl Luca.

Bella povytáhla obočí. „Já? To vy změníte život čtyřem rodinám."

„Ale bez vás by to byla jen hromádka peněz na účtu," nenechal se odbýt Luca a mávl na číšníka. „Dáte si dezert?"

„Ano prosím," přikývla a vybavila si nabídku dezertů z jídelního lístku. „Prosím čokoládovou pěnu."

„Já také," usmála se na ni Sofie.

„A já prosím citronový dort," doobjednal Luca.

Bella se zvedla. „Jestli mě omluvíte, půjdu si odskočit."

„Počkejte. Půjdu také," zastavila ji Sofie. Obešla stůl a zahákla se do ní.

Na záchodech na ni počkala u zrcadla, nanesla si rtěnku a zkontrolovala svůj odraz. V černých šatech po kolena s dlouhými rukávy vypadala dobře a Jacobovi i Leah by se líbila. Stýskalo se jí po nich. Vytáhla mobil a napsala Leah krátkou zprávu. Sofie přišla a začala si velmi opatrně umývat ruce.

„Moje mama byla úžasná žena," svěřovala se. „Říkala pohádky a voněla jako chléb. Nepamatuji si to moc. Odvedli mě pryč. Já byla schovala. Mama, papa i sourozenci byli všichni pryč. Já už nikdy neviděla je."

Bella ji pozorně pozorovala. Říkala to s čistým hlasem. Naprosto smířeně. Ale její tvář...

„Já po válce jsem dostal všechno zpět. Peníze. Domy. Šperky. Papa měl přátele, co se postarali, abych dostala já. Ale k proč? Nemám děti." Podívala se na Bellu a chytla ji za ruce. „Jestli nadace bude, dám své dědictví."

Belle se zadrhl dech. To by nebyli jen čtyři děti! „Jste si jistá?"

„Ano," přikývla. „Pomoc je dobrá. A já mám peněz moc."

Bellu ji objala. „Děkuju."

Sofie ji objala zpátky. „Je to dobrá věc. A teď dessert."

Belle začal zvonit mobil. Zkontrolovala ho. Byla to Leah. „To je z domova," vysvětlila Sofii. „Jděte napřed."

Sofie s úsměvem přikývla a odešla.

Bella to zvedla a přiložila si mobil k uchu. „Haló?"

„Ahoj mami!" ozvalo se.

„Sarah, ráda tě slyším! Ty nejsi ve škole?" Byla sice pryč teprve dva týdny, ale zdálo se to jako věčnost.

„Mamí, teprve tam jdu. Jakou mají zmrzlinu v Itálii?"

Usmála se. „Stejnou jako máme doma."

„Mamka se ptá, jak to vypadá s tou prací."

„Řekni, že máme dohodu, klaplo to."

Poslouchala, jak Sarah svědomitě tlumočí Leah a ta jásá.

„Mamka vzkazuje, že jseš šikovná a zasloužíš pusu!" A pak udělala velký mlaskanec do telefonu.

„Děkuju. Už musím běžet. Ráda jsem vás slyšela. Ještě vám zavolám, jo?"

„Jasně!"

„A řekni –" v tom ji Sarah zavěsila. Bella zatřásla hlavou a s úsměvem schovala telefon. Vešla z koupelny a vydala se chodbičkou zpět do restaurace. Za velkým květináčem do někoho vrazila.

„Oh, omlouvám se," řekla automaticky, když ji někdo chytil za nadloktí a zabránil v pádu.

„Mi scuso! To byla má chyba."

Bella vzhlédla a srdce ji přeskočilo jeden úder. Byla si jistá, že tam před chvilkou ještě nikdo nebyl. Rychle se ale vzpamatovala, usmála se a o krok ustoupila. „Děkuju za pomoc."

On ji ale stále držel za paže.

Upřeně ji pozoroval ona zamrkala. I když měl hnědé oči, byl až moc bledý a stále vypadal, jako socha. A zdál se jí velmi povědomý.

Zvedla ruku, aby si zastrčila pramen vlasů za ucho, a on ji musel pustit.

„Děkuju," kývla na něj a chtěla ho obejít.

Podal jí ruku. „Velmi mě těší."

Neřekl jí své jméno a ani ona jemu. „I mě."

Stiskl ji zlehka, jako by se mohla rozbít, a jeho ruka byla naprosto ledová.

Chvíli na ni zíral. Pak zmateně zamrkal a začal zesilovat stisk.

Ještě dřív, než ji mohl ublížit, varovně sykla, jakoby bolestí.

Okamžitě ji pustil ale stále si ji prohlížel. „Vy budete speciální, že?" zašeptal.

Bella přešlápla. „Promiňte, už půjdu."

Rychle ho obešla ale i tak zaslechla, jak si pro sebe opakuje. „Si, si, speciale."

Když si sedala za stůl, stále se jí třásla kolena.

„Drahá? Je doma všechno v pořádku? Vypadáte, jako byste viděla ducha," zeptal se jí Luca.

Bela přikývla. „Ano, je. Jen jsem trochu vykolejená. Omlouvám se, že jste museli čekat. Vypadá to výborně," řekla s pohledem na čokoládovou pěnu.

„Ano, dobrou chuť!" zajásal Luca a pustil se do svého dortu.

Bella si nabrala pěnu a strčila si ji do pusy. Vytáhla mobil a po chvilce rozmýšlení napsala zprávu.

Jsem v turině. Potkala jsem tvého přítele z obrazu. Stál uprostřed. Co mám dělat?

Dala si další lžičku pěny, i když měla stažený žaludek. Ohlédla se. Nikde ho neviděla.

Mobil zavibroval. Přečetla si zprávu.

Kde jsi teď? -C.

Rychle odpověděla.

V restauraci

Zavibroval jí přímo v ruce.

Zůstaň tam. Zavolej si taxi. Jeď na letiště. – C.

Chvíli přemýšlela. A začala klapat odpověď.

„Drahá, opravdu je všechno v pořádku?" Luca se Sofií ji starostlivě pozorovali.

Pokusila se usmát. „Dcera je nemocná. Snažím se manželovi popsat, jak jí má dát léky. Ale nemůže je najít."

Chápavě se na ni usmáli. „V tom případ pište, jak potřebujete. My jsme už všechno vyřešili."

Vděčně na ně kývla a dopsala zprávu.

Řekl že jsem specialni

Odpověď byla téměř hned.

Můžeš volat? – C.

Nevím. Nevím kde je

Telefon jí začal zvonit. Omluvila se a odešla zpátky na záchody. Snažila se jít klidně a nerozhlížet se nápadně, ale nikde ho nezahlídla.

„Ahoj Bello, jak je v Itálii?" ozval se Carlislův tichý hlas.

„Dobře, ale už chci domů," povzdechla si.

„Chybí ti holky?"

„Jo," souhlasila.

„Bello, poslouchej. Vím, že ti to přijde jako řeči starého muže, ale život je krátký."

„Já vím," řekla.

„A někdy nám dá jen dvě možnosti. Vzít, co nám dává a využít toho, nebo se jím nechat zničit."

Chápala kam tím míří. „Nejsi snad nemocný?" zeptala se, jako by měla skutečné obavy.

„Každý život jednou nějak skončí. Ten můj byl plný přátel a štěstí. I díky tobě. A to ti nikdy nebudu moc oplatit. Tvá rodina bude v bezpečí a jsem si jistý, že za to, co pro všechny děláš, na tebe budou hrdí."

„To zní, jako by se ti vážně něco dělo," řekla nervózně.

„Bello, poslouchej. Naše rodina je i tvoje rodina. Všichni se o sebe navzájem postarají. Teď se ale zaměř na sebe. Měj kariéru. Udělej dobrou dohodu. A až to vyjde, vrátíš se domů. Všichni to pochopí."

„Nevím, jestli máš pravdu."

„Mám. Jen buď opatrná. Jsi právník. Víš, jak je důležité volit slova. A nikdy neprozraď, co všechno víš. Ani svůj zdroj."

„Rozumím. Děkuju za radu."

„Dávej na sebe pozor. Mám tě rád."

„Já tebe taky." Zavěsila. Podívala se na sebe do zrcadla. Carlisle měl pravdu. Pokusí se dostat dnes večer do letadla, ale jestli to nevyjde, udělá, co bude moct, aby se zase viděla s rodinou. I když by to bylo až za padesát let. Je speciální a je právnička. Zařídí si dohodu. Sice se dohody s ďáblem podepisovat nemají, ale ona pravidla nepíše. Smazala poslední zprávy i hovor a vrátila se ke stolu, tentokrát s úsměvem.

Sofia se na ni usmála. „Dobré?" zeptala se.

Bella přikývla. „Už ano. Děkuju za shovívavost."

Ještě si dali kávu a ona se uvolnila. Dopila svou první a zároveň poslední sklenku večera a vychutnávala si čokoládovou pěnu. Asi po půl hodině se začaly Sofii klížit oči čím dál víc a nakonec se rozloučili.

„Půjdete také? Máme vás doprovodit?" navrhl jí Luca.

„Ne děkuju," zavrtěla hlavou. „Ještě pošlu pár mailů do kanceláře. Pozítří budete mít připravenou smlouvu. Buď vám napíšu já, nebo někdo jiný."

„Děkujeme," usmál se Luca, podal jí ruku a pomohl své ženě do kabátu.

„Buona notte," rozloučila se s ní Sofie a stiskla ji ruku.

„Buona notte i vám," usmála se Bella a pozorovala pár, jak odchází z restaurace pryč. Doufala, že se dostanou domů v pořádku.

Objednala si ještě heřmánkový čaj. Luca ji ujistil, že si může dát co chce, že se o účet postará.

Zhluboka se nadechla a vytáhla diář. Otevřela ho a zkontrolovala úkoly. Všechny materiály už poslala dneska odpoledne. Rychle napsala krátký email s instrukcemi, aby se do pozítří poslala smlouva o vytvoření nadace a návrh na program se všemi body, na kterých se dneska dohodli.

Pak zaklapla diář a napila se vlažného čaje s medem. Bylo jedenáct hodin. Restaurace se pomalu vylidňovala. Přemýšlela, co napsat rodině. Co napsat holkám. Bylo toho tolik ale nic neznělo správně.

Nakonec zavolala domů na záznamník. Věděla, že tam teď nikdo nebude. Usmála se a přinutila se do veselého tónu. „Ahoj všichni! Posílám pozdravy z Itálie! Je tu krásně ale už se mi po vás stýská. Budu se snažit, bych vás viděla co nejdřív." Zaváhala. „Jakeu, dávej zatím na holky pozor. Ani nevíš, jak jsem ráda, žes mě na tom útesu chytil za ruku. A pak jsi vzal Leah a dovedl ji ke mně. A za to jsem ti ještě vděčnější. Miluju vás. Každý den během těch čtrnácti let byl jako dar. A Leah, jsi ta nejlepší máma, jakou bych mohla našim holkám přát. Prosím, dávej na ně a na Jakea pozor, než se vrátím. Naše holky jsou to nejdůležitější. Sarah, Charlotte, vy jste moji andílci. Miluju vás a jsem na vás pyšná. Jste ty nejšikovnější holčičky, jaké mám. Dohlídněte prosím na mamku s taťkou, ať se smějí, jo? A občas zajeďte ke strýčkům a tetám. Ať se jim po vás nestýská. Jsem si jistá, že zase budou mít nějaké výročí." Rozechvěle se nadechla. „A to je všechno. Zatím se mějte pěkně. Miluju vás. Ahoj!"

Zavěsila a klepající se rukou dala mobil do kabelky. Dopila čaj a mávla na číšníka. Poprosila ho, aby ji zavolal taxi. Je čas zkusit jet na letiště. Ale moc tomu nevěřila. Otázkou je, jestli uvidí východ slunce. A kdy. A jak.

Přišel číšník a oznámil jí, že na ni čeká auto venku. Přikývla, oblékla si kabát a vešla do chladného podzimního vzduchu. Ve vzduchu bylo cítit tlející listí a dobré jídlo. Ale místo bílého taxíku tam stálo mnohem luxusnější černé. Přišel jí naproti ten, do koho vrazila v restauraci.

„Dobrý večer. Omlouvám se, ale ještě stále mě mrzí to předtím. Myslíte, že bych vám to mohl vynahradit a odvézt vás?"

Přinutila se usmát. Každá normální Američanka by právě teď brala nohy na ramena. Nikdy se nenastupuje k cizímu chlapovi do auta. „Jste velmi laskav, ale nerada bych obtěžovala. Ale mohl byste mi zavolat taxi."

Zavrtěl hlavou. „To bych si neodpustil. Kam by se podělo mé vychování? Tady v Itálii si svých hostů velmi vážíme. Dovolte mi vás odvézt." Tvářil se vlídně ale jeho tón, přestože laskavý, nepřipouštěl námitky.

Přikývla. „Tak tedy děkuji, to od vás bude velmi milé."

Přišla k němu a on ji otevřel zadní dveře. Nabídl jí ruku, a ona ji přijala. Pomohl jí dovnitř, rychle obešel auto a sedl si nalevo vedle ní. Interiér byl tak elegantní, jak čekala. Kožené sedačky, dřevěné obložení, vše velmi vkusné. Auto se rozjelo. Šlehla pohledem k řidiči. Nezachytila jeho tvář k zrcátku, ale jeho ruce držící zlehka volant vypadaly v nočním osvětlení bledě.

„Kam vás máme zavézt?" zeptal se jí její společník a zasmál se.

Usmála se zpátky i když jí z jeho smíchu naskočila husí kůže. „Na letiště prosím."

„Nezůstáváte na noc?" podivil se.

Zavrtěla hlavou. „Vše, co jsem chtěla v Turíně zařídit, jsem už zařídila."

Chytil ji za levou ruku. „A viděla jste palác?"

Zdálo se, že rád na lidi šahá. „Zdálky. Vypadal krásně."

„K paláci!" zavelel řidičovi. „Poslouchejte, to musíte vidět," zdůraznil. „V noci a zblízka je nádherný."

„Nerada bych zmeškala letadlo," namítla.

„Nebojte se. A pokud by se tak kvůli mně stalo, štědře vám to vynahradím. První třída jednomu zpříjemní let přes oceán. Letíte přímo nebo přestupujete?"

Zavrtěla se. Ještě si ani nevyhledala lety. „Většinou přestupuji. Nejčastěji v Londýně."

„Ach to cestování. Dnešní doba je opravdu výborná. Z Itálie do Anglie během hodinky a za půlden už v Novém světě. Nikdy mě to nepřestane okouzlovat."

Usmála se. „Ano. Je to šikovné."

„Přesně tak. Pojedeme tedy k paláci?" lehce ji stiskl.

„Tak dobře," kývla. „Ale mám podmínku."

Usmál se. „Cokoliv."

„Prozradíte mi své jméno." A s tím k němu natáhla svou pravačku.

Jemně ji chytil a naznačil polibek. „Aro Volturi. Těší mě. A vy jste?"

Usmála se. Tuhle hru uměla taky. „Bella Black. Ale to vám jistě prozradili v restauraci."

Nepopřel to. „Máte nádherné jméno. Víte, co znamená v mém jazyce?"

Zavrtěla hlavou. „To netuším. Co znamená Black?"

Řidič vepředu vydal nějaký zvuk a rychle si odkašlal. Aro na ni zůstal zírat s nakloněnou hlavou.

Chvíli držela vážný výraz a pak se rozesmála. Chytla ho za předloktí. „Jen vás škádlím. Bella by mělo znamenat hezké, že?"

„Nádherné," opravil ji. „Nádherná černá to je skoro jako znamení," řekl tajemně.

Usmála se. „Mé celé jméno zní mnohem méně kouzelně. Ale musím přiznat, že klienti na to slyší."

„Celé jméno?"

„Ano. Přemýšlela jsem nad různými variacemi, ale můj manžel nakonec trval na té nejhumornější."

„A jaké je vaše celé jméno, smím-li se zeptat?"

Věděla, že jména tady nemají žádnou moc. To upíři. „Isabella Marie Black Swan Clearwater."

Pozoroval ji. „To je hodně jmen."

„Ano, jak jsem řekla, manžel prostě trval na spojení Black Swan. Mně se více zamlouvalo ironické Black Clearwater, ale nedalo se mu to odmítnout."

„Zní jako kvítko," poznamenal.

Přikývla. „To je. Myslím, že je důležité obklopovat se lidmi, kteří vás rozesmějí a překvapí."

„Naprosto souhlasím. Znuděnost vede k letargii a ta je skutečným nepřítelem každého."

„To jste řekl krásně, pane."

„Aro, Isabello. Říkejte mi Aro."

Chtěla ho opravit, aby jí říkal Bello, ale rozmyslela si to. Bella je pro rodinu. Usmála se. „Tak tedy Aro. A souhlasím s vám. Letargie je zlo."

„A kde jste získala tolik příjmení? Chci o vás vědět úplně všechno!"

Zastrčila si vlasy za ucho a podívala se z okna ven. Noční město vypadalo nádherně. „Dobře, svěřím se vám. Ale... můžu vám věřit?" zeptala se ho.

„Samozřejmě!" dušoval se.

„Řeknu vám to, když mi řeknete něco o sobě," zaculila se.

Zaculil se na ni zpátky. „Ruku na to?"

Chytla ho za ni. „Platí. Vy Aro první."

„Isabello, prosím, jsme přátelé. Tykejme si. A mám dva bratry. Marcuse a Caiuse. Bydlíme v rozkošném městečku ve středu Itálie." Zamyslel se. „Mám ženu Sulpicii a vedu spokojený život."

Bella se usmála. „To zní krásně. Mé příjmení Swan je po otci. Black je jméno mého muže a Clearwater mé ženy. My tři jsme se vzali před deseti lety na pláži a ta svatba byla rozkošná v kruhu celé rodiny."

Aro se zachichotal. Belle to k němu vůbec nesedělo. „Isabello, jsi samé překvapení. Jak ses ocitla v takové situaci?"

Pokrčila rameny. „Ta pláž je opravdu nádherná."

Naklonil hlavu. „To tím nemyslím. Žena i muž, jak je to možné?"

„To je dlouhý příběh, ale můžu říct, že pro mě oba znamenají svět."

„Jsi zvláštní. Speciální."

„Ano, to jsi už říkal v restauraci," připomněla mu. „Co jsi tím myslel?" vyzvídala, jako by nic netušila.

Auto zastavilo. „Jsme zde pane," řekl řidič.

„Výborně!" zatleskal Aro a vyskočil z auta. Vzápětí stál na druhé straně a pomohl Belle z auta ven. „Tak co na to říkáš?"

Bella zalapala po dechu. Nasvícený a bez lidí vypadal úžasně. „Měls pravdu. Je to nádherné."

„Ano, a vevnitř je ještě krásnější, pojď!" Chytil ji za ruku a vyrazil.

„Počkej!" snažila se ho naoko zastavit. Kupodivu na její chabé pokusy zareagoval. „Nemůžeme se přece vloupat dovnitř," bránila se.

Povytáhl obočí. „Drahá Isabello, já se nikam nevloupávám. Já vcházím předními dveřmi."

Nabídl jí rámě a ona se do nej po chvilce zaváhání zavěsila. Tahle celá maškaráda je jen o tom, aby měl dobrou náladu. A na konci z ní udělal upíra. Proč by při tom nemohli mít pěkný výhled? Vedl ji přes nádvoří ke dveřím, otevřel a pustil ji dovnitř. Nasměroval ji ke schodišti a pak dlouhou chodbou plnou brnění a koní v brněních a vystavených zbraní. Jen trocha žlutého světla z venkovních lamp jim osvětlovalo cestu. Přitiskla se k němu, jako by měla strach a on byl její ochránce. Zasmál se.

Po chvilce došli k malým dveřím, kterými ji provedl na úzký balkon. Ve tmě opatrně šátrala dopředu. Otočila se, ale nikde ho neviděla. Najednou se rozsvítila světla.

„Tadá!" zvolal zespoda.

Bella zamžourala a přišla k nízkému zábradlí. Aro stál uprostřed nádherně zdobeného zlatého sálu, kde se dřív muselo tančit na plesech.

„Aro, to je nádherné!" zavolala na něj potichu. „Ale co když nás chytí?"

Zasmál se. „A kdo by nás chytil?" zavolal a zatočil se. „Patří mi to."

To už Belle tak nějak došlo. „Ale nene!" zavolala na něj. „Určitě si ze mě teď tropíš žerty. A ještě mi řekneš, že ve skutečnosti vládneš světu, že?"

Najednou byl pryč. „Aro?" zavolala jasně do ticha.

„A co když řeknu, že půlce světa určitě?" zašeptal jí potichu do ucha.

Starý trik.

Usmála se a její úsměv se stále rozšiřoval, když se otáčela. Založila si ruce v bok. „Tak to bych se tě zeptala, jestli se ti nehodí právník."

Zmateně se na ni podíval. Ukázal dolů do středu sálu. „Před chvíli jsem stál tam. Teď jsem tady. Všimla sis toho?"

Pokrčila rameny. „Jsi bohatý, vládce poloviny světa, potřebuješ právníka a jsi rychlý," vyjmenovávala. „Zapomněla jsem na něco?"

Zmizel.

Otočila se kolem dokola a našla ho stát na balkóně na druhé straně sálu. Pomalu se vydala jeho směrem. Měla sevřený žaludek. „Nebudu křičet přes celý sál," varovala ho normálním hlasem. „A takhle si moc nepopovídáme."

Mrkla a stál před ní. Naklonil hlavu na stranu. „Nemáš strach?"

Podívala se mu do očí. Pomalu natáhla ruku a přiložila mu dlaň na studenou tvář. Kdyby byl vlk, dá mu ruku na čumák. Zacukal jí koutek. Kdyby mu dala ruku doprostřed obličeje, asi by nebyl rád. „Měla jsem hodně bubáků pod postelí," řekla klidně ale prsty na nohou měla celé zkroucené.

„Ale já nejsem bubák."

„Ne. Ty jsi vládce poloviny světa," připomněla mu. „A potřebuješ právníka nebo ne?"

„Myslel jsem to vážně."

S rukou stále na jeho tváři přikývla. „Já vím, že nejsi bubák."

Chytil ji za ruku na tváři. „Bojíš se. Takhle klidné srdce nebije."

„Občas se bát je zdravé," namítla. „A většinou iracionální. Potřebuješ právníka?"

Zvedl jeden koutek nahoru. Stiskl.

Kosti v ruce zapraskaly.

„Kurva!" zavřískla. „Zbláznil ses?" Přitáhla si ruku k hrudi. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak je otevřela. Aro stál stále stejně a se zájmem ji pozoroval. Zamrkala. „Aro," procedila skrze zuby. „Jestlis nechtěl pomocnou ruku ve vládě nad polovinou světa, měl jsi mi to prostě říct!" vysvětlovala mu tónem, jako by mluvila s Charlottou, která se strašně rozčílila, když jí odkrojila kůrky, potom co si stěžovala, že je tam má.

„To jsem nemyslel."

„Tak počkej," zarazila ho a sedla si na nízké zábradlí. Ruku si držela u sebe a vrhla letmý pohled dolů. Bylo to dost vysoko. „Jsi bohatý?"

„Ano," kývl.

„Tenhle palác ti patří?"

„Ano."

Zvedla oči vzhůru a zamyslela se. „Jsi vládce poloviny světa?"

„Ano."

„Potřebuješ právníka?"

„Ne."

„Aha!" Zaskučela bolestí, když si hnula s rukou. „Takže proto jsi mi zlomil všechny prsty? Nechceš právníka."

„Ne."

Zaúpěla. „Aro. Musíš mi s tím trochu pomoct. Snažím se tě pochopit. Ale ráno mi letí letadlo a já nemám v těle dost kostí, které by pokryly všechny mé chybné otázky. Co potřebuješ?"

„Tebe."

Naklonila hlavu. „Vážně? Vážně!" zamračila se. „Nechci nic říkat. Ale... ty máš ženu, já mám ženu. A i když ty nemáš muže, já jo. A navíc, zlomenina mě prostě nenažhaví. To jsi šlápl vedle."

Zachichotal se.

Přimhouřila oči. To znělo tak divně.

„Isabello moje. Ty jsi vskutku speciální. Vůbec v tobě nemůžu číst."

Bella se ohlédla po sále a opatrně si levou rukou stáhla lem šatů. Zdá se, že ho opravdu zaujala. Ale ještě by si to měla pojistit. „Jo," zamručela. „Proto mě taky můj bejvalej pustil k vodě. Kretén. Od tý doby jsem ho neviděla."

„Skutečně?" naklonil hlavu na stranu.

„Jo. Ale víc ti neřeknu, dokud mi ksakru nevysvětlíš, proč jsi mi zlomil ruku!" zaječela na něj. Trochu jí docházela trpělivost.

„Ale no tak. Vždyť není tak zle. Omlouvám se. Stačí?"

Přimhouřila oči. Vstala a přešla těsně k němu. Byla stejně vysoký jako ona a skoro se dotýkaly nosy. Jeho oči byly červené. Čočky se mu rozpustily. „Řekni mi proč, nebo mi zlom nos."

Nadechl se. „Voníš nádherně."

„Bože!" zaúpěla a dala si hlavu do dlaně levé ruky. Ta pravá už ji bolela fakt pekelně. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale říkat ty samé věci, jako můj ex, ti rozhodně v tomhle případě nepomáhá."

„To ti říkal?" zvědavě se jí zeptal.

„Jo. A taky že jsem výjimečná," odfrkla si. „Jedinečná. Jediná svého druhu. A pak řekl, že mě miluje a že mě bude milovat celou věčnost. Což prosím," varovala ho, „opravdu neříkej."

„Co se s ním stalo?"

Zavrtěla hlavou. „To nevím. Taky se ukázal jeden chlápek a taky jsem mu dobře voněla. Byl divnej. Unesl mě, kousl mě, v procesu mi zlomil nohu a pak se můj ex přiřítil a zabil ho. Spálil. Bylo to divný," zatřásla hlavou. „Mám to celý rozmazaný, bouchla jsem se do hlavy, když se mou třískl. Terapeut říkal, že to byl šok." Teď už by se vážně mohli někam pohnout.

Aro ji pozoroval jako by jí narostla druhá hlava. „Kousl tě?"

„Jo, do ruky. Do té, co jsi zlomil," připomněla mu.

„Kam?"

„Předloktí."

Okamžitě byl u ní. Nehtem rozpáral rukáv šatů. Bella protočila oči, ale nekomentovala to. Opatrně, aby jí s rukou ani nepohnul, prozkoumával jizvu ve tvaru dvou hrbolatých srpků. „Jak to, že jsi člověk?"

Zkusila pokrčit rameny, ale bolelo to. „Bejvalej prý ten jed vysál. Pokusil se mi vysvětlit, co se stalo, ale dovedeš si představit, že jsem trochu vyšilovala. Netrvalo dlouho a rozešel se se mnou. Nevím, co byl jeho problém. Upíři a ego," povzdychla si. „Bez urážky." A bylo to. Karty byly na stole.

Naklonil hlavu. „Neměla bys žít."

„No tak to teda díky. Všechny ty prachy za terapeuta, který tvrdil opak, jsem si mohla ušetřit," odsekla sarkasticky.

„Ne. Takový je zákon. Žádný člověk nesmí o nás vědět."

Otočila se a přešla k zábradlí. Pozorovala dlažbu pod sebou. „A co si chtěl se mnou dělat ty? Sníst mě?"

„Možná."

„Možná? Mluv vážně, jde o jídlo!"

Stoupl si doleva vedle ní. „Mám dar. Stačí dotyk a znám celý život." Dotkl se prstem hřbetu její ruky. „Nic," řekl stále s údivem. „Vůbec nic."

„Přijdu ti zajímavá."

„Speciální," opravil ji.

„Speciální," souhlasila. „Takže co? Chceš, abych se k tobě přidala? Chceš ze mě udělat upíra?"

„Ano."

„Ale právníka nepotřebuješ?" ujistila se. „Jsem výborný právník a jsem si jistá, že se ti taky určitě bude hodit. Mohla bych být tvůj upírský právník," navrhla mu.

„Pokud se tvůj dar projeví po proměně, budeš ho trénovat," vysvětlil jí. „A používat ve jménu naší věci."

„Dobře," souhlasila. „Ale tu právničinu neodsuzuj, jo? Mě to baví."

„Souhlasíš?" zněl překvapeně.

„Jo," kývla. „Stanu se tvým upírem a budu trénovat. Ale mám podmínku." Zatajila dech. Bylo to tady.

Usmál se. „Ty a tvé podmínky. Jakou?"

„Má rodina je tabu. Žádný upír neublíží mé rodině a nikomu v mém městě. Ani na tvůj přímý nebo nepřímý rozkaz."

Zaujatě si poklepal na rty. „Proč bych s tím měl souhlasit?"

„Řekla jsem ti, co pro mě znamenají. Pokud se jim něco stane a já se dozvím, že jste to ty nebo tví lidé byť jen tušili, dohoda padá. Jejich dobrý život bude zárukou mé loajality."

Zasmál se. „Na člověka zníš velmi jistě."

Přikývla. „Tak co. Přijímáš? Mé služby za ochranu pro mou rodinu. Celou rodinu," zdůraznila. „A to platí i pro tetičku, kterou miluju a není se mnou nijak příbuzná."

Natáhl ruku.

Chytla ho levačkou a zatřásla s ní.

„Dohodnuto," usmál se.