Vlhký mořský vzduch ji zaštípal na tvářích. Ležela na něčem tvrdém a pod prsty nahmatala měkkost trávy. Když jí k uším dolehly tiché šustivé kroky, celá se napjala a zaposlouchala se, jestli nedokáže postřehnout ještě něco jiného, co by jí napovědělo, kde je a kdo to kolem ní obchází.

,,Vím, že už jsi při vědomí," protnul okolní, skoro až nepřirozené, ticho vysoký jasný hlas, jenž jí byl tak povědomý. Mozek jí jel na plné obrátky a zrovna se chystala začít vymýšlet plán možného útěku, když onen člověk promluvil. Z jeho hlasu jí ale přejížděl mráz po zádech a ostré jehličky ji bodaly kolem páteře. ,,Vítej, Eileen."

Teprve když vyslovil její jméno, otevřela oči, jež doposud držela tak pevně zavřené, a okamžitě ji do nich udeřilo ostré světlo. Tiše zasténala a posadila se. Pod prsty nahmatala hůlku, jíž pevně sevřela, a co nejrychleji se vyhrabala na nohy. Zatočila se jí hlava a mírně zavrávorala. Znovu zavřela oči, aby potlačila novou vlnu bolesti a čekala, kdy obraz před očima přestane být rozmazaný a neklidný. Pevné dřevo ji konejšilo v dlani svou jistotou a Eileen hůlku namířila před sebe, přestože nevěděla, kdo zde na ni čeká. Zda je to přítel či nepřítel. Ozval se pobavený jasný smích.

,,Kdo jsi?" zašeptala Eileen, otáčela se na všechny strany a mířila hůlkou do všech koutů, nikoho však ale neviděla. ,,Ukaž se. Nebojím se tě!"

,,Já vím, že se nebojíš," odpověděl potichu druhý hlas a vzápětí zpoza vysokého a rozložitého kamene vystoupila osoba v dlouhém černém plášti. Do obličeje jí spadala kápě a dokonale jí zahalovala tvář. Eileen přimhouřila oči a pokusila se pod kápi nahlédnout, byť část jí byla vyděšená, čí tvář to vlastně uvidí. Napadaly ji ty nejhrůznější představy a ona se nechtěla ani domýšlet - ,,Jak bys taky nemohla být statečná, když jsi zdědila povahy svých otců?"

Eileen byla vyděšená na smrt. Z toho, že je tu sama, na neznámém místě, s neznámým člověkem. Slova se jí zadrhávala v krku a bylo až zázračné, že se jí podařilo dostat ze sebe alespoň tři krátké věty. Nohy se jí chvěly, jako by je měla z rosolu, a do svého hlasu vložila tolik síly a vlastního přesvědčení, že se jí ani jednou nezachvěl, byť na konci z ní vyšlo tiché zajíknutí. Ale slova o tom, jak moc je podobná Harrymu a Severusovi, ta jí dodala patřičnou odvahu a naplnila ji pýchou. Viděla před sebou jejich tváře; Harryho povzbudivý úsměv a Severusovo konejšivé přikývnutí, ujištění, že to zvládne. Hrdě zvedla bradu a nespouštěla oči ze svého společníka, jenž nyní stál naprosto nehybný jako kámen za ním, a cípy černého pláště se mu vlnily kolem kotníků, jak si s nimi hrál studený vítr.

,,Tak tedy odhal svou tvář! Ukaž mi, co skrýváš!" pobídla osobu už pevnějším hlasem a strach pomalu odsouvala do pozadí. Na povrch se začala drát čirá zvědavost a podezřívavost. Zúženýma očima společníka pozorovala, nenašla však odvahu k tomu, aby přišla blíž a sama mu kápi strhla.

K uším jí dolehl pobavený smích, jenž jí způsobil mrazení podél páteře. Eileen polkla, neuhnula však pohledem, vyčkávajíc na svou odpověď. ,,Vidím, že nechodíš kolem horkého lektvaru, má drahá. Je tolik věcí, na něž by ses mne mohla zeptat, a zeptáš se mě právě na tuhle?" Slyšela v onom hlase snad... zklamání?

,,Řekni mi, kdo jsi. Nerada se bavím s lidmi, kterým nemohu vidět do tváře," odvětila a sama se divila, kde se v ní bere tolik odvahy a schopnosti odsekávat. Snažila se vymyslet, jak se odsud dostat, kdyby snad došlo k souboji, ale unavená hlava jí odmítala spolupracovat.

,,Ach ano. Výraz obličeje, oči, ty odlesky v nich a tajemství skrývající se v hlubinách samotného nitra, kde mají být v absolutním bezpečí... dokud se ti někdo nepodívá do očí, jež všechno prozradí, jež jsou tou pomyslnou bránou až do duše a ani nitrobrana nezabrání v tom, aby tajemství a skutky zůstaly pod povrchem. Říká se, že oči nelžou. Ale co když je někdo mistrný lhář, Eileen Snapeová? Jak poznáme ty, co lžou?"

,,Nehraj si se mnou, na hádanky nemám náladu," odvětila Ela a kousla se do rtu, když ucítila bodavou bolest ve spáncích. Musela však vytrvat, nepolevit v ostražitosti. ,,Řekni mi, kdo jsi, kde to jsme a co po mně chceš."

V hlase zaslechla úsměv, když jí odpovídal: ,,Tohle všechno jsou cenné rady, drahá Eileen. Dávám ti možnost změnit znění tvé otázky. Skutečně chceš vědět, kdo jsem?" Eileen přikývla, byť ji v hrudi pálil plamen pochyb. ,,Chceš to vědět i přes to, že mohu být ztělesněním tvých nejhlubších strachů, tvých nočních můr i tajných přání pošetilé holky? Sundám svou kápi, jak sis přála... nicméně nemohu tvrdit, že tě svou odpovědí uspokojím," opáčil hlas, a pak se objevily dvě bledé ruce se štíhlými prsty, jež neochvějně uchopily tenkou látku kápě. Jedním plynulým pohybem ji stáhly a odhalily tak tvář, jež byla skrývána.

Eileen úlekem zaječela. Šok a nevěřícnost jí projely tělem jako čepel ostré dýky. Zavrávorala, ustoupila o krok dozadu - protože to přece nebylo možné - a klopýtla, načež se svalila na zem. Hůlka jí vyklouzla z ruky a ona ji v trávě rychle hledala, jen aby ji stihla včas najít, než okolí rozzáří smrtící paprsek, jasně zelený, ve stejném odstínu, jaký měly Eliny oči...

Tu nenáviděnou bledou tvář zdobil potměšilý úšklebek a v rudých zorničkách se mihl triumfální záblesk. ,,Nejsem bubák, drahá Eileen, jsem skutečný. Jsem tvůj Strach. To, čeho se nyní bojíš... vidíš mne jako lorda Voldemorta, protože v hloubi duše věříš, že to on rozsévá znovu všechny nesváry, strachy, bolesti a trápení. Že se vrátil, aby znovu zničil to, co jste za těch více než dvacet let dokázali vybudovat. Dáváš mi podobu, Eileen. Dáváš mi sílu. Dáváš mi možnost proniknout až k tobě, do tvého nitra, a celou si tě podrobit, protože je to tak směšně jednoduché... jsi slabá, Eileen Snapeová. A proto se může stát, že jednoho dne přijdeš o všechno."

,,Já ti to nedovolím," prohlásila Eileen roztřeseným hlasem, a stále se ještě vzpamatovávala z toho šoku, že před sebou vidí Voldemorta. Tak živého, tak skutečného. Jako by se naplnily ty nejhorší předtuchy a obavy...

,,Říkáš, že mi to nedovolíš? Ale Eileen, už teď jsi mi dala do ruky zbraň. Měla bys být opatrnější, děvče, zvlášť nyní, v této době..." A tvář se začala pomalu měnit. Eileen, plná děsu a znechucení, od toho výjevu nedokázala odvrátit pohled. Dívala se, jak na holé lebce raší světlé vlasy, jak se z červených zornic stávají modré, a tvář nabývá jemnějších rysů, chlapeckých. Před ní stál Alex Jones a prohlížel si ji s neskrývaným pohrdáním, až z toho Elu bodlo u srdce.

Není to skutečné, tohle není Alex, připomínala si v duchu a pevně zavřela oči, aby se dokázala soustředit a nenechala se zmást. Bylo to podobné jako s bubákem, až na to, že tuhle osobu jedním zaklínadlem nemohla přeměnit na něco, co by ji pobavilo a zbavilo strachu. Jen si s tebou hraje, Alex je v bezpečí ve škole a lord Voldemort je mrtvý...

,,Skutečně je lord Voldemort mrtvý? Jsi si tím jistá?" ozval se tiše hlas a Eileen sebou trhla. Na malý okamžik zapomněla, že je tu s ní ještě někdo. Vytřeštila oči a na Alexově tváři spatřila pobavený úšklebek.

,,Je mrtvý. Můj otec ho zabil, a tentokrát už jednou provždy," odpověděla Ela a snažila se do hlasu dát tolik jistoty, síly a odhodlání, ale nebyla si jistá, zda se jí to povedlo. Když se její společník rozesmál, sebrala odvahu: ,,Přestaň si se mnou hrát a ukaž mi, kdo doopravdy jsi."

Alex, nebo spíše jeho napodobenina, se usmál a pak pomalu zavrtěl hlavou. Mezi prsty uchopil látku kápě a opět si ji přetáhl přes hlavu, skrývaje ve stínu a temnotě svou pravou tvář. Eileen nepochybovala o tom, že nyní opět nabyla svých původních rysů, a zatoužila pod kápi nahlédnout. Byla přesvědčená o tom, že ten, kdo před ní stojí, je jejich nepřítel, a znát svého nepřítele a jeho podobu je mnohem lepší, než setrvávat v nevědomosti a neustálém strachu. Ele bylo jasné, že přesně o to osobě jde. Měla v rukou triumf, lepší karty, s nimiž ještě stále vyhrávala. Měla převahu.

Jenže pokud je skutečně její nepřítel, proč stále ještě nezaútočil? Měl ji v hrsti; vyděšenou, zraněnou a samotnou. Co mohlo být lepšího? Mohl se jí zbavit teď a tady, a nikdo by se to nedozvěděl, možná že by ji ani nikdo nenašel. Tak na co čeká? Eileen tomu nerozuměla a ze samé snahy pochopit jeho počínání a pokusit se předvídat jeho další kroky ji rozbolela hlava.

,,Ne, drahá Eileen, myslím, že na mé odhalení ještě nepřišel ten správný čas," odpověděl jí hlas, teď už nepochybně ženský. Eileen těžce vydechla. Byl jí tolik povědomý... kde ho jen slyšela? Zapátrala hluboko ve své mysli... bylo to, jako kdyby měla na jazyku slovo, které chce říct, ale nedokáže si vzpomenout na jeho skladbu, na jeho znění... bylo to k uzoufání. 

Mohu být tvé svědomí, mohu být tvůj odraz. Mohu být cokoliv, co ty budeš chtít. Je jen na tobě, koho si ze mě uděláš.

,,Počkej..."

Ještě se uvidíme, Eileen Snapeová...

,,Jsi to zase ty, že ano? Tehdy, když jsem měla to vidění, sen, či co to bylo... to jsi ty. To ty jsi se mnou mluvila. Slíbila jsi mi, že se nevidíme naposledy, a teď jsi mě vylákala sem... proč? Co mi chceš?" vyhrkla Eileen a na malý okamžik sklonila ruku s hůlkou. Tehdy jí ten hlas nepřipadal nebezpečný, spíš jí připadal jako přítel. Ale nyní, když si na sebe ona osoba vzala podobu jejího milého Alexe a jejího největšího strachu, Voldemorta, o tom začala poněkud pochybovat.

V ženině hlase zazníval úsměv, když jí odpovídala: ,,Velmi správně, Eileen. Ale v jednom se mýlíš. Já jsem tě sem nevylákala. Ty jsi za mnou přišla sama," prozradila jí.

Ela se zamračila. ,,O čem to mluvíš? Já jsem sem nepřišla. Byly jsme s Beou na cestě do Bradavic -"

,,Spadla jsi ze hřbetu toho Šťastného draka a aby ses zachránila před smrtícím pádem, nejspíš ses v letu stačila přemístit. A vybrala sis tohle místo. Zda vědomě, či nikoliv... kdo ví. Rozhlédni se kolem, Eileen, určitě poznáváš, kde to jsme. Na jednom z nejmagičtějších míst, jež na světě existuje." A žena rozpřáhla paže, jako kdyby toto místo chtěla obejmout. Eileen se poprvé konečně rozhlédla kolem. Samotnou ji překvapilo, kde se to nachází. Do kruhu kolem nich bylo postaveno asi třicet vysokých a širokých kamenů.

,,Stonehenge," vydechla Eileen v úžasu. Skutečně bylo na tomto místě cosi magického, o tom nebylo pochyb. O samotném významu Stonehenge se spekuluje dodnes. Eileen věděla, že jeho tvůrcem byl slavný čaroděj Merlin, jenž dokonce studoval ve stejné koleji jako ona, ve Zmijozelu. Teď, když se trochu uvolnila a nejistoty a strach odsunula do pozadí, všimla si, že se vzduch na tomto místě nepatrně chvěje. Jistě to bylo z toho důvodu, že se zde vyskytovalo neměrné množství silné magie. Ela cítila, jak kolem ní proudí a cítila její tlak i sílu na svém těle, když ji pohlcovala do své všeobjímající náruče.

,,Správně," pochválil ji hlas. ,,Stonehenge. Jak příhodné místo pro setkání."

,,Jak to myslíš?"

,,Tak, jak to říkám. Už dlouho si s tebou chci promluvit, Eileen. Pokusit se přijít na to, kdo vlastně jsi. Co se skrývá ve tvém nitru, v samotném magickém jádru, a jakými dalšími schopnostmi oplýváš..." zasyčel hlas a žena začala pomalu chodit podél kruhu vestavěných kamenů. Eileen dělala úkroky spolu s ní a snažila se ji nespouštět z očí. Všechny smysly měla v pozoru. ,,Něco v tobě je. Možná už i ty sama tušíš...?"

V Eileen hrklo. Narážela snad na její zranění? Ona sama na něj zapomněla... ruka už ji vůbec nebolela a ona měla nějaké podvědomé tušení, že kdyby strhla onen provizorní obvaz, pravděpodobně by pod ním žádnou nepěknou ránu nenašla. Při tom vědomí se jí rozbušilo srdce. Bylo to něco, co nedokázala vysvětlit, a obávala se, že někdo další nebude o moc moudřejší než ona.

,,Neoplývám žádnými schopnostmi. Jsem naprosto obyčejná," stála si pevně za svým. Vše, co se naučila, co uměla, bylo jen díky píli a pravidelnému cviku. Neměla žádné speciální schopnosti, jako měl například Harry, když byl v jejím věku, a uměl mluvit hadím jazykem, dokázal nahlédnout do Voldemortovy mysli...

,,A jsi si tím skutečně tak jistá, Eileen Snapeová? My dvě jsme si podobnější víc, než nyní tušíš. Už nějakou dobu tě bedlivě sleduji, Eileen, a snažím se poznat tu dívku, která je potomkem dvou mužů, kteří dokázali porazit dva nejmocnější černokněžníky všech dob. Možná že i ty budeš jednoho dne nucena kráčet cestou, po jaké šli tehdy i oni. Možná že už teď tušíš, že se blíží bouře a temný hurikán, v jehož moci je mnohem víc než jen zničení toho, co bylo během dvaceti let vybudováno..."

,,Jsi jen přelud. Jen výplod mé hlavy, stejně jako tehdy. Nic z tohohle není skutečné," řekla třesoucím se hlasem Eileen, vyděšená věcmi, které jí hlas našeptával a jež v ní zasadily semínka pochybností a strachu.

,,Co ty můžeš vědět? Jak rozeznáš skutečnost od snu?" vysmívala se jí. ,,Přede mnou neutečeš, Eileen. Ptala ses mne, kdo jsem. Já, Eileen Snapeová, jsem Nová Budoucnost."

Pokračování příště...

•••

Tak co na to říkáte? Čekali jste to?😁
Ukončujeme v nejlepším, jako vždy. Budu moc ráda, když mi tu zanecháte zpětnou vazbu nejen na tuto část, ale i na celý díl. Protože touto kapitolou ukončujeme Duchy a vrháme se do Potomka temnoty, který vyjde ve čtvrtek 5.8. Zítra se můžete těšit na moje poznámky k tomuto dílu❤